Nyní výhodné predplatné - informujte se na bezplatné telefonní lince 800 300 302

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

KNA

Jazyky ALBION


číslo 9
2013 - ročník 45

Rozhovor

Muž, který prožil šedesát let s Jaroslavem Haškem

Literární historik Radko Pytlík
V šestnácti letech se budoucí literární historik aktivně zúčastnil Pražského povstání. Naštěstí ho ve zdraví přežil. Jeho jméno je spojeno především s Jaroslavem Haškem, o kterém Radko Pytlík (84) napsal řadu knih a  jako editor připravil k vydání Haškovy spisy. Autorovi Švejka se soustavně věnuje od svých studentských let, a přece s ním ani v kmetském věku není hotov. 
     

                               "Josef Lada, který ilustroval Švejka, byl Haškovým přítelem," připomíná Radko Pytlík

 Šlo spíše o náhodu, nevyzpytatelnou ruku osudu, nebo jste se chtěl odjakživa věnovat literární historii?
Ale chraň bůh, ani nápad! Měl jsem od dětství dva prameny zájmu: zpívání a přírodu. Otec byl totiž hydrobiolog a měl od Rybářského ústavu vyhrazenu možnost brát vzorky na rybníce Labeška a Bořín v průhonickém parku. Toto privilegium se v době okupace – v době mého raného mládí – rovnalo výsadám téměř šlechtickým. Představte si, mohl jsem pobíhat po loukách, kam návštěvníci téměř nechodili, a chytat motýly do svých sbírek. A to jich tehdy na loukách poletovalo! Babočky, okáči luční, večer lišajové: šeříkový, obrovský, v noci nalétávali barvití přástevníci medvědí a obrovité můry – mohl bych vyjmenovat velkou část tehdejšího atlasu motýlů od pana Joukla! A na cestičkách parku běhali brouci svižníci, valili se chrobáci, lítaly mandelinky, drabčíci, tesaříci, roháči… Toto bohatství tvorů, hmyzu a jeho variant, vyhnala z luk a strání strojová výroba, která nenechá nic dorůst a vykvést, abychom se čím dál víc napapali…

 A co ten zpěv?
Ano, má druhá dětská láska. Lásky v dětství jsou ty nejčistší, nevinné, u mne to byl zpěv a hudba. Zpíval jsem prakticky pořád, bez výběru, vedle písní národních, které mne učila maminka, i dobové šlágry a tzv. odrhovačky. Protože i populární hudba a odpad k tomu oboru patří, ostatně podstatná část posluchačů na venkově tím žije. Už v pěti letech jsem zpíval tu „národopisnou písničku“ – tj. Kde domov můj, naši státní hymnu. Není lehká intonačně ani rytmicky, pan Škroup to odposlouchal snad ze zhudebněné básně Goethovy, ale já měl tehdy kuráž a obecenstvo bylo vstřícné. (Poznamenávám stranou, že můj syn Vojta Dyk to zpíval po 76 letech na stadionu Sparty – snad v tom byly „osudové“ geny!) Jenže nakonec zvítězila má láska třetí, a ta byla rozhodující: knihy.

 Byl jste už jako dítě vášnivým čtenářem?
Četba, to tehdy nebylo podivínství ani přívažek ke vzdělání, ale záliba a nutnost. V době, kdy nebyla televize a chodili jsme za tři koruny „lízat plátno“ do kina Letná, bylo nám čtení knih opravdu vášní – a mně ta vášeň vydržela až do dnešních dní. Na Štědrý den se nechodilo spát, protože bylo nutno přečíst celou „nadílku“, kterou tvořily z valné části knížky. Četl jsem ovšem bez výběru, mnohdy i tzv. červenou knihovnu, pokud naznačovala humor. Milostné románky mne odpuzovaly, ale měl jsem rád Tůmovy humorné historky Z českých mlýnů. Později se stal mým zamilovaným autorem Ignát Herrmann, od něhož jsem si pořídil celé jeho Sebrané spisy, které vyšly u Topičů na Národní třídě. Ještě v roce 1947 měli některé na skladě!

