český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Založením rodinné mýdlárny si Marie Horáčková, mýdlařka z podhůří Jeseníků, splnila sen. K podnikání ji přivedla nejen voňavá záliba ve vyrábění mýdel a bylinných výrobků, ale i strach o vlastní zdraví a touha po zaměstnání, které se dá skloubit s péčí o rodinu. Dnes Marie nejen podniká, ale stará se také o dvě malé děti.

 

Kolik znáte osobně mýdlařek nebo mýdlařů?

Osobně neznám žádného. Než jsem se pustila do výroby vlastních mýdel, nakupovala jsem za velkoobchodní ceny mýdla z různých českých mýdláren a prodávala je na jarmarcích. S několika mýdlaři jsem tedy v kontaktu byla, šlo ale pouze o obchodní spolupráci, od které jsem brzo upustila, protože mě nenaplňovala. Vlastní produkt je vlastní produkt.

 

 

Jste samouk, nebo máte vzdělání související s vaším oborem podnikání?

Mé vzdělání je zcela mimo kosmetické nebo chemické odvětví, vystudovala jsem pedagogiku a pět let jsem působila ve školství a volnočasových aktivitách dětí a mládeže. Právě činnost s dětmi v zájmových kroužcích a na táborech mě k výrobě mýdla přivedla. Zkoušeli jsme odlévat jednoduchá glycerinová mýdla, která si každé z dětí obarvilo, navonělo, přidalo k němu bylinky, co má rádo…

Současně s tím jsem začala experimentovat s výrobou mastiček, krémů, balzámů na rty a dalšího, až jsem se dostala k té, pro mě nejhlavnější činnosti – výrobě mýdla metodou za studena – tedy zmýdelněním olejů a másel chemickou reakcí pomocí roztoku hydroxidu sodného a vody. Lze tedy říct, že jsem samouk, který se pomocí knih, internetu a občas i metodou „pokus omyl“ dostal k vytvoření vlastních receptur mýdla.

 

Rodinnou mýdlárnu jste založili teprve před časem. Jak těžké pro vás bylo rozhodnutí začít podnikat?

Do založení mýdlárny jsme se pustili loni na jaře, provoz jsme ovšem zahájili až letos. Proces uvedení kosmetického výrobku na trh je velice zdlouhavý a než jsme stihli projít kolečkem laboratorního testování, posouzení bezpečnosti a registrace jednotlivých produktů v Bruselu, rok utekl jako voda.

Dlouho jsem váhala, zda do toho jít, protože začít podnikat je samozřejmě finančně velmi náročné. Různých výdajů bylo nakonec mnohem víc, než jsme původně plánovali. Měla jsem ale i trochu štěstí. Z nadačního fondu Veolia jsem v rámci programu „Startér – věř si a podnikej“ získala finanční příspěvek na vybavení provozovny. To nám hodně pomohlo.

Kromě toho, že jsem se chtěla živit tím, co mě baví, mě na tom všem také lákala možnost práce z domova. Zaměstnání ve volnočasových aktivitách pro mě totiž znamenalo především práci v odpoledních hodinách a pozdní příchody domů, což pro mámu malých dětí není ideální.

 

 

Co všechno u vás vyrábíte?

Letos jsme uvedli na trh třicet šest výrobků – přírodních mýdel, ozdobných glycerinových mýdel, bylinných mastí, koupelových solí a mýdlových koupelí. Vyrábím toho však mnohem víc a v dalších „vlnách“ certifikace plánujeme přidat pleťové a tělové krémy, masážní oleje, další druhy přírodních mýdel a také šampóny.

 

Jak máte v rodině rozdělené, kdo co dělá?

Výroba je zatím výhradně mou doménou, manžel René mi ale pomáhá neuvěřitelným způsobem. Vybudoval mi doma provozovnu – výrobnu a sklad, vyrobil velké dřevěné formy a řezačku, takže můžu v jedné várce vyrobit 125 kusů mýdla od každého druhu. Velmi mi také pomohl při komunikaci s úřady a v neposlední řadě mě obrovsky psychicky podpořil, protože ne vždy nám během toho ročního přípravného procesu bylo do smíchu… Uvidíme, jak se nám bude dařit, nicméně plánujeme, že manžel časem odejde ze zaměstnání a budeme vyrábět a podnikat spolu. Stejně tak se uvidí, jestli naše dvě holčičky budou sdílet stejné nadšení pro věc a jednou budou v našem snažení pokračovat.

 

 

Na webu píšete, že mýdlařství je řemeslo tisíců tváří. Co přesně to znamená?

