český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Naplněnost nápravných zařízení v České republice je vysoká. Nyní jsou u nás v provozu čtyři ženské věznice – Opava, Světlá nad Sázavou, věznice Drahonice a objekt Velké Přílepy, určený ženám, zařazeným do věznice s ostrahou se středním a vysokým stupněm zabezpečení. V současné době je tady přibližně sto padesát odsouzených, které se prohřešily různou trestnou činností, od majetkové, přes podvody až po vraždu.

 

Vazební věznice Praha-Ruzyně, oddělení výkonu trestu, objekt Velké Přílepy jsou bývalá kasárna, poté uprchlický tábor. V lednu roku 2012 byl uveden do provozu jako oddělení výkonu trestu pro ženy. Vybavení cel je skromné, avšak zánovní a čisté a poskytuje dostatečný komfort, včetně sprchování. Provedl nás zástupce vedoucího oddělení nadporučík Tomáš Pešek.

 

Jakým způsoben probíhá nástup odsouzených do výkonu trestu?

O nástupu do výkonu trestu hovoříme od okamžiku, kdy odsouzenou buď přiveze Policie ČR, nebo přijede s příkazem k nástupu do výkonu trestu sama. K tomu se také následně přihlíží při posuzování před zařazením na vnější pracoviště či při soudním jednání o podmíněném propuštění. Je to jeden z argumentů, který při těchto jednáních zazní. Do věznice nastoupil sám, zní jinak, než: do věznice byl dodán Policií ČR. Odsouzená prochází zdravotními prohlídkami, na příjmovém oddělení probíhají pohovory s odbornými zaměstnanci, psychologem, sociálním pracovníkem a speciálním pedagogem.

Můžete popsat denní režim uvnitř nápravného zařízení?

Denní režim stanovuje vnitřní řád a časový rozvrh dne a odsouzené jej musí respektovat. Po budíčku v půl šesté následuje hygiena, příprava na snídani a početní prověrka. Snídaně je v sedm hodin. Každá odsouzená má stanovený program zacházení, který je povinna dodržovat. Programy vedou vychovatelé a specialisté a nyní jich je osmnáct, rozdělených do čtyř oblastí: práce, zájmová, vzdělávací a speciálně-výchovná. Část je i volitelná, to znamená, že si odsouzené volí činnosti, ke kterým mají vztah, zájem a co umí dělat. Patří sem výuka bezpečnosti silničního provozu, rodinná výchova, finanční gramotnost a další.

Aktivity probíhají mezi devátou a jedenáctou podle přihlášených skupin. Ostatní mají volno na ložnici, kde se věnují volnočasovým aktivitám. Ty mají odsouzené zapsány, sledujeme je a pravidelně vyhodnocujeme.

Následuje oběd a odpolední režim, který končí ve čtyři, kdy začíná oficiální vycházka. Ženy mohou jít ven, do jednoho ze tří oplocených dvorů v areálu. V pět hodin je večeře a poté mimopracovní doba, kdy mají zákonem povoleno nosit civilní oděv. Volný čas tráví dle vlastního uvážení až do večerky v půl desáté.

Ve věznici jsou odsouzené odstupňované v rámci vnitřní diferenciace a jednotlivé skupiny mohou třeba sledovat televizi i po večerce, a to až do půlnoci, za předpokladu, že dodržují daná pravidla.

 

Stěžují si občané na chod věznice?

V minulosti jsme měli stížnosti od starostky obce a Obecní policie na hluk z vnějšího prostoru, který odsouzené využívají jako kuřárnu. Prostor je elektronicky střežen, stejně jako všechny ostatní, a je pravidelně uzavírán v deset hodin.

Máme poměrně rozlehlý venkovní prostor a občas je, v součinnosti s Policií České republiky a armádou, využíván pro nácvik modelových situací, jako je útěk, napadení eskorty, dopadení zločince. Nácviky jsou hlučné a některým občanům se to nelíbí. Za hluk se jim i touto cestou omlouváme, současně žádáme o shovívavost a pochopení.

