Tentokrát bych vám rád vyprávěl, jak nás navštívila na sklonku roku, v čase adventu, rodinná přítelkyně z Rakouska. Přijela si užít předvánoční Prahu. Byly to jen tři dny naplněné procházkami, posezeními doma i v kavárnách a restauracích a samozřejmě i nakupováním dárků. Bylo to pro nás moc zajímavé. Nejen díky ní, je to báječná dáma původem z Norska, vtipná, vzdělaná a zábavná. Ale my si užívali i naši zemi a najednou jsme ji viděli úplně jinýma očima.

My, Češi, jsme zvyklí stále si na něco stěžovat a na ledacos i nadávat. Média jsou plná negativních zpráv, a když se potkají dva našinci, většinou vzájemně láteří. Optimismus se moc nenosí. Nebo se to snad s mladou generací, která poznala svět, už změnilo? Mohu totiž místopřísežně odpřísáhnout, že všechno, co jsme si s naší přítelkyní usmysleli, se povedlo: Obsluha v obchodech byla příjemná, i číšníci v restauracích a kavárnách byli milí, ochotní, mluvili anglicky, jídlo chutnalo báječně. Zejména v restauraci s výhledem na Hradčany, kam jsme ji vzali na zvlášť slavnostní večeři. Tak si naše kamarádka pobyt opravdu užila. Byla nadšená ze všech těch starých domů a kostelů, okouzlil ji Pražský hrad s katedrálou svatého Víta, a protože je zpěvačka, prostě musela vidět Národní divadlo, Rudolfinum a divadlo Stavovské, ve kterém dirigoval její milovaný Mozart. Je totiž ze Salzburgu, kde se Wolfi narodil.

S radostí mohu konstatovat, že procházky s ní pro nás byly zjevením, protože jsme Prahu najednou zažívali docela jinak a viděli ji jakoby novýma očima. Většinou člověk spěchá na schůzku nebo za prací, po všech těch krásných a památných místech šel už mnohokrát a všechno viděl mockrát, proto naši stověžatou moc nevnímá. A my ji najednou sledovali očima naší přítelkyně, a na to, co jsme spatřili, jsme mohli být hrdí. Praha je prostě nádherná a žije se v ní dobře, a to nejen podle statistik o výši výdělků a spotřebě všeho možného. Tak na to nezapomínejme! Přeji vám, aby vás také co nejdříve navštívili nějací přátelé z ciziny…

Václav Žmolík, moderátor a publicista

Foto: Pixabay

Karel Čapek měl, co se druhého měsíce v roce týká, jasno. On měl pravděpodobně jasno i v jiných záležitostech, ale pokud setrváme v únorovém prostoru, měli bychom si uvědomit, že Čapek přílišným optimismem v tomto smyslu nehýřil. Ostatně stačí otevřít půvabnou knihu Zahradníkův rok, kde se píše, že únor je měsíc bezesporu nebezpečný. V tomto smyslu nelze než s autorem souhlasit. Tenkrát jako dnes.

Současného čtenáře může jen potěšit, že stále existují nějaké jistoty, konstanty stále se opakujícího ročního cyklu, které platily v roce 1929 a platí i dnes – navzdory skutečnosti, že v letošním roce je tomu devadesát let, co Zahradníkův rok vyšel poprvé. Už devět desetiletí si čtenáři mohou číst o tom, že únorový čas disponuje holomrazy, sluncem, vlhkem, suchem i větry, ale že je to především měsíc příliš krátký, ba dokonce nejkratší – takový nějaký záprtek mezi měsíci. Je jaksi nedonošený, přestupný a vůbec nesolidní, od ostatních měsíců se údajně liší svými potměšilými záludy. Je prostě nespolehlivý a každý by se před ním měl mít na pozoru. Stačí, aby zima nebyla příliš tuhá, a všichni společně s váženým panem spisovatelem se mohou přesvědčit na vlastní oči, že únor v prvních ještě nesmělých slunečních paprscích loudí na keřích pupence, ale přitom je schopen tyto pupence v noci spálit.

Čapek se nad únorovou záludností společně se svým univerzálním zahradníkem podivuje: „Čertví proč se o přestupných letech přidává jeden den zrovna tomuto vrtkavému, katarálnímu, poťouchlému měsíčnímu skrčkovi; o přestupný rok by se měl přidat jeden den krásnému měsíci máji, aby jich bylo dvaatřicet, a bylo by to.“ Není to vůbec špatný nápad, krátit časy zlé a nastavovat ty dobré. A pokud tak nelze činit s roční proměnlivostí, počasím a postavením naší planety vůči Slunci, neb to jsou zákonitosti dané, stálo by za pokus učinit totéž alespoň s únorovými zlými nápady a myšlenkami, které by mohly ustoupit a uvolnit prostor těm dobrým. Potom by únor mohl být vlastně docela sympatický měsíc.

