Partneři:

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

Kartografie

Šumavské lázně

Dvojka - Český rozhlas

Má vlast cestami proměn

Výstaviště Lysá nad Labem


číslo 32
2007 - ročník 39

za řemesly

Spisovatel Karel Klostermann

Znovu objevený bard ztraceného šumavského světa
Jsou lidé, kteří se ve svém rodném kraji ani „neohřejí“ a už putují tam, kde je líp jejich peněžence. Jiní najdou své dávné kořeny daleko od domova a už se jich nepustí. Vášnivý fotograf Václav Sklenář je v šumavské obci Srní nejen ředitelem stejnojmenného hotelu i Hotelu Šumava, ale i zakladatelem a předsedou Občanského sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy.

Václav Sklenář na Šumavu nešel „od lesa“, ale jak se říká „od píky“. Narozen v Karlových Varech v roce 1950 vyučil se číšníkem, vystudoval Střední hotelovou školu v Mariánských lázních a po různých štacích v oboru zakotvil zde v Srní, kde už patnáctým rokem „šéfuje“. Šumava je jeho láska, milenka i všechno ostatní. Inu – posuďte sami.

Klostermann objevem pro Němce?
„Myšlenka na sdružení se poprvé objevila v roce 1998, když jsme zjistili, že zdejší slavný rodák Karel Klostermann se po Listopadu 1989 zcela přestal vydávat, ani ve školách se o něm neučilo, takže najednou jako by nebyl. Svým bavorským přátelům jsem ukázal Klostermannovu knihu Skláři, kdysi přeloženou do němčiny. Ta je velice nadchla, a tak dnes již zemřelý Gerold Dworak přeložil několik Klostermannových děl, která jsou postupně vydávána,“ počíná své vyprávění člověk, který své „já“ našel v zádumčivém pohraničí.
„Věřili jsme, že v očích současnosti pozapomenutý autor je synonymem opravdového šumavského zemitého spisovatele a že má co říci i dnešním Bavorákům, vyhnaným po roce 1945. Jejich děti, které se zajímají o život svých otců a dědů, najednou zjistili, že takhle realisticky o své domovině nepsal a nepíše nikdo od nich,“ dodává Václav Sklenář.
Protože v té době lidé na obou stranách hranice zanícení pro dobrou věc neměli žádné předsudky ani se necítili zatíženi stíny minulosti, rozhodli se, že budou spolupracovat. „Vždyť já jsem žádnému Bavorákovi neublížil, a on mně také ne, navíc jsem narozený až po válce,“ ohrazuje se proti „německému komplexu“ Václav Sklenář. „Proč tedy nenavázat přátelství, když si toho máme tolik co říci? Konečně, Bavoráci a Češi mají podobnou povahu a jejich německá kuchyně je té české tak podobná…“

                          

Slavit se bude i na jihu
Českou i německou sekci sdružení každým rokem zaštiťuje prezident. Například bývalý ředitel Národního parku Šumava Ivan Žlábek nebo ředitel bavorských knihoven, profesor Eberhart Düninger. Letos je to bývalý radní plzeňského kraje ing. Pavel Stelzer, jehož dědeček shodou okolností překládal Klostermannovy Skláře.
„Celých těch deset roků se nepřetržitě navštěvujeme, vzájemně se obohacujeme, máme se rádi a snažíme se skrze lesy, které nás spojují, dostat Šumavu do povědomí Evropy,“ pyšní se předseda Občanského sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy. A jestli se najdou šťouralové vytvářející ovzduší zaujetí proti cizincům při práci v sdružení? „Takový problém nemáme. Naopak se rozšířily „zprávy“ o výjimečné Klostermannově roli ve zdejším kraji, takže se k nám připojili i jihočeští příznivci. Tím spíš, že spisovatel zemřel v „jejich“ Štěkni u Písku. A tak na příští rok, k 160. výročí Klostermannova narození, připravují vzpomínkovou výstavu, stejně jako muzejní a knihovní akce. Těší mě, že tento bard šumavského světa se vrátil do dění našich všedních dnů.“