Vhledem k umístění objektu v odlehlejší části obce, jsou postižení jen lidé žijící v bezprostřední blízkosti. Nácviky ale probíhat musí. Kritická situace může nastat i v okamžiku, kdy budou v blízkosti civilní osoby a každý musí vědět, co má kdo dělat. Bez tréninku to nejde, když si policista nezkusí zmáčknout spoušť nanečisto, v reálné situaci s tím bude mít problém. Věříme, že i tyto občasné akce budou občané vnímat jako součást jejich bezpečnosti.

Místní si pamatují, když tady byl kolem roku 2000 uprchlický tábor. Byli tu muži různých národností. Běžně se mohli volně pohybovat a v obci panoval strach. Dostávali poukázky, za ně v obchodě koupili alkohol, opilí Mongolci se povalovali v poledne před školou, lidé se obávali vyjít po setmění ven.

 

Je pravda, že ženy někde pracují? Dostávají mzdu?

Více než sto žen je zaměstnaných, z toho asi pětadvacet ve vnitřní režii. Vydávají stravu, starají se o údržbu, úklid, sklady. V rámci materiálně-technického zabezpečení jedna z nich upravuje poškozené ústavní oděvy. Za práci dostávají mzdu ve výši zhruba pět tisíc pět set korun, pokud dodrží všechny podmínky. Některé pracují na půl úvazku, jiné šest dní v týdnu. Zbylých sedmdesát odsouzených je zaměstnáno u čtyř společností.

Dostáváme další poptávky na pracovní síly, ale vzhledem k počtu již zaměstnaných nejsme schopni je uspokojit. Ve stávajících firmách na odsouzené dohlíží k tomu určení lidé. Během pracovní doby je kontrolují a podávají věznici hlášení, že jsou všichni tam, kde mají být. Osmihodinová pracovní doba je součástí programu, ženy jsou hodnoceny podle toho, jak pracují a jak se staví k práci.

 

Kde získávají peníze, když ne prací?

Pracovní proces je jeden ze zdrojů příjmů. Dalším jsou důchody, které jim sem chodí, například invalidní. A pak i jejich vlastní peníze, které jim rodinní příslušníci posílají na účet věznice. Z toho si mohou nakupovat podle svého uvážení v určených finančních limitech.

 

Co a v jakém množství nakupují?

Zákon umožňuje dva nákupy týdně až po osmi stech korunách. K nám „kantýna“ jezdí pravidelně v sobotu dopoledne z místního obchodu a přiváží objednané zboží. Platba probíhá bezhotovostně převodem na účet.

Odsouzené u sebe mohou mít osobní věci. Množství je ale omezené velikostí skříňky, kde mohou mít oblečení, jídlo, dopisy, ale musí počítat s tím, že budou-li nakupovat, musí se tam vejít i všechno ostatní. Vychovatel dozoruje, zda se jedná o věci povolené či nikoli. Mezi nepovolené patří všechno s obsahem alkoholu, pepř nebo chilli. Velký zájem je o cigarety, kávu, cukr. U nákupů, které jsou dovezeny z obchodu, nedochází ke kontrole, ale pokud přijde balík z venku, při příjmu se obsah zkontroluje. Nepovolené je cokoli domácí výroby, ať jsou to dorty, řízky nebo koláče.

Zmínil jste civilní oblečení. Kdy je mohou ženy obléknout?

Odsouzené zařazené do středního stupně zabezpečení mohou nosit civilní oděv v mimopracovní době, na akce mimo věznici, duchovní akce a v době návštěv. Odsouzené ve vysokém stupni zabezpečení mohou civilní oděv nosit pouze v době návštěv. Na vycházku a sportovní aktivity je povoleno užívat vlastní sportovní oděv.

 

Duchovní setkání probíhají pravidelně?

Nacházejí se zde i věřící ženy a duchovní setkání jsou jednou z pravidelných aktivit. Jednou v měsíci sem přijede kněz, který je zaměstnancem věznice. Dobrovolnou činností je i návštěva kroužku s duchovní tématikou, pořádaná také měsíčně. Začínají modlitbou, zpívají náboženské písně a poté probírají různá témata. Na každé další sezení dostanou za úkol napsat esej. Zkušenosti odsouzených, jak jim víra pomohla, šíří spolek dál. A to nejen během výkonu trestu, ale hlavně po propuštění na svobodu, což vůbec není jednoduchý okamžik. Nemají-li dobré rodinné zázemí, je to velice složité. S tím souvisí i opakované pobyty žen, které žít na svobodě prostě nezvládnou a vrací se zpět za mříže.

