Partneři:

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

FLORA

Kartografie

Šumavské lázně

Dvojka - Český rozhlas

Má vlast cestami proměn

Výstaviště Lysá nad Labem


číslo 37
2013 - ročník 45

Svět víry

P. Josef Mokrý: Odmalička jsem měl k Bohu blízko

Páteru Josefu Mokrému je 88 let a je nejstarším aktivním duchovním správcem v královéhradecké diecézi. V kostele Sv. Vavřince v Ronově nad Doubravou se setkává se svými farníky už přesně půl století.

                                Ronovský kostel sv. Vavřince se stal jeho osudem

 Jak vzpomínáte na své dětství, pane faráři?
Narodil jsem se v Nížkově, malé vesnici na Vysočině. Byla tam škola, fara, obchod a sto šest popisných čísel. Mí rodiče byli velmi zbožní. Doma nás bylo dvanáct dětí, já byl v pořadí šestý. Tatínek byl krejčí, k tomu jsme měli malé hospodářství. Nikdy jsme neměli nazbyt, ale hlad jsme taky neměli.

 Když jsme u těch vzpomínek, co vás tehdy bavilo?
Pro mě byla největší zábavou práce na poli. Tatínek mě brával s sebou a já s ním chodil moc rád. Byl jsem ještě malý a už jsem jezdil s kravami, pomáhal orat i sklízet. Číhal jsem, kdy bude tatínek zapřahat, a hned jsem k němu spěchal. Mnohdy mě ani nechtěl s sebou vzít, byl jsem mrňous, motal jsem se kolem něj a zdržoval ho. Ale postupně jsme s bratrem přebírali většinu jeho povinností – přece jen jako krejčí potřeboval mít citlivé prsty… Měli jsme doma tři šicí stroje, i já jsem s nimi uměl zacházet. Tatínek byl vynikající krejčí – šil dokonce fraky, ušil mi pak i kleriku.

 A jak se vám líbilo ve škole?
Neměl jsem nějak vyhraněné zájmy, učení mi šlo docela lehce, do školy jsem chodil rád. Mou nejoblíbenější četbou byly časopisy, které nám rodiče objednali – Anděl strážný, Dětská neděle. Knížky jsem si půjčoval ve škole, fotbal jsme s kamarády nehráli, spíš kuličky, fotbalový míč byl tenkrát vzácností. Ale na hry jsme opravdu moc času neměli, museli jsme pracovat. Nedostávali jsme ani domácí úlohy – pan učitel věděl, že bychom se k nim stejně nedostali.

 Vybaví se vám z té doby nějaká vzpomínka?
Mám před očima ten den, kdy má nejstarší sestra odjížděla do kláštera. Byli jsme už s bratrem na poli, od rána jsme orali. Otočili jsme se za ní. Odcházela pěšinkou na nádraží k vlaku, zastavila se a zamávala nám. Myslel jsem na to, jaký bude její život s Bohem.

 Kdy jste se rozhodl vy, že se stanete knězem?
Byl to můj sen, odmalička jsem měl k Bohu blízko. Pravidelně jsme chodili s rodiči na bohoslužby, atmosféra kostela – zpěvy, modlitby, varhanní hudba – to vše mě uchvátilo. Víra prostupovala celý náš život. Obě starší sestry vstoupily do kláštera, my s bratry jsme ministrovali.

                  Na rodinném fotu je P. Mokrý první zleva

 Takže jste se z domova vydal na studia…
Po ukončení naší vesnické školy jsem odešel studovat do Prahy, do Arcibiskupského gymnázia v Bubenči. Bylo to jezuitské gymnázium, jedno z nejkvalitnějších u nás. Přijímalo pouze chlapce, kteří si přáli stát se kněžími. Odtud potom vedla moje cesta na bohoslovecký seminář do Hradce Králové.

 Když jste studia končil, přicházela těžká padesátá léta, pro kněze velmi obtížná. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Byli jsme silný ročník, celkem nás bylo devatenáct. Už v dubnu roku 1950 jsme byli vysvěceni panem biskupem Mořicem Píchou. Věděl, že doba je zlá, obával se zavření školy, spěchal… A měl pravdu, byli jsme poslední, které pan biskup vysvětil. Seminář byl zavřen a zrušen. Pan biskup byl internován v domácím vězení a přestal mít na farnosti sebemenší vliv. Od žaláře ho uchránil jen jeho věk – bylo mu přes osmdesát let.

