Partneři:

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

FLORA

Kartografie

Šumavské lázně

Dvojka - Český rozhlas

Má vlast cestami proměn

Výstaviště Lysá nad Labem


číslo 8
2006 - ročník 38

Rozhovor

Ludvík Vaculík: Nechci mít svou sochu

Spisovatel a životní bouřlivák Ludvík Vaculík nás hned na začátku našeho setkání šokoval: „Máte neblahé jméno, pane fotografe, Martinovský byl totiž můj osobní estébák.“ Autor, který svými texty dráždil a stále dráždit bude, letos oslaví osmdesátiny a svým přátelům chce udělit zvláštní amnestii, aby pro něj nemuseli psát gratulace.+

Nad čím se dnes usmíváte, co vás těší?
Těší mě život. Konkrétně to, na čem zrovna dělám. Ten žánr označuju jako reportážní esej o zpěvu a písničkách. Člověk, který si zpívá pro sebe, má jakoby o jeden smysl, o jeden pedál nebo o jednu erotogení zónu navíc. Jmenuje se to Polepšené piesničky, protože každá životní situace je vyjádřena v nějaké lidové písni a některé z nich takzvaně polepšuju. Když se mi některá písnička líbí a je krátká, prodloužím ji, když špatně končí, spravím závěr, když nemá pointu, udělám ji, a když mě naštve, pomstím se.

Než jste se stal spisovatelem, byl jste vychovatelem. Vzpomenete si ještě na některého svěřence, který vám přerůstal přes hlavu?
Nikdo mi přes hlavu nepřerostl, my jsme rostli zároveň. I na ty, s kterými jsem měl potíže, nemám důvod vzpomínat špatně. K setkání ale nemáme příležitost, nevědí o mně.

Přibližte mi prosím dva zlomy ve vašem životě: Jak jste dospěl k projevu na sjezdu spisovatelů v roce 1967 a k sepsání dokumentu 2000 slov?
Na Sjezdu spisovatelů jsem měl poprvé možnost říct, co jsem si myslel o svém vstupu do KSČ a tím jsem se od toho očistil. Projevil jsem se způsobem, který ale upoutal pozornost, takže se na mě v roce 1968 obrátila skupina vážených osobností, které mě požádaly, abych napsal jedno takové stanovisko... Nikdy bych to ale sám od sebe nedělal, netrpěl jsem představou, že mám být něčí mluvčí. Dva tisíce slov vzniklo vlastně na objednávku těch lidí.

                             


Musel se najít hrdina, ne?
Kromě špetky odvahy se to musí umět napsat. Kdybych měl napsat taková prohlášení jak se tvoří, tak to bych nedělal, protiví se mi. Byl jsem ochotný to udělat, když snesli, že to napíšu za sebe, svým jazykem a svým stylem. Tedy že to bude trošku excentrické.

Kdo nebo co vás uchránilo před komunistickým vězením?
Samotná Státní bezpečnost. Vysvětluju si to právě tím, že jsem byl populární těmi svými projevy. Navíc sami řekli, že mě nezavřou, abych se případně nestal národním hrdinou, a naopak mě tím zhanobí. Byli obětí své vlastní ideologie a považovali mě za mýlícího se soudruha, na rozdíl od Havla, který byl pro ně třídní nepřítel. I když jsem s tím měl potíže, tak jsem věděl, že mě taky chrání kontakty v zahraničí, kde jsem byl známý. Hůř na tom byli lidi, kteří byli stejně odolní, zásadní a čestní, ale nikdo je neznal, takže je mohli pálit cigaretou jako Vlastu Třešňáka.

Hodně se trefujete do současné společnosti. Jsou témata, ve kterých jste se mýlil a názor potom třeba úplně změnil?
Počítám, že se „sekám“ pořád. Někdy to formuluju proto tak provokativně, aby na konkrétní problém přišla řeč.