 

Stává se, že se odsouzené chovají k personálu špatně?

V nejbližším kontaktu s nimi jsou vychovatelé a dozorci. Pracují s nimi ve skupinách a působí výchovně. Stejně jako u každé práce s lidmi, i tady hrozí syndrom vyhoření a takové případy už jsme měli. Některé ženy hledají kličky a intrikují, ale to je v každém společenství.

 

Jakou formou probíhá stravování?

Věznice vlastní provoz nemá, jídla se sem dvakrát denně dovážejí z centrální kuchyně v Ruzyni. Tam vaří odsouzené pod dohledem civilních zaměstnanců asi pro osm set lidí.

Je pravda, že mohou jít odsouzené se svou návštěvou i na procházku mimo areál?

Pro návštěvy probíhající každé úterý a středu odpoledne je určena jídelní místnost. Někdy je v rámci extramurálních aktivit, tedy probíhajících výhradně za dohledu zaměstnanců věznice, jako forma odměny umožněna procházka s návštěvou mimo areál. Každá žena se ven ale nedostane. Jsou odměňovány různými formami, jednou z nejvyšších je ředitelská odměna – přerušení výkonu trestu až na čtyřiadvacet hodin.

V případě úspěšného plnění programu zacházení může ředitel rozhodnout o přerušení výkonu trestu až na dvacet dnů během kalendářního roku, bez jakéhokoli dohledu. Ale splnění stanovených podmínek může trvat dlouho a většina odsouzených na tuto odměnu nedosáhne.

 

Lékařské prohlídky probíhají přímo v areálu nápravného zařízení?
V areálu máme ordinaci, kam každé úterý a středu dojíždí praktický lékař a nahlášené odsouzené jsou k němu předvedeny. Pokud je potřeba speciální vyšetření, jsou převezeny do Ruzyně, kde je zdravotní středisko. Případně je jim k dispozici nemocnice ve Vazební věznici Praha-Pankrác, nebo jsou eskortovány do civilních nemocnic v Motole, Krči nebo Střešovicích. Při akutních problémech voláme běžnou rychlou záchrannou pomoc.

 

***

Vězeňství je součástí trestní politiky státu. Česká republika (ČR) jako demokratický právní stát vychází ze svých mezinárodních závazků, z respektu k lidským právům a svobodám a ze svého úkolu ochránit společnost před pachateli porušování právních předpisů. Účelem trestu nepodmíněného odnětí svobody má být nejenom izolace odsouzených, ale především intenzivní úsilí o napravení pachatele trestného činu a jeho budoucí reintegraci do společnosti lidí jednajících v souladu se zákony. Více na www.vscr.cz.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský

Dalším z celé plejády výtečných herců drobných postaviček ať už na jevišti nebo ve filmu, je náš dnešní jubilant, Jiří Lír, který s humorem sobě vlastním pojmenoval svou vzpomínkovou knihu Ve vedlejší roli Jiří Lír. Od jeho narození právě uplynulo devadesát let.

 

Narodil se 19. června 1923 v rodině výtvarného pedagoga a malíře Josefa Líra, který vystudoval Akademii výtvarných umění u Františka Ženíška, a Berty rozené Frýdové. V rodném Pelhřimově navštěvoval obecnou školu i gymnázium.

 

Ochotnické začátky

Jeho divadelní směřování velmi ovlivnilo, že od první třídy seděl v lavici s budoucím skvělým divadelním a filmovým komikem Lubomírem Lipským. Ten měl už na škole potřebu se divadelně projevovat a připravil v rámci divadelního kroužku pelhřimovského reálného gymnázia několik inscenací. Bylo rozhodnuto, že hned napoprvé se spolužáci inscenačně vrhnou na Čapkova Loupežníka. Vzhledem ke svému výtvarnému talentu, poděděnému po tatínkovi, měl Jiří nejprve spolužákům malovat kulisy. Nakonec byla jeho touha zahrát si vyslyšena, když režisér zjistil, že nemá obsazenou jednu vedlejší roli kováře, kterou mu mohl svěřit. Premiéra se natolik povedla, že je otec bratří Lipských, nadšený ochotník a režisér místního ochotnického spolku Rieger, angažoval do své příští hry. Jiří byl sluhou Parkerem ve Wildeově Vějíři lady Windermerové.