Mýdlařství nemá žádné hranice. Lze vymýšlet a zkoušet stále nové a nové receptury, kombinovat různé esence, byliny, oleje, másla, soli, pudry, mýdla lze také zajímavě barvit přírodními barvami a tak dále… Je to jen o nápadech a odvaze experimentovat.

Vždy se však musí dodržet správný poměr použitých surovin – každý druh oleje reaguje jinak, má jinou stabilitu… Některé potřebují odlišnou teplotu pro správnou reakci zmýdelnění, jiné zase velice rychle tuhnou, a tak se musí v závěru opravdu svižně pracovat, aby se všechny suroviny rovnoměrně rozmísily.

Kdyby se například použil nevhodný poměr hydroxidu sodného, mohlo by být mýdlo nebezpečné – žíravé, dráždivé, drolilo by se. Při správné reakci veškerý hydroxid sodný z mýdla během několika týdnů zrání vyprchá a zůstanou tak jen zmýdelněné oleje, másla, esence, byliny a další výživné látky.

 

V roce 2010 jste prodělala operaci plic. Od této doby jste se začala věnovat alternativnímu léčitelství, zdravému životnímu stylu, bylinám, aromaterapii, přírodní kosmetice a víc také přemýšlíte, co do sebe a na sebe dáváme. Nese snažení ovoce?

Ten rok opravdu považuji za zlomový, spousta věcí se změnila, především mé myšlení. Nemoc, kterou jsem prodělala, mi ukázala, co jsem do té doby dělala špatně. Jakmile jsem se vrátila z nemocnice, začala jsem užívat byliny, zelený ječmen a chlorelu, abych si vyčistila tělo od veškerých medikamentů souvisejících s operací a léčbou. Pozitivní výsledky jsem pozorovala brzy a velmi mne motivoval pocit, jak si tělo hýčkám. Z počátku mě strašili invalidním důchodem, nakonec ale lékaři konstatovali, že jsem zcela bez následků.

 

 

Co se týká alternativního léčitelství, čím nejčastěji nahrazujete léky? Měla byste nějaké tipy, jak přírodní cestou léčit obtíže, na které lékaři obyčejně předepisují farmaka?

Nedílnou součástí naší domácí lékárničky jsou již řadu let bylinné kúry a tinktury od mé kamarádky, rovněž z Jeseníků, Simony Procházkové, která má manufakturu Léčíme přírodou. Její produkty nahradily medikamenty, které jsme do té doby běžně užívali na nachlazení, virózy, alergie, cévní problémy, štítnou žlázu, oči a podobně.

V těhotenství mi míchala vitaminové a imunitní kapky, ke konci směs na přípravu k porodu, po porodu pak kojící kapky, které pomáhají tvorbě velmi kvalitního mateřského mléka a působí jako prevence novorozeneckých kolik.

Na její produkty a rady nedám dopustit a už si nedovedu představit, že bych si při nachlazení vzala třeba Paralen a Bromhexin. Mnohem lépe zabírají Simčiny antibiotické kapky z lichořeřišnice, badyánu, hřebíčku a skořice a odhleňující kapky z jitrocele, lékořice a lichořeřišnice.

 

Podnikáte v Bělé pod Pradědem. Jakým jsou Jeseníky místem pro podnikání?

Provoz jsme spustili teprve nedávno, ale myslím, že máme skvělé místo jak pro život, tak pro podnikání. Máme kolem sebe hned troje léčebné lázně (Priessnitzovy, Schrothovy a lázně Karlova Studánka) a Jeseníky jsou vyhledávaným turistickým místem. Proto si myslím, že si jak lázeňští hosté, tak turisté rádi zakoupí regionální produkt. Buď jako suvenýr nebo dárek pro někoho blízkého.

 

 

Jaká místa v Jeseníkách máte nejraději?

Myslím, že nás nikdy neomrzí výlet přes Křížový vrch na rozhlednu Zlatý chlum a skálu Čertovy kameny. Krásným i turisticky vyhledávaným místem je Rejvíz a Mechové jezírko, samozřejmě Praděd, Šerák… Své kouzlo má jakákoli procházka zdejší přírodou.

 

Kde a jak si mohou zákazníci koupit vaše výrobky?

Naše výrobky jsou k zakoupení v našem e-shopu a postupně je zařazují do své nabídky i různé obchůdky a prodejny zdravé výživy. 

 

Na co ze svého sortimentu jste nejvíc pyšná?

