Partneři:

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

FLORA

Kartografie

Šumavské lázně

Dvojka - Český rozhlas

Má vlast cestami proměn

Výstaviště Lysá nad Labem


číslo 51
2010 - ročník 42

Svět víry

Kousek cesty s ... Martinem Petiškou: Mám rád anděly

Dobrácká tvář spisovatele Martina Petišky se na nás již delší čas usmívá z fota doprovázejícího zamyšlení týdne. Pamětníci si možná vzpomenou na seriál rozhovorů Nejkrásnější rok, který pro Naši rodinu připravoval ještě v dobách studií. Abychom se dozvěděli, na čem dnes pracuje, zastavili jsme se na chvilku v každodenním shonu a dopřáli si, jak on sám s oblibou říká – andělskou vteřinu.

                                                    

ω Mnohé z vašich knížek vyšly pod pseudonymem Eduard Martin. Proč jste si ho zvolil?
Je to jednoduché – ne že bych se svému jménu vyhýbal, ale nechtěl jsem být zaměňován s tatínkem, známým spisovatelem. Já jsem Martin, on Eduard, proto Eduard Martin. Občas jsem z žertu použil i další jména. Na radu přítele, že prý dvojité w udělá svoje, jsem detektivky psal jako Martin P. Edward a v anglickém překladu mě nakladatel pojmenoval Martin P. Edwards.

ω Není snadné být ve stínu známého otce. Jak na něj vzpomínáte?
Tatínek jednou řekl, že kdybychom psali o jednom stolu, tak každý budeme psát o jiném. Samozřejmě, že když dva lidé mají stejný byt, stejnou četbu, stejné přátele, stejné cesty, a navíc jsou otec a syn, tak si buď hodně protiřečí, anebo naopak najdou společnou loď. A já myslím, že jsme ji s tatínkem měli společnou. Byla to výhoda. Když jsem něco napsal, hned jsem slyšel jeho kritiku. Tatínek byl velmi zkušený a soudný kritik.

ω Říkal vám pravdu a zároveň vás měl rád...
Ano, třeba udělal do rukopisu jen tečku na místo, které se mu nelíbilo. Nedělal tam ani čárky. Byl velmi diskrétní.

ω Nestýská se vám po tom?
No jéje! Člověk si nikdy není úplně jistý tím, co napsal.

ω To pro vás napsal tatínek Martínkovu čítanku?
Jojo, já jsem byl ten rozkošný blonďáček, jak ho malovala Helena Zmatlíková. Je to celá řada knížek, kde Martínek vystupuje, a já jsem byl předobrazem. A takhle dopadají blonďáčkové po letech... Když jsem prezentoval svou poslední knížku Schody do ráje, přišel ke mně jeden pán a ptal se: Tak on Martínek opravdu existuje? Můžu si vás vyfotografovat?

ω Předčítal vám tatínek svoje pohádky?
Ano, měl jsem takovou malou židličku, na tu jsem si sedl a tatínek mi četl, co napsal. Dokonce když jsem ten den třeba zlomil větev, nechal tatínek Birlibána zlomit větev. Jsou to moje první biografie a zprávy o mých činech. Tatínek měl penzum tři stránky denně. Ráno mě budila hudba psacího stroje a večer, když jsem usínal, už zase hrál na psací stroj. To je nevýhoda počítačů, že nemají zvuk. Někdy bych si ho rád nahrál a pustil jako vzpomínku.

ω Vaše vzpomínky by asi vydaly na celou knihu...
V padesátých letech tatínek nesměl asi pět let publikovat. Pro mě to byla kupodivu docela příjemná doba, protože měl na mě čas. Fotografovali jsme, chodili na výlety, k vodě, jezdili jsme na hrad Valdštejn, kde nás kastelán ubytovával. Předevčírem znovu vyšly jeho Staré řecké báje, ty psal po té pauze a nevěděl, jestli ještě nějakou knihu vydá. Psal je jako klíčový román o historii v Čechách, takže mi říkal, který bůh představuje kterého politika. Je to tam zašifrováno a možná proto má knížka takový mezinárodní ohlas. Ve Francii se dokonce stala školní četbou.

