Mluvit o naději je v současné době poměrně velká odvaha – mezi lidmi panuje spíš její opak, obavy, strach, možná nejistota. Je to pochopitelné, ale na druhé straně je třeba neupadnout do spirály sebenaplňujících se proroctví, kdy si tak dlouho a tak intenzivně myslíme, že se nám stane něco špatného, až se to opravdu stane, protože jsme k tomu podvědomě sami sebe dovedli.

V aktuálním čísle časopisu, který jsme pro vás připravili z velké části ze svých domovů, nikoli z redakce, protože karanténa a opatrnost se nevyhýbá ani nám, se můžete dočíst o zajímavých světcích, kteří svůj život prožili v extrémním prostorovém omezení na vrcholku sloupu. Také my jsme v současnosti omezeni – nemůžeme víceméně vycházet ven. I to však lze vzít jako možnost něco pozitivního se o sobě dozvědět a něco nového se naučit. Učíme se pracovat na dálku, zvládat různá technická zařízení, která umožňují lidský kontakt a setkávání bez toho, že bychom se museli fyzicky ocitnout na jednom místě. Do kostela můžeme „chodit“ na internetu prostřednictvím přímého přenosu, s přáteli si můžeme telefonovat nebo psát. Děti se učí učit nanovo – ne ve třídě s učitelem, ale doma s rodiči.

V mnoha případech se vlastně v rodinách musíme znovu učit žít společně, v situaci, kdy spolu najednou nezvykle trávíme mnohem více času. To je někdy náročné, ale zkusme být pozitivní. Známé přísloví, že všechno zlé je pro něco dobré, tady nepochybně bude fungovat.

Tuto krizi nepochybně přečkáme a bylo by dobré, abychom z ní vyšli silní. Já sám už v tento moment mohu říci, že jsem využil domácí izolace k tomu, abych se spojil s některými přáteli, které jsem třeba i roky neviděl. I to může být inspirace, jistě i vy takové máte ve svém okolí. Tak jim zavolejte, potěšíte sebe i je. A  nebojte se. Jak říkají Italové – andrà tutto bene – zas to bude dobré!

ThDr. Petr Jan Vinš, redaktor

Foto: Pixabay

Kamarádi mě vytáhli na Hospodský kvíz, což je týmová vědomostní soutěž, která každý týden probíhá v desítkách podniků po celé republice. Během večera položí moderátor, který má k dispozici projektor a promítací plátno, soutěžícím dohromady padesát šest otázek. Týmy o velikosti dva až osm členů na ně společně odpovídají a své odpovědi zapisují na papírky, které průběžně odevzdávají.

Kvízové otázky prostupují napříč celým lidským věděním a testují, co si pamatujeme ze školních lavic, či jaký máme aktuální přehled. Celá ta sranda trvá dvě a půl až tři hodiny, během nichž si své ego pořádně povozíte na horské dráze. Chvíli ho oprašujete tou nejjemnější prachovkou a vzápětí byste ho nejraději vzali karabáčem. Vyložit všechno, co víte, na stůl a neudělat tím ostudu sobě ani svému týmu, je poměrně těžký oříšek. A těžké občas bývá i přiznat si, že největší oporou ostatním budu, když budu chvíli mlčet, protože kupříkladu téma „železnice“, kolem kterého se točí sada následujících pěti otázek, není nic, v čem bych si jako maminka na mateřské dovolené zrovna dvakrát libovala.

Možností, jak se můžeme vzdělávat, i když jsme školní lavice opustili již před drahnou řádkou let, je samozřejmě celá řada, ale ruku na srdce – kdo z nás tráví večery četbou encyklopedií? Listováním kronikami? Nebo studiem atlasu světa? Dokážu si představit, že někdo ano, ale určitě to bude v porovnání s námi, co si čteme knížky a časopisy, luštíme křížovky, chodíme za kulturou nebo obyčejně koukáme na televizi, spíš zlomek populace.

Kdybych vás nechala hádat, proč o Hospodském kvízu píšu právě zde, najít správnou odpověď by nebylo nic složitého. Uvědomila jsem si totiž jednu věc – náš týdeník je vlastně výbornou alternativou pro to, jak si připomenout, co jsme už dávno zapomněli, nebo jak se dozvědět něco nového. Nenásilnou formou. U kávy, v posteli, ve vaně… Informace, které nám rozšiřují obzory, totiž najdeme v každém čísle. Teď jen si je zapamatovat, že?  

