Nyní výhodné predplatné - informujte se na bezplatné telefonní lince 800 300 302

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

KNA

Jazyky ALBION


číslo 9
2013 - ročník 45

Svět víry

Jejich život dostal jiný rozměr

Rodina, víra, hudba – to jsou základní kamínky v životě manželů Pěruškových. Poprvé jsem se o nich doslechla při návštěvě stacionáře Paprsek. Společně se svými třemi syny připravují už několik let benefiční koncerty ve prospěch dětského centra pro postižené děti, kam chodí i jejich šestnáctiletá dcera.

Když jsem k nim v sobotu odpoledne přišla na návštěvu, byli doma všichni: rodiče, čtyři děti i babička, která jim s dcerou pomáhá.

Potkali se při hudbě
Jan Pěruška je profesorem hry na violu na Hudební fakultě Akademie múzických umění a zároveň členem Stamicova kvarteta. Svou ženu Marcelu, která pochází z Písku, potkal – jak jinak než při hudbě. Když studovala na konzervatoři hru na violoncello, potkávali se ve zkušebnách, kam Jan chodíval na zkoušky za svými spoluhráči. Občas na sebe narazili na koncertech nebo u společných přátel. „Oba jsme byli pohlceni hudbou a na nic jiného nebyl čas,“ vzpomíná s úsměvem paní Pěrušková. Teprve mnohem později si Jan dodal odvahy a zatelefonoval jí…
A pak už to šlo ráz na ráz. Rodina se brzy rozrostla o dva chlapečky. Díky prarodičům, kteří pomáhali, mohla paní Pěrušková dál pokračovat v koncertní činnosti. Když bylo Janovi pět a Matoušovi čtyři roky, narodila se vytoužená holčička Anička. Byla droboučká a odpočátku velmi často nemocná. Nevyhnula se jí žádná infekce, bylo třeba neustále řešit její aktuální zdravotní stav, a tak zpočátku nikoho ani nenapadlo, že něco není v pořádku. Teprve po půl roce se rodiče začali pídit a absolvovali s dcerkou řadu neurologických vyšetření. Diagnóza byla jednoznačná – vrozená vývojová vada mozku, porucha centrálního nervového systému, těžká mentální retardace.
„Prošli jsme mnoha genetickými testy, ale nikdo přesně neurčil, co se vlastně stalo. Trápila jsem se, ale manžel mě podržel. Svým správným moravským pragmatickým přístupem mi vysvětlil, že nemá cenu hloubat nad tím, co bylo. Je třeba řešit, co bude dál. Když jsme si pak odváželi roční Aničku z nemocnice domů, paní doktorka nám ji předávala se slovy, že v životě nebude dosahovat velkých výsledků, ale že věří, že ji přijmeme takovou, jaká je, že ji nikam neodložíme. Že nás naše dcerka potřebuje. V tu chvíli jsme věděli, že to zvládneme. Že to zvládnout musíme,“ vzpomíná paní Pěrušková.
Když se za dalších šest let narodil nejmladší David, rodina byla kompletní.

