český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Schovankám je věrná už čtyřicet let

V roce 1971 založil Jan Krisťák Čapek první dívčí country kapelu v Evropě a pojmenoval ji Schovanky. Kapela se postupně stala velmi populární. Účinkovala v televizních Silvestrech, zvali ji do Televarieté i různých estrád. Všechny hrály i zpívaly, což bylo poměrně nezvyklé, na repertoáru měly především americké bluegrassové hity, které opatřily českými texty. A měly úspěch.

 

Dnešní kapelnici bylo v době vzniku Schovanek dvanáct let. Když po nějaké době začaly jednotlivé hráčky kvůli mateřským povinnostem skupinu opouštět, našla na vrátnici konzervatoře pozvánku na konkurz i Míla Plochová. Byla přijata a od té doby Schovanky neopustila. Hrají doma i v zahraničí, jejich vystoupení se počítají na tisíce. „Muž s námi hrál jen jeden jediný, šest týdnů. Bylo to měsíc před mým porodem a čtrnáct dní po něm,“ směje se dneska.

 

 

Z konzervatoře rovnou ke Schovankám a na celý život?

Je to tak. Studovala jsem klasickou kytaru a před svou účastí na konkurzu jsem se šla poradit se svým milovaným profesorem kytary Milanem Zelenkou. Řekl mi, ať to zkusím, ať nepromeškám šanci. Na konkurzu jsem dostala do ruky kytaru, Jarka Čapková začala hrát na banjo a já se automaticky přidala. Od malička jsem měla hudební cítění, slyšela jsem, co doplnit – a byla jsem přijata. Když mě Schovanky vzaly mezi sebe, můj pan profesor mi hraní toleroval, a to tenkrát moc běžné nebylo. Po dlouhé době jsme se spolu potkali na nějakém koncertě, s úsměvem mě ujišťoval, že mě stále sleduje.

 

Znala jste Schovanky i před tím, než jste se stala jednou z nich?

Na jejich koncertě jsem nikdy nebyla, znala jsem je pouze z televize. Věděla jsem, že hrají country muziku, zaujal mě tenkrát Oranžový expres, instrumentálka s nádhernými sóly houslistky Věry Kočišové, která s námi dodnes hraje. Byla v kapele od jejího začátku, na chvíli odešla na mateřskou, poté na pár let „utekla“ k Michalu Tučnému, ale nakonec se vrátila. Díky jejím odchodům mám nejvíce let ve Schovankách odehráno já.

 

Za jak dlouho jste se stala kapelnicí a změnil se nějak repertoár?                           

Asi za pět let a repertoár jsme opravdu trochu změnily, díky tehdejšímu příchodu Věry Martinové. Přijímaly jsme ji jako kytaristku, ale brzy se ukázalo, že je především skvělou zpěvačkou. Trochu jsme se jí přizpůsobily. Přitvrdily jsme, přibraly bicí, basu jsme nahradily basovou kytarou. Hudba tím dostala nový rozměr, začaly jsme vybírat i modernější písničky.

 

Patřilo k povinnostem kapelnice něco, co vás překvapilo?

Ani ne, všechno plynulo hladce, žádné zádrhele nepřišly. Nepřipadám si jako nějaká „velitelka“, většinu věcí řešíme společně, jak přicházejí, vždycky se nějak dohodneme. Rozhodně žádná diktatura. Jen ten čas mi překvapivě velmi rychle utíkal.

 

Něco jste zmeškala?

Málem. Přála jsem si potomka a měla strach, jak to v kapele dopadne, jak to skloubím. Jezdily jsme v té době po celé západní Evropě, po velkých festivalech a countryových klubech, protože u nás bylo koncertů málo. Nakonec jsem téměř až do porodu s kapelou jezdila. Jenže čtrnáct dní poté, co se Terezka narodila, nás opustil můj záskok, a já řešila, co s tím. Po poradě s dětským lékařem jsem s kapelou a dítětem vyjela na koncert do Kolína nad Rýnem. Naštěstí můj manžel jako manažer skupiny jezdil s námi, když jsem zpívala, vozil kočárek. Tereza s námi jezdila až do doby, kdy jsem přestala kojit, pak už nastoupily babičky.

 

Prozradíte něco o zakladateli Schovanek?