ω Co důležitého vám vaši rodiče předali?
Řekl bych, že je to archetyp domova, který si člověk nese, i když se dostává do těžkých situací. A určité vědomí, že o něco jde. Nedávno mi říkala jedna modelka, krásná, mladá, bohatá: „To muselo bejt krásný za války.“ Když jsem se divil proč, dodala: „To někomu ještě o něco šlo.“ Asi by to chtělo nějakou vnitřní revoluci, aby se lidé necítili tak prázdní.

ω Jak to děláte, že se vám lidé tak často svěřují?
Je to absurdní, ale děje se často, že mi lidé svěřují důvěrné věci hned napoprvé. Jestli to dělají moje vousy...? Třeba jsem v samoobsluze a přijde ke mně neznámý stařeček a vypráví, jak mu v dětství zemřela maminka a jak byl nešťastný – a přidává detaily. Pak zase vezme košíček a jde dál nakupovat. Nebo přijde dívka, začne mi vyprávět své velmi intimní problémy, a pak zase odejde. Každý potřebuje nějakou zpovědnici… A lidé vědí, že už mě nepotkají, tak mě asi mají místo té vrby, jako měl král Lávra. Všichni jsme nějak zranění, a pokud se člověk někomu svěří, je to jako hojivý obvaz. A já rád poslouchám, co mi lidé povídají. Syn se mě také ptával, proč mi to lidé všechno povídají. Odpovídal jsem mu: No, asi se to nemá rozplynout.

                                                   

ω Vaše knížky příběhů už vytvořily andělskou pentalogii. Setkáváte se i v životě s anděly?
Teď zrovna (smích). Jednou, když byl můj syn malý, udělali jsme si výlet a ubytovali jsme se v hostinci uprostřed lesů. Ještě jsme se šli večer projít a úplně jsme zabloudili. Když syn začal naříkat: „Co budeme dělat?“, řekl jsem mu: Andělé nás neopouštějí. Tak se jmenuje jedna moje knížka. Po pár krocích jsme došli k osvětleným oknům hájenky. Zaklepal jsem a u hajného byl na návštěvě architekt, který se právě vracel autem do Prahy. Naložil nás, takže jsme byli za pět minut v hotelu.

ω Tak to byla názorná lekce...
Od té doby, když jsem v nějakých potížích, opakuji si: Andělé nás neopouštějí. Jako by se ke mně zrovna v tu chvíli slétali. Mám anděly rád a omlouvám se jim za všechny nepěkné věci, co jsem udělal a dělám. A svému andělu strážnému jsem věnoval román Prorok? – s omluvou, že mu nemůžu nic lepšího nabídnout.

ω Příběhy ve vašich knížkách jsou tak rozmanité. Skutečně se staly?
Napoleon hezky říkal, že se pravda musí udělat nepravděpodobnější, aby jí lidé věřili. Já si občas nemohu dovolit napsat příběh tak, jak byl, musím ho trochu zmírnit. Protože někdy to jsou takové náhody, že kdybych ty lidi neznal, tak bych nevěřil, že se něco takového mohlo stát.

ω Váš syn taky píše?
Edovi je dvaadvacet, studuje archeologii a kulturologii na pražské filozofické fakultě. Po několik let jezdil v létě do Itálie vykopával Etrusky. Už prý napsal povídku a začal psát detektivku, ale zatím jsem je nečetl.

ω Čím momentálně žijete?
Mám rozepsanou českou ságu rodu Forsytů. Mělo by to být sto let jedné rodiny – na jejím příběhu chci ukázat osudy národa. Začíná se cinknutím skleniček na Silvestra 1900 a končí cinknutím na Silvestra 2000 – a mezi tím se proplétá pět pokolení. Mám totiž nakladatelství, kde vydávám almanachy českých šlechtických rodů, teď děláme patnáctý díl. A při té práci jsem posbíral mnoho příběhů. Když jsem na návštěvě na zámku, tak se vykládá dlouho do noci, a ještě mi půjčí korespondenci, paměti dědečka... Jsou to úžasné osudy. Ale nikdo z nich nechtěl své vzpomínky zapsat. Tak jsem si vytvořil imaginární rodokmen a píši o té rodině. Mám plnou literární spíž. Za ta léta jsem se s řadou šlechticů skamarádil, volá mi třeba jedna paní hraběnka: Uzdravila se nám kuchařka, nechcete na pár dní přijet? Je to jako ve Woodehousových románech.

