Pokaždé, když se blíží úplněk, jsem ve střehu. Dřív jsem o tom nepřemýšlela. Užasle jsem hleděla na souměrnou bílou kouli na nebi a bez dechu vnímala její přítomnost.

Před šestnácti lety se mi narodil syn a první noc, kdy byl na světě, se měsíc předvedl v celé své kráse. U Apolináře byli všichni na nohou. Narozené děti plakaly jedno přes druhé a nenarozené se draly na svět termín netermín. Díky živé povaze synka jsem však ten zážitek vytěsnila z paměti, abych se k němu po letech vrátila a hledala souvislosti.

V průběhu let jsem začala vnímat synovy občasné nevysvětlitelné výkyvy v chování a nemohla najít jejich příčinu. Pokaždé jsem vše uzavřela konstatováním, že mu prostě něco přelítlo přes nos. Má na to nárok, ostatně jako každý z nás. Když mu bylo deset a stále to přicházelo takřka v pravidelné periodě, začala jsem to přisuzovat nastupující pubertě. Sice jsem skřípala zuby, proč tak brzy, ale dneska je všechno trochu urychlené.

Po jednom obzvlášť vydařeném výstupu, kdy už jsem nevěděla kudy kam, mi oko spočinulo na kalendáři. Jak červený vykřičník na mě vykoukla značka úplňku. V tu chvíli mi všechno zapadlo dohromady. Jenže jsem to zase kamsi odsunula, protože denně řeším spoustu jiných věcí.

Pak přišel další den D. Rozjívenost, drzost, odmlouvání, pošklebky, kritika za špatně položený talíř od večeře ve dřezu… A do oken nám z nebe koukala bílá souměrná koule. Plácla jsem se do čela a přišel vnitřní klid.

Dnes už se umím beze slova otočit a odejít, abych se po pár minutách vrátila a pevně ho objala. I když se chvíli vzpouzí, nakonec se mi schoulí do náruče, jako v době, kdy byl ještě mnohem menší než já. Učíme se s tím oba pracovat. Dokonce už o tom dokáže mluvit. Minule mi řekl: „Mami, to napiš, to bude pěknej článek a třeba to někomu pomůže.“

Tak to tady píšu, třeba to někomu pomůže.    

Renáta Šťastná, redaktorka a editorka

Foto: Pixabay

Není opisování jako opisování. Chceme-li si uchovat recepty na chutnou krmi z kamarádčiny knihy, kuchařku neukradneme, ale návody k přípravě si přepíšeme na listy papíru. Stejně si vypisujeme rady z časopisů či jiných tiskovin. Do školy jednoznačně opisování nepatří. Od první třídy přece všichni víme, že opisovat se nemá. Pokud paní učitelka nenakáže, že máme sdělení z tabule přepsat do žákovské knížky. A výpisky nejsou opisy. Nemůžeme do sešitu přepsat celou učebnici, naopak vytáhneme jen důležité a psaním se učíme.

Tady je všechno v pořádku. Jakmile se podepíšeme pod stať či diplomku, sdělujeme tím okolí, že slova jsme do vět a výstižného sdělení sestavili právě my. Samozřejmě lze užít výroků kohosi jiného, v tom případě ho však musíme uvést v poznámkách…

Ale už dost s návody, jak nenapsat plagiát. Prostě mě současný úprk za tituly nadzdvihuje. Chci-li jej získat, musím splnit podmínky, které jsou dané a neoddiskutovatelné. Nelze opsat práci někoho jiného a nejde zadat závěrečnou práci kamarádovi a vydávat ji za svou, byť bych zaplatil.

Školy ví, jak opisování odhalit, ale už jen to, že někdo něco podobného provede, mě rozčiluje. Takový rozumbrada a přetrhdílo by měl mít zakázaný přístup na veškeré školy a vzdělávací instituce, snad i ty pro třetí věk. Chápu, že dneska se kopíruje lehce. Stačí dvě klávesy a máme studii o kilometr delší. Je to víc než lákavé. Ale nemám-li co říct, bude lepší, když zůstanu zticha a nebudu krást. Opisování je totiž krádež!

Mezi českými politiky to vře. Plagiátorství rozpoutalo vlny nepřátelství. Jedni chtějí toleranci, druzí by raději opisovače upálili. A výsledek? Zatím v podstatě žádný. Jen asi někteří ministři a jejich náměstci a další vysoko stojící hlavouni urychleně prověřují vlastní diplomové práce, aby na svých postech vydrželi déle než jeden měsíc!

