Partneři:

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

Kartografie

Šumavské lázně

Dvojka - Český rozhlas

Má vlast cestami proměn


číslo 22
2008 - ročník 40

Cestopis

Do Trenčína za Římany a Turky

Jen pár kilometrů od českých hranic se nad nenápadným městečkem tyčí mohutný, rozlehlý hrad s dřevem zdobenou věží. Stojí za to se na něj vypravit a poslechnout si i příběh o veliké lásce, vážící se ke zdejší studni. A potom se můžeme jet vykoupat do teplé vody v nedalekých lázních…

                                

Věčná památka po Římanech
V případě Trenčína doslova a do písmene platí ono okřídlené „již staří Římané“. Na tomhle místě se totiž kdysi nacházela úplně nejsevernější římská osada ve střední Evropě, a to vojenská osada Laugaritio, vystavěná vojsky císaře Marka Aurelia, která tu porazila kmen germánských Kvádů. Do dnešních dnů po ní zůstal nápis vytesaný do skály – objeven byl v roce 1852.
Jedná se o stručný vzkaz z roku 179, který hlásá: „Vítězství císařovu věnovalo 855 vojáků II. legie z vojska, které sídlilo v Laugaritiu. Zhotovit dal Marcus Valerius Maximianus, legát II. legie pomocné.“ Římské oddíly onen rok přezimovali zde v Laugariciu na „území barbarů“.
Pokud si nápis chceme prohlédnout, musíme vstoupit do trenčínského hotelu Tatra. To je jediné místo, odkud je vidět. Růžová secesní budova pod hradní skálou stojí totiž tak, že onu skálu s nápisem zakrývá. Zdejší personál je ale velmi ochotný a beze všeho nám dovolí vystoupit na odpočívadlo v prvním patře, kde si skrz okénko můžeme nápis přečíst a seznámit se i s jeho překladem. A pokud máme více času, můžeme si nápis prohlížet i z restaurace hotelu při popíjení kávy.

Turci jej nedobyli
A teď necháme Římany stranou a posuneme se v historii o devět století dál. Nejpozději na počátku 11. století už stál ve městě na Váhu opevněný hrad. V letech 1296–1321 byl jeho majitelem Matúš Čák Trenčianský, ve své době neomezený „pán Váhu a Tater“. Jeho panství bylo skutečně rozlehlé a moc na tehdejší dobu nevídaná. (Mimochodem – jedna současná česká zpěvačka podobného příjmení – Ilona Csáková – se prohlašuje za jeho příbuznou.)
Ale zpátky na Slovensko. Trenčínský hrad byl v minulosti sídlem významných setkání – v srpnu roku 1335 se tady například sešli český, polský a uherský král. Později tu sídlila šlechtická rodina Zápolovských, vystřídaná maďarským rodem Illesházyových.
V roce 1412 získal Trenčín postavení královského města a právo postavit si hradby. Nebylo divu – stejně jako celou jižní část dnešního Slovenska sužovaly Trenčín časté turecké nájezdy. Turkům se ale hrad nikdy nepodařilo dobýt. Ruiny z něj udělal až obrovský požár v roce 1790. Od té doby už nebyl obýván a chátral – jeho současná podoba s dřevěným zastřešením věže pochází až z 50. let minulého století.
Centrum města je dnes velmi příjemnou památkovou zónou plné opravených domů s barevnými fasádami a hustým stromořadím. Na hlavním náměstí si všimneme piaristického kostela svatého Františka Xaverského, brány s věží, na kterou je možné vystoupit, a zejména mohutné budovy synagogy. Někomu svými kupolemi připomene spíše mešitu… A nevynecháme ani jednu z nejnovějších zajímavostí města – fontánu, na které nás vodník Valentín osvěží svým „plivnutím“!

                           

Vzhůru na hrad
Na hrad na skále nad městem se můžeme vydat několika cestami – nejoblíbenější jsou takzvané Farské schody. Pokud si ale zvolíme delší cestu úzkou uličkou, podíváme se také na Katův dům s dřevěnou střechou, v jehož sklepení se nacházelo vězení a mučírna – kat to tedy opravdu neměl do práce daleko. Místo je obestřené strašidelnými historkami o přízracích popravených, kteří prý tudy dodnes obcházejí…
Z hradeb se nám pak otevře výhled do širokého kraje, na nedaleké Bílé Karpaty, Považský Inovec i trochu vzdálenější Malou Fatru. A dole ve městě si můžeme všimnout rozdělujícího se Váhu a malé přehrady na něm.
Při prohlídce Trenčínského hradu si vybereme mezi malým a velkým okruhem. Ten velký nám řekne víc o původních majitelích – obzvláště o rodině Illesházyů, které hrad patřil po nejdelší dobu. Protože na konci 18. století vyhořel, nenajdeme tu žádné původní vybavení, součástí je ale veliká obrazárna s portréty šlechticů i s výjevy lovů či lodí na moři.
Na nádvoří jsou zbytky dávné rotundy, kterou objevili archeologové společně s otevřenými hroby dávných místních obyvatel. Kostra ženy je ozdobena šperky, mužské pozůstatky jsou zase pozoruhodné svou na tehdejší dobu ojedinělou, téměř dvoumetrovou výšky…
Po cestě zpět padne náš zrak na slavnou Studnu lásky, o které se povídá srdceryvný příběh.