ω A máte i nějaké konkrétní pozvání?
Teď se nastudovává v Praze moje historická hra Já, Charlotta, císařovna mexická. Příští rok by měla mít premiéru při otevření nově objevené scény v Dlouhé ulici, hned vedle bývalého Wolkerova divadla. Na příští rok chystám také další knížku příběhů, bude se jmenovat – Babičky a andělé. Půjde o rozhovor babičky s vnoučetem. Děti totiž dokážou věci geniálně pojmenovávat a svými otázkami nás často přivádějí do rozpaků. Jejich upřímnost je ale velmi vzácná, jak se říká v evangeliu: Nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského.

ω Stanovil jste si podobný denní limit pro psaní, jako měl tatínek?
Zpravidla každý den dostanu nějaký námět, ale samozřejmě to proseju. Mít takový řád v práci šlo v těch dávných dobách. Teď jsou dny, kdy se nedostanu ani k písmenku, a pak se to snažím zase jindy vynahradit.

                                                    

PhDr. MARTIN PETIŠKA
Narodil se 27. března 1951 v Praze, je synem spisovatele Eduarda Petišky. Po gymnáziu v Brandýse nad Labem (1969), kde dodnes žije, vystudoval na Filozofické fakultě UK divadelní vědu a polštinu (1976). Od ukončení školy má svobodné povolání. Spolupracoval s Čs. rozhlasem, v roce 1991 založil nakladatelství Martin. Po vydání dvou básnických sbírek (Můj Faust a Nespálené deníky) se věnoval próze žánru sci-fi. V desítkách povídek sdružených do volné pentalogie (Největší skandál v dějinách lidstva aj.) řeší především etické otázky rozvoje techniky. V dalších knihách se zaměřil na lidi se zvláštními schopnostmi (Přízraky doktora Frankensteina, Kniha upírů aj.). Je autorem několika divadelních her a dvou knih apokryfních příběhů Sherlocka Holmese. Je znám svými kontakty s českou šlechtou, od roku 1996 pravidelně vydává Almanach českých šlechtických rodů. Externě přednášel na katedrách bohemistiky a dějin a teorie divadla FF UK. Třikrát získal cenu Havrana za nejlepší detektivní povídku roku, obdržel ocenění Paul Harris Fellow a cenu Tomáše Bati, je držitelem medaile Fr. Kafky a medaile Marie Terezie, kterou převzal z rukou Otty Habsburského. Je rozvedený, stará se o syna Eduarda (22).


ω „Napil se čaje, jakoby pil vonící vzpomínku...“ Dokážete příběhy zasadit do milé a pozitivní atmosféry. Odkud čerpáte radostné naladění?
Pokud jsem poznal lidi, kteří něco opravdu užitečného dokázali, byli pokorní. Připadali si jako trychtýře, do kterých se něco ze shora nalévá. Trychtýř se nemůže chlubit: Podívejte se, co ze mě teče, on je vlastně jen prostředníkem. Tady je na místě vděčnost.

ω Příběhy mají v sobě velkou sílu...
Jsem vždycky rád, když se dozvím, že někdo mou knížku četl a že mu to pomohlo. To je důvod, proč píšu. Měl jsem také autogramiádu a čtení před rodiči postižených dětí. V těch prvních knížkách se o nich píše. Pak za mnou chodili, plakali a říkali, že jim čtení usnadnilo pochopit ten vztah. Příběhů mi u Karmelitánů vyšlo něco přes dvě stě, ale stačí si přečíst jeden, a člověk vidí, jak jednoduché je být šťastný. A přitom si někdy s velkou námahou život kazíme.

ω Máte v rodině nějaké zvyklosti v době adventní nebo vánoční?
Máme adventní věnec, ale čas před Vánoci bývá dost hektický. Jezdíváme do Českého ráje, odkud pochází náš rod, a i když už tam čtyři pokolení nežijeme, pořád se tam cítím doma. Hezké by bylo vyletět si na planetku, kterou astronomové nazvali po tatínkovi. Před revolucí jsem napsal tisíce stránek sci-fi, ale nikdy mě nenapadlo, že budu jednou na obloze hledat Petišku. Vánoční stůl má pro mne pokračování do neviditelného světa. Na jednom konci sedí ti, kdo s námi sedali tolik let, a na druhém ti, kdo teprve přijdou. My sedíme uprostřed, a tak vlastně nikdy nejsme sami.

Jana Šilhavá

Foto Miroslav Martinovský