Určitě to jsou přírodní mýdla, protože to je přesně ta alchymie, která mě nejvíc baví. Pod rukama mi postupně vzniká z olejů, vody, hydroxidu sodného, esencí a bylin něco voňavého a zdravého, co potěší nos i pokožku. Co udělá radost mně i zákazníkům. Takřka pořád nosím v hlavě nápady na nové druhy mýdel, kterými bychom naše portfolio chtěli časem obohatit.

 

 

Jak relaxujete?

Bydlíme na krásném místě, ve starém domě, který již šest let opravujeme k obrazu svému, a i když asi nikdy nebudeme mít úplně hotovo, neměnila bych. Jsem domácí typ a největší relax je pro mě, když mohu být se svou rodinou v klidu doma, na zahradě, zvelebovat náš dům a samozřejmě také vyrábět mýdlo…

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv Mýdlárny Mlýnky, Zora Veichartová

„Haló, potřebuju pomoc. Naši se rozvádí, pořád se doma hádají a já už to dýl nevydržím. Zkoušela jsem jim říct, ať toho nechají, ale jen se to zhoršilo. Přemýšlím, že uteču. Ale co brácha, ještě nechodí do školy, a samotného ho tam nemůžu nechat. Chtějí po mně, abych řekla, u koho chci po rozvodu být. Ale já nevím. Pomozte mi…“ Tak vypadá jeden modelový případ z pěti stovek hovorů, které každý den „odbaví“ Linka bezpečí, největší a nejdéle fungující celostátní krizová linka pro děti a mladistvé do 26 let.

 

Volajícím z celé České republiky je číslo 116 111 dostupné zdarma, jeho nepřetržitý provoz zajišťuje na sto odborníků. Jen v loňském roce na ní konzultanti přijali 170 tisíc nešťastných volání. Za pětadvacet let, co fungují, si vyslechli deset a půl milionu „ošklivých“ příběhů.

Denně na Lince bezpečí vyslechnou a poradí až pěti stovkám dětí. Téměř tisíc se jich ale z kapacitních důvodů denně nedovolá. I proto Linka bezpečí letos zahájila osvětovou kampaň v šesti krajích. Jejím cílem je získat finanční prostředky na zvýšení kapacity a umožnit tak dovolat se každému, kdo pomoc Linky bezpečí potřebuje. Jen pro ilustraci, každý další psycholog či terapeut u telefonního sluchátka přijde ročně na víc než 600 tisíc korun…

 

Panuje přísná anonymita

Odborníci Linky bezpečí se léta setkávají s trvalými bolestnými tématy, jako jsou trápení v důsledku problémů v rodině, například kvůli rozvodu rodičů. Skoro třetina volajících si neví rady se vztahy ve škole a s vrstevníky, s psychickými potížemi chce poradit také skoro třetina hovorů. Děti se ptají i na věci ohledně sexuálního zrání. Výjimkou ale nejsou ani případy týrání a myšlenky na sebevraždu. S příchodem mobilních telefonů a nových technologií se Linka bezpečí musela vypořádat se vzrůstajícím trendem v oblasti šikany a kyberšikany.

„Problémy šikany tvoří jedenáct procent ze všech témat, která děti s Linkou bezpečí probírají, ať už telefonicky, nebo prostřednictvím e-mailu či chatu,“ uvádí vedoucí Linky bezpečí Kateřina Lišková.

Nejčastějším volajícím je dívka ve věku 13 až 15 let. O trochu méně je hochů, nejvíc kolem patnácti roků. Děvčata řeší nejčastěji rodinné a partnerské vztahy, chlapci šikanu, vrstevnické vztahy a vztahy s kamarády. „Srovnáme-li současnou situaci s obdobím před deseti lety, jsou dnešní děti mnohem zranitelnější. Míra flustrační tolerance je znatelně nižší než u předchozí generace. Děti hůř zvládají stresové a méně závažné situace a jsou více podrážděné. A co je alarmující, ještě před deseti lety bylo i pro nás celkem neznámým pojmem sebepoškozování, které je – bohužel – doslova fenoménem posledních let,“ říká Kateřina Lišková.

Za rok 2018 Linka bezpečí na základě volání přímo na určené místo třiasedmdesátkrát posílala policii, záchranku či úředníka orgánu sociálněprávní ochrany dětí. To už ale šlo o ohrožení života. Jinak se zachovává přísná anonymita. Kdokoli na krizovou linku zavolá, nemusí se představit jménem ani říkat žádné další osobní údaje. Kde bydlí nebo kam chodí do školy, řekne volající, jen když to sám bude chtít.