 

Touha po konzervatoři

V roce 1941 bylo však gymnázium nacisty uzavřeno a studenti si museli velmi rychle sehnat zaměstnání, aby nebyli totálně nasazeni v Říši. Lír byl právě v sedmém ročníku. Na přímluvu spolužáka, budoucího režiséra a herce Otomara Krejči, který získal angažmá v Horáckém divadle, mohl na podzim nastoupit do souboru i on.

Měl být především rekvizitářem, hrát drobné úlohy a k tomu ještě dělat takzvaný nábor. První, ale zároveň poslední rolí byla postava Pavla Koženého ve Stroupežnického Našich furiantech. Hned po prvním představení totiž Lír nevydržel tvrdé podmínky a vrátil se domů. Ale divadlo ho lákalo dál, proto se rozhodl přihlásit k přijímacím zkouškám na Státní konzervatoři v Praze.

Jeho kmotr Bedřich Karen mu zařídil přípravné kurzy u režiséra Národního divadla a profesora na konzervatoři Aleše Podhorského. Přijímačky zdárně zdolal, jenže neměl potvrzení o odchodu z gymnázia (nacisté školu pouze uzavřeli na dobu neurčitou), nastoupit z tohoto byrokratického důvodu nemohl. Podhorský mu šlechetně nabídl drobné role v jeho inscenacích v Divadle Uranie, než si něco najde sám. Podařilo se mu najít angažmá u Divadelní společnosti Nová česká scéna ve Veselí Mezimostí. Po uzavření divadel nacisty v září 1944 stejně totálnímu nasazení neunikl. Díky známostem se dostal do smíchovské Ringhofferovy továrny.

 

Úspěchy i zklamání

Když skončila druhá světová válka, dodělal si se svými spolužáky z gymnázia maturitu a už nic nebránilo věnovat se divadlu naplno. Začala jeho celkem pestrá pouť po českých divadlech. Nejprve byl angažován do Městského divadla Kladno, aby za spolužáky z gymnázia odešel do legendárního Divadla satiry, následovalo Divadlo pro děti a mládež, pak angažmá v Realistickém divadle, aby s vidinou ideologického uvolnění přijal angažmá v Českých Budějovicích.

Zde se mu vedlo skvěle. Po vedlejších rolích přišly i hlavní. Například role Jacka Worthinga v Jak je důležité míti Filipa. Protože zde získal pocit zázemí, opět se v něm probudily výtvarné sklony a začal znovu malovat a kreslit, aby celou svou tvorbu v záchvatu sebekritičnosti před odchodem do pardubického divadla spálil. Nakonec se mu podařilo existenčně zakotvit v souboru Divadla Rokoko, které pomáhal adaptovat z původních skladů na divadlo. Pak přišla takzvaná volná noha a hostování v Divadle Na zábradlí. Jenže mu nevyhovovalo velké teoretizování nad rolí i inscenací jako takovou, byl spíše celoživotní praktik, takže nakonec byl spokojený ve spolupráci s Divadlem na Fidlovačce či v Hudebním divadle v Karlíně.

 

Herec kamenné tváře

Můžeme ho řadit mezi herce jemného, suchého anglického humoru, který umocňoval svou absencí mimiky, takže mohlo některým divákům připadat, že je zdánlivě netečný a odměřený. Často byl obsazován do rolí figurek, drobných postav, které přesto jeho talentem utkví v paměti. Nezapomenutelnou rolí je jistě barman v Limonadovém Joeovi nebo hypochondrický hostinský Rambousek v komedii Vesničko má středisková. Jako kongeniální můžeme popsat i jeho televizní scénka s Laďkou Kozderkovou nazvané Techtle mechtle.

