český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Na Bouzově se natáčely Arabela a pohádka O Jasněnce a létajícím ševci. Červenou Lhotu známe ze Zlatovlásky, Blatnou ze Šíleně smutné princezny, v Průhonicích a na Křivoklátu se odehrává děj hned několika filmů a pohádek. Kdykoli přijedeme s manželkou na prohlídku nějakého hradu či zámku, přemýšlíme, z jakého filmu či pohádky jej známe. A nejsme určitě jediní, kdo takhle uvažuje. Jen nevím, jestli ta diskuse u všech vypadá jako u nás: To byla TA, hrál v ní TEN, víš, co taky hrál v TOM…

Hrady a zámky se objevují v celé řadě filmů i pohádek a vlastně to dobře slouží oběma. Památky mají dobrou propagaci a snímky zase mohou využívat nádhernou kulisu historických staveb. Nejzřetelnější je to samozřejmě v pohádkách, kterých s blížícími se Vánoci přibývá i na televizních obrazovkách nejsledovanějších stanic. U těch starších snímků, natočených před třiceti a více lety, propůjčily filmařské kulisy a ozdoby hradům a zámkům tak nádhernou podobu, jakou ve skutečnosti ani neměly.

Právě tohle si často připomínáme na hradě Švihov v západních Čechách. Před šestačtyřiceti lety právě tam točil Václav Vorlíček nejznámější českou pohádku Tři oříšky pro Popelku. Vodní hrad byl tehdy v dost žalostném stavu. Aby mohl honosně ztvárnit selský statek macechy, museli se kulisáci moc snažit. Dnes vypadá hrad po dlouholetém vedení kastelána Lukáše Bojčuka úplně jinak a vidět jej chce stále víc lidí. Letos se dokonce stal pomyslným „skokanem roku“ v návštěvnosti památek v Plzeňském kraji. Během letní sezony dorazilo skoro o čtyřicet procent turistů víc než v předchozích letech. Možná i kvůli Popelce, tedy jejímu střevíčku. Tím je totiž inspirovaná krásná výstava v hradním areálu. Doteď ji vidělo přes dvanáct tisíc lidí a přes Vánoce, kdy bude Švihov otevřený, určitě ještě pár tisícovek přibude.

My s manželkou tam určitě zajedeme. A když se dobře připravíme a „uděláme si“ atmosféru, možná si vzpomeneme i na TY herce, kteří hráli také v TOM či ONOM. Už se moc těšíme…

PhDr. Alois Žižka, redaktor

Foto: Pixabay

Nejsem příliš soutěživý typ. Nerada zápolím s ostatními v čemkoli. Raději si jedu vlastním tempem a dosahuju met víceméně v poklidném tempu. Snažím se přitom nefňukat a nevyžaduju od ostatních přílišnou podporu. Na druhou stranu jsem odmala chtěla všemu přijít na kloub a dokázat, třeba jen sobě samotné, že na to či ono mám. Výzvy kolem mě kroužily den co den. Ostatně, krouží stále a vlastně nikdy neubyly.

Soutěživost za každou cenu v sobě jedinec musí mít vrostlou. Jinak do zápolení nejde. Na druhou stranu by neměl být přeceňován, protože v případě nezdaru se jeho mysl otočí a stane se tím, kdo bude už navždy prohrávat. Tlak na maximální výkon je fajn, ale nemůže být dlouhodobý. Přílišné pobízení je taky špatně.

Tak co s tím? Nemají to rodiče dneska jednoduché. Děti jsou chválené všude a za všech okolností. Není-li pochvala, mohou dokonce vznést stížnost na různých podpůrných linkách. Rodina má z ostudy kabát. Věřím, že všichni takoví nejsou a jako já si hledají vlastní cíle a výzvy, aby nekončili pokaždé jen na chvostu.

Přístup k nejmladší generaci komíhá ze strany na stranu. Jednou se kloní více doleva, podruhé doprava. Kvůli rovnováze by však neměl zůstávat nakloněn pouze jediným směrem. Pak by bylo zle – pro vychovatele i vychovávané. Ve finále by všichni měli hlavu jako škopek.

Co to pro rodiče znamená? Jak se dozví v aktuálním čísle týdeníku Naše rodina v rubrice Rodina od A do Z, měli by své děti taky učit prohrám. Bez prohry není postup dál a výš, bez porážky nepřichází motivace. Pouze pořádný nezdar, pád na ústa, člověka nakopne, aby se vyšplhal výš, prostě jinam, přesně jak to potřebuje. Přitom se to netýká jen těch nejmenších a nejmladších, ale všech.

Jakmile se i my pokročilí zahnízdíme, začneme si lebedit a tetelit se, ztrácíme motivaci. To by byla velká škoda! Život je přece velká výzva a pro každého přináší nějakou motivaci. Jen se z úkolů nesmíme zjančit. K cíli lze dojít i pomalu, ale musíme vědět, že k němu míříme!

