Partneři:

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

Kartografie

Šumavské lázně

Dvojka - Český rozhlas

Má vlast cestami proměn


číslo 44
2006 - ročník 38

Umění ochotníků

Mudromil, vtipnéř a ti druzí

Český jazyk se nám jeví jako něco trvalého, nezničitelného, jako jeden z pevných pilířů naší národní existence. A přece byl docela nedávno, před pouhými dvěma stoletími, na pokraji zániku. Za to, že dnes není naším „obcovacím“ jazykem němčina jen sem tam proležená nějakým českým slovíčkem, vděčíme poměrně úzké skupince lidí.


Ve druhé polovině 18. století to bylo s českým jazykem a s národní literaturou prachšpatné. Ve všech oblastech života dominovala němčina – na úřadech a ve školách povinně, ve vědeckých kruzích, ve městech a v bohatších vrstvách se jaksi slušelo mluvit německy, což byl důsledek rakouské nadvlády, jež započala nešťastným rokem 1526. Čeština se udržovala v lidových vrstvách zejména na venkově, a kdo chtěl něco znamenat, neměl jinou cestu než německé školy. Ubývalo knih, které by znalost jazyka podporovaly. Dokonce i různí vědci či literáti nevěřili, že češtinou je možné se vyjadřovat stejně kvalitně jako německy. Česky se dalo mluvit v obyčejném každodenním životě, ale za knižní jazyk ji považoval málokdo. I církev řízená z Vídně měla velký vliv na poněmčování národa.
Naše řeč byla v té době plná podivně zpotvořených slov německého původu, které do slovanského jazyka moc nezapadaly. Čeština se prakticky přestala vyvíjet, nové výrazy označující třeba různé nářadí a vůbec technické novinky, ani neměly český ekvivalent. Šlechta, tradiční nositel kultury, byla totálně poněmčená, po Bílé Hoře se zde také usadilo mnoho cizinců – a desítky příslušníků tradičních českých rodů musely kvůli svému evangelickému vyznání emigrovat.


Jak obohatit jazyk?
Až ke konci 18. století se situace začala zvolna obracet. Zároveň s tím, jak se vytvářelo národní uvědomění, zvedala se i protirakouská vlna. Zakládaly se kroužky zajímající se o českou kulturu, objevili se literáti toužící psát česky. Mnozí z nich ani neměli literární talent – ale už to, že někdo píše česky, bylo bráno jako hlavní hodnota. Stejně tak vědci z různých oborů, zejména historikové, probouzeli zájem o vše národní – skoro všechny postavy z minulosti byly chápány jako hrdinové, bojující proti německému živlu. V té době tak vznikl až vypjatý, nekritický zájem o vše slovanské, zejména ruské.
Toto kulturní hnutí nazývané národní obrození zvrátilo nepříznivý stav češtiny. V jeho čele stály výrazné osobnosti, například jazykovědec a historik Josef Dobrovský, který prý sám uměl dvanáct jazyků! Ale i on svou mluvnici jazyka českého napsal v roce 1809 ještě raději německy… I tak tímto spisem položil základy pro budoucí spisovnou češtinu. Josef Jungmann zase vytvořil gigantické dílo – pětidílný česko–německý slovník, do něhož shromáždil veškerá známá česká i německá slova. Našel jich 120 000!
Jungmann pocítil, že některá německá slova nemají český protějšek, český slovník byl velmi chudý. Aby milovanému jazyku pomohl, začal vytvářet slova nová. Někdy šlo o překlad z němčiny, jindy si vypomohl z polštiny, ruštiny, srbochorvatštiny… Zavedl slova dnes tak „normální“, že nás těžko napadne, že před Jungmannem neexistovala: rostlina, plod, látka, kyselina, ohon, dolina, luh. Ale i čtverec, trojúhelník, časopis, úsvit, názor, šíje, do jazykovědy pak přidal přízvuk, názor, podstatné jméno…


Citoň, chlustka a vyzřela
Neologismy, tedy nová slova, vznikala často amatérsky, jejich tvůrci neměli jazykovědné vzdělání a stříleli jaksi od oka. Vymýšlel také básník a později generál Matěj Milota Zdirad Polák. Mnoho se jich však neujalo. Například oblohu chtěl nahradit slovy modranina, mrakověnec či nebesko. Jiří Konstanc, autor Brusu jazyka českého, vymyslel nemocnici a mravopočestnost, poopravil nám polodne, povraz či koblouk na dnešní poledne, provaz a klobouk. Již o století dříve barokní básník Jan Václav Rosa sepsal mluvnici čili Čechořečnost, pro níž vymyslel slova dvojhláska, příslovce, pád, neúspěšný byl ve slovech šprýmopis (epigram), kněhotelna (knihovna) či dopropisebnost (dnes pravopis). Jan Václav Pohl, který učil česky samotného císaře Josefa II., byl mistrem krkolomných slov: citoň (nos), chlustka (hadice), vyzřela (brýle), hlubozník (basa), knihovtipník (student), nosoplenka (kapesník), sestromuž (švagr), šoustnice (biliár) či zelenochrupka (salát).
Mnohá slova, jež vymyslel či úpravou cizích slov zavedl Jan Svatopluk Presl, naopak užíváme dodnes: tuleň, vorvaň, mrož, bobr, daněk, jeseter, rejnok, sklípkan, kolibřík, gazela, lama, lenochod, vačice, plameňák, morče, potápník, zubr, ale i kyslík, vápník, draslík, hliník, cínovec, kazivec, živec, skupenství. Vymyslel ve své knize Flora čechica i brambořík, mochnu, protěž, bleduli a šťavel, stejně jako části rostlin – blizna, hlíza, oddenek, okolík, pupen, stéblo… Naštěstí se nám nezachovala jiné Preslovy názvy zvířat – řeponoska, skokejš, drápoš ani plavnoruk. Stejně tak se neujaly jeho nové názvy chemických prvků: ďasík (kobalt), kazík (fluor), barvík (chrom), solík (chlór) či chaluzík (jód).
Obrozenci své dílo dokonali, ale čeština se obohacuje i dnes o stále nová slova – třeba z oblasti počítačů.


Lubor Falteisek


Slovníček nových slov
basista - hluban
básník - zpěvořečník
bicykl - hbitokolo
cigareta - podnosnice libočudná
deratizace - odmyšení
estetika - čujba
etymologie - slovotění
filozof - libomudrun, mudřín
filozofie - libomudrctví
fosfor,  -chem. kostík
fyzika  - silozpyt
chemie  - lučba
ironie  - usmívka
kapesník - čistonosoplena
kardinál - čelenec
klášter  - samov , samotov
kostelník - chramosta
krajinomalba - končina
milovník  - těšík
negramotný  - bezabecedník
nosorožec  - rohonos, rohoš
piano  - břinkotruhla, klapkobřinkostroj
právník v - ědín
profesor  - zpyták, učín
samohláska  - zvučka
soutěžící  - ucházník
student  - bedlivák, bažák, snažín
školní inspektor  - školpozorovák


Hronovo pojmenování pádů:
1. zovák, zovec, jmenovák, zvák, zvoch
2. čehák, plodák
3. dajník, čemák
4. žalák
5. mísťák,
6. zván
7. stroják