Marie, mýdlařka z Jeseníků, se v rozhovoru pro náš časopis zmínila, že doma nemá skoro žádné léky. Veškerá farmaka nahradila přírodními sirupy a tinkturami. K tomuto kroku ji před lety přivedla vážná nemoc. Jak říká, už si ani nedokáže představit, že by si na bolest hlavy vzala prášek. Její přístup k vlastnímu zdraví i přírodě mi připomenul jednu opačnou zkušenost.

Hlavní roli v ní sehrála tuzemská pojišťovna a její snaha poděkovat stávajícím pojištěncům košem plným léků „zdarma“. Stejný koš zároveň sloužil jako udička na nové klienty. Něco jako předvolební koblihy, ale jinak. Bez cukru a marmelády. Dárkový balíček obsahoval prášky na bolení hlavy, zad, krku, na zlepšení střevní mikroflóry a tak dále… Jako poděkování za věrnost prostě dostal každý pojištěnec koš plný chemických sloučenin.

Zatímco manažerům to zřejmě přišlo jako perfektní nápad, mně koš s léky připomínal darovanou kobylu, které je na zuby určitě lepší hledět než nehledět. Vím, že je v zájmu farmaceutických firem, aby lidé každý den až do konce života polykali nějaké pilulky, přesto mě rozhodnutí dát pojištěncům zdarma léky, které nepotřebují, překvapilo. Měla jsem za to, že trend je dnes opačný, a Marie Horáčková ho v rozhovoru, který nám poskytla, velmi trefně pojmenovala: mnohem víc než kdy dříve přemýšlíme, co do sebe a na sebe dáváme. Máte to taky tak?

Tělo máme jen jedno a je potřeba se k němu chovat s úctou. Je to vlastně takový náš jednorázový obal. Nevratný. Nerecyklovatelný. S rodným číslem místo čárového kódu a bez minimálního data trvanlivosti. Člověčí obal je navíc trošku zrádný, nikdo z nás totiž pořádně neví, jestli nám vydrží jen do konce příštího týdne, nebo ještě půl století. I proto s ním musíme zacházet šetrně. Když se totiž tato křehká schránka rozbije, ani to nejlepší pojistné plnění nezahladí napáchané škody. Mysleme na to a chtějme pro sebe jen to nejlepší…

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Tak nám to zase začalo! Slimáci ve fóliovníku okusují srdíčka těch největších salátů, na kompostu zlikvidovali cukety a květinový záhon po jediné noci vypadá jako… No, vypadá hrozně. Nezbývá nám nic jiného než vzít kyblíček od kilového jogurtu a večer, těsně před setměním, nebo brzy ráno začít sbírat. Pěkně opékačem na buřty jednoho po druhém.

Naše sousedka jednou přišla s nápadem obsypat záhony rozbitým sklem. To prý těm slizounům zabrání okusovat její zeleninu a kytičky. Nelenila a kladívkem začala rozbíjet jednu zavařovačku za druhou. A ty střepy nasypala na záhony. Pohled to byl šílený. Jí samotné se to také nelíbilo, ale co se dá dělat, likvidace je likvidace a musí se jí něco obětovat. Nedovedete si představit tu spoušť ráno. Naštvaní slimáci toho okousali víc než jindy a o střepy si pořezala tlapku naše kočka. Asi cítila myšku, a tak přelezla plot.

Druhý soused na ně šel jinak. Na trhu nakoupil snad třicet afrikánů. Tahle aromatická kytka jim prý smrdí. Já ho varoval, že zbytečně vyhodí peníze za sazenice a vetřelci – smrad nesmrad – se jako první pustí do nich. No, zase jsem měl pravdu. Listy okousané, skoro na každém zbytku květu seděl (nebo stál) pěkně vypasený netvor a stonky byly celé oslintané.

Zkoušeli jsme toho v ulici už hodně. Na okrajích záhonů jsme měli tymián, pelyněk, levanduli či šalvěj. Říkali jsme tomu aromaterapie. Ale i na to si slimáci troufli a bylo jim jedno, zda je keříček velký nebo malý. Slyšeli jsme, že se má do vydlabané půlky melounu nalít zvětralé pivo, oni že se „namažou“ a utopí. V pasti skončilo pár mravenců a dalšího lezoucího hmyzu, další sazenice skalniček zase v žaludcích našich nepřátel.

Nepomohla ani nehoblovaná prkna, piliny či skořápky z vajíček. Prostě se musíme s nimi naučit žít. Jeden rok jich je víc, příští bude možná lepší. A spoléhat se na sucho, že se jim bude hůř „slinit“, je marná útěcha. Slimáci a plzáci, zvlášť ti hnědí, španělští, přežijí všechno. Tedy jen to napichovátko a kyblík od jogurtu, ne?