 Směrovali vás rodiče k nějakému povolání?
Kdepak. Otec měl své zaměstnání, svůj obor, který ho zcela vyčerpával – hydrobiologie a později čistota odpadních vod potravinářského průmyslu. V oblasti výchovy se omezil pouze na dvě pravidla a zásady. První byla vyjádřena heslem: „Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet!” To proto, že jsme byli dva bratři, každý měl svou hlavu a hrozně jsme se prali. Až to někdy budilo pozornost i na veřejnosti. – Druhou svou životní moudrost vyslovoval otec stále častěji: „Jak si kdo ustele, tak si lehne!” A šel si obvykle lehnout. Matka se nám pokoušela vtisknout zásady svého slušného vychování, jež získala v dívčím výrobním spolku Elišky Krásnohorské. Podle těchto zásad jsme se i domovníkovi naučili říkali „rukulíbám”. Jelikož však tyto výchovné zásady vzhledem k vývoji společenského chování nenacházely odezvu, zanechala výchovy a rezignovala.

 Jaký byl život na pražské filozofické fakultě po roce 1948? Koho z učitelů jste si vážil?
Na fakultu jsem nastoupil v roce 1947. Zapsal jsem si na filozofii Jana Patočku, tehdejšího tzv. soukromého docenta, kterého jsem znal z přednášek o tehdy moderním filozofickém směru – existencialismu. Ty pořádala YMCA. Dále profesora Alberta Pražáka, protože působil v Pražském povstání, kterého jsem se taky zúčastnil.

 Počkejte, vždyť jste byl chlapec ani ne sedmnáctiletý. Bojoval jste se zbraní v ruce?
Pistoli jsem si pochopitelně opatřil hned v prvních hodinách povstání, tedy v sobotu 5. května dopoledne, ale nikdy jsem ji nepoužil. Naším úkolem byl transport střeliva z holešovického nádraží, určený původně pro německé protiletadlové baterie. Rozkaz velitele majora Kohlíka nebo vyšších velitelů „ukrást“ toto střelivo určené pro baterie byl velice moudrý, neboť německé protiletadlové baterie držely v šachu barikádu na Letenském náměstí. Ono to osobní „hrdinství“ v podobné akci je velice problematické, protože jste jen malou částečkou v hromadném dění. Pak jsem působil ve svých šestnácti letech jako spojka mezi barikádou a velitelstvím. V úterý 8. května padla trojská barikáda a německé tankové divize se ocitly nedaleko naší barikády. Příměří uzavřené Českou národní radou nám zachránilo životy.

                           "O literární historii se nejlépe diskutuje v hospodě," říká Radko Pytlík literárnímu kritikovi Jaromíru Slomkovi (vpravo) a Luboru Falteiskovi z Naší rodiny

 Vraťme se ještě na fakultu…
Zapsal jsem si i přednášky profesora Jana Mukařovského, jenž byl spjat s tzv. avantgardou. A nesmím zapomenout na profesora J. B. Čapka, kterého jsem znal, protože bydleli ve stejném domě na Letné jako my. Jací jsme byli? Byli jsme všemi svými instinkty čistí, smělí, částečně pomatení mládenci. Zlom, který pak následoval, jsme prožívali v rovině příprav a plánů, protože jsme neměli tušení o mocenském zákulisí, jež se nás tehdy netýkalo. Ač jsem se hlásil ke komunistickému radikalismu, prožívali jsme těžce zásahy Kominterny proti nám milé a sympatizující Jugoslávii. Tím nechci omlouvat, ale pouze vysvětlit, proč jsme nedostatečně pochopili a prožívali situaci těch, kteří po zákroku tzv. akčního výboru museli po únoru 1948 z fakulty odejít, jako například prof. Václav Černý. (Jeho zásluhy a význam jsem si uvědomil až po létech, po studiu Kritického měsíčníku a díky jeho vynikajícímu eseji o Bohumilu Hrabalovi.)

 Z fakulty jste pak šel na své první – a jak ukázal čas i jediné – pracoviště: do Ústavu pro českou literaturu. Byla to láska na celý život?
Zdravý instinkt nastávajícího vědátora mne přivedl k profesoru Mukařovskému, o němž jsem se už zmínil, pod jeho vedením jsem nastoupil do Ústavu pro českou literaturu. Přes jisté ústupky době hájil Mukařovský odbornost a samostatnost vědecké práce. Dodnes nezapomenu na jeho výklad, o tom, jak se ve vědě pozná talent. „Víte,” rozvažoval pan profesor, „kdysi jsem o tom hovořil s profesorem Hrozným: Nechte, pane kolego, pracovat vědeckého adepta čtrnáct až šestnáct hodin denně, a za deset let poznáte, jestli má talent!” Mukařovský řídil ústav tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Ale počkejte, přece jen se ještě musím vrátit…