 

Pomoc často potřebují i rodiče

Linka bezpečí nepomáhá jen dětem, ale zajišťuje komplexní péči o rodinu a dítě. Už osmnáct let provozuje také Rodičovskou linku (606 021 021). Ta nabízí krizovou pomoc a rodinné poradenství pro dospělé, kteří jednají v zájmu dítěte. „Také rodiče čím dál častěji potřebují bezpečný prostor pro sdílení svých starostí a obav nebo potřebu konzultovat s odborníkem své výchovné postupy či rodinnou situaci. Je to dáno poměrně vysokou mírou rozvodovosti. Velké množství dětí vyrůstá jen s jedním rodičem nebo se v průběhu svého života musí adaptovat na mnoho změn ve svém rodinném zázemí. Všechny tyto faktory mají výrazný vliv na pohodu a vztahy v rodině, které se ve výchově bezprostředně odrážejí,“ vysvětluje vedoucí Rodičovské linky Kateřina Schmidová.

Mezi hlavní témata Rodičovské linky patří výchovné obtíže u dětí, rozvody, předrozvodové a porozvodové uspořádání péče o dítě, týraní a zneužívání dětí, psychické či školní obtíže u dětí a šikana. Za rok 2018 linka odbavila 1456 volajících.

 

O pomoc volá i Linka bezpečí

Pomoc potřebuje ale i Linka bezpečí. Je nestátní neziskovou organizací, kterou podporují ministerstva práce a vnitra. Loni jí přispěly do výše šedesáti procent nákladů. Zbytek pokryly nadace a finanční dary lidí. Průměrný pravidelný měsíční dar v roce 2018 činil 341 Kč. „Bohužel to ale stále nestačí. Volajících je mnohem víc, než jsme schopni z kapacitních důvodů odbavit. Nedovolatelnost na Linku bezpečí je alarmující,“ stýská si ředitelka Linky bezpečí Soňa Petrášková. Proto oslovila kraje a města s prosbou o pomoc. „Našimi klienty jsou děti z celého území České republiky a je nutné tuto skutečnost více připomenout v regionech. Kampaň letos povedeme v šesti krajích. Teď na jaře jsme ji zahájili v Moravskoslezském, Plzeňském a Olomouckém kraji, na podzim nás čeká Jihomoravský, Liberecký a Ústecký kraj. A v příštím roce bychom rádi na kampaň navázali i v dalších,“ říká Soňa Petrášková.

Ideálním výsledkem kampaně byla možnost posílit provoz Linky bezpečí během dne o sedm konzultantů. To by zajistilo navýšení dovolání na Linku bezpečí o 58 procent, tj. zhruba o 86 tisíc hovorů ročně. „Dovolím si proto požádat všechny o pomoc ve formě trvalé podpory, aby se mohlo dovolat ideálně každé dítě, které potřebuje naši pomoc. I malá částka posílaná pravidelně pomáhá!“ konstatuje ředitelka Linky bezpečí.

 

Jak lze přispět? Nejjednodušší možností pro individuální dárce je zadání trvalého nebo jednorázového příkazu na účet Linky bezpečí 3856680/0300. Veškeré informace i on-line platbu lze učinit přes stránku www.linkabezpeci.cz. Další variantou pomoci jsou DMS. Pro pravidelnou podporu stačí odeslat SMS ve tvaru DMS TRV LINKABEZPECI 90 (60 nebo 30) na číslo 87777. Pro jednorázovou DMS LINKABEZPECI 90 (60 nebo 30). Cena jedné DMS je 90/60/30 Kč.

 

Autor: Alois Žižka, Foto: Pixabay

Povinnou školní docházku jistě není třeba představovat, absolvoval ji každý. Je pro nás něčím naprosto samozřejmým a jen málokdo si uvědomí, že to není tak dlouho, kdy žádné povinné vzdělávání neexistovalo. Právě před sto padesáti lety v květnu 1869 byl přijat říšský školní zákon, který osmiletou školní povinnost zavedl také v českých zemích.

 

Po většinu kulturních dějin lidstva bylo vzdělání vyhrazeno pouze pro velmi úzkou skupinu lidí, kteří patřili k elitě společnosti. Vedle těch, co se rozhodli pro duchovní kariéru, to byli synové a často i dcery panovníků a nejvyšších šlechticů. Tehdejší vzdělávání se však od toho současného značně lišilo, probíhalo v soukromí a zaměřeno bylo prakticky – zvládnutí čtení a psaní, základů historie a zeměpisu a náboženství, pokud šlo o více národnostní stát, velká pozornost se věnovala jazykům.