Magdalena Wagnerová, spisovatelka

Foto: Pixabay

Nedávno jsem se doslova zamilovala do knihy Hacknutá čeština 2.0, úžasné příručky novotvarů a nových významů slov. Při studiu jednotlivých výrazů a slovních spojení jsem postupně zjistila, nakolik je má mateřština bohatá, jak dokáže být výstižná a mnohoslovná, i pochopila, že se musím neustále zdokonalovat. Opravdu, bez podobných pomocníků, jež jejich editorům a autorům dají hodně práce, by si generace mezi sebou vůbec nerozuměly.

Ovšem zájem musí být na obou stranách. Dokazují to rozhovory vnoučat s prarodiči, kdy jedna strana míní a druhá je vedle jak ta jedle. Právě takové konfrontace nutně potřebujeme a nemusí jít přímo o rodinné příslušníky, jak zjistíte v aktuálním čísle. Není-li tomu tak, mladí poztrácejí slovní zásobu a staří zase schopnost dorozumět se třeba při nákupu. Sama jsem se přesvědčila na vlastní kůži.

Byli jsme s manželem šopovat. Obchody s oděvy hlásaly do všech stran slevy mnohaprocentní, všude se kupily svetry, trika či gatě, na věšácích se vystavovaly haleny, sukně, šaty i saka. A tak jsem bloumala uličkami a hledala zimní kabáty. V té změti to vůbec nebylo jednoduché. Prošli jsme několik obchodů, v jednom z posledních do mě muž šťouchl, abych se optala prodavačky. Tedy jsem učinila dotaz: „Máte zimníky?“ Slečna s vykuleným výrazem prohlásila, že asi nemají, protože ani netuší, co po ní chci.

Odešli jsme a já pochopila, že o generaci mladší prodavačka jistojistě myslela, že asi požaduju zimní stadion, řečený zimák. Udivilo mě, že dnešní mladí neznají zimník. Asi nosí jenom bundy, anoraky, kardigany, ponča, pláště, saka a já nevím, co ještě. Tady na oplátku nevím já, co je co! Jenom zimníky ne. Nakonec jsem si tříčtvrťák na zimu koupila, bez pomoci, v dalším obchůdku. O to víc však pročítám novotvary v již zmíněné příručce. Příště budu připravena a optám se správně, až budu cokoli potřebovat, a nejen v prodejnách s oděvy.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Když jsem minulou středu stál na Václavském náměstí v den a hodinu výročí Palachova činu, během připomínky padesáti let, které od té doby uběhly, šly mi hlavou různé věci. Nejsilněji se mi asi na mysl drala otázka, zda v nás opět nenarůstá lhostejnost, která mladého studenta Jana dohnala k tomu, co učinil. Lhostejnost, jež pramení ze zklamání. Letos uplyne třicet let od sametového převratu, od znovunabytí svobody, kterou si určitě mnoho lidí představovalo jinak – možná právem, možná trochu idealisticky. Možná jsme měli pocit – já jsem to tehdy prožíval jako malý chlapec – že všechen marast, faleš, pokrytectví a neupřímnost odtáhnou a ke slovu se dostane to lepší z člověka. To se nestalo. Pokrytectví kvete za každého režimu a  lumpové se také najdou všude. Vždycky mě ale zabolí, když od lidí ve svém okolí slyším, že by se na všechny veřejné věci nejraději vykašlali, že stejně nic nedokáží změnit, že je to marné. Právě tito přátelé a známí – často i chytří a aktivní lidé – mi pomyslně procházeli před očima, když jsem s kytkou v ruce stál u kovového kříže zasazeného v chodníku, na který upadlo před padesáti lety těžce popálené tělo studenta, který se ve svém svědomí nemohl a nechtěl smířit s „normalizací duše“ svého národa. S lhostejností a otupělostí. Jak proti ní bojovat? Snad jedině vírou. Pro nás, věřící, je samozřejmě po ruce víra v Boha, o jejíchž základech si budeme tento rok v katechetickém seriálu s jistou pravidelností povídat. Ještě důležitější je někdy víra v to dobré v člověku. Vždyť naše společnost je taková, jakou ji my vytvoříme, jeden každý z nás. Nenechme se proto strhnout do lhostejnosti a otupělosti, hledejme to dobré v sobě. „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na který právě stačí,“ jsou Janova poslední zaznamenaná slova. Když se jich budeme držet, uctíme jeho památku nejlépe.

ThDr. Petr Jan Vinš, redaktor

Foto: Pixabay