český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Pohádkový příběh, který známe všichni. Krásná a skromná Popelka, princ, zlá macecha… Na televizní obrazovky vstoupil o vánočních svátcích 25. prosince 1969. Jedna z prvních televizních pohádek je černobílá a letos slaví padesáté narozeniny. To ale vůbec nic neubralo na jejím půvabu a poetičnosti. Bez okázalé pompéznosti a dech beroucích triků je i dnes diváky vlídně přijímána.

 

 

Popelka Evy Hruškové okouzlila svou nevinností nejen prince Mojmíra v podání Jiřího Štědroně, ale i tisíce lidí u televizních obrazovek. Skvělé herecké obsazení i v dalších rolích, uznávaná režisérka Vlasta Janečková, krásné písničky, kostýmy. To vše film, který se věrně držel předlohy Boženy Němcové, povýšilo na jednu z nejhezčích a nejněžnějších českých pohádek.

 

Patřilo natočení Popelky k vašim životním počinům?

Eva: Tenkrát ani ne, kdyby mi někdo řekl, že i za padesát let bude tahle pohádka nacházet své obdivovatele, nevěřila bych mu. A právě k tomuto výročí letos vzniklo ve spolupráci s Alešem Cibulkou zájezdové představení Popelka na Cibulce, plné našich vzpomínek a vyprávění.

Jiří: Až s odstupem cítím, že to bylo nějak zásadní. Uvědomil jsem si to nedávno v Průhonicích, kde jsme pro televizi točili vzpomínky, a paní kastelánka nám vyprávěla, jak děti chodily na schody, po kterých Popelka utíkala ze zámku a ztratila střevíček, jako na posvátné místo a hledaly skvrnu od lepidla…

 

Popelka je česká televizní pohádka. Vznikla v roce 1969 na motivy Boženy Němcové. Scénář, který se věrně drží předlohy, napsaly Jarmila Turnovská a Vlasta Janečková, která se také ujala režie. Hudbu složil Angelo Michajlov, texty písní napsal Ivo Fischer. Kromě ústřední dvojice se v Popelce objevila celá plejáda známých českých herců – Dana Medřická, Ladislav Pešek, Svatopluk Beneš, Ilja Prachař, Jan Tříska a další. Film okouzlil diváky všech věkových kategorií, a přestože byl léta uschován v trezoru, nebyl zapomenut a dodnes se objevuje na televizních obrazovkách.

 

Jak jste byli pro své role vybráni?

Eva: Paní režisérka byla v komisi, která mě jako malé dítě vybrala do pořadu Hledáme písničky pro děti. Dobře mě znala, princeznu jsem v její režii hrála už několikrát před tím, takže mě její nabídka nijak nepřekvapila. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že se odehrálo několik pokusů ovlivnit Vlastu Janečkovou a roli svěřit někomu jinému, ale ona měla svou představu a ovlivnit se nenechala.

Jiří: Dokončil jsem právě dětský muzikál Tři strýčkové a Dominik, a při dotočné mi paní režisérka nabídla roli prince v Popelce, kterou právě připravovala. Byla to pro mě, jako pro zpěváka, který měl sice herecké vzdělání, ale do té doby velmi málo hereckých příležitostí, skvělá možnost. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a kývl. Pak jsem si rok počkal a bylo to.

 

 

Sešli jste se už předtím při nějaké práci?

Jiří: Vůbec jsme se neznali, a jestli se k sobě „hodíme“, se nijak neověřovalo. Bylo by se zjistilo, že jsem tak o tři metry vyšší než Evička. Přestože jsme byli trochu nesourodý pár, nakonec to působilo velmi roztomile.

Eva: Bylo to legrační, často mi dávali, aby to nebylo vidět, pod nohy různá stupátka. Po dokončení filmu už jsme v žádném dalším spolu nehráli. Šla jsem studovat, Jirka zpíval s kapelou. Ale pokaždé, když jsme se náhodně sešli, rádi jsme vzpomínali.

 

Kde se film natáčel?