Například tvrdíte, že Salman Rushdie neměl kontroverzní Satanské verše psát. Proč?
Když to psal, měl vědět, že za to bude pronásledovaný, a když si někdo takto troufá, má si to vyžrat. Měl to psát jako muslim reformačně zevnitř, a pak by tím urychlil pohyb toho hnutí. Když to napsal z pozice jiné kulturní soustavy, tak mi to připadá hloupé.

Šířit samizdatovou literaturu nebyla určitě legrace. Snad si ale vzpomenete i na veselé momenty kdy jste třeba „vyšplouchli“ agenty StB?
Psal jsem pravidelně každý měsíc fejeton do samizdatového literárního časopisu Obsah a každý měsíc jsem byl za ty fejetony u výslechu. Vyslýchal mě major Fišer, ptal se, komu ze svých přátel jsem to dal a chtěl vědět jejich jména, aby zjistil, přes koho se texty dostávají do zahraničí. Přislíbil jsem mu, že jednu kopii časopisu dostane i on, abych ho taky zahrnul mezi podezřelé. Víckrát se na to nezeptal.

Básník Rilke se při psaní nechal opájet vůni nahnilých jablek, Alexander Dumas tvořil zásadně ve stoje. Jaké rituály při psaní zachováváte vy?
Nemám žádný rituál, nýbrž užitečný zlozvyk, že při psaní chodím. Je to zdravé a chrání mě to před škodlivým vlivem stálého sezení. Když mám něco napsat, musím to mít ještě večer načaté, abych měl od čeho ráno začít, a když je to špatné, abych měl aspoň co opravovat. S tím už ovšem přišel jeden západoevropský spisovatel, od kterého jsem to převzal.

Pavel Kohout v příběhu „O Luculíkovi. Pokus o portrét přítele“ popisuje, jak byl svědkem vaší marné snahy prořezat jabloně. Opravdu byl zahradník Kulhánek z pohledu na ten čin tak zoufalý a vulgární?
Pavel Kohout je blbec, a taky jsem mu to řekl. On je schopen pro žert, který ho napadne, urazit kamaráda. Přišel jsem na jeho zahradu a uviděl jabloň s černým pahýlem, z něhož vyrůstali „vlci“. Poprosil jsem ho o pilku a předpisově, tedy hladce ke kmeni, jsem to odřízl. Pavel měl zahradníka, který hned: „Který blbec to tady řezal?“ Hněvám se na něho za ten fór a místo, aby zahradníkovi vysvětlil, že se mi ten pahýl nelíbil, tak mu neřekl nic a ještě si ze mě udělal nepěknou srandu.

                            


Máte názorově blízko jak k exprezidentovi Václavu Havlovi, tak i k Václavu Klausovi…
K Václavu Klausovi vůbec nemám blízko.

Ale jednou jste prozradil, že jste volil ODS?
Ano, zpočátku jsem je volil. Myslel jsem si, že ekonomické transformace je třeba. Zdálo se mi rozumné, když Klaus tvrdil, že i na ekologii si musíme nejdřív vydělat. Mé přesvědčení padlo, když jsem zjistil, že ten, kdo začne vydělávat, se už na ekologii vykašle.

Koho tedy volíte teď?
Od té doby jsem dával hlas Zeleným. Letos ale budu volit lidovce, protože si myslím, že se musí srazit moc ČSSD a ODS, a v parlamentu má být víc sil. Rozhodl jsem se pro lidovce a oznámil jsem to, abych zlákal další voliče.

Jak jste reagoval, když jste zjistil, že ministrem kultury bude Vítězslav Jandák?
Zúčastnil jsem se schůzky s premiérem Paroubkem, kam šli někteří přátelé, aby protestovali proti volbě Jandáka. Já ne, ani jsem Jandáka neznal, a šel jsem tam, abych pro kulturu prosadil jedno procento z rozpočtu. S Vítězslavem Jandákem a Jakubem Patočkou jsme se pak sešli a Jandák slíbil a později i dal finanční podporu Literárním novinám.


