Myslím, že jsme si všichni oddechli. Volby máme úspěšně či neúspěšně, jak kde vyhovuje, za sebou. Na radnicích probíhají souboje o nejvyšší posty. Tam, kde jsou rozumní, už se vládne a vytváří se směr rozvoje obce. Určitě. Domnívám se však, že ve větších městech, o stověžaté metropoli nemluvě, to vůbec snadné nebude. Jsou rozdané karty a hraje se o to, komu zůstane v ruce takzvaný černý Petr. Tohle všechno se děje, jenže v době, kdy píšu svůj úvodník, ještě nevím, jak všechno vlastně dopadne, kdo bude jásat a komu bude do pláče. Jen věřím, že brečet nebudou voliči.

Ústnatá vyjádření mnohých politiků a hromada nehorázností občany otravují, pranic se jim nelíbí. Vosí hnízda stran však bojovně bzučí a ostří žihadla. Jako kdyby si politici nechtěli uvědomit, že už je málokdo vidí jako elitu národa a zařazuje je pod úplně jiné slovo – velmi podobné, jen o písmeno „j“ delší.

Na druhou stranu může člověk zvolat: jen více volebních klání! Proč? Stačí si uvědomit, že díky tomu máme nejen ozdobené plakátovací plochy usměvavými tvářemi a sloupy elektrického osvětlení ověnčené hesly, ale také asfalt na silnicích je v gala. Snad v každém městě se nově potahovaly vozovky a vyrovnávaly chodníky. Kde nepřibyl asfalt, alespoň se obnovilo značení. Bíle září do dáli. Dříve jsem si toho nevšimla, až letos, když jsme mířili o prodlouženém víkendu na chatu. Vozidla nevozila, všude se malovalo. Čáry dlouhé a krátké, plné i přerušované. Všude vůně (pro někoho zápach) barvy a nezbytné omezující kužele. Auta popojížděla a řidiči nevypadali nadšeně. Tak mne napadlo, že radnice – čili ti, co ještě v té době seděli v křeslech – měli přetřít nazeleno trávníky a hnědě kmeny stromů. Hned by se šlo k urnám veseleji.

Konec legrace. Snad chvíli nikoho volit nebudeme muset. Usedneme pohodlně do křesel a v klidu si něco přečteme. Myslím, že nové číslo Naší rodiny má co nabídnout. Jako správný šéf neupřednostním žádný z článků, prostě si nás užijte pěkně od A do Z.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay 

Jako spolujezdec jsem trochu šmírák. Nakukuju do aut a srovnávám, jestli styl jízdy koresponduje s obličejem řidiče. Hádám, jestli má šofér se svou spolujezdkyní spíš osobní nebo pracovní vztah, případně kolik let má labrador sedící na zadním sedadle. To všechno dělám, když mám v autě dlouhou chvíli. A to jsem nikdy na cestách nestrávila tolik času jako Tomáš Vejmola, cestovatel z Hranic na Moravě, se kterým vám v tomto čísle přinášíme rozhovor.

Přesto mě pokaždé překvapí, kolik řidičů bere řízení vozidla jako doplňkovou činnost. K telefonování, ladění rádia, úpravě zevnějšku… BESIP přitom v minulých letech investoval miliony do varovných videí, v nichž dětem za doprovodu klavíru umírají na silnicích drastickými způsoby rodiče. Kvůli mobilu. Kvůli nezapnutým pásům. Kvůli nepozornosti. To jsou už takové evergreeny…

Podobné riziko dnes představuje řidičova noha na přístrojové desce. Někomu se může jevit rozdíl mezi sedačkou v obýváku a tou v autě jako velmi relativní, pravdou však zůstává, že ne všechny jsou zkonstruované k tomu, aby si ten, kdo na nich sedí, mohl automaticky hodit nohy nahoru. Zrovna na silnici to vypadá dost bizarně, obzvlášť připomíná-li řidič luxusního vozidla artistu, co se protahuje před večerním vystoupením v cirkuse. V návodu k tempomatu by tak možná mohlo stát něco jako: „Usnadni si řízení, ale nechovej se u toho jako hlupák.“

Vím, že když co chvíli trčíme v kolonách nebo míjíme cedule s lakonickými nápisy „MUSÍME TO OPRAVIT“ (oni opravit, my nějak přežít), že to zkrátka přímo vybízí udělat si pohodičku. Taky vím, že si řada z nás mnohdy ťoká, pardon, ťuká na čelo, proč každoročně platíme tak vysoké předplatné, abychom tyhle opravy mohli sledovat v přímém přenosu. Jsme prostě takoví abonenti s dálniční známkou.