Jiří: Exteriéry v průhonickém parku, donedávna si i moje žena myslela, že se natáčelo i v zámku. Tak to ale nebylo. Uvnitř sídlil Botanický ústav, všechny vnitřní scény vznikaly v ateliéru na Žižkově. Kromě toho byl téměř celý zámek v lešení, takže ve filmu „hrál“ zámecký park, cestičky, po kterých jsme jezdili v kočáru, schody a zahradní domek. Jaké je to uvnitř, jsme se mohli přesvědčit docela nedávno, kdy nás zámkem provedla paní kastelánka. Je nádherný, tak až někdo příště bude natáčet Popelku…

Eva: V průběhu let jsem často vodívala do parku své děti na takové rodinné výlety, je tam opravdu krásně. Teprve před několika lety, když jsme u zahradního domku natáčeli rozhlasové vzpomínání, odemkl ho pan správce a ukázal nám, co je uvnitř – hrábě a lopaty…

 

Kdo byl ten malý kluk, který v livreji lokaje řídil Popelčin kočár?

Jiří: Antonín Navrátil, který v předchozím filmu Vlasty Janečkové skvěle zahrál hlavní roli. Byl to on, kdo také nadaboval „mluvícího holoubka“. Objevil se později i v dalších filmech, několik let byl členem Divadla na Vinohradech. Nejvíce se ale proslavil dabingem, a jak později s úsměvem vyprávěl, holoubek byl jeho první dabingová role.

 

Byla paní režisérka Janečková přísná?

Eva: Byla to velmi rázná žena a věděla přesně, co chce. A já byla šestnáctiletá, trochu neohrabaná holka, takže mi pořád připomínala, abych dávala nohy k sobě, dělala menší kroky, nechodila jako selka… Vzpomínám, jak moc jsem se styděla, když jsem měla Jirku pohladit po vlasech. Paní režisérce se to pořád nějak nezdálo, nakonec si mě vzala stranou a řekla: Představ si, jako bys hladila kocoura…

Jiří: Paní Janečková „velela“ štábu, v němž byly téměř samé ženy, takže my, chlapi, jsme tak trochu trpěli. „Holky“ měly navrch a pořád si z nás utahovaly…

 

 

Jako starší z vás dvou, byl jste Evě Hruškové rádcem?

Jiří: Kdepak, to ona vůbec nepotřebovala. Bylo to „suverénní“ dítě, kamerám zvyklé, měla větší filmové zkušenosti, než já, který jsem byl princem poprvé a vlastně i naposledy. Nejobtížnější pro mě byl tanec. Ač jsem byl absolventem JAMU, tancování nebyla moje disciplína. Naštěstí nás choreografka znala, vymyslela krásné, nijak složité kroky, které jsem nakonec zvládl.

 

Která práce přišla na řadu nejdříve?

Eva: Nejprve se natáčely písničky. Bylo dokonce dohodnuto, že kdyby naše hlasy „neladily“, byla v záloze Naďa Urbánková. Nakonec to nebylo potřeba. Texty jsme zkoušely nejprve tzv. „nasucho“, bez rekvizit a kulis, trůn představovala židle, u níž jsme přeříkávali své milostné dialogy. Měnit slova vůbec nepřipadalo v úvahu, scénář byl jasně daný a musel se přesně dodržet. Vlasta Janečková s Jarmilou Turnovskou se podílely na scénáři a držely se předlohy pohádky Boženy Němcové, tedy žádný prostor pro improvizaci.

 

Celá pohádka je pojata trochu jako muzikál. Je to žánr blízký vašemu srdci?

Jiří: Musím se přiznat, že ačkoli jsem v několika muzikálech hrál, dokonce i v Hudebním divadle v Karlíně, úplně moje parketa to není. Není to ani tak, ani tak, jako divák mám raději operu.

Eva: Já naopak muzikály miluju, a pokud mám šanci zhlédnout je v originále, ať už v Londýně nebo na Broadway v New Yorku, je to pro mě úžasný zážitek. A vlastně i naše představení v Divadle Evy Hruškové a Jana Přeučila jsou muzikály, kde hrajeme, zpíváme, vodíme loutky.

 

Písničky z Popelky, ať už Přestalo se slunce smát, Jedno zrnko popela či váš milostný duet Jako je koráb a další si lidé velmi oblíbili…

Eva: To je pravda, písničky jsou melodické, zpěvné a krásné. Hudbu složil Angelo Michajlov, slova Ivo Fischer. Text písně Jako je koráb, připoután k molu, jako je s ohněm spojen dým, budu já s tebou, budeme spolu, ty jsi má láska, já to vím se dokonce často využíval na svatební oznámení. Tenkrát mi hloubka těch slov nedocházela, dnes ji umím ocenit.

Jiří: Teď něco prozradím, doufám, že se Evička nenaštve. Před časem jsem tento duet zazpíval na svatbě jedné fanynky sám. Moc o to stála, tak jsem jí vyhověl. Nevěsta jihla, ženich nevražil. Svatebčané pobrukovali se mnou, písničku znali.

 

 

Pohádka má skvělé obsazení. Kromě vás patřili k hlavním hvězdám například Ladislav Pešek, Dana Medřická. Jak se vám s nimi spolupracovalo?

Jiří: Dívali jsme se na ně jako na ikony, ale každý jsme měli to své a muselo to „fungovat“ dohromady. Vzhlíželi jsme k nim, sledovali je s obdivem. Pokaždé, když člověk potká někoho zkušeného, byl by blázen, kdyby se nesnažil – jak říkával můj nevlastní otec – krást práci očima, poučit se, nacházet inspiraci.

Eva: Pan Pešek byl velmi kamarádský, paní Medřická hovorná a vtipná – úplně jiná než na jevišti. Vzpomínám, jak jsem v úžasu zůstala stát, když si pan Pešek vyndal k svačině v ubrousku zabalený chleba s tvarohem. Vůbec mi nešlo na mysl, jak může tak skvělý herec jíst tak obyčejné jídlo…

 

Jaké byly Popelčiny šaty? Protože film byl černobílý, neměli jsme možnost vidět jejich barvu…

Eva: Hlavně byly nádherně ušité, opravdu jako pro princeznu. První byly světle modré, s blýskavými výšivkami, druhé měly přijít na řadu stříbrné s růžovým nádechem, třetí zlaté. Nakonec se ale ukázalo, že v černobílém filmu jsou nejefektnější právě ty stříbrné, takže se paní režisérka rozhodla šaty vyměnit. Na druhý ples jsem oblékala šaty zlaté a na poslední, nejdůležitější ples, ty stříbrné. Dnes už by je asi nikdo neoblékl, vážila jsem tenkrát něco málo přes čtyřicet kilogramů…

Jiří: Pro pány tehdejší móda moc výhodná nebyla. Dostal jsem sponu do vlasů, lesklé kalhoty těsně pod kolena. Když jsem je oblékl, Vlasta si posteskla, že v nich mám hubená lýtka. Ale s tím se nic moc nedalo dělat.

 

Emigrace Jana Třísky, který hrál vypravěče, jakéhosi průvodce dějem, znamenala pro film cestu do trezoru, kde byl dvacet let uzamčen. Sešli jste se někdy?

Jiří: Osobně jsem se s ním nikdy nesešel, své vstupy natáčel zvlášť, bez nás. Po jeho odchodu se o pohádce nesmělo ani mluvit, dokonce se jednu dobu uvažovalo, zda by se z filmu jeho scény nedaly vystřihnout, ale ani k tomu „mocní“ nedali svolení.

Eva: V roce 1996 jsme písničky pod vedením Angelo Michajlova znovu nazpívali a Jan Tříska kvůli tomu přijel z Ameriky. Do té doby celý film nikdy neviděl, a když jsme ho vezli autem z letiště, chtěl vědět, kdo vlastně hrál Popelku…

 

Došlo při natáčení k nějaké kuriózní situaci?

Eva: Jako v mnoha jiných filmech, náročné byly scény se zvířaty, tady s holuby. Přítomen byl jejich chovatel, který byl v pohodě, zato ostatní moc ne. Dostala jsem za úkol, abych napřed pana chovatele navštívila, na holuby si zvykla a nebála se jich. Když mi pak jeden sedal na ruku, muselo být naprosté ticho, nikdo se nesměl ani pohnout. V jedné scéně měla paní Medřická udělat kšááá a holoubka odehnat z okna. Zhostila se úkolu tak svědomitě a razantně, že holub uletěl až do Prahy.

 

Nemrzelo vás, že jen o několik let později byla natočena pohádka Tři oříšky pro Popelku, která tu vaši zastínila?

Eva: Ani nevím, byl to úplně jiný film, jiná pohádka. Nedalo se to srovnávat.

 

Čím je film o Popelce z roku 1969 výjimečný?

Jiří: Je to poctivá pohádka, která věrně vypráví příběh, jak se princ zamiluje do obyčejné nevinné dívenky. A Evička tím, jak vypadala, jak hrála, byla pravdivá a uvěřitelná, neprotřelá, nezkušená – a na filmu je to vidět. S odstupem času je to pro mě stále zřetelnější. A i dnes, po letech, když odcházím z nějaké společnosti, se ozve: A pozdravujte Popelku!

 

 

Paní Hrušková, v průběhu natáčení vám bylo šestnáct, sedmnáct let. Měla jste s sebou nějaké „garde“?

Eva: Byla se mnou babička a nespustila mě z očí. Ona totiž ve filmu také hrála, byla dvorní dámou na plese. S paní režisérkou se znala z doby, kdy mě jako dítě doprovázela na natáčení. Jednou, jen tak pro zábavu, jsem v hloučku mladých tanečnic předváděla, jako bych omdlela. Vůbec mě nenapadlo, jak babičku vylekám. Spolu s režisérkou ke mně utíkaly, moc mě to pak mrzelo.

 

Jak na premiéru reagovali vaši fanoušci, přišly nějaké dopisy?

Jiří: Když se pohádka vysílala, byla u nás doma na návštěvě Hana Maciuchová, velká kamarádka mé první ženy. Byla to už tenkrát známá herečka Divadla na Vinohradech a já měl obrovský strach, co tomu bude říkat. Bál jsem se i reakcí diváků, druhý den jsem se styděl vyjít na ulici. Ale protože reakce byly pozitivní, brzy mě to přešlo.

Eva: Přicházely stovky dopisů, posílali nám je z televize v krabicích. Po několika letech, když jsem se stěhovala z bytu a začala tam bydlet má sestra, při „generálním úklidu“ hodila krabici s dopisy do sběru. Když jsem se to dozvěděla, tekly mi slzy jak hrachy, měla jsem pocit, jako by mi „ukradli“ kus sebe samé…

 

Díváte se, když Popelku dávají v televizi?

Jiří: Přiznám se, že ani ne. Kdybych chtěl, mohl bych si pohádku pustit na videu, ale nedělám to. Zato moje vnučka se chlubí kamarádkám, že děda byl princ…

Eva: Se svými třemi syny jsem postupně, jak dorůstali, Popelku sledovala. Ani jeden nevydržel déle než deset minut, nemohli snést, jak macecha jejich mamince ubližuje. Vloni jsem se na film dívala se svým mužem, který ho do té doby nikdy neviděl. Sedli jsme si do křesel, dali si kávu a já s napětím čekala, co tomu řekne. – Jó, no…hezké – ozvalo se.

Jiří: Musíme ale přiznat, že Honza Přeučil je jeden z největších dobráků, které znám, ten by ani nedokázal říct něco negativního, takže to není úplně objektivní. Ale dojemné reakce diváků, kteří mají dodnes naši Popelku v srdci, a i po padesáti letech se k ní rádi vracejí, jsou jistotou, že na té pohádce musí něco být.

 

Eva Hrušková se narodila v roce 1952 v České Skalici. Jako dítě byla vybrána do pořadu Hledáme písničky pro děti. Vystudovala loutkoherectví a dramaturgii na DAMU, Popelka byla její největší filmovou rolí. V roce 2000 se provdala za herce Jana Přeučila. Společně založili Divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila, se kterým jezdí za dětmi po celé republice s pohádkami a muzikály, v nichž hrají, zpívají a vodí loutky, jedno z nejúspěšnějších představení přibližuje malým divákům naše pověsti. Paní Hrušková je maminkou tří dospělých synů a také už babičkou.

 

Jiří Štědroň se narodil v roce 1942 ve Vyškově. Vystudoval herectví na JAMU, největší popularitu u posluchačů mu ale přinesly písničky. Je interpretem hitů – například písní Belinda, Barbara, Sedmikráska… V současné době je členem Divadla Semafor, kde hraje v několika inscenacích. Je také autorem knižních příběhů ze života, jeho zatím poslední, osmá kniha, má název Místo ale říkej a, právě vychází.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský a AOS Publishing

V pondělí po Květné neděli vypukl ničivý požár ve slavné katedrále Notre Dame v Paříži, který zcela zničil její historickou střechu. Díky obrovskému nasazení hasičů se podařilo velké části chrámu zachránit. V Notre Dame jsou uložena mnohá nesmírně cenná historická díla. I tak jsou škody nedozírné.

 

Byly to šokující obrázky. Zpod lešení, které přikrývalo křížení hlavní a příčné lodi, začaly šlehat plameny a během několika desítek minut zachvátil oheň celou střechu středověké památky, která si získala nesmrtelnost mimo jiné v románu Victora Huga Zvoník od Matky Boží. Celý svět se zatajeným dechem sledoval, jak se v plamenech k zemi řítí štíhlá věž sanktusníku nad křížením a mizí kus po kusu historický krov a střecha. Kamenná klenba lodi ale požáru z velké části odolala a hasičům se podařilo uchránit i obě hlavní věže. Mnoho pokladů křesťanské víry a umění bylo zachráněno.

 

Mimořádná památka

Stavba katedrály Notre Dame započala roku 1163 na přání biskupa Maurice de Sully na místě křesťanské baziliky, která v minulosti zabírala místo bývalého chrámu římského období, na největším z ostrovů Seiny. Hlavní chrámové lodi a typické průčelí byly stavebně ukončeny kolem roku 1200 biskupem Eudesem de Sully a typické hranolovité věže byly dokončeny roku 1245. Pokračovala konstrukce kaplí v chrámových lodích a kaplí v chóru, kterou byl pověřen architekt Jean de Chelles. Kostel byl dokončen roku 1345 a představuje jednu z nejvýznamnějších světových památek francouzského gotického slohu.

Katedrála se nachází v samotném jádru Paříže a vedle Eiffelovy věže patří k jejím hlavním turistickým atrakcím. Slouží samozřejmě i duchovnímu životu, je kostelem pařížského arcibiskupa a pařížští arcibiskupové jsou zde historicky také ukládáni k věčnému odpočinku.

 

Jedinečné vitráže

Jednou z nejpozoruhodnějších částí Notre Dame, bohužel požárem mimořádně ohroženou, jsou vitrážová okna. Sestávají především ze třech obrovských rozet. Západní rozeta pochází z roku 1225, severní z roku 1250 a jižní z roku 1260. Nejmenší z rozet má 9,6 metrů v průměru, zatímco ta největší má uchvacující 12,9 metrů. Kromě rozet obsahuje katedrála i bezpočet dalších historických vitráží, které rozety doplňují a mají vysokou historickou a uměleckou hodnotu.

Sklo je na žár a také na proudy vody z hasičských stříkaček velmi citlivé a lze předpokládat, že tato chlouba Notre Dame utrpěla škody. Štěstí v neštěstí je, že samotné sklo ve vitrážích není ze 13. století, ale bylo v průběhu mnoha rekonstrukcí nahrazeno, takže většinou pochází z 19. nebo 20. století, i když přesně kopíruje historické vzory a podoby dávných umělců. Protože jsou vitráže Notre Dame tak slavné a významné, jsou také velice dobře dokumentované. I pokud by došlo k jejich úplnému zničení, což se naštěstí podle všeho nestalo, bylo by možné je podle záznamů, plánů a restaurátorských zpráv a dokumentů znovu obnovit.

 

Když hoří kostel

Vyšetřování požáru je teprve v počátku, ale prvotní spekulace ukazují k probíhající rekonstrukci. Střední část lodi chrámu byla přikryta lešením a byla již delší dobu obnovována. Rekonstrukce je u každé památky vždy kritickým místem a časem, protože ať už samotné lešení, nebo pracovní postupy, které jsou užívány, mohou snadno způsobit přeskočení jiskry a nedá se vyloučit ani nedbalost některého z dělníků. Konec konců právě takovým způsobem v našich dějinách vyhořelo i nově postavené Národní divadlo.

Při požáru Notre Dame je třeba mimořádně vyzdvihnout profesionalitu a osobní nasazení hasičů, kterých se ke katedrále sjelo mezi 400 až 500. Z plošin se snažili bojovat s ohněm a zejména mu zabránit, aby přeskočil na části chrámu, které byly dosud uchráněny, především na velké věže a zvonice, kde by mohl napáchat ještě mnohem větší škodu.

Němým hrdinou boje s požárem byla i středověká kamenná klenba hlavní lodi chrámu. Přes nápor obrovského žáru a padajícího krovu střechy totiž z notné části vydržela a oheň se tak nedostal do samotného interiéru Notre Dame. Pokud by totiž toto nastalo, ze slavného kostela by zůstaly jenom ohořelé stěny. Takhle je veliká naděje, že se podaří slavnou památku poměrně dobře zrekonstruovat do původní podoby.

Představitelé katolické církve už oznámili, že chrámový poklad včetně mnoha vzácných ostatků, mezi které patří i část trnové koruny Ježíše Krista, byl zachráněn a je v bezpečí. Za rekonstrukci kostela už se začínají modlit křesťané po celé Francii a je organizována veřejná sbírka.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Pixabay

Severské národy se v žebříčcích kvality života tradičně ocitají na předních pozicích. Co však o nich víme? Jsou to země s rozvinutou sociální podporou a službami. Známe jejich nábytek a styl, ale jejich jazyk a způsob života je nám vesměs cizí. V posledních letech k nám však ze severu začínají doléhat mocná slova: Hygge, Lagom, Sisu.  V každém z těchto kratinkých slov je obsažena celá životní filozofie jednoho národa. Pochopíme-li jejich význam, naučíme se prý leccos o jejich způsobu života i jak být šťastnější.

 

Prvním mocným severským slovem, které proniklo z Dánska až k nám, bylo Hygge, prostě šťastný způsob života. Nedávno však vyšla také kniha Sisu, popisující finské umění odvahy a Lagom, tedy švédské umění života v rovnováze.

 

Země polotučného mléka

Lagom se dá do češtiny přeložit jako ani málo, ani moc, prostě tak akorát. Naši společnost sužuje stres. Trávíme příliš mnoho hodin před monitory, jak v práci, tak ve volném čase. Nemáme čas na své blízké, cítíme se být zahlceni škodlivinami. Planeta volá po rovnováze a život podle Lagom nám ji může poskytnout. Podle průzkumů bohatství přináší pocit štěstí jen do určité míry. Když jsme chudí, peníze náš pocit štěstí zvětší, ale pokud jsme na tom dobře, více peněz nám více štěstí nepřidá. Ideální množství je tedy tak akorát. Proč bychom měli chtít víc?

Švédsku se prý říká země polotučného mléka. Proč? Polotučné mléko je totiž Lagom, ani moc tučné, ani dietní. Lagom je, když strávíte víkend u přátel v jejich domě, ale přivezete si vlastní povlečení, protože je fér podělit se o starost s hostitelskými povinnostmi. Lagom je koupit si praktické auto, přestože není na pohled příliš atraktivní. Lagom je dát si hamburger, ale vzdát se hranolků, protože střídmost je ctnost. Tento princip je uplatnitelný ve všech oblastech života od jídla, po oblékání, sousedské vztahy a životnímu prostředí.

 

Pracovat tak akorát

Pro Švédy je klíčová rovnováha mezi pracovním a soukromým životem. Většina zaměstnanců si prý bere v létě čtyři týdny dovolené naráz. Kromě toho dostávají rodiče velkorysou rodičovskou dovolenou, mají nárok na pružnou pracovní dobu nebo zkrácené úvazky. Švédi netráví v práci více času než je bezpodmínečně nutné.

Součástí rodinného života podle Lagom je také rovnoprávnost. Jestliže si manželé v domácnosti spravedlivě rozdělí úkoly, mohou být všichni spokojenější. Ke štěstí přispívá také kreativita a pobyt v přírodě. Jakkoli je trávení času se svou rodinou pro Lagom přístup důležité, nesmíme opomínat ani chvíle o samotě, jen s vlastní múzou.

Švédi navíc zbožňují i spolkovou činnost. Do spolků a klubu chodí pravidelně plavat, malovat, číst, sportovat a hlavně zpívat. Mají prý nejvyšší počet pěveckých sborů na jednoho obyvatele na světě. Hodnota kolektivu a společných zážitků také podporují filozofii Lagom.

 

Mluvit tak akorát

Švédové se na první pohled mohou jevit rezervovaní. Švédština je přímým jazykem bez zdvořilostních frází. Vyznačuje se úsporností a upřímností. Jestliže se zeptáme Švéda, jak se má, počítejme s tím, že se nad otázkou opravdu zamyslí a upřímně odpoví. Součástí dialogu podle Lagom je také umění naslouchat a pochopit slova druhého.

Švédská společnost je postavena na důvěře. Ve většině světových žebříčků spokojenosti vykazují lidé, kteří se považují za šťastné, také vysokou úroveň důvěry ve své spoluobčany. Mnoho bytových domů provozuje vlastní družstva, která se starají o všechno – od daně z nemovitosti, opravy a renovace či společné prádelny. Jestliže vlastníme byt v podobném domě, musíme se zúčastnit také velkého jarního úklidu.

 

Jíst tak akorát

Švédové jsou společenští labužníci. Rádi vaří, zavařují, chodí na houby a pěstují si vlastní zeleninu a ještě raději zvou přátele na společnou večeři. Nejedná se přitom o žádný opulentní banket, kde vše musí být perfektní, ale neformální jednoduché jídlo z čerstvých surovin, připravené společně s přáteli. Všeobecně upřednostňují setkání doma než v barech a restauracích. Ať už kvůli finanční výhodnosti či pohodlí domácího prostředí – vyhodit si z kopýtka doma se svými přáteli je Lagom.

 

Vlastnit tak akorát

Žít podle Lagom znamená zbavit se věcí, které už nepotřebujeme, a nekupovat zbytečnosti. Tento přístup je výhodný nejen pro životní prostředí, ale i pro peněženku. Kampaň nazvaná „Räkna till 10“ podporuje Švédy v používání metody počítání do deseti: Když se chystáme něco koupit či vyhodit, počítejme nejprve do deseti a zeptejme se sami sebe, jestli to doopravdy potřebujeme, nebo zda můžeme rozbitou věc ještě spravit. Díky tomuto minimalistickému přístupu a uvědomělé spotřebě získáme více volného prostoru. Klidné prostředí přispívá ke klidné mysli a navíc rychleji najdeme vše, co hledáme.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: brittani gaiser on Unsplash

Člověk je tvor soutěživý. Má tendenci být ve všem první, nejlepší, nejdokonalejší, prostě jedinečný v každém okamžiku. Jenže neustálý tlak na psychiku může přinést zásadní zlom. Z čista jasna se nechce vůbec nic. Je to tady – vyhořeli jsme!

 

Přetěžování organismu opravdu nevede k dobrým výsledkům. „Tah na branku“ rozhodně nepředstavuje být neustále na telefonu čtyřiadvacet hodin denně a vlastně nikdy neopustit pracoviště. Své o tom ví především ti, kdo pracují doma. Právě oni mají potíž odlišit dobu pracovní a dobu odpočinku, jsou vlastně v práci neustále.

 

Nátlak na psychiku

Únava, nezvladatelný stres, podrážděnost, špatné spaní, pocity frustrace, dojem katastrofálního selhávání, deprese, bolesti hlavy, to vše může přinést oslabení imunity a zvýšení tlaku. Suma sumárum každý z bodů může znamenat, že jsme totálně na dně. Naše práce nám nepřináší radost, vše jenom zatěžuje a my neuvěřitelně trpíme. Mnohdy ani nevíme, co nám doopravdy je.

Typickými kandidáty pro vyhoření jsou muži středního věku na manažerských postech. Proto se o syndromu vyhoření hovoří rovněž jako o manažerské nemoci. Ovšem nemylme se. Vyhořet můžeme nejen v zaměstnání, ale i doma, pokud budeme neustále dokola přeceňovat vlastní síly a myslet si, že se popereme se sadem jako hrom, lánem záhonů a úklidem domu jako hrad. Enormní tlak na neustálý stoprocentní výkon se jednou musí odrazit na psychické i fyzické kondici, a to pro nás nepříznivě.

Neměli bychom čekat až podobný „průšvih“ nastane, ale čelit mu. V tomto případě není od věci, když se člověk rozhodne, že bude tak trošku sobcem. Neuděláme-li si totiž čas jen pro sebe, možná nebudeme ani žádný pro své koníčky mít. Naše psychika neustálý a mnohdy navyšující se tlak nevydrží a my se ocitneme v podivné zemi nikoho, kde budeme sami.

Práci nezbytně potřebujeme, vždyť činnost je cílem našeho rozvoje. Ale taky musíme dopřát tělu odpočinek, nejlépe takový, který bude pravým opakem našeho zaměstnání.

 

Základní zásady, jak nevyhořet a vyhnout se psychickým potížím

  • Osmdesát procent stačí – vytvořme si dostatek časových rezerv i pro stresovou situaci, nejeďme za každou cenu na „sto“;
  • Delegujme – ne všechno musíme udělat sami, koncentrujme se na strategické věci, dovolme ostatním nám pomáhat;
  • Potlačme míru napětí a tlaku – i důležitá práce může počkat, nemusí se uskutečnit okamžitě;
  • Zábava je na místě – zkuste se bavit, humor je nejlepší obranou proti vyhoření, s humorem se překonají i velmi zapeklité úkoly;
  • Záchranná síť – mějme kolem sebe takové přátele, kteří umí včas „hodit pomocné laso“;
  • Nezapomeňme na pohyb – vyberme si aktivitu, při níž nám bude dobře a která pro nás bude znamenat správný odpočinek.

 

Nejlépe známe sami sebe!

Pokud se pocitově dostaneme na úplné dno, je třeba navštívit odborníka. Tady není na hrátky se zdravím čas! Ale až na samotný okraj vůbec nemusíme dospět. Stačí, budeme-li o sebe patřičně pečovat. Rad a návodů jsou přehršle. Vezmeme rozum do hrsti a obezřetně si vybereme, co je pro nás nejvhodnější. Každý je jiný a naše tělo přesně napoví, co je ideální. Musíme jenom dobře naslouchat. Je pravdou, že tu a tam je třeba přeprat vlastní lenost, protože sportování u mnohých nepatří zrovna k prioritě. Ale jak se jednou začne… Abychom se dostali do pohody, potřebujeme taky dostatečnou míru spánku a vyváženou stravu.

Ještě jednu věc nelze přehlédnout: Pokud jsme se dostali do „krize“ díky tomu, že jsme chtěli být dokonalí ve všem, stejně bychom mohli pohořet i v odpočinku. Tedy zase přistupme ke všemu „s mírou“, nic se nemá přehánět! Je přece jasné, že pokud jsme našemu tělu odpírali i krátké procházky, nemůžeme hned nasadit tempo sportovního chodce a denně se hnát lesem třeba třicet kilometrů. Možná to jednou půjde, ale pro začátek stačí přiměřená procházka ve svižném tempu s dokořán otevřenýma očima.

Právě jaro je skvělým obdobím, kdy začít. Každý den je totiž jiný. Člověk může pozorovat, jak se vše probouzí, rozvíjí, pučí a spolu s přírodou se začíná nadechovat i sám.

Potřebujeme-li rovnou dovolenou, hurá na ni. Ale zase si ji nachystejme podle vlastního tempa. Rozhodně se nemusíme nutit do adrenalinových zážitků. Důležité je, abychom ve volných dnech najeli na pravidelný rytmus tří jídel za den s dostatkem tekutin, spánku a pohybu. A v mezičase můžeme i zapojit mozek, doporučuje se luštění, kvízy či skládaní puzzlů.

 

Výkon nevýkon, hlavní jsem já!

Žijeme v čase, v němž výsledek je prý nejdůležitější. Všude se to tvrdí, až jsme si na to zvykli. V kalupu běháme od místa k místu a nikde nejsme včas. Málokdo dokáže rozlišit podstatné od nepodstatného, což ho přesmíru zatěžuje. A pak se objeví potíže. Zprvu nesměle, posléze v plné síle. Dostat se do stresové situace je jen otázkou chvilky. Přitom stačí jediné: nezaměřovat se na výkon, neporovnávat se s ostatními, uvědomit si, že mnohem víc dokážeme správnou organizací své práce. Důkladná analýza je mnohem důležitější než výkon sám! Kdo tohle objeví, tomu se syndrom vyhoření vyhne, nebo alespoň o značný kus se oddálí.

 

Pomocníci proti vyhoření

Dostatek zeleniny a ovoce na talíři * kvalitní maso ve správné míře (nepřejídáme se) * oříšky * kvalitní hořká čokoláda nejen jako pamlsek * vitaminy C, D, skupina B, zejména B6 a B12 * minerály – na prvním místě hořčík se zinkem * bylinky

 

Autorka: (jas), Foto: Pixabay

Strana 1 z 54

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test