Víru prožívají společně
„Víra je nejcennější dar, který jsem dostal,“ vyznává se Jan Pěruška. „Předali mi ho rodiče a já se snažím vést k víře i své děti. Ne nařizováním, příkazy, ale příkladem. Tím, jak žiju, jak se k sobě doma navzájem chováme. Láska, věrnost, odpouštění, to jsou myslím hodnoty, které stojí za to vyznávat.“
I v tom se manželé potkali. Oba považují za důležité prožívat svou víru společně, je samozřejmou součástí jejich životů. Svým příkladem vedou děti, mají při jejich výchově společný cíl. „Jsem rád, že jsem poznal věřící partnerku. Vím, že rodiny, kde je jeden z manželů věřící a druhý ne, to mají někdy velmi těžké. Modlím se, aby to jednou našim dětem v manželství vyšlo.“
Ptám se na vztah hudby a víry, ale odpovědí je mi trochu rozpačité ticho. Dozvídám se, že tyto věci jsou příliš niterné, příliš osobní, není jednoduché o nich nahlas mluvit.
Bylo období, kdy se starší kluci bouřili. Byli v pubertě a vše, co vyznávali rodiče, bylo špatné. Tak už to bývá. Sami se ale postupně k víře vrátili. Patří k jejich životu. I oni už dnes před důležitými životními zkouškami zajdou do kostela a poprosí o přímluvu. Pomáhá jim to. Oba ministrují a před několika lety se k nim přidal i nejmladší David. Rád by se starším bratrům vyrovnal. Maminka se směje, že je zodpovědný – když má některé odpoledne fotbalový trénink i povinnosti v kostele, bere si z domova rovnou batoh s převlečením. Stíhá obojí.
Pravidelné nedělní návštěvy bohoslužeb jsou pro rodinu samozřejmostí. Když byli Jan a Matouš malí, stávali Pěruškovi v kostele vzadu. Kluci zlobili, pobíhali, pro maminku to bylo za trest. Když už se to nedalo vydržet, občas z kostela odcházeli. S Aničkou je to jinak. Naučili se chodit dopředu, aby viděla. Všichni si tam na ni zvykli, mají ji rádi. Když Áňa vidí pana faráře, začne se nahlas smát a tleskat. Zná ho ze sousedství a má radost, že ho poznává.
Vracíme se v hovoru k vážnějšímu tématu. Víra pravděpodobně pomohla, aby se rodiče lépe vyrovnali s postižením své dcery, smířili se s ním a netrápili se. Aby to přijali jako svůj úkol. „Pomohli nám i dobří lidé, lékaři, psychologové, které jsme potkali,“ připomíná paní Pěrušková. „Nedávali nám falešné naděje, ale ujistili nás, že na to nejsme sami.“

