Nyní výhodné predplatné - informujte se na bezplatné telefonní lince 800 300 302

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

KNA

Jazyky ALBION


číslo 9
2013 - ročník 45

Slavné obrazy

Co prozrazují posmutnělé obrazy z dávných slovanských dějin?

Tajemství Muchovy epopeje
Už jako uznávaný malíř se vrátil Alfons Mucha z Francie zpátky do vlasti. Ve Zbirohu nedaleko Plzně začal v roce 1910 malovat monumentální dílo – Slovanskou epopej. Na dvaceti velkých plátnech pracoval osmnáct let! Velkého uznání se ale nedočkal. Nedávno se mluvilo o této sérii velkoformátových obrazů znovu. Stěhování epopeje z Moravského Krumlova do Prahy se před rokem odehrávalo za okolností vpravdě dramatických. Jaká ale skutečně je série dvaceti obřích pláten, kterých si sám Alfons Mucha tolik považoval?

                             Obrazem Apoteóza "Slovanstvo pro lidstvo!", který shrnuje slovanské dějiny od dávnověku po současnost, cyklus končí

Příběh Slovanské epopeje začíná, ve chvíli, kdy bohatý americký mecenáš Charles Crane přislíbil proslulému malíři Alfonsi Muchovi, že bude financovat cyklus monumentálních obrazů z dějin Čechů a Slovanstva, který už výtvarník dlouho nosil v hlavě. Původně měl Mucha (1860–1939) v plánu dokončit celou sérii za sedm let. Nakonec to trvalo mnohem déle – obrazy byly definitivně odevzdány až v roce 1928, takže v průměru strávil nad kaž­­­dým plátnem téměř jeden rok! Většinu epopeje maloval na zámku ve Zbirohu, jehož část si pronajal, a jako modely postav mu zpravidla posloužili lidé z okolí.
Dokončenou sérii obrazů pak věnoval městu Praze – ovšem pod podmínkou, že pro ně najde důstojný vystavovací prostor. V padesátých letech byly obrazy odvezeny na zámek v Moravském Krumlově, s tím, že se jedná jen o provizorní opatření. Od roku 1963 tu byly veřejně vystaveny a staly se hlavní atrakcí městečka. Provizorium se nakonec protáhlo až do přelomu předloňského a loňského roku. Tehdy byla epopej přes velký odpor krumlovských obyvatel po více než padesáti letech odvezena zpět do Prahy.
Od loňského května jsou obrazy vystaveny v pražském Veletržním paláci, který spravuje Národní galerie, patří však Galerii hlavního města Prahy. Jaké bude jejich definitivní umístění, není zatím jisté…

Mucha vše maloval sám
Nás ovšem především zajímá, jak vlastně ony obrazy, kolem kterých se vzedmuly takové vášně, vypadají, co na nich najdeme a jak dnes na návštěvníka působí.
První otázka, která při pohledu na obrovská plátna napadne asi každého diváka, zní: Jak se vlastně Muchovi dařilo pracovat na tak velké ploše? A opravdu všechno namaloval sám? Jak dosvědčují dobové fotografie, při malbě horních částí obrazů používal malíř lešení. A pokud jde o otázku pomocníků, opravdu prý žádní nebyli. Každý tah štětcem je skutečně dílem Muchovy vlastní ruky. Právě proto, že pro něj epopej tolik znamenala, že v ní viděl završení svého celoživotního díla, musela být vytvořena jen a jen jím samotným…
Obrazy působí na první pohled opravdu impozantně. Mají dva druhy formátů – větší, které pokrývají opravdu celou stěnu, mívají rozměry 610 x 810 centimetrů, ty menší většinou 405 x 480 centimetrů. Při jejich tvorbě malíř používal vaječnou temperu.