 

Výtvarné umění

Stylově bychom ho mohli zařadit mezi naivistické malíře. S jeho výtvarným nadáním se měli možnost diváci seznámit poprvé veřejně v šedesátých letech na samostatné výstavě kreseb ve foyer Divadla Rokoko, kterou uvedli Eva Pilarová a Karel Höger.

 

Rodinné zázemí

Během angažmá v Divadle pro mládež poznal svou kolegyni, herečku Drahomíru Fialkovou a v roce 1951 se jim narodilo jediné dítě, dcera Kateřina, která se rovněž stala herečkou. Jiří Lír zemřel po těžké nemoci 20. srpna 1995.

Autorka: Jitka Neureuterová, Foto: Miroslav Martinovský

S projektem Má vlast cestami proměn se na stránkách Naší rodiny setkáváte pravidelně. A jako každý rok, i letos se na pražském Vyšehradě konalo slavnostní vyhlášení vítězů soutěže o nejlepší proměnu naší země.

 

Národní putovní výstava Má vlast cestami proměn již devět let přináší prostřednictvím fotografií a příběhů svědectví o příznivých proměnách opuštěných, zanedbaných a často skoro zapomenutých míst a objektů naší vlasti. Každoročně jsou třetí květnovou sobotu v Praze na Vyšehradě oceněny nejlepší proměny uplynulého ročníku. A kdo zvítězil letos? Pojďme se podívat…

 

Káva u parní mašinky

Je to skoro jako kouzlo slovutného kouzelníka Zababy. V Litoměřicích na zastávce opět stojí parní mašinka, do nádražní budovy proudí lidé… Jedna z nejhonosnějších budov Rakouské severozápadní dráhy v Čechách byla otevřena roku 1884 na přímé jednokolejní trati z Vídně do Německa. Jak se ale železniční doprava rozvíjela, došlo v letech 1957 až 1960 ke zdvoukolejnění trati a zastávka byla zrušena.

Po otevření přeložky byly koleje a pražce vytrhány a v domě byly v dalších letech jen kanceláře a byty. Budova zůstala v majetku Českých drah. Ty ji nakonec nabídly do dražby. A právě v tu chvíli asi zasáhl kouzelník Zababa nebo jiný duch ochraňující železnici. Nádražní budovu získali manželé Plíhalovi a splnili si svůj sen. Po náročné rekonstrukci, která vrátila nádraží část jeho původního vzhledu, zde otevřeli kavárnu, a dokonce se jim povedlo získat obnovenou malou parní lokomotivu z Úholiček. Kavárna s mašinkou si získala velkou oblibu. Svědčí o tom i to, že proměna litoměřické zastávky nejvíce zaujala v hlasování o nejlepší proměnu roku 2017, která je každoročně vyhlašována v rámci národní putovní výstavy.

 

Boží muka rolníka Kudrnáče

Na druhém místě se v hlasování umístila boží muka na Fialníku. Ta nechal na svém pozemku v roce 1832 vystavět rolník Kudrnáč. V roce 1918 byla bohužel poničena, zmizely sošky svatých a vrcholový kříž. Lidé z okolí nebyli lhostejní a v rámci možností se pokusili boží muka opravit. Konala se zde procesí a bohoslužby.

V polovině třicátých let provedl větší rekonstrukci zedník František Brodský z Klokočí. Byl to ovšem na dlouhou dobu poslední pokus o zvelebení tohoto místa. Pouze dobrovolní hasiči z Vesce a Klokočí několikrát vysekali okolo památky náletové křoví. V roce 2014 získala obec Klokočí finanční prostředky od Ministerstva kultury a ve spojení se spolkem Ochrana Klokočských skal došlo k restaurování božích muk, vysekání náletových dřevin a také k terénním úpravám. V následujícím roce se okolí pokusil zničit vandal, ale spolek opět vše uklidil a opravil. V srpnu 2015 byla boží muka slavnostně požehnána.

V současné době spolek pokračuje v úpravách a úklidu, v těsné blízkosti vytvořil veřejně přístupné odpočinkové místo a jednou ročně se zde koná bohoslužba. Při bohoslužbách a případně i jiných slavnostech se do božích muk vrací také obrazy svatých namalované členkou spolku Milenou Zachařovou.

