Partneři:

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

Kartografie

Šumavské lázně

Dvojka - Český rozhlas

Má vlast cestami proměn


číslo 46
2010 - ročník 42

Rozhovor

Jak se krmí veverky

Roztomilé hlodavce dobře známe z našich parků a lesů. Co ale víme o jejich životě? O veverkách jsme si povídali s Kateřinou Soukupovou, která spolu s manželem Petrem vede speciální záchrannou stanici pro veverky Pinky, sídlící u Chvaletic. Ve voliérách přitom pobíhala černá a rezavá zvířátka a se zájmem nás pozorovala. A na zahradě domku u lesa jsme objevili zvláštní mosty pro veverky i krmítka, která zakrýval podivný poklop z plexiskla...                                        

ζ Ve škole jsme se ještě před pár lety učili, že veverka je škodlivá. Dnes už je to jinak?
Veverka neškodila nikdy ničím, pokud tedy za škůdce neoznačíte někoho, kdo vám otrhá ořechy ze stromu na zahradě. Protože jich v přírodě ubývá, je veverka od roku 2002 ze zákona chráněný živočich – se vším, co k tomu patří. Takže ji samozřejmě nesmí nikdo ublížit a dokonce ji nelze ani chovat doma. Pouze se zvláštním povolením, jehož získání je ale téměř nemožné.

ζ Jakou barvu mívá veverka nejčastěji?
U nás žije jediný druh veverky – veverka obecná. Barvu srsti má nejčastěji rezavou, černou či hnědou, běžné jsou ale i všemožné odstíny jmenovaných barev. Barva se dědí po rodičích i prarodičích, takže je běžné, že v jednom vrhu má každé mládě jinou barvu. Jedno ale mají všechny veverky společné – bílé bříško.

ζ Kolik mívají veverky mláďat? A kolikrát ročně?
Veverka mívá ročně dva vrhy, v každém nejčastěji tři až pět mláďat. Starší, zkušená a dobře „rozrozená“ matka může výjimečně stihnout i tři vrhy a mláďat může mít až sedm. První porody bývají na přelomu ledna a února, druhé obvykle v červnu. Veverky ovšem nežijí v párech!

                                 

ζ Kdo jsou jejich nepřátelé? Jakého věku se tihle hlodavci dožívají?
Největšími nepřáteli jsou jestřáb, kuna a v posledních letech nejčastěji kočka. Zranění od kočky je nebezpečné – má totiž ve slinách bakterie, které veverkám můžou způsobit sepsi, takže uhynou i po zdánlivě malém škrábanci. Veverky v přírodě žijí několik let, v zajetí nejsou výjimkou ani desetiletí „veteráni“. U divokých veverek jsou nejrizikovějším obdobím první měsíce po narození a pak první zima, u samic první porod. V literatuře se uvádí, že víc než polovina mláďat se nedožije roku.

ζ Tradují se o veverkách nějaké pověry?
Tak například na všech kresbách mívají veverky štětinky na ouškách – ty jsou ale součástí jen zimní srsti. Narůstají od října, v dubnu vylínají a zbylý půlrok jsou uši holé. Rozšířená je také představa, že veverky žijí v dutinách stromů. To je spíše výjimka, veverky si totiž staví z větviček, lýka, mechu, listí a suché trávy hnízda, která umisťují do korun stromů či rozsoch větví. Hnízda vypadají jako míč na ragby a mají dva otvory. Kdyby se jedním otvorem dovnitř dobýval predátor, veverka tím druhým uteče. Hnízda jsou nesmírně pevná, i při pádu z velké výšky se mláďatům uvnitř obvykle nic nestane. Když je hnízdo dobře zateplené, je uvnitř i v silných mrazech kolem 20 stupňů! Veverka staví několik hnízd a pravidelně je střídá. Když má samice mláďata, tak je 2x až 3x, vždy zhruba po týdnu, přestěhuje do nového hnízda, aby ztížila predátorům šanci je najít. Při přenosu drží mládě jemně zakousnuté za bříško a má ho ovinuté zespodu kolem krku. Vidět něco takového je ale vzácné, veverka pro přenos volí časné ranní hodiny a co nejhorší počasí, mlhu či déšť, aby byla opravdu „neviditelná“. Mylná je i představa, že veverka „jí šišky“. Ve skutečnosti ze špiček jednotlivých šupinek jen vyloupne a sní miniaturní semínko, takže 99 % hmoty šišky odhodí jako odpad. I proto veverku nejvíc potěšíte šiškou zelenou, nedozrálou, v níž jsou semínka nejchutnější.