PhDr. Alois Žižka, redaktor

Foto: Pixabay

Ač jsme o Světě knihy psali v čísle 22, vrtá mi od dnů jeho konání v hlavě jedna záležitost, kterou jsem tam viděla. Nevím proč, ale staly se, snad už dokonce obvyklou, výzdobou této akce staré výtisky vyskládané ve vysokých drátěných sloupech. Jakési knihy v kleci. Přivádějí návštěvníky k Průmyslovému paláci. Jednotlivé publikace jsou drátem lapené a neuctivě pomuchlané, jen některé mají výsadní místo na vlasci a poletují v kleci. Všechny dohromady se cítí nedůstojně, zahanbeně.

Když jsem tuto „výzdobu“ uviděla vloni poprvé, bylo mi smutno. Myslím si, že staré knihy do koše z drátu nepatří. Navíc sloupy stojí pod širým nebem a tak knihy musí čelit různorodému počasí. Smutně čekají na konečný ortel, kdy budou odvezeny do stoupy. Tohle vystoupení je jejich poslední.

Je pravdou, že čtivo dneska vidíme všude – v knihobudkách, krabicích a regálech na nádraží, v čekárnách lékařů, dokonce i na koupalištích, ale ani jednou není odsouzeno dopředu ke zničení. V uvedených případech je čteno. Má šanci, že si na jeho příběhu někdo „pochutná“. Bohužel knihy v kleci, byť některé na vlascích se vznášející, už byly dočteny jednou provždy. Proto je mi z toho smutno. Zdá se mi ostudné, že slova autora, který je psal s nadšením, láskou, citem, už nebudou ke čtení. Jistě mi mohou aranžéři namítnout, že už je nikdo ani nechtěl, že byly osahané, zničené, nekompletní… Přesto si takový konec nezaslouží. Srdce vášnivé čtenářky, nakladatelky pláče – a nejsem sama. Bylo mnoho těch, kteří drátěné sloupy zdaleka obcházeli.

Mám ráda knížky, ctím je, stejně jako jejich autory. Vím, co to dá práce, sepsat příběh, jak těžké je poskládat jednotlivé pasáže v celek. Proto věřím, že romány, o nichž píšeme v rubrice Čtení, se do klecí nedostanou. Že přinesou spoustu radosti. Proto vám je předkládáme, proto o ně soutěžíme týden co týden. Ani v aktuálním čísle jsme nekonali jinak.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Nebyla jsem úplný příznivec kávy. Nechutnala mi a většinou mi její pití přivodilo nepříjemné zdravotní obtíže. Proto jsem se jí vyhýbala. Dokud nepřišla jistá chvíle, kdy jsem navštívila menší kavárničku v samém centru Prahy. Od té doby tak činím celkem pravidelně, protože to není ledajaká kavárna.

I když se pohybuju v prostředí, kde je více brána v potaz kvalita než kvantita a bere se větší ohled na vztahy a duchovní přesah, než finanční zisk, vždycky mě překvapí a potěší, když potkám mimo svůj okruh nové přátele, kteří to mají nastavené obdobně. Nenechte se mýlit, všichni musíme plnit rozpočty, ale přece jen víme, že je něco důležitějšího, než vztah má dáti – dal.

Proto jsem měla velkou radost, když jsem poznala majitele kavárny, kteří jsou v dobrém smyslu slova obyčejní lidé, mají rádi svou práci a dělají ji na výbornou – říci jen dobře by znamenalo, že je jejich práce průměrná, což opravdu není! Vedle toho, nebo spíš souběžně s tím všemožně podporují různě znevýhodněné spoluobčany. A činí tak naprosto samozřejmě, jako součást jich samých. Nenajdeme v tom špetku slavomamu a touhy přiživit se ve světlech reflektorů, což provádějí – často velmi okatě – různé celebrity, kterých je plná televize a noviny, ale když se jich zeptáte, co podporují, často nedokážou smysluplně odpovědět.

Kavárníci z Kavárny Melen na to, aby pomohli, reflektory nepotřebují. Musím se přiznat, že i to je důvod, proč k nim ráda chodím. Vždy mají pro svého zákazníka milý úsměv a dobré slovo. Cítíme, že heslo „my jsme tu pro Vás, ne Vy pro nás“, u nich platí bezezbytku. A také víme, že když utratíme určitý obolus (sumu, nějaké koruny….) zrovna tady, nepořídí si majitelé lepší či větší bazén nebo novou vilu, ale část zisku pošlou na dobročinné účely.

O tom, na jaké, a že to není v jejich charitativní práci vše, si přečteme v rozhovoru s kavárníky Annou Tvrzníkovou Melenovou a Josefem Melenem. 

Mgr. Jitka Neureuterová, tajemnice redakce

Foto: Pixabay