 

Proměna Jubilejní kolonie v Ostravě

Třetí místo z devadesáti sedmi přihlášených proměn obsadila Jubilejní kolonie v Ostravě-Hrabůvce. Jubilejní kolonii nechaly pro své dělníky vystavět v letech 1921 až 1950 v několika etapách Vítkovické železárny.

Ve své době šlo o skutečně moderní sídliště, které se vyrovnalo úřednickým koloniím. Součástí architektonického ztvárnění byla i občanská vybavenost a úprava veřejných ploch. V průběhu následujících let ovšem docházelo k necitelným rekonstrukcím. Proto se na konci dvacátého století rozhodl Městský obvod Ostrava-Jih komplex zrekonstruovat. V roce 2002 bylo třiadvacet objektů kolonie prohlášeno za kulturní památky.

V současné době se rekonstruuje poslední obytný dům. Komplex opět dostal jednotný vzhled, vzniklo zde i nové kulturní zařízení a z bytů druhé a třetí kategorie se staly po opravě nadstandardní byty kategorie první. Postupně jsou zvelebována i veřejná prostranství a na uzavřených prostorných dvorech mezi domy získali obyvatelé prostor pro rekreaci a zábavu.

 

 ***

Vzhůru do dalšího ročníku

Oceněním nejlepších proměn národní putovní výstavy Má vlast cestami proměn se v Praze na Vyšehradě uzavřel devátý ročník. Ten nastupující, jubilejní, přináší celkem sto dvacet jednu novou proměnu ze všech koutů naší vlasti. Všechny proměny najdeme na www.cestamipromen.czSamozřejmě je pro nás i letos připraveno hlasování o ty nejlepší.

Autorka: Tereza Zatřepálková, Foto: Má vlast cestami proměn

Malá severočeská obec Lindava má dvě stovky obyvatel. Návštěvníků, kteří se přijedou podívat do sklárny Ajeto, kde vznikají nádherné sklářské objekty, je několikanásobně více – vloni jich prošlo branami závodu na třicet tisíc. Lindavští skláři vyvážejí své výrobky do celého světa a vznikají tu i takové prestižní trofeje, jako jsou Ceny Thálie či ceny Tour de France.

     

Ing. Jaroslav Turnhöfer je ředitelem lindavské sklárny Ajeto od roku 2000. Spolu se svými pětapadesáti zaměstnanci tvoří takovou „sklářskou rodinu“. „Naším největším úspěchem bylo, když jsem na Žofíně přebíral ocenění Firma roku 2014. Byl jsem na naši sklárnu nesmírně hrdý – vyslali jsme nepřehlédnutelný signál, že české sklo žije, má tradici i budoucnost,“ říká pan ředitel.

Proč jste se rozhodl zasvětit svůj profesní život sklu?

Ve škole mě bavila chemie, které jsem se chtěl věnovat, a zároveň jsem hledal obor, který bych mohl studovat blízko bydliště, protože jsem byl aktivní sportovec a nechtěl svůj fotbalový a basketbalový klub opustit. Střední sklářská škola v Novém Boru pro mě představovala skvělé řešení. Lákalo mě sklo vyrábět i prodávat, v mé nynější pozici se obě přání vyplnila. Během svého působení v Ajetu jsem se podílel na prodeji skla v částce téměř jedné miliardy korun. To číslo je neuvěřitelně vysoké.

 

Historie sklárny Ajeto Lindava není dlouhá. Jaký je příběh jejího vzniku?

Je spjatý se jménem Bořka Šípka. Ten v roce 1982 přijel z Holandska, kde žil, na návštěvu Československa. Navštívil sklářskou huť v Novém Boru a seznámil se s mladým, velmi talentovaným sklářem Petrem Novotným. Z dvojice designer – řemeslník se stali přátelé, kteří v roce 1989 založili vlastní sklárnu. Unikátní projekt s osmi skláři, v němž vznikaly slavné Šípkovy objekty, realizovali v pronajatých prostorách a snažili se vybudovat vlastní sklárnu. Oheň v lindavské sklářské peci byl zapálen poprvé v roce 1994, provoz byl slavnostně zahájen 28. října. Bořek Šípek se v roce 2009 vydal na sólovou cestu, ale sklárna Ajeto zůstává díky vysoké kvalitě zdejších mistrů vyhledávaným místem sklářských výtvarníků, designérů i dalších tvůrčích osobností z celého světa.