ZÁCHRANNÁ STANICE PINKY má telefonní číslo 728 986 350. V případě nálezu zraněné veverky či mláděte lze volat i v noci. Její internetové stránky s řadou fotografií najdete na adrese www.veveratka.cz a www.veveraci.bloudil.cz.

ζ Je pravda, že veverky jsou samotáři?
K tomu, aby se uživila, potřebuje veverka území až několika hektarů (v na potravu „chudém“ lese až 20 ha), které přísně střeží a kam jinou veverku nevpustí. Samice vyžene ze svého území i mláďata, jakmile dosáhnou tří měsíců. Pokud tedy v lese uvidíte víc veverek pohromadě, jde buď o páření, nebo je to matka s mláďaty. Výjimkou jsou samozřejmě parky či hřbitovy ve městech, tedy uzavřené enklávy, odkud mláďata nemají kam odejít a kde je díky přikrmování od lidí dostatek potravy. Tam po generace žije větší množství veverek pohromadě a „teritorium“ jedné veverky je zmenšené na minimum.

ζ Jak jste se k veverkám dostala vy sama?
Klíčovým zážitkem bylo mé setkání s veverkou, která před lety v únorových mrazech zabloudila na naši zahradu. Tehdy jsem ještě netušila, že sotva roční samička, která se zmrzle choulila v koruně stromu, je gravidní a že jedna druhé v následujících letech doslova změníme život. Zesláblá veverka na ořešáku u domu našla rehčí budku, v níž porodila svá první veverčata a na zahradě a v ptačích krmítkách našla dostatek potravy, aby kritické dny po porodu přežila. Když potom odnášela své třítýdenní potomky z budky na ořechu pryč ze zahrady do vlastního nově postaveného hnízda, myslela jsem si, že ji vidím naposled. Vděčná veverka Pinky ale zahradu a její okolí už nikdy neopustila a zůstala tu natrvalo. Přispělo k tomu i zázemí, které jsme pro ni postupně vybudovali – jak vidíte, stromy mezi zahradou a sousedním lesíkem jsme propojili visutými dřevěnými mosty pro usnadnění jejího pohybu, zbudovali jsme pro ni další budky a zařídili i první speciální krmítko, kam se ptáci ani myši nedostanou, pouze veverka. Je totiž shora uzavřené plexisklem na pantech, které si dokáže nadzdvihnout hlavičkou, aby se dostala dovnitř.

KATEŘINA SOUKUPOVÁ
Narodila se 20. dubna 1973 v Kolíně. Dlouhodobě se věnuje pozorování veverek v přírodě, o životě divokých veverek napsala ještě pod dívčím jménem Mojžíšová knihu Veveřácká kronika. O životě veverek a péči o ně se dočtete i v její publikaci Veverka a lidská péče (2009). Záchraně nalezených veverčích mláďat se věnuje ve specializované záchranné stanici Pinky poblíž Chvaletic.

                                     

ζ O téhle téměř domácí veverce jste napsala knížku Veveřácká kronika...
Každodenním pozorováním Pinky jsem strávila dlouhých šest let. Protože pracuji doma, mohla jsem svůj čas přizpůsobit chodu jejího života a jako skrytá pozorovatelka se přiblížit skutečně intimním okamžikům ze života divokých veverek. Vystopovala jsem Pinky, když v době námluv putovala za samcem, a stejně tak jsem zažila i období, kdy přišlo několik samců za ní. Měla jsem unikátní možnost vidět divokou veverku přímo při porodu, byla jsem svědkem kojení mláďat i jejich přenášení mezi hnízdy. Sledovala jsem první krůčky malých veverčat, jejich výchovu matkou, postupné osamostatňování a nakonec i okamžik, kdy je matka vyháněla z rodného území. Zní to neuvěřitelně, ale Pinky za svůj sedmiletý život stihla přivést ve dvanácti vrzích na svět 54 mláďat!

ζ Pozorování té „vaší“ veverky vás přivedlo až k založení záchranné stanice?
Chtěla jsem alespoň pomyslně veverkám splatit, co mi osud umožnil, a taky se mi díky knížce i mému webu začali ozývat lidé, kteří nalezli veverčátko a nevěděli si s ním rady – a tak jsem se rozhodla v práci s veverkami pokračovat a založila jsem u nás doma záchrannou stanici pro veverky. Organizačně jsme součástí Stanice pro zraněné a handicapované živočichy v Pátku u Poděbrad, která působí pod Českým svazem ochránců přírody. Hlavní podíl příjmů zvířat ve stanici tvoří nalezená veverčí mláďata z celé republiky, která dokrmíme, ta nemocná uzdravíme, a poté je připravíme na návrat do přírody.