 …na fakultu?
Ano. Jiným profesorem, kterého jsme měli upřímně rádi, byl Bohumil Mathesius. Odborník na ruskou literaturu – se živým vtahem k tzv. avantgardě a k divadlu. Měl srdečný, přátelský vztah k umělcům a studentům. Po schůzích v Mánesu k nám nenápadně přisedl se slovy: „Byl jsem pověřen, abych podporoval nadané studenty. Kolik potřebuješ?” Jak bychom neměli takového pedagoga rádi! Ne, na Mathesia čili Matesa, jak jsme mu říkali, překladatele Zpěvů staré Číny, nedá nikdo z nás dopustit.

 Mimochodem, jeho vědecky proslulejší bratranec Vilém věnoval „Božovi“ ve svých memoárech jen pár spíše povýšených než shovívavých slov. Ale nechci vás přerušovat.
Měl bych asi něco povědět o Janu Patočkovi. Byl to vědecký duch zcela oddaný svému oboru. Znal dokonale nejen dějiny, ale i filozofii současnou, orientovanou především na moderní fenomenologii. V dnešní době je znám svým podpisem a snad i spoluautorstvím Charty 77, ale to je jen důsledek jeho celoživotního filozofického hledání a bádání, jež mělo vždy silnou mravní odezvu. V prvním ročníku jsem si zapsal jeho seminář o Husserlovi. Po několika hodinách jsem návštěvy tohoto předmětu přerušil, neboť jsem shledal, že nerozumím ani slovo.

 Čím to bylo?
Patočka předkládal nejen řešení filozofických problémů, ale předpokládal i znalost terminologie jednotlivých filozofů a jejich škol. Přitom dějiny filozofie prožíval téměř jako aktuální zážitek. Vzpomínám na jeho otázku: „Nu a co nám k tomu řekne kolega bolzanovec?” A teď si vybavte, co všechno napsal a jak se vyjadřoval v 19. století Bernard Bolzano! Chci tím naznačit, že bez náležitého filozofického vzdělání nebylo snadné tomuto velkému učenci porozumět. Teprve později, když jsem po dva roky poslouchal Patočkův seminář o Platonovi, to už bylo srozumitelné, Sokratova obrana byla Patočkův vnitřní problém! Tu pan profesor prožíval a zdůrazňoval Sokratovy myšlenky s vnitřním zaujetím, téměř jako divadelní herec! Musím se pouze pousmát, kolik lidí se dnes vydává za „žáky“ Jana Patočky, byť se zúčastnili pouze několika setkání s ním.

PhDr. RADKO PYTLÍK, CSc.
Narodil se 8. října 1928 v Praze, na Filozofické fakultě UK studoval češtinu, literární vědu a filozofii. V Ústavu pro českou (a světovou) literaturu pracoval v letech 1955–1991, publikuje od roku 1951. Nejvíce literárněhistorických studií věnoval osobnosti a dílu Jaroslava Haška. Z knižně vydaných prací: Toulavé house (Zpráva o Jaroslavu Haškovi), Sedmkrát o próze, Náš přítel Hašek, Malá encyklopedie českého humoru, Kniha o Švejkovi, Vilém Mrštík (Osud talentu v Čechách), Bohumil Hrabal, Pražská mozaika Franze Kafky, Ve stínu pípy (Putování po pražských hospůdkách, vinárnách a kavárnách).
Z prvního manželství má syna a dceru. S druhou manželkou Věrou Dykovou má také dceru a syna – Vojtu Dyka, který je dnes už velmi populárním hercem a zpěvákem.

                                       Jako kluk jsem četl bez výběru mnohdy i tzv. červenou knihovnu, pokud naznačovala humor...