 

Vzdělání jen pro někoho

Vzdělávání nebylo nijak časově ohraničeno a neprováděli je učitelé, ale kněží a ti, kteří se danou oblastí zabývali a měli v ní zkušenosti. Šlo také výhradně o muže, ženy se uplatňovaly pouze při „ženských předmětech“, jako bylo například vyšívání. S jistým zjednodušením lze říct, že každý byl připravován na to, čím měl být – panovníkem, majitelem panství, zemským úředníkem, duchovním. Vzpomeňme na legendy o sv. Václavovi, který se na Budči učil číst z latinských knih, především z Bible. Dlouho do středověku však zůstávala většina panovníků i šlechticů analfabety.

Později s rozvojem státu a jeho institucí vyvstala potřeba vzdělaných úředníků, kteří by pořizovali listinné zápisy, vedli různé úřední knihy či soudní jednání. Významným krokem v českých zemích bylo zřízení pražské univerzity v roce 1348, která měla čtyři fakulty – teologickou, lékařskou, právnickou a artistickou (filozofickou). Lidí ovládajících alespoň tzv. trivium neboli umění číst, psát a počítat, bylo třeba stále víc a pro mnohé vrstvy představovalo vzdělání – hlavně studium teologie – jednu z mála možností, jak se vymanit ze svého nelehkého postavení a chudoby. Jako příklad si uveďme Jana z Husince, který snil, že až bude knězem, nebude mít už hlad a stane se váženým. Dodejme ještě, že do škol chodili výhradně chlapci, pro dívky bylo vzdělání považováno za zbytečné.

 

První vlaštovka z Falcka

Nový impulz do otázky vzdělání přišel s protestanstvím. Již v roce 1592 zavedlo povinnou školní docházku jako první na světě kalvinistické Falcko-Zweibrückenské vévodství. Revoluční bylo i v tom, že povinnost se vztahovala nejen na chlapce, ale i na dívky. O šest let později zavedlo povinnou docházku město Štrasburk a v 17. století ji následovala další říšská knížectví a vévodství. Roku 1717 se připojilo také Prusko, jehož panovník Fridrich Vilém I. seznal, že nutné reformy snáz uskuteční s pomocí vzdělaných lidí. A postaví také lepší armádu. Systém škol a vzdělávání zavedený v Prusku se stal vzorem pro řadu dalších států, kde byla zavedena povinná školní docházka – Norsko (1739), Sasko (1835), Velkou Británii (1870 – 1880) i Francii v roce 1882. Na počátku minulého století už bylo povinné školní vzdělávání uzákoněno ve většině evropských zemí.

 

Za pytlík zrní a pár vajec

V rámci Rakouska i zemí Koruny české byla sice povinná školní docházka zavedena už v roce 1683 ve slezském protestantském Olešnickém knížectví a byla pouze tříletá (6–9 let věku), ale školství habsburské monarchie patřilo k nejhorším v tehdejší Evropě. Učitelé byli většinou málo schopní a především chudí – nízký plat dostávali jen občas, jinak byli odkázáni na naturální plnění: pytlík zrní, bochník chleba, pár vajec, k Vánocům výjimečně slepice nebo králík. Mnoho z nich se rekrutovalo z řad vojenských vysloužilců, zběhlých studentů nebo místních písmáků. Nechyběli ani faráři, kteří však vyučovali hlavně náboženství.

Za školní budovu sloužila na vesnicích obvykle obecní pastouška a nezřídka se škola stále stěhovala tam, kde ji byl sedlák ochotný po nějaký čas tolerovat. Výuka probíhala hlavně v zimě, od jara do podzimu musely děti pomáhat v hospodářství, ve městech také v dílničkách. Pro většinu sedláků ale i řemeslníků byla škola zbytečná a své syny do ní neposílali.

 

Reforma Marie Terezie

Změnit školský systém se odhodlala až Marie Terezie. Byla k tomu přinucena v rámci snah o modernizaci habsburské monarchie a její posílení po prohraných válkách s Pruskem a také nastupující průmyslovou revolucí, především rozvojem manufakturní a později i strojové výroby, která vyžadovala pracovníky s alespoň základním vzděláním. Povolala z Pruska protestantského opata Johanna Ignaze Felbingera, který reformu připravil opravdu důkladně. Vyhlášena byla vydáním Všeobecného školního řádu pro německé normální, hlavní a triviální školy 6. prosince roku 1774. Základem se stalo vybudování škol ve všech farních obcích. V menších městech a vesnicích byly zřizovány jedno až dvoutřídní školy triviální (učily tzv. triviu), ve větších městech školy hlavní (měšťanské) a v Praze a Brně (ale i dalších velkých městech monarchie) školy normální, dovršující obecné vzdělání.