 

Kdy jste se k Ajetu přidal vy?

Několikrát, když jsem pracoval v jiných sklárnách jako technolog, vedoucí hutního provozu či ředitel výroby ručního skla, jsem měl možnost s nimi spolupracovat. Po několika letech přišla nabídka, abych přijal ve firmě funkci ředitele. Ajeto je v našich kruzích něco jako Real Madrid či FC Barcelona ve fotbale, něco takového se neodmítá. Vlastně si myslím, že jsem na podobnou šanci čekal.

 

Vzpomínáte na počátky spolupráce Ajeta s Hereckou asociací na Cenách Thálie?

S Thálií jsem se setkal ještě jako pracovník Crystalexu Nový Bor, kde původně cena vznikala, design vázy vytvořil Josef Sekyra. Protože se ale ruční výroba v Crystalexu v průběhu let utlumovala, přebrala firma Ajeto závazky spojené se sponzorováním Cen Thálie. U příležitosti desátého ročníku jejich udělování v roce 2002 došlo ke změně designu podle návrhu Bořka Šípka, který použil symbol benátské masky a masky divadelní a vtiskl ji do skla. Úkolu se zhostil naprosto geniálně, vznikla jedna z nejkrásnějších cen, které jsou na světě udělovány.

 

Vzpomenete si na nějaký kuriózní zážitek, spojený s Cenou Thálie?

V roce 2012 jsme vyráběli jejich zmenšené kopie, takové miniatury. Pro zvláštní Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru loutkové divadlo si k překvapení diváků přišli Spejbl a Hurvínek. Byla to zajímavá, veselá práce, která nás moc bavila. S výrobou začínáme vždy v lednu, práce trvají do začátku března. Podílí se na ní osm lidí, pro zajímavost: brusič vybrušuje každou z trofejí přibližně čtyři dny.

V čem je vaše sklárna odlišná od ostatních, čím je tak výjimečná?

Od samých začátků se zaměřuje na zakázkovou malovýrobu náročnějších skleněných výrobků a na úzkou spolupráci s různými designery z celého světa, kteří u nás realizují své nápady. Jedná se v mnoha případech o objekty téměř nevyrobitelné, řemeslně nebo technologicky velmi složité, a to nám umožňuje stále se vyvíjet, hledat nové možnosti, posouvat se dál.  Svým zákazníkům garantujeme, že jejich zakázku nebudeme vyrábět nikomu jinému, co věc, to originál. A samozřejmě naši firmu proslavilo i jméno Petra Novotného, jednoho ze tří nejlepších sklářů na světě, a v počátcích i jméno Bořka Šípka.

 

Přinesl jste jako ředitel nějakou změnu?

Řekl bych, že změnu téměř zásadní, otevřeli jsme se veřejnosti. V dřívější době byla Ajeto vnímána téměř jako „alchymistická dílna“, uzavřená, záhadná, zahalená tajemstvím. Já jsem chtěl lidem sklárnu ukázat, aby viděli šikovné ruce sklářů, jejich výjimečnou řemeslnou zručnost, cit pro sklo. Začali jsme organizovat Dny otevřených dveří. Hned napoprvé byl zájem návštěvníků obrovský a dodnes neopadá. Když jsme v roce 2014 jako první z Libereckého kraje a vůbec jako první sklárna získali titul Firma roku, naše popularita ještě vzrostla.

 

Lindava se díky sklárně Ajeto stala asi známější…

To docela určitě. Jednou za tři roky se u nás setkávají skláři z celého světa na Sklářském sympoziu, pořádáme několik dnes již tradičních akcí, na které lidé, a nejen ti z blízkého okolí, čekají, dokonce si zamlouvají účast dlouho dopředu. V prosinci to bývá např. Sklářské peklo, v srpnu Ajeto – fest, festival kapel našeho regionu, kombinovaný s kulinářskými zážitky. S tištěným průvodcem si můžete sklárnu prohlédnout kdykoli, pravidelně pořádáme i prohlídky s výkladem. K uspokojení našich návštěvníků jsme vybudovali sklářskou krčmu.