Dějiny české i slovanské
Obrazy můžeme rozdělit do dvou kategorií. Jedna polovina, tedy deset, ilustruje náměty z historie českého národa, druhá výjevy ze slovanských dějin. Ve Veletržním paláci ovšem obrazy takto nerozdělili, neuspořádali je ani chronologicky, tedy tak, jak je malíř vytvořil. Zvolili jiný klíč: seřadili plátna podle toho, jak za sebou následovaly události, které zobrazují. Výstava tak začíná Slovany v pravlasti a končí apoteózou Slovanstva.
Vidíme, že celým dílem se vinou především dvě tendence: vyzdvižení slovanského živlu, který je spojován s mírumilovností a často symbolizován lidmi oblečenými v bílém, a odmítání západních, v Muchově vnímání především germánských vlivů. Stejně tak prosvítá celým souborem názor, že východní křesťanství je to pravé, a protože katolictví přichází od západu a není slovanské, je upozaděno. Nejvíc je to vidět hned na jednom z prvních obrazů – Zavedení slovanské liturgie, kde kníže Svatopluk naslouchá předčítání buly potvrzující Metoděje v hodnosti arcibiskupa. Nade vším v ten okamžik drží patronát bulharský svatý Boris s chotí a ruský světecký pár Igor a Olga. Z druhé strany, pravda, přicházejí i němečtí kněží, kteří také měli podíl na přijetí křesťanství v našich zemích, ale ti jsou tmaví a málo výrazní…
Právě příklon k východu je důvodem, proč Mucha do epopeje nezařadil některé významné osobnosti z českých dějin, a naopak jiné, z dnešního pohledu spíše okrajové, ano. Každého Čecha asi napadne, proč tu chybí Karel IV., který se o zvelebení naší vlasti tolik zasloužil. Důvod spočívá v jeho horlivém katolictví: Karel IV. byl i velkým sběratelem ostatků, a něco takového se s Muchovou představou slovanství neslučovalo.
Na druhou stranu se ovšem malíř nebál si občas něco trochu přibarvit, aby mu věci do jeho představ dobře zapadaly. Patrné je to například na obraze, kde se český král Přemysl Otakar II. set­kává s dalšími panovníky. Historické pravdě by spíše odpovídalo, kdyby tu byl zobrazen spolu s uherským králem, se kterým upevnil vztahy pomocí obratné sňatkové politiky – ten ovšem nebyl Slovan, proto se tu král potkává s haličským či srbským králem, chorvatským vojvodou, a dalšími, blíže neurčenými, ale podle všech atributů slovanskými panovníky. Společně s nimi pak král putuje na svatbu své neteře se synem uherského krále. Ta ale není tak důležitá jako slovanská vzájemnost všech těchto velmožů…
Abychom ale nebyli nespravedliví – jindy vycházel Mucha z posledních historických zjištění, i když byla třeba v rozporu s tradičními způsoby zobrazování: na obrazovém triptychu z Husových dob Kouzlo slova vidíme Jana Husa s hladkou tváří bez vousů. Tehdy už se totiž vědělo, že v 15. století kněží vousy nenosili, takže se malíř nebál namalovat kazatele bez jeho tradiční bradky…

Komenský v dáli
Při prohlídce si lze všimnout také toho, že výrazné historické postavy tu často bývají trochu upozaděny. Nejlépe je to vidět na scéně s J. A. Komenským. Na obraze vidíme bezútěšné mořské pobřeží, na jehož obzoru stojí v dáli židle s mužem hledícím do dáli. (Tato scéna ovšem neodpovídá historii – Komenský žil ve vnitrozemském Amsterdamu. V Naardenu, kde najdeme jeho hrob, byl pochován pouze shodou okolností.) Komenský je zde redukován do tmavé, skleslé, málo zřetelné bytosti na obzoru. Bez popisku bychom v ní určitě slavného učitele národů nehledali…
Podobně chybí tvář například Janu Milíčovi z Kroměříže ze zmíněného triptychu, a ani Jiří z Poděbrad, který odmítá poslušnost Římu, není vymalován tak detailně, jak by člověk u tak významného panovníka čekal. A když se podíváme hlouběji do dějin, u obrazu z přijetí křesťanství na Moravě je sice biskup Metoděj namalován do detailů, ale na rozměrném obraze se trochu ztrácí, musíme jej delší dobu hledat, stejně jako knížete Svatopluka. Jako by historické osobnosti byly jen určitým prostředkem, jak ukázat lidem větší, širší pohled na dějiny.

Hold rodnému městu
Na jednom z obrazů vzdal Mucha také hold svému rodišti. Tehdy se sice už vědělo, že kralická Bible byla vytištěna v Kralicích, nikoli v Ivančicích, malíř ovšem neodolal, aby svému rodnému městu nevystavěl pomník. Plátno tedy zobrazuje muže prohlížející si první vytištěné listy Bible, zatímco nad nimi v pozadí se mezi oblaky jasně rýsuje vysoká věž ivančického kostela. Jedná se o jednu z mála konkrétních budov, které Mucha na svých obrazech zachytil: kromě moskevského chrámu či kostelíka svatého Marka v makedonské Skopje dával přednost nekonkrétním, přesně neurčeným stavbám a místům.
Na tomto obraze si všimněme vpředu sedících postav mladíka a starého muže, který ho vyučuje. Mucha zde údajně zobrazil sebe sama jako chlapce: na první pohled to ovšem není patrné, protože lidé zpravidla znají tradiční malířův portrét s bradkou z pozdějších dob. Ale v letech, kdy ještě pobýval v rodných Ivančicích, vypadal umělec právě takto.