Ještě se chytáte za hlavu, když váš rodný Brumov někdo komolí na Broumov? Jste už Pražan, nebo má stále Valašsko navrch?
Samozřejmě, že su Moravák a Brumovjan. Ano, někdy se stane, že se lidi přeřeknou, ale už se to rozptyluje, protože Brumov už se dostává do povědomí. Doufám, že jsme k tomu s Břetislavem Rychlíkem přispěli, když jsme o tom kraji natočili seriál fejetonů. Mám důvod si myslet, že samotnému Brumovu to dodalo pocit, že něco znamená.

Hádám, že chystáte novou knihu. O čem budete tentokrát?
Kromě těch Polepšených piesniček mám rozepsanou knížku, jejíž obsah dopředu neprozradím. Píšu bez úmyslu publikovat, a teprve třeba za pět let věc vezmu a jsem schopen z toho něco udělat. Také mám tři rukopisy, které jsem dříve potřeboval napsat a nechtěl je publikovat, takže teď leží v šuplíku. Napsal jsem je pro sebe a pro své nejbližší, tím jsem se uzdravil a rozhodnutí o budoucnosti těch rukopisů nechávám na synech.

Jaký sen se vám nejčastěji vrací?
Kráčím po nějakých horách, pode mnou je sestup ze skal a nahoru do kopců se vine cesta. Ta krajina není konkrétní, je složena z životních dojmů. V druhém snu přijdu do zařízení, kde jsou pokoje a postele jako na vojně nebo u Baťů, kde jsem se učil. Vykážou mi postel, ale já ji nemůžu najít nebo nemůžu najít svoje věci.

Jak v červenci oslavíte osmdesátiny?
Nebudu nic oslavovat, nevšímám si toho, nemám rád ruch kolem výročí. Nepočítám s tím, že přijdou kolegové, nestojím o to. Chtěl jsem udělat krok a napsat článek s názvem Amnestie, který měl být o tom, jak je trapné něco povinně vytvořit ke kamarádovým narozeninám. Svým přátelům jsem chtěl udělit amnestii – nic nemusíte! Paní Vaculíková to však viděla tak, že chci naopak na své narozeniny upozornit, a text mi rozmluvila.

Před jakou sochu vám jednou budou delegace klást věnce?
Budu pochovaný na rodném hřbitůvku, a tam ať si dělá každý co chce. Stavění soch slavným se dnes už ani nedělá. Naposledy jsem to viděl na Slovensku, když umřel vynikající spisovatel Rudolf Sloboda – teď má v rodné vesnici krásnou sochu. To bych já nechtěl. A stejně dnes mají prestiž hokejisti, a spisovatelé už dávno nemají nárok.

Jakub Kratochvíl
Foto Miroslav Martinovský


Ludvík Vaculík se narodil 23. července 1926 ve valašském Brumově. Během války pracoval v Baťových závodech ve Zlíně a ve Zruči nad Sázavou. Působil také jako vychovatel v dělnickém inernátu, absolvoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze. Od roku 1953 se živil jako nakladatelský redaktor a novinář, v letech 1965–69 jako redaktor Literárních novin. V červnu 1967 vystoupil s kritickým projevem na IV. sjezdu Svazu českých spisovatelů a o rok později formuloval manifest 2000 slov. Během normalizace nesměl publikovat, a tak založil samizdatovou edici Petlice, kde během dvaadvaceti let vyšlo na 400 svazků. Mezi jeho nejznámější knihy patří Sekyra, Morčata, Český snář, Cesta na Praděd nebo Loučení k panně. Je držitelem řady literárních cen.
Je ženatý od roku 1949 se ženou Marií (1925) a má pět dětí: Martin (1950), Ondřej (1954), Jan (1958), Cecílie (1981) a Josef (1987).