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Pošmourný podzimní čas, v kterém se míchají barvy opadávajícího listí s cáry ranních mlh, přímo vyzývá k zamyšlení. Jak příroda uzavírá svůj roční cyklus a postupně se ukládá ke spánku, máme i my často tendenci vzpomínat na věci minulé. V církevním prostředí je s tímto obdobím spojena připomínka všech zesnulých.

Na blízké a přátele, kteří nás už opustili, je někdy těžké myslet – i v aktuálním čísle Naší rodiny se tomuto tématu věnujeme – zejména pokud jde o ztrátu čerstvou a dosud nezhojenou. A člověku, který něco takového prožívá, je jen těžké dávat nějaké rady. Každý vzpomíná a truchlí po svém. Myslím si však, že je důležité si uvědomit, že i takové situace přirozeně patří k našemu životu.

V posledních týdnech jsme viděli velké a někdo by mohl tvrdit, že možná až příliš okázalé vzepětí národního smutku pro známého zpěváka – i to o nás cosi vypovídá. Jakým způsobem vzpomínáme, takoví ve skutečnosti jsme.

Já sám nejraději vzpomínám na vše pozitivní. Paměť má onu zázračnou vlastnost, že když ji necháme, může mnoho minulých zážitků nabídnout takříkajíc v absolutní hodnotě, tedy už bez znaménka plus nebo minus. Říká se lidově, že co mě nezabije, to mě posílí. Sice to platí jenom někdy, ale sám cítím, že mnohou událost minulosti, kdy jsem třeba zakopl o nějaký klacek, který mi osud hodil pod nohy, nyní s odstupem doby hodnotím jako něco, co mě posunulo dál. Stejně tak mí blízcí, kteří odešli – nevzpomínám na různice a spory, které jsme spolu měli (a kdo je občas nemá?), ale spíš si připomínám to, co mi dali, co dobrého z nich ve mně žije dál.

Bez ohledu na to, zda věříme na shledání na věčnosti nebo ne, toto můžeme cítit v té či oné podobě všichni, že chceme a můžeme být nositeli všeho dobrého, co nám ti před námi odkázali a svěřili. Proto nic nedejme na podzimní pošmourno a vzpomínejme spíš s radostí a nadějí, než se smutkem a trudomyslností. Konec konců po každém podzimu přece znovu přijde jaro.

 

ThDr. Petr Jan Vinš, redaktor

Foto: Pixabay

Esemesky s informací, kdy vám bude doručena zásilka, nejsou ničím výjimečným, já jsem však jednu výjimečnou před časem dostala. Stálo v ní: „Dnes 13:48–15:48 vám doručíme balík. Pro změnu volejte 7*4*31005, kurýr Mrtvý.“ Rozesmála jsem se. Moje cyničtější já by dokonce řeklo, že jsem byla mrtvá smíchy. Mohla za to dětinská představa, jak mi balík doručuje mrtvola. Normální kostlivec z kabinetu přírodovědy.

Bylo to totiž kromě halloweenu poprvé, kdy jsem se setkala s živým Mrtvým. Byl to vlastně první takto Mrtvý člověk, který mi zkřížil cestu. Podle celorepublikové statistiky má přitom stejné příjmení 99 lidí, což není úplně málo. Jejich věkový průměr je 44 let. Většina tuzemských Mrtvých je tedy podle ontogeneze člověka stále ještě v období zralosti, nebo chcete-li, jednou nohou ve středním věku. Zajímavé.

Žít s příjmením, díky němuž dennodenně balancujete na prahu života a smrti, musí být setsakramentsky těžké. I naprosto běžné rozhovory se totiž mohou lehce zvrtnout v tragikomedii. Třeba v pojišťovně: „Pane Mrtvý, mohl bych vám nabídnout životní pojistku?“ Nebo v hotelu: „Pane Mrtvý, budete chtít pokoj s přistýlkou?“ Či v kostele: „Berete si zde přítomného pana Mrtvého?“ Na dentální hygieně: „Pane Mrtvý, budete chtít odstranit zubní kámen?“ Nebo na ulici: „Tak se mějte hezky a pozdravujte paní Mrtvou!!!“ A krušné chvilky lze zcela jistě zažít i po telefonu: „Dobrý den, tady Mrtvý, mohl bych si, prosím, objednat pizzu quattro formaggi?“

Otázky. Samé otázky. Je to, co žije všech 99 zmíněných spoluobčanů ještě normální život, nebo už je to život posmrtný? Troufl si někdo z nich někdy koupit zájezd k Mrtvému moři? A tak zatímco někdo se ptá, co se stane po smrti s naším tělem a duší, někoho dalšího zase zajímá, co se stane se zásilkou, když se na nás pan Mrtvý nedozvoní. Nikdo totiž přirozeně nechce jít smrti naproti…

Naše mateřština je každopádně úžasná v tom, že nám tyto otázky dovolí položit.

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Strana 1 z 24

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test