 

Liší se nějak od běžné hospody?

Je nedílnou součástí naší sklárny, takovým kulturním centrem. Lidé mohou posedět v netradičním prostředí, vstřebat své zážitky, a třeba i ochutnat typické jídlo sklářů – buřty na pivu či pikantní fazole. Kdo chce, může si vyzkoušet v rámci projektu Na vlastní dech vyrobit vlastní skleněný výrobek. Hned za krčmou je umístěna sklářská zahrada, kde se návštěvníci mohou volně procházet a prohlížet netradiční sklářské artefakty vystavené pod širým nebem.

Z čeho máte, jako ředitel, největší radost a jaké jsou naopak vaše největší starosti?

Začnu těmi radostmi. Povede-li se splnit přání zákazníka, které se zdálo, že technicky splnit ani nepůjde, je to naše „vítězství“. Radost mi dělají i pochvalné kritiky návštěvníků, kteří obdivují precizní práci našich sklářů, originálnost naší sklářské krčmy a krásu prostředí.

Naší největší starostí je sehnat kvalifikované a šikovné pracovníky, především brusičů je nedostatek. A máme i běžné, každodenní starosti, když se nemůžeme dopátrat příčiny nějakého nezdaru, protože sklářství je i dnes takovou alchymií, kdy se musí složitě hledat, který z celé řady vlivů problém působí.

 

Prozradíte nějakou mimořádnou zakázku?

Třeba sklo pro stanici dubajského metra, nebo pro hotel v nejvyšší věži na světě, Buržd Chálifa. Našimi věrnými zákazníky jsou země jako Holandsko, Belgie, Itálie, USA, země Dálného východu a v posledních letech zejména Švédsko. Dlouho jsme „bojovali“ o přízeň Angličanů, ale i tuto baštu se nám podařilo dobýt. Pořídil jsem si nástěnnou mapu a zapichoval špendlíky do míst, kam jsme naše výrobky vyvezli. Měl jsem ji plnou, a když před třemi měsíci přišel e-mail z Islandu, že by s námi jedna z designérek chtěla spolupracovat, máme to snad úplně kompletní. Jsem pyšný, že naše výrobky mají velký ohlas a pomáhají udržovat mínění o světové kvalitě českého sklářského umění.

 

Thálie a Tour de France, obě prestižní ceny vznikají právě u vás. Máte vy sám blíže ke kultuře, nebo ke sportu?

Jsem spíše sportovec, sport patří k mému životu odmalička. V poslední době se věnuji hlavně běhu na dlouhé tratě, už jsem si vyzkoušel i maraton. Občas běhám do práce, mám to jedenáct kilometrů, zdolávám to během hodiny. Ale ke kultuře mám taky docela blízko, hraju na klarinet a saxofon, skládám písničky, hudební texty i poezii. Kdybych měl více volného času, věděl bych, jak s ním naložit.

 

Jaká je podle vás budoucnost českého skla?

V nedávné době se šířily zvěsti, že sklářství u nás zaniká, že to není perspektivní obor. Není to pravda. Svou účastí v soutěži Firma roku jsme dokázali, že být sklářem je povolání, v němž se dá uspět, šikovným sklářům je svět otevřen. Myslím, že směr, který zvolila naše sklárna Ajeto, je správný – zakázková výroba ojedinělých, technicky i řemeslně náročných výrobků a designů, po kterých bude stále ze strany designérů a designových studií zájem a poptávka. Našim sklářům dáváme možnost, aby se mohli stále zdokonalovat, snažíme se být ve světové špičce i v oblasti technologií. Stavovská hrdost, profese předávaná z otce na syna, to je podle mě ta nejsprávnější cesta.

 

Jaroslav Turnhöfer se narodil v roce 1963 v České Lípě. Vystudoval Střední sklářskou školu v Novém Boru a dálkově Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, obor sklo. Pracoval v několika sklářských firmách, od roku 2000 je ředitelem sklárny AJETO Lindava, která úspěšně propaguje české sklo po celém světě. K jeho koníčkům patří sport, četba, hra na hudební nástroje.

Autorka: Eva Procházková, Foto: Petr Klapper + archiv sklárny

Strana 1 z 22

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270