Vzdělání bylo určeno pro chlapce i dívky ve věku od 6 do 12 let, z počátku ve zvláštních dívčích třídách, ale později ve smíšených – vedle náboženství se nejprve v rodném jazyce vyučovalo psaní, čtení a počítání, v měšťankách (i na všech dalších vyšších školkách) už pouze německy základy latiny, geometrie, dějepisu a zeměpisu, chlapci měli též předmět základy zemědělství a dívky ruční práce. Reformou prošla také gymnázia, existující již dříve. Pro přípravu učitelů vznikly učitelské ústavy, což souviselo se zrušením jezuitského řádu v roce 1773, který se zabýval právě školstvím. Většinu učitelů začali tvořit světští kantoři.

 

Autor: Jiří Bílek, Foto: Pixabay

Tradice chovu medvědů na Českém Krumlově je dlouhá více než čtyři sta let. První zmínky pocházejí z druhé poloviny 16. století, z doby, kdy byl zdejším pánem Vilém z Rožmberka. Podle rodových pověstí jsou Rožmberkové příbuzensky spjati s italským rodem Orsini, a orsa znamená italsky medvědice. Proto se dostala dvojice medvědů do rodového znaku Rožmberků, kde jsou zobrazeni jako štítonoši, a proto se asi na Českém Krumlově začali medvědi chovat.

 

Pana Černého zaujali už v dětství. Prostál hodiny u medvědária, a když si ho zdejší medvědář všiml a vyzval ho, zda by mu chtěl pomáhat, nezaváhal ani chvilku. O medvědy se stará už čtyřicet tři let, za tu dobu neměl ani jednou dovolenou.

„Vím, že to se mnou není jednoduché a bez podpory a porozumění manželky a celé rodiny bych to dělat nemohl.“ A protože jablko nepadá daleko od stromu, na vizitkách a samolepkách můžeme číst: Medvědáři Jan Míša Černý a syn Radek Černý. Slavní medvědí sourozenci Matěj, Vojta a Kuba ze seriálu Méďové se narodili právě tady a pan Černý jim doslova zachránil život.

 

 

Pane Černý, jak to tenkrát bylo?

Medvíďata se narodila na počátku ledna. Jejich máma, vystresovaná ze silvestrovských petard a ohňostrojů, je odmítla přijmout, dokonce je zahrabala do hnoje. Bylo velké štěstí, že jsem tu právě byl. Medvědici jsem odehnal, medvídky popadl a utíkal s nimi domů. Hlídali jsme je, krmili, zahřívali, a můj kamarád Václav Chaloupek, kterému jsem hned zavolal, rychle přijel, aby mi s nimi pomohl. Rozhodl se, že s nimi zkusí natočit večerníček, protože už měl zkušenosti s jinými zvířaty. Seriál Méďové byl velmi úspěšný. Dnes už žijí jen dva z nich, Matěj a Kuba, domov našli v lesoparku v Berouně a mají se dobře.

 

Vzpomenete si, kdy jste poprvé medvěda pohladil?

Pamatuju si to přesně. Bývalý medvědář, pan Samek, mi nabídl, abych přišel za ním do medvědária a pomohl mu. Byl jsem z té možnosti nadšený. Zametal jsem, chystal medvědům jídlo. Bylo mi čtrnáct let. Medvěda Jakuba, který tu tenkrát žil, jsem si pohladil přes mříže hned a byl to pro mě neskutečný zážitek. Že se ze mě stane medvědář, jsem si „usmyslel“ už jako malý kluk. Jezdil jsem k babičce a dědovi na statek, kde byla spousta zvířat, ale medvědi mi tam chyběli…

 

A pak jste se jím opravdu stal…

Když mi bylo osmnáct, medvěd pana Samka zranil a bývalá ředitelka zámku mě požádala, zda bych ho zastoupil. Takže jsem se o ně staral, za dvě stě padesát korun měsíčně. Po jeho návratu jsem mu dál pomáhal. Pak jsem jednoho dne dostal klíče od medvědária a stal se medvědářem. Dlouhá léta jsem zároveň pracoval jako horník, později střelmistr – celých třicet let. Teď už mám medvědy na plný úvazek. Skončil jsem na šachtě, opatřil si živnostenský list. Mám certifikát ošetřovatel cizokrajné zvěře – medvědi, živnost má název chov zoologických zvířat.

 

 

Vychováváte si i vy svého nástupce?