 Kde jste měl svou primici?
Primice byla hned druhý den po vysvěcení, měl jsem ji se svým jmenovcem z naší vesnice – on byl Jan Mokrý, já Josef Mokrý, a studovali jsme spolu. A protože pan farář z Nížkova pořádal mezi farníky pravidelné sbírky na provoz Ústavu hluchoněmých v Hradci Králové, ředitel ústavu jako výraz vděčnosti naší farnosti uspořádal primici v jejich kapli. Byla to krásná slavnost, sešla se na ní celá naše rodina – rodiče, všichni sourozenci, teta, strýc. Potom jsme oba měli ještě jednu primici – u nás doma v Nížkově.

 Která farnost se stala vaším prvním působištěm?
Hned po ukončení studia jsem byl povolán na vojnu, ale ještě předtím jsem se stihl na jeden měsíc stát prozatímním farářem v Přibyslavi. Zavřeli tam faráře a nastal problém, protože druhý den měl být pohřeb. Panovaly obavy, že se lidé začnou bouřit, že nebude, kdo by nebožku pohřbil. Zavolali mě, během jednoho dne stihli sehnat písemný souhlas biskupa. Bez něj jsem odmítal farnost převzít. Díky tomu jsem okusil hned zpočátku na vlastní kůži, jak obtížná je spolupráce s církevními tajemníky.

 Vojna byla pro vás asi hodně „drsná“…
Jako bohoslovci jsme okamžitě nastupovali k PTP, lidově „černým baronům“. Na vojně jsem prožil čtyřicet měsíců a jednoduché to rozhodně nebylo. Čekaly nás práce na stavbách a v lesích, na mě konkrétně ve vojenském prostoru u Mimoně a později v Praze na stavbě vojenské nemocnice. Spolužáci si stěžovali, že na farách bychom mohli udělat mnoho dobrého, a zatím dřeme na pomocných pracích, ale já jsem je uklidňoval. Díky vojně jsme se vyhnuli největší zvůli církevních tajemníků, věděl jsem o šikanovaných, vězněných i popravených farářích. Pro mne bylo pozitivní snad to, že jsem tak trochu nahlédl do tajů stavařiny, což se mi moc hodilo později při snaze o záchranu našeho kostela…

 Jak probíhala na vojně politická školení?
Byla pravidelná, každodenní. Naši nadřízení na nás samozřejmě nestačili, svým vzděláním jsme je o hodně převyšovali a mohli jsme je svými dotazy kdykoliv zesměšnit. Proto postupně došlo k tomu, že jen něco přečetli z novin a rychle končili, aby se nerozproudila diskuse, kde bychom je znemožnili.

P. JOSEF MOKRÝ
Narodil se 19. 12. 1925 v obci Nížkov na Českomoravské vysočině. Pochází z dvanácti sourozenců, jeho dvě sestry vstoupily do kláštera, do řádu františkánek. Vystudoval osmileté Arcibiskupské gymnázium v Praze-Bubenči a na podzim roku 1945 vstoupil do semináře v Hradci Králové. Na kněze byl vysvěcen v dubnu roku 1950. Čtyřicet měsíců strávil ve vojenské službě u pomocných technických praporů (PTP). Kratší dobu působil v několika farnostech – např. ve Skutči, Přibyslavi, Nových Hradech, poté v roce 1963 natrvalo zakotvil ve farnosti Ronov nad Doubravou a působí ještě jako administrátor v Míčově.

                 Kolik jen manželských párů oddal...

 Vaším osudem se stal kostel sv. Vavřince v Ronově nad Doubravou…
Kratší časové úseky jsem strávil na farách ve Skutči a v Nových Hradech – vždycky jsem byl vlastně povolán za faráře, kteří byli zavíráni do vězení. A potom zemřel v Ronově pan farář Houdek, půl roku tam byli bez kněze, a poté jsem byl jmenován já. Přijel jsem na motorce, psal se rok 1963. Když jsem si prohlédl kostel, věděl jsem, že to lehké nebude. A taky nebylo a není. Nikdy by mne nenapadlo, že tu strávím tolik let, ani to, že se dožiju tak vysokého věku. Říkal jsem si – jestlipak se dočkám roku 2000. A od té doby uběhlo už dalších třináct let a já jsem stále správcem zdejší farnosti.