Nenajdeme tu jenom Slovany
Mucha pojal svou epopej jako oslavu slovanských národů. Při bližším pohledu ale vidíme, že ne všechny náměty jsou stoprocentně slovanské… Překvapením může být například zařazení obrazu s motivem řeckého poloostrova Athos, který je osídlen pouze pravoslavnými mnichy. Tato „mnišská republika“ v Řecku přece slovanská není! Pro Muchu, který Athos krátce před vymalováním obrazu navštívil, ale k dějinám Slovanstva patřila – vyznávalo se zde pravoslaví, schraňovaly se tu slovanské náboženské a literární texty a putovali sem slovanští poutníci. Athoský obraz působí velmi zvláštně svou až přízračnou atmosférou se vznášejícími se postavami cherubínů.
Dalším motivem, který není tak úplně slovanský, je hájení uherské pevnosti Siget v roce 1566 Mikulášem Zrinským proti Turkům. Přestože většina účastníků byli Uhři, Mucha zdůrazňuje, že zastavením tureckého náporu zachránili i Slovany. Tento obraz, na rozdíl od ostatních pláten, už na první pohled vyniká výraznou barevností. Vždyť také zobrazuje požár…

Pochmurnost starých časů
Jedné věci si při procházení mezi plátny dost záhy všimneme: obrazy jsou v naprosté většině zasmušilé, postavy se téměř nikde neusmívají, a to ani tehdy, když by zobrazované události měly být radostné. To můžeme dobře pozorovat třeba na díle Zrušení nevolnictví na Rusi. Na pozadí mlhou zahaleného moskevského chrámu Vasila Blaženého vidíme napůl zhroucené mužiky a ženy s dětmi, kteří se s nepochopením a někdy i strachem dívají vstříc své budoucnosti. Mucha tu zřejmě chtěl ukázat, že v přelomovém historickém okamžiku, do budoucna jednoznačně pozitivním, lidé nemusí vědět, co dobrého jim tato chvíle přináší…
Podobně je tomu u obrazu z českých dějin, který ukazuje vítězství husitů na Vítkově. Nikoli tedy samotnou bitvu, jejíž zpodobnění by zřejmě narušovalo koncepci Slovanů jako národa s „holubičí povahou“, ale bohoslužebné shromáždění vítězů po jejím skončení. Žižka (který tu má mimochodem pásku přes jiné oko než na obraze s Janem Husem) a ostatní nevypadají, že by měli z vítězství příliš velikou radost, spíše si uvědomují svou zodpovědnost.
Rovněž barvy, které Mucha používá, bývají velmi často světlé a chladné (bledě modrá, světle zelená), což atmosféru pochmurnosti a smutku posiluje. Na druhou stranu malíř nezobrazuje žádná zranění – i těla padlých jsou jaksi půvabná ve své bělosti, nikdy z nich neteče žádná krev.
Specialitou epopeje, zejména obrazů z šerého dávnověku, jsou také vznášející se postavy. Nad dějem tu jako vyslanci z jiného světa namnoze skutečně levitují ve vzduchu bytosti, lidské i božské, křesťanští světci i pohanští bozi… Jejich heroičnost a často i nadměrná velikost asi má symbolizovat nadčasovost slovanstva a jeho spojení s vyššími silami.

Přísaha omladiny
Jen oba závěrečné obrazy výstavy, které Mucha také namaloval jako poslední, jsou prod­chnuty optimismem. Na prvním přísahá omladina u ohně věrnost bohyni Slávii – a tady malíř zachytil mezi slovanskými dětmi i svého synka Jiřího a dcerku Jaroslavu. Obraz je sice nedokončený, ale není to příliš patrné: již dříve jsme si všimli, že Mucha občas některé postavy, tváře či detaily jen lehce nahodil, i když mu nic nebránilo je vypracovat do detailu.
Obraz apoteózy slovanství, který celou výstavu uzavírá, se výrazně liší od ostatních především svou nápadnou, jasnou barevností. Nad výjevy z dějin i ze současnosti se klene pestrá duha a některé postavy se dokonce usmívají. Přes Muchův známý pacifismus tu najdeme i vojáky z 1. světové války a vlajky vítězných států.
Slovanstvo zvítězilo, Češi a Slováci získali samostatný stát…

Co s epopejí dnes?
Slovanská epopej je zajímavým dokumentem své doby. Svědčí také o velké vůli svého autora a jeho oddanosti slovanské myšlence, která však už v průběhu tvorby zásluhou historických okolností pozbyla na aktuálnosti.
Obrazy se nemusí líbit každému. Jejich obří rozměr, zahleděnost do minulosti a značný patos stejně jako melancholičnost mohou někomu bránit v jejich přijetí. Stejně tak Muchova poněkud nadnesená představa panslovanství vymezujícího se proti Germánům a západní větvi křesťanství je už dávno překonaná.
Pokud se ovšem podíváme na obrazy jako na důležitou výpověď nejen o době vzniku, ale také o historii Čechů a jejich vnímání sebe samých, pak zjistíme spoustu zajímavých a obohacujících souvislostí. A proto si Slovanská epopej určitě zaslouží pozornost.

Martina Oplatková
Foto archiv Galerie hl. m. Prahy