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Březen – měsíc čtenářů je tady. Knihovny pořádají jednu akci za druhou, propojují čtenáře, instituce a nakladatele ve jménu motta: Ano, čteme a je nás hodně. Taky v rámci kampaně vybírají nejlepšího čtenáře/čtenářku mezi učiteli. Porotci literárních soutěží mají v březnu napilno. Hltají příběhy, aby mohli zvolit nejlepší knihu roku, měsíce, půlroku v řadě kategorií. Březen je jednoznačně o čtení, o čtenářích, o knížkách.

Jenže letos se proslavil i koronavirus. Tento zákeřný zlomyslník přepadl na sklonku minulého roku zeměkouli a chystá se ovládnout její obyvatelstvo na všech kontinentech. Někde už jeho bujaré šíření vrcholí, jinde teprve zaťal drápky. Do Čech dospěl s prvním dnem měsíce března. Televizní a rozhlasové kanály informují pořád dokola. Internetové portály se také nenechávají zahanbit a za nimi pospíchají tištěná periodika. Někdo straší, jiný uklidňuje a výsledkem je poněkud zmatené chování obyčejných lidí. Ta masáž prostě musí mít nějakou odezvu. Bohužel politici si z boje s novou chřipkou udělali prostředek politického boje. Je o mně slyšet, tak si mě budou pamatovat.

Jak se s tím poprat? Místo vykupování zastaralých potravin a vrstvení zásob hygienických prostředků je potřeba si ujasnit, jak se nenakazit. Místo tramvají či autobusem radši chodit pěšky. Když můžu být doma, tedy doma zůstanu. Dbát základních zásad hygieny. Jakmile se objeví příznaky, tedy zvýšená teplota, bolest kloubů a kašel, postupovat podle zveřejňovaného návodu. Rozhodně neběhat do čekáren obvodních lékařů a neprskat na ostatní, ale telefonem si ujasnit, co dál. Kdybychom si vše nezapamatovali, pak na straně 18 je otištěno Desatero základních zásad. To si můžeme vystřihnout a připevnit třeba na lednici.

Podle mě bude nejlepší vzít březen čtecím útokem. Pěkně se usadit v ušáku, obklopit se knížkami a ponořit se do příběhů romantických i dobrodružných. Knížek i časopisů je habaděj, každý si vybere. Určitě tím tomu nepřátelskému viru dáme na frak, když na něj na chvíli úplně zapomeneme.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Slovo „šetřit“ je v naší době frekventované. Stačí otevřít denní tisk, pustit televizor nebo se ponořit mezi internetové řádky, odevšad na nás doléhá varovný hlas boha úspornosti, nabádající k šetření vodou a energiemi, k ohleduplnosti vůči klimatu, deštným pralesům, třetímu světu, druhému světu a dozajista i prvnímu světu přeplněnému ohroženými druhy, tajícími ledovci a kontaminovanými potravinami – o prostém lidském zdraví ani nemluvě.

A tak třídíme odpad, ačkoli kontejnery jsou beznadějně přeplněné. Chodíme pěšky do práce, ačkoli na přehuštěných křižovatkách sotva popadáme dech. Sbíráme odpadky v lese, ačkoli riskujeme, že se do nás zakousne infikované klíště. Posíláme peníze bůhvíkam, ačkoli nemáme tušení, zdali dopadnou na úrodnou půdu. Nutíme staré rodiče jezdit městskou hromadnou dopravou, ačkoli jejich zdravotní stav si žádá ohledy. Nepoužíváme deodoranty a spreje, ačkoli páchneme a vypadáme jako zmoklé slepice, pročež naši nadřízení začínají vážně uvažovat o tom, že na naše místo raději přijmou někoho více reprezentativního. Ale to všechno zdá se nestačí, ledovce tají dál a apelovat na vlády světových mocností musí už i malé děti. Nezbývá než přikročit k radikálním opatřením.

Také paní L. S. z Holešovic nedávno přispěla svou troškou do mlýna. Vypozorovala, že každý den ze sprchy po jejím spuštění na krátký čas prýští studená voda a odtéká nazdařbůh pryč, než začne konečně tryskat požadovaná teplá. Jaká marnost! Jaký šlendrián! A tak prozíravě přistavěla do koupelny kýbl, do kterého všichni členové domácnosti musejí zdánlivě nepotřebnou studenou vodu odchytávat. Jakmile je nádoba naplněna, zamíří na toaletu, kde už netřeba splachovat, jaká úspora! Jediný, kdo se opovážil něco namítnout, byl manžel, ale paní L. S. byla neoblomná. Netušila, chudák, že jejímu muži už mnoho sil nezbývá. Po měsíci usilovného přenášení těžkého kýble z koupelny na toaletu dostal infarkt a po převozu do nemocnice zemřel. Faktem však zůstává, že jako takový už nespotřebuje ani kapku vody navíc.

Magdalena Wagnerová, spisovatelka

Foto: Pixabay