I to divadlo na silnici si ovšem zasloužíme sledovat bezpečně…

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay 

Všimli jste si, kolik je v naší republice muzeí? Stačí, když se rozjedete jakýmkoli směrem a dřív nebo později na nějaké narazíte. A objevíte třeba expozici, o které jste ani netušili, že existuje. My, Češi, musíme mít pro muzea slabost. Jak si jinak vysvětlit, že jich je tolik.

Nedaleko Čáslavi je například muzeum traktorů a zemědělské techniky. Podobných je ještě několik. Stará zemědělská technika by se měla uchovat, abychom po letech viděli, co se v minulosti pohybovalo na polích třeba při žních.

Co všechno má vlastně své muzeum či galerii? V Humpolci můžete navštívit muzeum vah. Expozici kočárků a šicích strojů najdete zase v Krucemburku. Ve Stonařově, což je městys nedaleko Jihlavy, je muzeum meteoritů. A představte si, že ve Dvořišti u Obrataně na jihu Čech je muzeum izolátorů a bleskojistek. Jsou tam prý izolátory z celého světa, z Brazílie, Spojených států, Ruska, Číny a dalších zemí. Existuje také muzeum kutilství. Domovské místo má v Polné, ale je i putovní. Expozice nabízí stovky ukázek neobyčejné české zručnosti a vynalézavosti. Vidíte třeba motokoloběžku, bruslolyže, různé sekačky na trávu a tak dále.

Samozřejmě, že v ostatních krajích je to s galeriemi a různými expozicemi podobné. Není snad oboru lidské činnosti, který by neměl muzeum, jejich výčet by byl téměř nekonečný. A dlužno také říct, že své má mnoho významných osobností českých dějin. Mají u nás dlouhou tradici. Nejstarším na území České republiky bylo Slezské zemské muzeum v Opavě. Založeno bylo už v roce 1814. Rakouský císař František I. pak o tři roky později, v roce 1817, založil druhé, Moravské zemské muzeum v Brně. Národní muzeum bylo založeno v Praze až rok po té, v roce 1818. V monumentální budově na horním konci Václavského náměstí sídlí od roku 1891. Letos slaví dvousté výročí. A tak se všichni těšíme, až se po rekonstrukci v plné kráse otevře pro své návštěvníky.

Miroslav Dittrich, místopředseda Rady pro rozhlasové vysílání a její mluvčí

Foto: Pixabay

Letos si připomínáme sté výročí vzniku republiky. Co bylo před sto lety, je pro mě hluboká historie. Země se narodila, učila se, byla v pomyslných plenkách, postupně rostla a sílila, zažila úspěchy i pády. A vždycky za tím byli lidé. Bez jejich píle, odhodlání, rozhodnosti, rebelství i nenávisti by se jistě nenarodila.

Co je dnes, vnímám jako současnost. Někdy bolavou a trochu beznadějnou, ale s vírou, že se to jednou k lepšímu obrátí. Věřím ve zdravý selský rozum, v odkazy Masaryka a Bati a cítím, že ta naše malá krásná země bude jednou místem, na které bude celý národ zase hrdý. Že tu lidi budou pro lidi a s lidmi, budou si chránit svoje národní bohatství a ctít zákon, že Česko je zemí Čechů, nikoli národnostních menšin. Že budou hrdi na svůj mateřský jazyk, ať je pro cizince jakkoli nesrozumitelný, budou ctít rodinu od základu a vnímat ji několikageneračně. Že Čech bude hrdý, že se Čechem narodil, a bude se bít za to, že jeho země není na prodej.

Zažila jsem toho poměrně dost a děsí mě rychlost, kterou všechno utíká. Věřím, že tohle všechno bude. Jsem si ale jistá, že u toho už nebudu já. Možná můj syn a dost možná jeho děti.

Přesto, že je současnost tak nějak chaotická, tu ráda žiju a nikdy bych to místo, kde jsem dostala možnost chodit po světě, za žádné jiné nevyměnila. A to mi přijde na mysl pokaždé cestou do redakce, když jedu tramvají podél Vltavy směrem k Národnímu divadlu. Naše rodina slaví letos padesátiny. Už jsme o tom psali a na sklonku roku ještě budeme. Z mého pohledu je to frajerka, která se vždycky snažila jít s dobou, neustrnout, nezaspat a být v obraze a in. Padesát let! Sama by to ale nezvládla. Vždycky za tím byli lidé. Teď jsem jedním z nich, ale přijde doba, kdy se i naše současná redakce vymění, ale ať už to bude kdokoli, zase to bude člověk. Za vším totiž musíme hledat člověka!

Renáta Šťastná, redaktorka a editorka

Foto: Pixabay