                                                     Anička v Paprsku

Někdy hraje celý dům
Pan Pěruška je skvělý violista, hraje sólově i ve smyčcovém Stamicově kvartetu, kde patří k zakládajícím členům. Spolu s ním procestoval prakticky celý svět, na kontě má velké množství úspěšných koncertů i nahrávek. Přehrál už snad veškerou dostupnou literaturu pro violu a stále pátrá po zapomenutých či neznámých skladbách starých českých mistrů, které pomáhá vracet „do života“. Bývá to někdy pátrání skoro detektivní – po knihovnách, farách… Podařilo se mu už najít několik velmi krásných skladeb.
Jako profesor hry na violu na pražské HAMU vychovává mladé umělce. „Kromě nadání, kaž­dodenního poctivého cvičení a vůle potřebují k tomu, aby se prosadili na koncertních pódiích, i pevné nervy, zdravé sebevědomí a trochu dravosti. Mám velkou radost, když se takové mladé lidi podaří objevit.“
Marcela Pěrušková se jako violoncellistka věnovala staré hudbě, hrála s Pražskými madrigalisty. Svou koncertní činnost však zakončila po narození Aničky. Péče o nemocnou holčičku se nedala s cvičením na hudební nástroj skloubit. Společně s manželem se rozhodli, že pro chod rodiny bude nejlepší, když zůstane doma a bude se věnovat dětem.
„Hlavně zpočátku mě to mrzelo, po hraní se mi stýskalo,“ přiznává. „A když jsem slyšela Stamicovo kvarteto, jehož členové chodili zkoušet k nám domů, říkala jsem si: tohle bych taky ráda zahrála a tohle taky… Ten z nich, který přišel jako první na zkoušku, nám vždycky pomáhal s rehabilitací Áni. Cvičili jsme s ní pětkrát denně Vojtovou metodou a bylo potřeba přidržet nožičky, ručičky… Jsou to milé vzpomínky.“
Starší kluci vzali poprvé housličky do rukou kolem čtyř let. Do ničeho je nenutili, a když v šesti „objevili“ fotbal, zdálo se, že je s houslemi konec. Rodiče byli rádi, že sportují, podporovali je. A nechali na nich, pro co se rozhodnou. Dlouhou dobu to bylo nerozhodně, ale nakonec převážila hudba. Oba rok po sobě nastoupili na Arcibiskupské gymnázium, což rodině doporučil i známý psycholog dr. Zdeněk Matějček, s nímž byla rodina díky Aničce v kontaktu. Radil, aby se kluci rozhlédli, rozšířili si obzory, srovnali si hodnoty. Jan se pak rozhodl pro studium konzervatoře a žurnalistiky, mladší Matouš letos končí konzervatoř a zároveň studuje v prvním ročníku HAMU. Desetiletý David už také velmi pěkně hraje, po mamince se rozhodl pro hru na violoncello a úspěšně se účastní různých dětských soutěží.
„Doma se moc nekoncertuje,“ přiznává pan Pěruška, „té hudby je kolem mě přes den tolik, že doma mám nejraději klid. Cvičení je samozřejmě na denním pořádku, někdy „hraje“ celý dům. My chlapi cvičíme opravdu poctivě, kolikrát si říkám, kéž by se tomu mí studenti věnovali tolik jako synové. Moje žena na to nemá vůbec čas. Velmi ji obdivuji, protože dokáže krásně zahrát i bez hodin přípravy. To bych já nezvládl. Vztah k hudbě má i naše Áňa. Velmi ráda poslouchá, když hrajeme, líbí se jí, když jí maminka zpívá. Má ráda různá „cingrlátka“, pohupuje se do rytmu.“
Pro mě jsou velkým tématem Pěruškových jejich rodinné koncerty, to oni ale s úsměvem odmítají jako samozřejmou pomoc. Tuhle tradici založili kdysi na své chalupě v Nedvězicích u Orlíka, kde je starosta požádal, aby ve dvou zahráli sousedům na improvizovaném koncertu. Přibrali i nejstaršího syna, který už tehdy ve dvanácti letech krásně hrál na housle. Dnes vystupují oba manželé i se svými třemi syny na charitativních koncertech několikrát do roka. Výtěžek pomáhá například občanskému sdružení při DC Paprsek nebo místní farnosti při údržbě kostela.

Netrápí se, co by, kdyby…
Když jsem k Pěruškovým přicházela, měla jsem trochu obavy, jak mě přijmou. Byly zbytečné. V domku na Spořilově všechno klape tak, jak má. Nedá mi to, a tak pokládám paní Pěruškové závěrečnou otázku: „Máte vůbec nějaké starosti?“
Všichni se smějí. „Samozřejmě, že máme problémy, jako všude. Starší kluci občas zapomenou, že mají včas přijít domů, Davida musím honit do učení, manžel je často na cestách. Nejtěžší bylo zvládnout po Davidově narození vlastně dvě „mimina“ a k tomu dva živé kluky v pubertě. Dokázali jsme to. Dnes je samozřejmé, že kdo má chvíli čas, pomáhá.“
„Hlavní správce jsem ale já,“ ozývá se David. „Kluci jsou málo doma. Podávám Áně hračky, skáču na míči, to má ráda, chodím s ní ven.“
Maminka dodává: „Díky Aničce dostal náš život jiný směr, upřednostňujeme jiné hodnoty než dříve. Nevadí nám, když není včas uvařeno, když zakopneme v obýváku o nějakou Áninu hračku, když musíme neustále dávat z dosahu jejích rukou nádherné papírové modely, které David slepuje. Díky ní jsme poznali lidi, které bychom jinak nepotkali. A jako aktivní hudebnice bych nejspíš neměla na své děti tolik času, možná by kluci ani nehráli. Doma si hodně povídáme, netrápíme se tím, co by, kdyby… Snažíme se zvládat všechno, co je třeba. Posiluje nás vědomí, že se můžeme jeden na druhého spolehnout, posiluje nás naše víra v Boha.“

Eva Procházková
Foto archiv rodiny Pěruškových