Nevím, co je to za národní sport, brát věci, které patří jiným. Jeden s láskou a pílí vytvoří něco, z čeho má radost, užitek, a dává smysl, aby vzápětí přišel druhý a výsledek snažení zničil, pošlapal, zahodil, odnesl… Narůstá nepěkný nešvar: okrádáme se i na místech, která by měla vzbuzovat úctu a respekt – na hřbitovech.

Často slýchám a vídám ve zprávách, jak vandalové zničili náhrobky, rozkopali květináče, zhanobili sochy svatých a andělů. Pokaždé mě rozesmutní představa, jak se asi cítí pozůstalí, když přijdou s kytičkou za svými drahými zesnulými a vidí onu spoušť.

Letos se podobná zkušenost nevyhnula ani nám. Máme předky pochované na tuchoměřickém hřbitově. Chodíme tam často, hlavně maminka. Jaké bylo její překvapení, když přijela rozsvítit na hrobě svíčku a zjistila, že nádherná květinová mísa, kterou tam položila na Dušičky a jež měla v květu přečkat zimu, je pryč. Na oplátku na náhrobku našla podivnou konstrukci, pravděpodobně šlo o zbytek věnečku. Stála mlčky a se svěšenýma rukama, v očích měla slzy. Nebylo jí líto dvou stovek, které zaplatila v květinářství, bylo jí smutno z toho skutku samotného.

Chtělo se mi brečet jen při pohledu na ni, když mi vše později vyprávěla. Ač mám zpravidla celkem slušnou vyřídilku, v tu chvíli jsem nenašla správná slova. Zaplavil mě pocit hořkosti a někde uvnitř mne přetrvává. Ptám se, odkud se takové činy berou?

Denně se setkáváme se skutečnostmi, nad kterými rozum stojí. V té záplavě negativních informací nemáme čas na vlastní prožitky. Což takhle jednou úplně vypnout a dopřát si pořádný odpočinek? Nevíme-li kde, inspirací mohou být například Lázně Teplice nad Bečvou. Ručím za to, že umí pohladit po těle i duši. A nechceme-li opustit teplo domova, pojďme si zpříjemnit čas třeba prostým čtením. Svět bude hned krásnější!

Renáta Šťastná, redaktorka a editorka

Foto: Pixabay

Odmala mám ráda kolektivní hry. Hraje-li se v mém okolí například vybíjená nebo fotbal, ráda se přidám. Stejně tak jsem nadšená pro Člověče, nezlob se, Prší, Dostihy a sázky či Monopoly; to soutěživé ve mně zvítězí a vrhnu se do víru zábavy. Jsem od přírody soutěživá a těší mě si tímto způsobem uměle zvyšovat adrenalin, odhadovat strategii protivníka a pokud možno účinně na ni reagovat. Jenže různé povinnosti a okolnosti mi už dlouho nedovolují si podobným způsobem vyčistit hlavu.

Aby mi to nebylo líto, hraju už delší dobu dnes tolik oblíbenou únikovou hru po městě. Jenže mým protivníkem není reálná postava „nepřítele“, ale imaginární Dopravní podnik hlavního města Prahy, nebo magistrát téhož, případně jen městská část. A to soupeření podstupuju každodenně, protože každý den se musím pohybovat po městě zvaném Caput regni – matka měst. A nestačím se divit. Neustále si totiž musím klást zásadní otázku – dostanu se na místo určení včas a bez úhony tou samou tramvají, metrem, či jiným přibližovadlem, jako činím už řadu let? Nebo alespoň po svých? Ne vždy se mi dostane kladné odpovědi a hodnoty mého adrenalinu zůstanou v normě.

Jako nedávno. Vyrazila jsem z redakce předat nějaké podklady naší milé paní spolupracovnici a z pohodlné cesty tramvají a metrem, trvající celkem půlhodinu tam, se stal horor, za který by se nemusel stydět ani Stephen King. Připadala jsem si jako ve slavné písničce Pražského výběru. Akorát nám není hej. Ani Pražákům, ani cizincům, kterých je mi upřímně líto. Jako místní si vypomůžu znalostí topografie, mám své určité zkratky, cestičky, ale oni je mít, logicky, nemohou. Jenže to celé má jedno velké ALE, i s vykřičníkem…

Co když je to promyšlený způsob zainteresovaných podniků a státu, jak procvičit naše mozkové závity? Pořád přece čteme, že jako lidstvo degenerujeme a účinným lékem má být neustálá stimulace šedé hmoty mozkové… Proto: nehudrujme a buďme rádi, že o nás všichni tak hezky pečují!

