Lesy se prý všude „zahoubily“. U silnic a lesních cest stojí auto za autem a kolem se hemží nadšení houbaři s košíky. Netuším, zda stejně nadšení jsou i cestou z  lesa. Všude třeba není přebujelé houbobraní, ale možná jen malé paběrkování.

Vyrazili jsme na procházku. To s manželem činíme pravidelně v pátek v podvečer a v sobotu odpoledne, jakmile dorazíme na chatu. Týden za stolem s očima přilepenýma k monitoru počítače je třeba rozhýbat. Vůbec jsme nebrali v potaz, že se houbaří. Údajně prý o tom všude jsou zmínky a na facebooku je plný koš vedle koše. Proto nás překvapilo, že se mezi stromy míhají nadšenci. Bohužel se nejen míhali, ale taky svolávali jeden druhého, asi aby se nepomíchaly klany.

Tohle nemám ráda. V lese má být klid, nemáme jej rušit. Manželovi se dokonce nelíbí, vezmu-li si pestré tričko. Mezi stromy mám prý vypadat jako zálesák. Většinou se snažím vyhovět. A nyní takový ruch.

Šlapali jsme lesní cestou a moc kolem sebe nekoukali. Přesto jsme zaznamenali, že lovci hřibů mají košíky tak zpola zaplněné. „Rostou, ale daleko od sebe,“ konstatovala jsem. „Spíš se schovaly, houby jsou chytré,“ odvětil manžel. Pak už jsme zaznamenali zelenající se mech, to už dlouho nebylo, obsypané ostružiny, celkem pěkné kapradí a uprostřed cesty praváka. „Mám ho vzít?“ zeptal se manžel. Odpověděla jsem, že rozhodně, protože pravé hřiby se nosí domů. Zanedlouho nás les odměnil několika kováři, kupou klouzků, jedním křemenáčem, pár suchohřiby a na závěr pěknou rodinkou praváků. Dostali jsme dárek za to, že jsme nehulákali jako na lesy!

Z  krásné procházky lesem jsme si přinesli houby jako malované a ani jsme nemuseli mezi stromy. Samy se ukazovaly a kývaly na nás hlavičkami. Z  toho plyne, že se nemá vykřikovat na celý les, co chceme – nenápadné chování do košíku hřiby nahání! A  komu se sbírat nechce, může se pustit třeba do čtení – tento týden se s Naší rodinou dostane opět i do přírody.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Máme doma takovou hru. Když přijde manželka z práce a vidím, že je hodně unavená – a dříve nebo později bych to „odnesl“ za neumytý talíř nebo drobty na podlaze – položím před ni velkou oříškovou čokoládu. Ona mi jako „na oko“ vynadá, že ji provokuju sladkým, ale jakmile odejdu do pracovny nebo na zahradu, rozbalí ji a celou sní. Vlastně ne, většinou mně jeden čtvereček nechá, abych prý zhřešil také.

Číst dál: Domácí hra zvaná čokoládová

Zvláštní je čas končících prázdnin a dovolených. Nejlépe to asi pociťuje mládež školou povinná, která s úderem prvního zářijového dne musí nasadit brašny, zabalit přezůvky a svačinu a vyrazit do – dva měsíce tak vzdáleně vypadajících – školních škamen. Pravda, vysokoškoláci mají ještě necelý měsíc odkladu, pokud tedy nemusí na poslední chvíli lovit zkoušky a zápočty, ještě než jim bude dovoleno zapsat se o ročník výše.

Číst dál: Vykročit na neznámou cestu

Bylo to v roce 1990, kdy se po více než čtyřiceti letech opět otevřely naše hranice, ministři Dienstsbier a Genscher symbolicky přestřihávali pohraniční dráty a my jsme s kolegou připravovali reportáž o jednom krásném a do té doby zcela neznámém koutu naší země, o jižním cípu Šumavy mezi Lipnem a státní hranicí. A protože jsme svou práci brali vážně a taky proto, že tenkrát nebylo úplně snadné sehnat v těchto místech ubytování, rozhodli jsme se, že přespíme pod širákem někde nad Novou Pecí.

Číst dál: Zamyšlení týdne: Letní vzpomínka