POVĚST O STUDNI LÁSKY
Vyprávění v sobě zrcadlí časté turecké invaze na Slovensko. Na záporné straně tu ale tentokrát překvapivě stojí místní šlechtic. Trenčanský pán Štefan Zapolský prý unesl krásnou tureckou princeznu Fatimu. Turecký princ Omar, který Fatimu miloval, šlechtice navštívil a přinesl mu vzácné dary, stříbro a zlato, aby mu za ně princeznu vydal. Ale Zapolský mu ji byl ochoten dát pouze za jediné podmínky – když na zámku vykope vlastníma rukama studnu. Princ po dlouhé tři roky kopal a kopal do hradní skály, neustával a neumdléval, i když mu ruce krvácely a síly ubývaly. Myšlenka na Fatimu mu dodávala sílu. Po třech letech přinesl Zapolskému vodu v dlaních a řekl: „Teď máš vodu, ale nemáš žádné srdce!“
Ve skutečnosti se to má se studnou trochu jinak – nevykopal ji jeden člověk, ale celá armáda dělníků, kteří se ovšem vytoužené vody nikdy nedočkali. Pod hradem prostě nebyla. Studna tak mohla sloužit pouze k odchytávání dešťové vody…

Lázně objevila ovečka
Pouhých několik kilometrů od Trenčína leží termální lázně. Veřejnosti jsou známé minimálně od poloviny 14. století. Podobně jako v jiných lázních, vypráví se i v Trenčianských Teplicích příběh o jejich objevení. Podle této pověsti žil nedaleko řeky Váhu chudý pastevec. Jeho hlava byla šedá, záda ohnutá, bolavé údy tak zchromlé, že se mohl pohybovat jen o holi a ztěžka. Přesto každý den vyháněl svá stáda na svahy teplického údolí. Všiml si přitom páry, která vycházela z jezírek a močálů, stejně jako zvláštního zápachu, který se kolem nich šířil. Jednoho dne své stádo dovedl k jezírku, z něhož stoupal bílý kouř, a sám uložil své zchromlé kosti opodál. Ovečka, která měla ochrnutou nožku poté, co ji pokousal vlk, se najednou přestala pást a vstoupila do jezírka. Pastýř ovečku jako vždy bedlivě sledoval, měl o ni obavy, ale ona za chvíli vystoupila, aniž by se jí cokoli stalo. A jak pastýř pozoroval, ovečka chodila do jezírka den co den. Po několika dnech si s překvapením všiml, že její nožička se začala opět hýbat. To jej přivedlo na myšlenku odložit hůl a ranec, svléci si šaty a ponořit rozbolavělé údy do teplé vody. Nejen že mu pramen přinesl okamžitou úlevu, ale poté, co si dopřával lázeň každý den, se mu začal vracet do zchromlých nohou cit. Za pouhý měsíc byl opět schopen chodit bez hole!
A tak se zpráva o zázračné moci uzdravujících pramenů šířila po okolí, od Pováží na Moravu a pak do vzdálených krajů. Nemocní lidé přicházeli a nalézali pomoc v životodárné teplické vodě.

                           

Koupání s Turky
Trenčianské Teplice jsou bohužel trochu poznamenány nepříliš citlivou zástavbou ze socialistických časů. Některé hotely jsou předimenzované a architektonicky opravdu nezajímavé. Přesto tu najdeme několik pěkných secesních lázeňských domů, které se zřejmě inspirovaly architekturou nedalekých Luhačovic.
Při procházce po lázních – Slováci používají výstižného názvu „kúpele“ – se nejdříve dostaneme na malé náměstíčko. Na fontáně uprostřed stříká vodu z tlamy zelená žába. A o kousek dál se můžeme napít teplého pramene z vodotrysku. Voda nám bude svou chutí trochu připomínat vajíčka – není divu, když jednou z jejích hlavních součástí je síra. Ale po chvíli nám možná zachutná…
Za pár minut narazíme na největší chloubu městečka – turecké lázně Hamman. Tahle budova ovšem vznikla v dobách, kdy už Turci dávno slovenské země neohrožovali, a to v letech 1870–1888. Už zvenčí budeme obdivovat pruhovanou budovu v maurském stylu – prospekty nám pak ukážou i ohromující interiér s bazény, sloupy a obložením ze zdobených dlaždiček, které působí opravdu jako z Pohádek tisíce a jedné noci.
Podél kolonády uvidíme řadu novodobých uměleckých výtvorů, prazvláštních soch, otáčivých koulí, krychlí a další zvláštnosti. Cesty se pak rozvětvují do okolních kopců, kde určitě ochutnáme z pramenů s biblickými jmény jako Gabriel či Michael.
A když se nám zachce vyzkoušet si teplou vodu celým tělem? Venkovní termální koupaliště Zelená žába, uváděné v průvodcích, už několik let není v provozu, takže využijeme nabídky hotelu Sina, který nabízí teplou koupel v krytých bazénech. A máme na vybranou, jestli půjdeme přímo do bazénku se čtyřicetistupňovou termální vodou (kde ale musíme předem vyplnit prohlášení o svém zdravotním stavu), abychom si ve vodě jen poseděli, nebo do ředěné chladnější vody, kde si i trochu zaplaveme. Vrcholem by samozřejmě mohla být návštěva samotných tureckých lázní, které jsou také součástí hotelu Sina.

Martina Oplatková

Foto archiv a autorka