Dvakrát smutný hřbitov
V bezprostřední blízkosti Hotelu Srní se v letech 1805 až 1984 rozprostíral prastarý hřbitůvek. Většina těch, kteří tu snili věčný sen, byla německé národnosti, ale byli tu pochováni i čeští faráři. Hřbitov se po odsunu Němců nacházel v žalostném stavu, tak jako všechny hřbitovy v bývalých Sudetech. Hroby i náhrobky se rozpadaly, ale po nějakém smíření se sousedy z druhé strany hranice v té době nebylo ani vidu ani slechu.
Pozůstalé v Německu uvědomili v novinách, že se hřbitov bude rušit, nikdo se však neozval. A tak náhrobky odvezli, zbourali obvodové zdi a hřbitůvek srovnali se zemí. Na rekultivované zelené ploše, dá-li se tak zhanobené pietní místo vůbec nazvat, stojí dnes pouze památník padlým v 1. světové válce. Povětšinou jde o německá jména tehdejších c. k. spoluobčanů, později příslušníků ČSR.
Bohužel někde pod navezenou hlínou dlí v posvátné půdě ukryté ostatky lidí spjatých právě s Karlem Klostermannem, dokonce jeho vlastní předci. V Červáncích mého mládí autor popisuje vlastního strýce Beera, v knize přejmenovaného na Reeba, který je tu pochován, stejně jako děd, jehož zmiňuje v knize V ráji šumavském. Ale na zrušeném hřbitově odpočívá i Klostermannova teta Monika Schulhauserová, která v osadě Hrádky u Srní vlastnila takzvaný Kamenný dům, a další hrdinové jeho románů.

Vrátit se k pietě!
Není divu, že Sklenářovu humanistickému vidění světa vadí, že tohle pietní místo bylo nekřesťansky vymazáno z mapy. Bohužel dnes už nikdo neví, že by se na zeleném plácku neměl hrát fotbal nebo dokonce venčit psi. „Protože drtivá většina současných rodin přišla do Srní po roce 1945, kontinuita osídlení byla násilně přerušena, obyvatelstvo se povětšinou střídalo – a dopadlo to tak, že kdo tu dnes žije, nemá ani komu poděkovat za to, že v tomhle líbezném šumavském koutu má šanci bydlet,“ trochu se zlobí Václav Sklenář.
Třebaže obec vznikla už roku 1726 a kostel Nejsvětější Trojice byl postaven v roce 1805, není to tu jako jinde v Čechách, kde se lidé chodí poklonit k hrobům svých předků… V obecních chalupách i v osadách a samotách po okolních kopcích bydlelo tehdy více než 1500 duší. Všichni ti bezejmenní, co mýtili lesy, bojovali s divočinou, měli strach z medvědů, brodili se bahnem močálů, stavěli domy, sekali louky, udržovali políčka, zavodňovali a odvodňovali louky a vytvářeli staletou paměť šumavských horalů, ti všichni jsou zde pochováni.
Dříve narození měli to štěstí, že zemřeli před tím, než byli jejich potomci kolektivně vyhnáni. Zdaleka ne všichni se hlásili k nechvalně známé německé partaji NSDAP, byli mezi nimi i antifašisté, obyčejní usedlíci, kteří žili ve špatné době na špatné straně Šumavy. Mnozí z nich ani neuměli číst. A třeba rádio? Takový přepych doma neměli, vrcholem jejich domácnosti byly natahovací hodiny… Žili však v pokoře před Bohem, věřili v lepší život a jejich svatým místem byl kostel, poutní místa a – hřbitov, kam se chodili pomodlit za pochované předky. Jak se ta doba změnila!
„Iniciovali jsme Česko-německý fond budoucnosti, aby nám přispěl na nový hřbitov, a přestože jsme obdrželi sto tisíc korun, obec neví, zda je nemá vrátit! Přitom jsme předložili projekt světoznámého architekta Václava Fialy, který zahrnoval křížovou cestu k místům, kde stávaly hroby, aby tak připomínala zbouranou hřbitovní zeď,“ pokračuje fotograf a hoteliér Sklenář. „Plochu jsme chtěli nechat zarůst mateřídouškou a uprostřed postavit kamenný stůl smíření. Je pravda, že by vše vyšlo na dva miliony, a tak jsme požádali některé senátory, zda by nám pomohli.“


Spisovatel Karel Klostermann (1848–1923)
Český prozaik, který se svým rozsáhlým dílem zařadil do proudu venkovské realistické prózy konce 19. a začátku 20. století. Zachytil tradice, život i svérázné typy obyvatel Šumavy, její drsnou přírodu. S psychologickou pronikavostí vylíčil rozkladný vliv rychlého zbohatnutí, rozpad selských rodů a odcizení způsobené odchodem z domova (romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském, Kam spějí děti, povídkové knihy V srdci šumavských hvozdů, Pošumavské rapsodie). V románu Skláři zachytil krizi sklářského průmyslu na Šumavě v 1. polovině 19. století. K vrcholům jeho tvorby patří román Mlhy na blatech, v němž rozvinul rysy jihočeského selství a vylíčil přírodní zvláštnosti kraje. 