 Jak došlo k tomu, že se vašim celoživotním zájmem stala osobnost Jaroslava Haška?
V době, kdy jsem se začal zajímat o Haška, to jest v roce 1948, bylo jeho dílo nejméně z polovičky neznámé. Panoval mýtus o nezávazném bohémovi a humoristovi, vše ostatní bylo zahaleno tajemstvím. Na jedné straně rádobyhumorná literatura a spousta vzpomínkových životopisných knížek od bohémských kamarádů, na druhé straně nepatrná znalost díla a neznalost jeho významu. Dosavadní vydavatel Antonín Dolenský zachytil v sebraných spisech pouze 425 povídek, tedy ani ne polovinu jeho díla; Břetislav Hůla začal pod protektorátem redaktora Zdeny Ančíka otiskovat „neznámé“ Haškovy povídky v Dikobrazu. Takže nezbylo než prolistovat všechny v Praze vycházející časopisy a noviny z let 1900 až 1923, kdy Hašek zemřel. Byla to svízelná práce, naštěstí se našli přátelé a spolupracovníci, kteří pomáhali. Spolu s nimi jsme potom vydali 16 svazků Haškových Sebraných spisů.

 Ale tím to teprve začalo…
Z této práce se zrodila i moje monografie Toulavé house, životopisný nástin Haškovy osobnosti, který vzal v potaz i jeho mystifikaci jako výraz satirického a humoristického umění. Myslím, že bez znalosti Haška se nemůže obejít žádný člověk a intelektuál – třeba román Josepha Hellera Hlava XXII je toho důkazem.

 Tenhle rozhovor jsme odkládali, až dokončíte korektury nového Haškova životopisu. Jste tedy s autorem Švejka hotov již jednou provždy?
Život Jaroslava Haška ve faktech a dokumentech, který je nyní v tisku (kniha má téměř 300 stran a odkrývá charakter tzv. pražské bohémy), zvýrazňuje utajené stránky osobnosti a dějin, jež byly u Haška zakryty humorem a mystifikací. Odkrývá i tragické stránky dějin, jež se dají vyjádřit jen sarkastickým „černým“ humorem. Z toho vyrůstá ono groteskně ironické flegma Švejkovo.

 RADKO PYTLÍK O JAROSLAVU HAŠKOVI
Bohémský způsob života, kterým se stal Hašek jakýmsi veselým Bakchem a mýtem předválečné (před r. 1914, pozn. red.) Prahy, měl charakter tvůrčí. Zásluhou jeho výstředních kousků se totiž fakta a postřehy dostávají z polohy skutečné, existenciální, do polohy uvolněného, groteskního gagu. Hašek rozhazoval své nápady a zápletky lehce a rozmarně, jako by je pouze vybíral ze životního zázemí. Mnohdy si tím ovšem pouze nasazoval masku, aby zakryl osobní bolest a vrozenou melancholii. Často se říkalo: sfinga za hospodským stolem. Ale což se někdo zajímal o to, co se dělo v duši humoristy a klauna? Haškovy lokálky, čerpané z každodenních událostí a z banalit velkoměsta, tedy z všedního situačního kontextu, jsou vlastně komickými básněmi v próze. Pozoruhodné je, s jakým vkusem vyrovnává Hašek nepostřehnutelné rozmezí mezi komikou a tragikou těchto životních materiálií. Není divu. Vždyť právě zde sbíral látku ke svému pozdějšímu Švejkovi, v němž osud drobného člověka z pražské ulice postavil do kontrastu ke světovým událostem.
(Radko Pytlík: Malá encyklopedie českého humoru, 1982)


 Vedle Haška jste se však jako literární vědec zabýval i dalšími autory…
Máte pravdu, zajímalo mne i mnoho jiných: Haškův životní souputník Egon Ervín Kisch, nešťastný a do sebe uzavřený Franz Kafka, dále spisovatel a major československých legií Jaroslav Kratochvíl, ovšem i moravský bouřlivák Vilém Mrštík, skvělý vypravěč Bohumil Hrabal a další. V poslední době i Dostojevskij, protože na velkou ruskou literaturu dnes neprávem zapomínáme.

 S Bohumilem Hrabalem jste se spřátelil, chodili jste spolu na pivo… Sbližoval vás i vztah k Haškovi?
Ano. Bohumil Hrabal měl tři velké literární vzory – Célina, Joyce a Haška. Rozuměl mu jako málokdo, když řekl: „Toho Švejka psal Hašek podle diktátu ,shůry’.” K tomu ale musím ještě ocitovat Haška samotného: „Čtěte si Švejka, smějte se, ale nezapomeňte přitom myslet!” A v tom to všechno je.

 Jaké máte začátkem nového roku plány?
Mám v rukopise historii pražské bohémy. Rád bych to teď „dokopal“ až do knižní podoby.

Jaromír Slomek
Foto Miroslav Martinovský