Bude jím jednou můj syn, pomáhá mi už i jeden z vnuků. Syn je vyučený uměleckým kovářem, opravuje národní památky. Jeho práce jsou tady na Krumlově, ale i na Hluboké, v různých kostelech. I on už má certifikát na medvědy, dokáže mě zastoupit, když je nemohu nakrmit. Ale já ještě nechci skončit. Zatím mám síly dost, jsem vytrénovaný, každý den s manželkou chodíme s našimi psy na dlouhé procházky do lesa. Záda mě občas bolí, chodím sem i v horečkách, ale své medvědy neopouštím.

 

Teď tu máte jen jednoho…

Ano, Marušku, Marii Terezii. Zůstala tu sama, její kamarády jsme museli uspat, byli už velmi nemocní. Medvědi jsou samotáři, takže jí to nevadí, ale brzy tu bude veseleji, chystají se sem nová medvíďata a my už se na ně všichni těšíme, já asi nejvíc. Všechno je zrekonstruované, zabezpečené, připravené. Marie Terezie pochází jako její slavná jmenovkyně z Rakouska. Původně jsme ji přivezli jako nevěstu pro našeho medvěda Huberta. Jenže Hubert se v milostném namlouvání uhodil hlavou o skálu, upadl do vody a utopil se. Marušce je dvacet šest let, jiného partnera už by nepřijala, zůstala bez mláďat. Je to medvěd brtník, její kamarádi „přes mříže“ byli medvědi hnědí – Káťa a Vok.

 

A vaše medvědí vzpomínky?

Ty nejkrásnější. Vychoval jsem postupně devět mláďat od jejich narození, celkem mi „prošlo rukama“ čtrnáct medvědů. Malá medvíďata tu chodila po místnosti, byla zvědavá, otevírala ledničku. Míval jsem vyházené a rozšlapané jogurty, rozlité mléko… Třeba Kateřina a Vok, to byli praví „páni Krumlova“. Oba se dožili daleko vyššího věku než medvědi ve volné přírodě, byl jsem s nimi do jejich úplného konce. Od mládí jsem na hlavě nosíval takový „rumcajsovský“ klobouk, měl jsem ho moc rád, ale Káťa mi ho sežrala. Na různých zdejších slavnostech chodívám ke stánkům s klobouky, ale zatím jsem stejný nenašel. Naše další medvíďata Eliška a Honzík žijí v Plzni, na Konopišti mají Martínka a Agátu, kvůli nim tam obnovili medvědárium.

 

 

Co je pro začínajícího medvědáře nejobtížnější?

Dostat se medvědům „do duše“, získat jejich důvěru. Stát se součástí jejich života, být laskavý, nepodrazit je. Každý z nich je jiný, jeden zrádný, jiný flegmatický, některý dobrák, některý zlý. Vyplatí se mít mezi nimi „svého ochránce“. Káťa mi jednou zachránila život, když mě díky mé neopatrnosti medvědi obstoupili, zahnala je. Byla to moje „princezna“, ale nesměl jsem to před ostatními medvědy dávat najevo. Jsou žárliví a klidně by jeden na druhého skočil. Člověk si musí držet odstup, dávat si neustále pozor. Medvěd je nebezpečná šelma, a tak k němu musíte přistupovat. Maruška, když sem přišla, byla velmi ostrá. Sekala, útočila, trvalo tři roky, než jsme se skamarádili. Dnes už ji i pohladím.

 

Poranili vás někdy?

Jizvy po těle mám, ale medvědům za to vinu nedávám. Vždy se to stalo nějakým nedopatřením. Medvěd brtník váží kolem dvě stě padesáti kilogramů, medvěd hnědý má i čtyři sta kilogramů. Když se tací drobečkové oženou… Mají obrovskou sílu, jsou jak „rozjetý vagon“.

 

Není pro vás asi moc příjemné, když téměř ve všech zámeckých komnatách vidíte medvědí předložky…

Já do zámku nechodím, byl jsem tam snad jednou v životě. Ale jsem rád, že mí medvědi zůstali i po smrti na zámku. Že se vrátili zpátky domů a jejich kůže nezdobí chatu nějakého zbohatlíka. Je tu Káťa, Vok, Míša, Sam… Nevěřila byste, jak velký je o medvědí kůže zájem, a tak mě těší, že jsou na Krumlově.