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Byla jsem v knihkupectví koupit tátovi dárek k narozeninám a stala se svědkyní z mého pohledu naprosto senzační situace, kterou, kdybych se nestyděla, bych si okamžitě vyfotila a veřejně sdílela na Facebooku nebo na Instagramu.

U regálu s knihami pro děti a mládež totiž seděly na zemi dvě kamarádky, tak jedenáct dvanáct let, nohy překřížené v tureckém sedu a četly si. Nikde žádný mobil ani tablet. Prostě jen knihy. Pohled na ně by jistě potěšil nejen všechny rodiče i prarodiče, ale i učitele, spisovatele nebo knihovníky. A radost udělal zřejmě i zdejším zaměstnancům, protože těm mladým čtenářkám nikdo neřekl, že se nesluší sedět v obchodě na zemi nebo že na ty knihy nemají sahat, když si je nechtějí koupit. Nechali je ponořené v příbězích, které si vybraly, a kolem nich mezitím normálně běžel náš zběsilý svět.

Spěchající zákazníci z regálů dost často bez rozmyslu lovili knihy s cedulkou bestseller – výbavu na dovolenou, kdyby náhodou byla nuda nebo třeba pršelo. Samozřejmě hlavně tituly z plakátů, kterými bývají oblepené eskalátory v metru a chodby obchodních center. Protože reklama je při výběru literatury odjakživa snazší vodítko než recenze.

Ti, co odjížděli na delší dobu, si raději přibrali ještě některý z tolik populárních knižních návodů na:  – šťastný život, – spokojenou duši, – úspěšnou kariéru, – štíhlejší tělo… Kdo měl vyřešené čtení, musel se ještě úspěšně vyhnout otáčivému regálu s plechovými hrnky, kde každý zahlédl ten s křestním jménem svého příbuzného (rychle zapátrat v paměti, jestli je potřeba uprostřed parného léta pro někoho hrnek na čaj – ne, není), u pokladny přibrat čokoládu s pětaosmdesáti procenty kakaa a nápisem „Miluji Tě“ za sto jedenáct korun, a pak už – snad máme všechno – alou na dovolenou!

A ty dvě holky si tam mezitím pořád četly… Tak si s naším časopisem sedněte někam, kde vás nikdo nebude rušit, a udělejte si při čtení stejnou pohodu jako ony!

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay 

Jsou prázdniny. Kouzelný čas. Jak jsme se na tohle období ve škole těšili. Jenže, týká se jenom dětí školou povinných? Kdepak. Vždyť je tak bereme všichni. Ty dva letní měsíce jsou časem prázdnin, i to tak říkáme. Dovolenou si stejně vybíráme nejčastěji právě o prázdninách, ať už kvůli dětem nebo že bývá nejtepleji anebo proto, že jsme tak zvyklí.

A tak ožívají kempy po celé republice, na řekách vidíme vodáky, po horách se valí turisté, každá rozhledna je plná lidí. Zoologické zahrady praskají ve švech, chaty a chalupy jsou obydlené i ve všední dny. V lese nepotkáme jen hajného, ale i sběrače borůvek a houbaře. Vlaky i městská doprava jezdí podle prázdninového jízdního řádu, kamenná divadla jsou zavřená, herce potkáme spíš na letních scénách či festivalech. V každém případě prázdninový čas je úplně jiný než zbytek roku.

Bohužel tak jako všechno, co je krásné, většinou rychle uběhne. Tedy, jsou ty naše české prázdniny krátké nebo dlouhé? Jako školáci jsme si dopředu spočítali každý den očekávaného volna. Zvlášť dobré bylo, když začaly už v posledních dnech června a když se do školy šlo třeba až třetího září. Víc než devět týdnů to stejně nikdy nedalo, ať jsme počítali, jak jsme počítali.

Co jinde v Evropě? Nemají je někde delší? Mají, ale je to spíš výjimka. Většina evropských zemí má prázdniny podobně jako my, dva měsíce. Nejhůř jsou na tom asi děti v Dánsku. Prázdniny jim začínají sice 25. června, ale končí už 10. srpna. To v Chorvatsku nebo Maďarsku opustí školáci lavice už v polovině června a zpátky se vracejí na začátku září. Takže dva a půl měsíce. V několika zemích je prázdninový čas dokonce tříměsíční. V Turecku od poloviny června do poloviny září. V pobaltských státech, tedy v Estonsku, Litvě a Lotyšsku, je mají v červnu, červenci i srpnu. Přejme jim to. Ostatně, myslím, že důležitější je, jak prázdninový čas prožijeme. S dobrými lidmi kolem sebe a v pohodě.

Miroslav Dittrich, místopředseda Rady pro rozhlasové vysílání a její mluvčí

Foto: Pixabay