ζ Je správné nalezenou veverku vždy sebrat?
U veverek, na rozdíl od jiných savců, striktně platí, že když na zemi nalezneme mládě, je nutné ho sebrat, protože matka se pro něj nevrátí. Část mláďat vypadne z hnízda vlastní nešikovností nebo třeba kvůli vichřici, některá ale matka vyhodí úmyslně, protože se zdravotně odchylují od standardu. A jelikož i zdravé mládě po vypadnutí z hnízda okamžitě prochladne, tak i kdyby ho matka na zemi nalezla, považuje ho za nemocné a nesebere ho. Jako dolní věková hranice přežití u nalezených mláďat se při správné péči udává stáří 14 dní, nám se ale podařilo udržet při životě i několik osmidenních veverčat.

ζ Kolika mláďatům ročně pomůžete?
Ročně stanicí projde kolem 80 veverčat nalezených – obrazně řečeno – od Moravy až po Šumavu. Zhruba 80 % z nich se nám podaří vrátit zpět do přírody. Nejvíce jich bývá z Prahy a z okolí Brna. A pokud jde o vzdálenost, tak nejkurióznější byl telefonát s prosbou o radu z Floridy, od Češky, která tam byla na návštěvě a našla veverčí mláďata.

ζ Stane se vám, že jedete pro veverku, ale vyklube se z ní úplně jiné zvíře?
Už dvakrát jsme si přivezli plcha – v jednom případě plšíka lískového, ve druhém plcha velkého. Ale protože plchy mám ráda stejně jako veverky, byly to „omyly“ příjemné. Horší byl nedávný půlnoční telefonát z Uherského Hradiště – když tam manžel ve tři hodiny ráno dojel, vyklubaly se z „veverčat“ malé myši!

ζ Jak to, že u vás dnes vidíme jen několik veverek? Myslela jsme, že jich tu bude víc.
Počet se mění – mláďata od jara až do začátku podzimu od nálezců přicházejí, a naopak zase „ubývají“. Jakmile veverčata dosáhnou tří měsíců věku, vracíme ta schopná zpět do přírody. Od jara do podzimu tu je vždy kolem třiceti mláďat. Kromě toho u nás trvale pobývá několik dospělých veverek, které se pro zdravotní hendikep nemohou vrátit do přírody. Protože jste přijeli na podzim, kdy už jsou všichni letošní nalezenci vypuštění, vidíte jen trvalé „chovance“ plus mláďata, která se narodila tak pozdě, že by si po vypuštění už nestihla udělat zásoby na zimu, takže ji přečkají u nás a vypustíme je na jaře.

ζ Co má tedy dělat ten, kdo najde veverčátko?
Každému, kdo nalezne v přírodě opuštěné veverčí mládě, doporučuji, aby ho ihned odevzdal do specializované záchranné stanice pro veverky nebo do nejbližší všeobecné záchranné stanice pro zvířata. Veverčátko je třeba zahřát a hlavně se nesmí ničím krmit! Těch pár desítek minut bez jídla, než si k nálezci pro mládě přijedeme, mu ublíží mnohem méně, než když ho nálezce v dobré víře „nakrmí“ něčím nevhodným. Apeluji tímto také na nálezce, aby se sami nepokoušeli o odchov, protože čím je veverče menší, tím snazší je ho neodbornou péčí zabít. Na internetu je sice k nalezení několik příběhů lidí, kterým se odchov veverčete podařil, jde ale o výjimky – těmi nesčetnými smutnými případy, které skončily smrtí, se samozřejmě nikdo nechlubí. Často se k nám dostávají zubožená veveřátka na pokraji smrti, o která se nálezce pokoušel postarat, a až ve chvíli, kdy zvíře umíralo, si přiznal, že na to nestačí. Navíc ani v případě, kdy se nálezci šťastnou náhodou podaří mládě zdárně dokrmit, není vyhráno. Veveřátko odchované člověkem jako jedináček se už nikdy nemůže vrátit do přírody. Fixuje se totiž na člověka, a protože nevyrůstalo s jinými mláďaty, nedokáže se mezi ně zpět zařadit.