                               

Klostermannovo muzeum
Nadšenci z Občanského sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy slíbili, že tomu, kdo jim dal jméno, vybudují na samotě Březník (dříve Pürstling), v dějišti Klostermannova románu Ze světa lesních samot, muzeum! Konečně – je to i ve stanovách sdružení. Prozatím realizovali spisovatelovu expozici na Březníku.
Šumavskou duši, jak ji popisoval představitel realismu a takzvané venkovské prózy, můžeme pochopit jen s notnou dávkou fantazie. „Pokoru některých literárních postav vystřídalo jejich zbohatnutí, následný krach a odchod do ciziny,“ připomíná obdivovatel Klostermannova díla Václav Sklenář.
A dnešní šumavská specifika? Život tu není tak snadný jako ve městě. Pro hřebíky musíte sjet „dolů“, do Sušice, „večerka“ s potravinami tu také není. „Když jsem byl členem obecního zastupitelstva, zasazoval jsem se o to, aby v Srní zůstala zachována škola. Jakmile ta zmizí, skončí obchod a umlkne kostel, můžeme to na venkově zabalit,“ je přesvědčen šumavský patriot. Díky turismu do obecní kasy ročně připutují dva miliony korun, které mimo jiné pomáhají školu udržet.

Václav Sklenář, fotograf
Vnímavý fotograf a zároveň hoteliér své vidění přírody v jejích proměnách v průběhu roku nabídl už v devíti ročnících kalendáře Šumavská krajina, na výstavách i jako autor knih fotografií. Jím řízený hotel se třikrát umístil mezi 10 nejlepšími hotely v republice v soutěži Můj hotel. Pozornost odborníků upoutala jeho nová kniha fotografií Šumava (Böhmerwald) & Karel Klostermann. (www.sumavanet.cz/klostermann)

Zázračný pramen vrací zdraví
A co by Václav Sklenář poutníkům z města doporučil k shlédnutí?
„Rozhodně výlet na Hauswaldskou kapli, jejíž základy v minulém roce obnovili členové našeho sdružení spolu se správou Národního parku Šumava. Pramen vytékající pod skalou je opředen rozličnými legendami o zázračném uzdravení. Vždyť pomohl vrátit zrak slepým lidem, zatímco těm s polámanýma nohama se po léčbě vodou vrátil pohyb. Však taky v okolí pramene bývaly k vidění odložené berle postižených, kteří se díky všemocnému prameni postavili na vlastní nohy! I dnes přicházejí na místo ti, co věří v zázračné uzdravení – bývalí rodáci si vymývají oči nebo postižené končetiny vodou ze studánky.“
Vypráví se také, že dvě selky kdysi přišly do těchto míst sekat trávu, když tu se objevil medvěd. Ženy se místo útěku začaly modlit k Panence Marii, aby je zachránila. Vtom medvěd jako kdyby zchroml – a pak se s bolestným kňučením odpotácel zpět do lesa. Selky si jako díkůvzdání zakoupily obrázek své zachránkyně Panny Marie a pověsily ho na místě, kde k zázraku došlo.
I my jsme při své návštěvě Klostermannovy Šumavy uvěřili, že tenhle melancholický kout české země s přehlubokými hvozdy, ve kterých zabloudit není žádný kumšt, s hektary cudných luk zahalených ranním závojem mlhy, na nichž si pochutnávají roztěkané srny, je jedním z posledních malých rájů, které je třeba opečovávat.
A co víc – oprašme ne tak dávnou historii a vraťme kopcovité končině, odedávna obývané národy Čechů a Němců, její mizející paměť!
Někdy stačí málo. Nám k tomu v atmosféře živené Klostermannovým světem prostých hrdinů pomohly i výtečné zákusky z kuchyně Hotelu Srní. Tedy, co ti do toho dávají za dobroty? Možná i zdejší neopakovatelné ingredience – víru horalů vzešlou z tradic, naději, že se staré křivdy zahojí, a lásku ke krajině, která jim umožňuje být hrdými Šumavany.

                           


Zdeněk Lebl
Foto Václav Sklenář a Miroslav Martinovský