 Uvažoval jste někdy o možnosti odejít do důchodu?
Uvažuji o tom pořád, roky už na to mám dávno, vždyť je mi 88 let! Ale nikdo se sem nehrne, nikoho sem zatím nedávají… Zůstávám, dokud mi síly a zdraví dovolí. Před několika lety jsem měl infarkt, ale vrátil jsem se. Ulehčili mi, odebrali dvě farnosti, ale stále mi dvě zůstávají – a s nimi spousta práce, kterou nemohu opustit.

 Narážíte na stav zdejšího kostela?
Kostel sv. Vavřince v Ronově nad Doubravou nepatří ke starým stavbám, byl postavený před sto šedesáti lety. Tenkrát vyhořelo celé náměstí a s ním i původní kostel. S tím novým byly problémy od samého počátku. Nemá žádné pilíře, pouze tři za sebou jdoucí klenby. A zdi se postupně „daly do pohybu“… Když jsem v roce 1963 přijel a vstoupil dovnitř, kostel měl po obou stranách praskliny po celé délce. Bylo jimi vidět až na střechu.

 Tak to vás čekal nesnadný úkol.
Celou tu dobu, co tu jsem, se snažím o jeho záchranu. Pokračujeme vlastně stále, zastavujeme opravy, jen když nejsou peníze nebo když nás zdrží nějaké technické problémy – a není jich málo. Pořád je hodně práce, ale snad se to pomalu chýlí ke konci. Dva roky už sloužím mše převážně v nedaleké kapli, uvnitř kostela je lešení… Scházíme se tam jen na půlnoční nebo na pouťovou mši.

 Je ve vaší farnosti hodně věřících?
Kostel bývával přeplněný, chodívalo přes pět set lidí, ale dnes je to jen necelá stovka. Komunisté vyhrožovali a lidí postupně ubývalo. Měl jsem radost, když přišel rok 1989, ale žádný příliv věřících jsem nepocítil. Mladí lidé do kostela nechodí, staří umírají. Tradice byly přetrženy, špatně se navazuje na to, co bylo zničeno. Dříve chodívali lidé do kostela pěšky třeba i z velké dálky, dnes mají auta, ale jedou raději někam na výlet. Mrzí mě to.

 Lidé vás tu ale mají rádi. Jak to bylo, pane faráři, s peticí na vaši podporu?
Jak jste se to dozvěděla? Já o ní zas tak moc nevím. Před lety, bylo to ještě před rokem 1989, jsem se dostal do sporu s církevním tajemníkem a vypadalo to, že budu odvolán. Zdejší lidé se to dozvěděli a postavili se za mě – a nebyli to jen věřící. Sepsali petici, obešli všechny. K iniciátorům patřil i zdejší doktor a také předseda národního výboru! Zajeli až za krajským tajemníkem KSČ do Hradce Králové, přimluvili se a vymohli, že jsem mohl zůstat…

 Který rok byl pro vás ten nejšťastnější?
Pro mne jsou šťastné všechny roky, kterými mě Pán Bůh provází, tak jak jdou za sebou – den po dni. Nemám čas o tom přemýšlet, mám pořád spoustu práce, starostí. Nejen ronovský kostel, ale i další církevní stavby v mých farnostech, kostelíčky, kapličky, potřebují pomoc. A peníze chybí. Radost mám třeba z toho, že mám na faře nové tepelné čerpadlo, ve svém věku už bych topit v kamnech nezvládl, za to Bohu děkuji. Dojímají mě farníci, kteří nezapomínají při různých výročích, děti, které přicházejí na faru. A nejvíc mě těší, když lidé otevřou své srdce a pomohou bližním. Naposledy to bylo při povodních v roce 2002 i při těch letošních. V obou případech jsme z naší farnosti odesílali na pomoc postiženým sto tisíc korun.

Eva Procházková
Foto autorka a archiv Josefa Mokrého