ζ Čím mláďata krmíte?
Používáme speciální náhražky, které objednáváme v Americe. Ředění (i míchání s přísadami) se mění podle věku – jinak se krmí veverče třítýdenní, jinak měsíční a jinak pětitýdenní, je to složitá „alchymie“. Krmí se injekční stříkačkou se speciálním „veverčím“ dudlíkem každé čtyři hodiny, slepá mláďata do jednoho měsíce i v noci, osmidenní mláďata jsem krmila každé dvě hodiny. Od jara do podzimu se tedy moc nevyspím, a když si k tomu přidáte, že záchranná stanice je jen můj „koníček“ – oba máme s manželem jinou práci, která nás živí, je to někdy docela náročné. Ale stojí to za to.

ζ Je častým jevem, že si nálezce chce mládě nechat jako domácího mazlíčka?
Bohužel se stává, že nálezce to malé, roztomilé a dosud nepohyblivé veveřátko nadchne a zatouží si ho ponechat. Takové zvíře pak po pár dnech, kdy se z bezmocného mrněte stane rychlý a nezvladatelný „likvidátor bytu“, obvykle končí v nevyhovující malé kleci, kde může i zešílet. Dospělá veverka navíc není kontaktním zvířetem, nemá ráda doteky, nepřijde na zavolání a absolutně není vhodná jako mazlíček k dětem! Ve stanici máme například samečka Snakea, kterého nálezkyně trvale umístila do miniaturního akvária a rok ho krmila jen jogurtem. K nám se dostal ve stavu naprosté podvýživy, s přerostlými zuby, drápy vrostlými do tlapek a s natolik zesláblým svalstvem, že se byl schopen jen plazit. Po třech měsících rehabilitace se naučil chodit, po půl roce dokázal poprvé vylézt po pletivu na budku pod stropem voliéry a dnes, po dvou letech, se již udrží na větvích a pokouší se i skákat!

                                     

ζ Vidíme tu několik různě velkých voliér. Jak vypadá život v nich?
Nejmenší veverčata jsou ve vyhřívané přepravce, později se přesunují do vnitřních voliér v domě a na posledních asi 4 až 6 týdnů u nás je stěhujeme do venkovních voliér, kde je zpětně „zdivočujeme“. Odmala veverčata členíme do skupin podle věku, aby byla neustále pohromadě s dalšími stejně starými veverkami a nijak je nepřivykáme na člověka. Ve venkovních voliérách se snažíme co nejdokonaleji simulovat prostředí venku, aby v přírodě veverky nic nepřekvapilo – mají tam 6 metrů vysoké kmeny, aby se naučily správnému veveřímu pohybu, spirálovitému kroužení kolem stromu. Seznamujeme je i s „lesní“ potravou, jako jsou šišky, jehnědy, větve s listy, houby, ořechy. Instinkty se veverčatům rychle obnovují, před vypuštěním jsou už zcela divoká a bojí se i nás.

ζ Jak vybíráte místa k vypuštění?
Veverčata vypouštíme ve věku tří měsíců, kdy jsou na osamostatnění „geneticky“ připravená, protože přesně v tomto věku by je vyhnala i jejich matka. Musí si najít vlastní území. Pro mláďata zřizujeme v pečlivě vybraných lesích s různými druhy stromů a blízkostí vodního zdroje vypouštěcí místa, kde na stromy instalujeme systém budek a veveřích krmítek, které ulehčují mláďatům první dny v přírodě. Výpustná místa děláme u hájoven či samot, a díky dobrovolníkům, kteří jsou ochotni na ně dohlížet, jsou některá vzdálená i přes 100 km od naší záchranné stanice. Snažíme se vracet veverky jen tam, kde je pro ně vhodné prostředí a kde mají největší šanci na přežití. Vypouštění je pro nás vždycky nejhorší, vždyť veverky jsou jako naše děti! Ale zároveň je vidíme, jak jsou šťastné, jak si užívají první skoky v korunách a některé přímo „řičí“ nadšením z obrovského volného prostoru! Výpustná místa pravidelně kontrolujeme, doplňujeme do krmítek potravu a často tam naše „vypuštěnce“ vídáme. Některé z „našich“ veverek jsme pozorovali i několik let, pyšní jsme třeba na samičku Cookie, která první i druhý rok po vypuštění úspěšně odchovala mláďata a dvě její dcery jsou již též matkami. Na naší práci je krásné, že drtivá většina mláďat, která převezmeme jako hladová a často poraněná, odchází jako uzdravení a silní jedinci, kteří v přírodě prožijí plnohodnotný život a zůstanou po nich nové veverčí generace.

Martina Oplatková
Foto Kateřina Soukupová a Miroslav Martinovský