 

 

O Samovi jste ještě nevyprávěl…

Medvědář Samko ho spolu se mnou zachránil. Jeho rodiči byli mí první medvědi, Jakub a Zuzana. Mláďata se musí včas oddělit od rodičů, nebo je samec zabije, aby měl samici pro sebe. Jeho sourozence Jakub zakousl, Sama se nám podařilo oddělit. Medvědář ho vzal domů a staral se o něj. Jako mládě ho vodil i do hospody, ležel nám pod stolem. Teprve když si Sam vylezl na jedno auto a rozdupal jeho střechu, přišel čas, aby se vrátil do medvědária. Byl to obrovský, krásný medvěd, žil tu spokojeně celý život a měl nás moc rád. Dokonce účinkoval i v reklamě Japonců na auta. Na zámku jezdily mercedesy a za nimi se objevil Sam… Vydělal si čtyři stovky.

 

Rozpoznáte „své“ medvědy třeba na fotografii?

Určitě. Každý byl trochu jiný. Vedu si záznamy, mám i videokazety z jejich nejdůležitějších životních okamžiků, které čekají na zpracování, ale zatím jsem nenašel čas. Kastelán doktor Slavko zpracoval historii zdejších medvědů, vznikla nádherná publikace, kterou máme jako dárek pro sponzory a vzácné návštěvy.

 

Co dáváte medvědům k jídlu a pití?

Není legrace je uživit. Třeba medu pro ně potřebuju čtyři sta dvacet kilo ročně. Pijí mléko, do kterého přidávám vodu, med, minerály, rybí tuk a mastné kyseliny. Osmdesát procent jejich potravy tvoří ovoce a zelenina, sponzoři nám dávají potraviny, které se neprodají v obchodě. Dostávají i jogurty, tvaroh, smetanu, vepřové škvarky a psí granule. Maso jim nedávám, protože žijí několik generací v zajetí a na rozdíl od zvířat z volné přírody nemají vytvořenou imunitu vůči syrovému masu. Med jim mažu na stromy, na kameny a oni hledají, bývá to pro ně zábava. Krmím je až sedmkrát denně, ale kdybych je krmil třeba dvacetkrát, vždycky se na jídlo vrhnou. Jsou to nenažranci.

 

 

Máte problémy s návštěvníky, kteří jim házejí svačiny?

Teď už jen výjimečně. Bývaly doby, kdy jsme mezi medvědy sbírali plechovky a všechno možné, díky osvětě už se to ale nestává. Pořádám přednášky pro děti, seniory, přijíždějí ze všech koutů republiky. Především těm malým vždy zdůrazňuju, že nejde o hračky, plyšáky, ale o velmi nebezpečné šelmy. Když ale dojde na otázky, holčičky se mě často ptají, kolik mi je let a jestli jsem ženatý.

 

Kdy vám vaši svěřenci dělají největší radost?

Když se narodí medvíďata a mají se k světu, to jsou okamžiky, na které se nezapomíná. A když si pak lebedí v bazénu nebo spokojeně polehávají a tzv. „gaučují“, vím, že je jim fajn. To je pro mě ta největší odměna.

 

Zažil jste i nějaký „průšvih“?

Stalo se to 8. února v roce 1987. Dva opilí mladíci skočili do příkopu k medvědům, chtěli jim dát ochutnat pivo. Jednoho potrhali, přišel o ruku, druhý má doživotní psychické potíže. Medvědi byli poranění přihlížejícím policistou, museli jsme oba zastřelit. Poté jsem téměř dostal infarkt. Byl to příšerný rok.

 

 

Raději k něčemu veselejšímu, máte tu nějaké medvědí „tradice“?

Každoročně už od roku 1988 na Štědrý den pořádáme medvědí Vánoce. Ozdobíme vánoční stromy medvědími pochoutkami, dětem vaříme čaj s medem, dospělým „medvědí mok“. Přijíždějí lidé z celé republiky, bývá jich tu více než tisícovka, někteří přivážejí i všelijaké medvědí dobroty. Novinkou je účast zámecké gardy, která dohlíží na focení rodin s medvědem, který je samozřejmě za mřížemi. Bývá tu skvělá nálada.

 

Pane Černý, proč milujete medvědy?

Protože jsem sám medvěd, já už se tak cítím…

  

Jan Míša Černý se narodil v roce 1952, dětství prožil v Rychtářově u Českého Krumlova. Pracoval jako horník a později střelmistr. Má na starosti medvědy v Medvědím příkopu na Českém Krumlově. Je ženatý, syn Radek je jeho zástupcem, o práci s medvědy se zajímá i jeho sedmnáctiletý vnuk. Celkem má osm vnoučat a čtyři pravnoučata.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský 

Strana 1 z 60

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test