Mgr. Jitka Neureuterová, tajemnice redakce

Foto: Pixabay

Dnešní úvodní slovo se nepsalo lehce. Zasáhla nás smutná zpráva: JUDr. František Talián po dlouhé nemoci ze středy na čtvrtek 15. listopadu odešel. Naše rodina a další podniky, kterým vládl, zůstaly bez přísného ale i štědrého majitele. Už nás nebude kárat za chyby a chválit svým specifickým způsobem za dobrou práci. Přesto věříme, že na naši práci dohlédne, že nás nenechá úplně bez dozoru. JUDr. František Talián Naši rodinu vlastnil téměř pětadvacet let. Zachránil skomírající týdeník, který ustál normalizaci a dokázal v nevlídném období přinášet lidem kousek duchovní útěchy a radosti. V době tržní se mu však tolik nedařilo. Za normalizace byl podpultovým zbožím. Dneska se málokdy na pulty dostane. V rodinách předplatitelů jej však čtou všichni, někde doslova celé vesnice. To JUDr. František Talián věděl a těšilo ho to. Byl pyšný na „svůj“ časopis. Dotoval vydání a věřil, že může týdeník udržet bez reklamy – sám a tak trochu proti všem. Za to mu patří veliký dík. Rád na stránky přispíval svými příběhy a zamyšleními, občas provokoval, jindy jen vyprávěl. Jeho příspěvky nikdy nezůstaly bez odezvy. Letošní rok jsme v březnu s panem majitelem prožili oslavu jeho sedmdesátin, pak s napětím očekávali, kdy dokončí editaci svých sebraných spisů. Psal od mládí – povídky, fejetony, eseje i verše. Dílo se v létě podařilo a velkolepý srpnový křest tří sbírek odstartoval jejich vykročení za čtenáři. Ostatně s uvedením knih na trh oslavila narozeniny – padesáté – i Naše rodina. Pak se silně přihlásila nemoc, kterou už pan doktor nepřepral. Čest jeho památce.

Za redakci PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Celý svět v létě se zatajeným dechem sledoval záchranu malých thajských fotbalistů ze zatopené jeskyně. Šestiletý syn mé kamarádky, který trénuje v přípravce FK Štěpánov, si kvůli tomu dokonce vůbec neužil prázdninový výlet do Punkevních jeskyní… Tak moc se bál podzemí.

Za velkého mediálního povyku jsme do jihovýchodní Asie vyslali dvojici hasičů. Na pomoc. Ti dva dost možná museli vynechat přinejmenším jedno kolo soutěže v požárním útoku. Museli se nechat naočkovat. V letadle šprtali thajská slovíčka. Střídavě studovali návod k čerpadlům a technické parametry Muskovy miniponorky. Nebo také ne, jen si tak přemýšlím nahlas, respektive černě na bílém.

Mise udatných českých reků nakonec měla poměrně donkichotský průběh a cimrmanovský konec: za práh jeskyně se čeští hasiči vůbec nedostali. Ochutnali thajské nudle, poskytli rozhovor Blesku a letěli zpět domů. Dokonce neobdrželi ani státní vyznamenání za účast na služební cestě, což je zřejmě jen důsledek administrativní chyby.

To se prostě stane, je ovšem škoda, že jsme po jejich návratu do vlasti nedokázali nějak zúročit navázání kontaktu s thajskou stranou. Třeba při odchytu fauny, která nám poslední dobou dost nekoordinovaně pendluje republikou. Jen si to představte: nebylo by pěkné, kdyby nám Thajci pro změnu poslali na pomoc do Hlubočep nebo na Vsetínsko dva urostlé asijské lovce? Jeden by šel s kopím na mambu, druhý by holýma rukama lovil medvěda… a nakonec bychom podepsali dekret o doživotní interkontinentální spolupráci našich dvou národů. Ta představa je přinejmenším zajímavá.

V redakci jsme nicméně aktivně využili čas, který nám, novinářům, zbývá, než někdo konečně vyslyší přání pana prezidenta a postará se o naši fyzickou likvidaci, a udělali vše pro to, aby nám nic důležitého neuteklo a neuniklo. Užijte si čerstvou porci čtení! 

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay