český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Díky šťastným okolnostem se narodil do muzikantské rodiny

Jakub Zahradník je v rodu již třetí generací skladatelů hrajících na klávesové nástroje. Žije láskou k hudbě naplno a stále. Ráno se s ní probouzí a večer s ní usíná. „Když to na mě přijde, sednu si ke klavíru a jen improvizuji, ponořím se do hudby a zastaví se mi čas,“ říká syn někdejšího šéfdirigenta Orchestru Československé televize Václava Zahradníka. V jeho Pianotéce jsme si povídali nejen o muzice.

K hudbě tíhl už od malička. První skladby složil jako šestiletý chlapec, v sedmi začal chodit na klavír do hudební školy a muzika už ho nikdy neopustila. Na sklonku loňského roku se stal předsedou Kruhu klavírníků, varhanářů, stavitelů a restaurátorů klávesových hudebních nástrojů. O klavírech mluví s láskou a něhou, jakoby to byly živé bytosti.

 

Kus mámy, kus táty

Jakub se narodil před čtyřiapadesáti lety v Praze do umělecké rodiny. Maminka Jaroslava Kubištová je bývalá novinářka a píše pohádky i pro Český rozhlas. „Táta byl nejen dirigent, byl i skladatel, který stál za spoustou hudby k inscenacím a filmům.“

První hudební nápady mu táta zapisoval do not. Pak přišla Lidová škola umění a Pražská konzervatoř, kde vystudoval klasickou skladbu. Při studiích si přivydělával jako korepetitor – hudebník, který studuje se zpěváky jejich role.

Sbíral zkušenosti jako klávesista, studiový hudebník, aranžér a skladatel scénické hudby. Odehrál několik set koncertů se skupinou Balet po boku Ivety Bartošové a Petra Hejduka. Po dvouletém působení v německém Ansbachu, kam odjel na zkušenou hrát pro změnu hard rock, se vrátil domů. „Nestačily mi finance, tak jsem si přivydělával jako dělník nebo topič. V devadesátých letech jsem se na deset let uchytil v pražských muzikálových produkcích.“

 

Talent nejen k muzice

Vedle hudebního rozvíjel Jakub i literární talent. Byl šéfredaktorem Poetické revue Obratník, vydal několik sbírek básní, generační almanach Přetržená nit, psal odborné články o hudbě a poezii, pořádal literární večery. Stál u zrodu Poetické kavárny Obratník v Praze na Smíchově, kde uspořádal asi tři sta padesát různých představení, včetně vlastní kabaretní show, vysílanou Českým rozhlasem 2. „V roce 2000 jsem se začal věnovat vlastní tvorbě a začala spolupráce se soulovou zpěvačkou Pavlou Kapitánovou. Hráli jsme u nás, v Německu, Španělsku, vyšla nám cédéčka, všechno bylo zalité sluncem,“ vzpomíná. „V létě 2007 však Pavla zemřela při autonehodě. Musel jsem jít ale dál. Pokračoval jsem sám recitály klavírních improvizací, založil kapelu, pořádal hudebně-básnické večery a hodně skládal.“

Předloni se opět vydal na koncertní pódia, tentokrát s vlastním sólovým recitálem. A jako by mu to nestačilo, otevřel si v Praze-Braníku obchod s klavíry – Pianotéku.

 

Galerie plná tónů

„Předloni jsem byl na operaci s uchem, ta ale nepřinesla žádné pozitivní výsledky. Když jsem ležel asi měsíc doma, přemýšlel jsem, co budu dělat dál. Poškozený sluch není pro muzikanta úplně ideální. A protože toho mám, co se klavírů týče už hodně za sebou a celý můj život je s nimi spojen, přišel nápad, že si otevřu prodejní galerii – pianotéku.“ V okamžiku, kdy si tohle řekl, což bylo 7. září, se začaly dít věci. „Viděl jsem z autobusu ten obchod, a přesně vyhovoval mým představám. Kamarádi mi pomohli se vším, co bylo potřeba a 23. října jsme slavnostně otvírali,“ popisuje. „Přišla se podívat i paní Adéla Gjuričová, historička a členka Rady městské části Praha 4, která má na starost kulturu a řekla, že jsou rádi, že tady jsem. Neměl jsem potuchy, že Braník je místem, kde se lidé o svoji kulturu opravdu berou, ani že v tom domě, kde jsem si vyhlédl obchod, žijí fajn lidé. Městská část mi pomohla uspořádat předvánoční akci pro lidi z Braníka. Tam přišla paní, kterou vůbec neznám, nikdy jsem ji neviděl a řekla, ať jí napíšu číslo účtu, že mi něco pošle. A skutečně, poslala mi deset tisíc. To se mi v životě nestalo!“

 

Nejen obchod

Přiměl své kolegy opraváře, aby starší klavíry opravovali s použitím původních materiálů, například ručně nanášených laků. Je to zdlouhavé, ale dnes výjimečné a výsledek je krásný. Jeho cílem je mít perfektní nástroje ve všech kategoriích, od pianina pro dítě po koncertní křídlo. Že toho není jednoduché dosáhnout, si je vědom. „Ještě jeden smysl je podle mě velmi důležitý, a sice ten, že se tady lidi mohou opravdu hodně dozvědět.“ Chodí sem klavírníci, intonéři, ladiči, učitelé hudby, klavíristé. Každý zná něco a navzájem mohou svoje zkušenosti propojovat. „Pro spoustu lidí znamená klavír strašně moc, a nemusí být hudebně vzdělaní. Pro ně je Pianotéka úplný ráj.“

O tom svědčí i velká červená kronika, v níž jsou vzkazy a poděkování i od zahraničních návštěvníků. „Jsem asi jediný v Praze, kdo umožňuje cvičit nebo skládat lidem, kteří sem přijedou na pár dní. Ve světě je to dnes už celkem běžné, že přijdete do pianosalonu a mají tam zkušebnu, můžete tam komponovat nebo cvičit. U nás to ale není zatím zvykem.“

 

Smysl pro dobrodružství

„Táta se narodil jako válečné dítě v roce 1942 v Praze. „Babička byla prostého původu a dělala služku. Byla milovnicí opery a měla schované programy z představení. I tátův otec měl přirozený hudební talent.“ Po válce se s rodiči přestěhovali do Nepomuku, ale stavební průmyslovku studoval v Plzni. „Tam se seznámil s Antonínem Matznerem, který se pak stal hudebním producentem tátových desek a později dramaturgem Pražského jara.“  

Jakub vzpomíná na otcovu dobrodružnou povahu. „Když v padesátých letech dostudoval, dostal umístěnku do Škodovky, ale rozhodl se, že tam nenastoupí a odjel do Prahy. Tam ale neměl kde být, a tak přespával na Petříně někde v přírodě. „Když děda zjistil, že je v Praze, prodal dům v Nepomuku a jel za ním.“ 

Dobrodružná povaha nebyla Zahradníkům cizí. „Například tátův děda odešel do Ameriky a zůstal tam. Jeho žena s dětmi se za ním rozjely, ale zanedlouho se vrátily zpátky. Dědův bratr, skladatel, založil hudební školy v Blatné a Litoměřicích. Vystudoval varhanickou školu a řídil hudbu na kostelním kúru. Taky miloval šachy. Takhle jednou v Blatné si šel zahrát, zahrál si o barák a prohrál. Přišel domů a řekl: Stěhujeme se. Tak se sbalili a odstěhovali. To si dneska nikdo neumí představit.“                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                          

Vzpomínky na tátu

Na otázku, co tátu bavilo, odpověděl Jakub okamžitě: „Rychle běhal, uběhl stovku pod dvanáct vteřin a jeho vášeň byl fotbal. Hrál i za plzeňský klub. Taky rád četl o bitvách na moři, houbařil a měl období, kdy chytal ryby. Měl vlastně fůru koníčků.“ Prý taky miloval mariáš a trochu hrál šachy, ale moc je neuměl. „Strašně nerad prohrával. Když to vypadalo, že prohraje, byl schopen jakoby náhodou šachovnici převrhnout,“ smál se při vzpomínce. „Byl to normální táta. Hodně se pak, když už byl starší, věnoval bratrovi Václavovi, který je o čtrnáct let mladší a je dirigentem v Národním divadle.“

Národ ho znal jako dirigenta, byl ale také významným skladatelem. „Táta byl autorem písní třeba pro skupinu Rebels, současně psal jazz a měl svůj příležitostný Big band. Natočil spoustu desek a spolupracoval se slavnými jazzmany té doby, americkými a černošskými, kteří dělali hudbu na světové úrovni. Je škoda, že se dnes tahle hudba skoro nehraje.“ 

V roce 1989 přišel dvojitý infarkt a Václav přežil jen díky kardiologovi z Jindřichova Hradce. Postižení srdce mu však nedovolilo dál vykonávat funkci dirigenta. „Když už nemohl dirigovat, tak komponoval. Skládal i vážnou hudbu. Obraceli se na něho z České filharmonie, FOKu – symfonického orchestru hlavního města Prahy, ale taky ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu.“

Skládal melodie, které notoricky známe, ale se jménem Václava Zahradníka si je spojí jen málokdo. „Tak třeba Bludička Julie, Strejček Jonatán, Švihák lázeňský. Napsal hudbu k mnoha inscenacím nebo k filmům Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny, nakonec i S tebou mě baví svět,“ říká hrdě a dodává, že dalším zásadním hudebním počinem byla třeba hudba k Rákosníčkovi.

 

Psaní hudby je řemeslo

V roce 1973 udělal Václav konkurz na dirigenta a o rok později byl založen televizní orchestr. „A pak byl, v rámci zábavných pořadů, jaké dnes nemají obdoby, permanentně na obrazovce. Mluvím o Televarieté, Možná přijde i kouzelník nebo Ring volný, to byly přece úžasné pořady. A samozřejmě Silvestry. Taková zábava dnes chybí.“

Jakub se zamýšlí i nad tím, že psaní hudby je řemeslo a buď ho člověk umí, nebo neumí. „Když chcete, aby vám někdo napsal něco pro Big band nebo orchestr, tak to člověk musí především umět.“

Doba velkých jazzových těles pominula. „Měli jsme víc talentovaných lidí na úrovni mého táty, byla to ale doba, kdy nám režim spoustu věcí zakazoval, ale na druhou stranu jsme měli orchestry, které dnes prakticky neexistují. Když přišla nová doba, téměř okamžitě zrušili televizní orchestr. Vždyť jsme měli Vlacha, Valdaufa, Krautgartnera, Vobrubu, Hybše nebo Broma v Brně. To byli lidi, kteří dělali hudbu na vysoké úrovni, a bylo jich docela hodně. A dneska tady tyhle věci chybí,“ říká zamyšleně.

Václav Zahradník zemřel v roce 2001 ve věku padesáti devíti let. „Díky šťastným okolnostem jsem se narodil do muzikantské rodiny, a to přece není málo!“ dodává Jakub vděčně.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský a archiv Jakuba Zahradníka

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270