Jan Krisťák Čapek byl tramp, který měl rád muziku. Jeho žena Jarka hrála na banjo, s kamarádkami si u táboráku hrály trampské písničky a jeho napadlo založit profesionální čistě dámskou kapelu, první svého druhu v Evropě. Stal se jejím prvním manažerem, byl takovým naším „taťkou“ a držel nás na výjezdech pěkně zkrátka. Manažerskou štafetu po něm převzal můj muž, který s námi původně jezdil jako technik-zvukař. Takže jsem díky Schovankám našla i manžela. I když trvale s námi žádný chlap nehrál, spolupracovaly jsme deset let třeba s Karlem Černochem nebo Karlem Zichem, myslím, že s námi jezdili velmi rádi.

 

Není obtížně mezi samými ženami udržovat „sociální smír“?

Každý si myslí, že není jednoduché být mezi samými ženami, ale opak je pravdou. Můj muž často jezdil s pánskými bigbítovými kapelami, může porovnávat. Říká, že takovou pohodu jako s námi ještě nezažil. Na žádné zásadní hádky si nevzpomínám, možná si někdy vyměňujeme názory, jak co hrát, ale nikdy to nebylo ve zlém.

 

 

V jakém složení Schovanky dnes hrají, a je pravda, že jste tam „tři z rodiny“?

Ano, je to pravda. Já hraju na elektrickou kytaru, akustickou kytaru a banjo, moje mladší sestra Alena Solařová na basovou kytaru. Houslím vládne od samého počátku s krátkým přerušením Věra Kočišová, máme dvě sólové zpěvačky, Lídu Helligerovou a Blanku Šurkovou, obě ještě ovládají hru na kytaru, Lída i na flétnu.

 

Kde je ta třetí členka rodiny?

Posledních pět let už s námi hraje na bicí a basovou kytaru dcera Tereza. Na jevišti s námi stála odmalinka. Ušila jsem jí countryové šatičky a vestu, a když nebylo hlídání, brali jsme ji s sebou. Táhlo ji to k bubnům, v deseti letech dostala pod stromeček dětskou bicí soupravu a byla šťastná. Pouštěla si naše nahrávky a zkoušela k tomu bubnovat. První koncert s námi jako hráčka absolvovala ve svých osmnácti. Dnes s námi hraje, zároveň studuje, pomáhá tátovi s agendou a ještě stíhá brigádu.

 

Na jaké éry byste kariéru Schovanek rozdělila?

Zpočátku hrála kapela bluegrass, takovou klasiku, a to až do roku 1982, kdy přišlo další období příchodem Věry Martinové. Díky ní se Schovanky hodně zviditelnily. Věra po čtyřech letech odešla na sólovou dráhu, ale velmi férově to řekla půl roku dopředu, abychom měly čas najít jinou zpěvačku. Nebylo jednoduché najít náhradu takových kvalit, přišlo období hledání a tápání, které trvalo dva roky. Pak jsme začaly vystupovat na festivalech a v různých klubech v Německu, kde jsme získaly nejvíce zkušeností. Nebyla to žádná procházka růžovou zahradou, někdy čtyři hodiny na jevišti v plném nasazení. Tři tisíce diváků v hledišti, to znamenalo skvělou atmosféru, ale i velikou zodpovědnost.

 

A dnes?

Kolem roku 1996 jsme se vrátily domů. Byl nejvyšší čas, protože tady už se na nás téměř zapomnělo. Začaly jsme zase koncertovat, a to trvá dodnes. Hráváme na festivalech, v klubových pořadech, na vánočních koncertech. Většinou písniček máme převzatých, texty si tvoříme samy, muziku přizpůsobujeme našim nástrojovým možnostem. K tomu, abychom „nezakrněly“, nás burcuje především Tereza. Přichází s novými písničkami, novými nápady, my už jsme trošku „zpohodlněly“. Ona je takový „nový vítr“.

 

Máte nějakou písničku, která je „spolehlivým tahákem“?

Mimořádně úspěšnou písničkou, která se táhne celou historií Schovanek, je písnička Buchty makový. V průběhu času jsme ji oblékly do moderního hávu, diváci na ni vždy čekají. Hraju ji už čtyřicet let. Druhá, kterou nemůžeme nikdy vynechat, je orchestrálka Oranžový expres.

 

Jak jste posluchače přesvědčily o svých schopnostech?

Počátky nebyly jednoduché. S despektem se říkalo, že nám k úspěchu stačí „vystrčit nožky“. Bylo to až urážlivé, ale časem se to hodně zlepšilo. I renomované zahraniční kapely nás uznávaly jako dobré hudebnice, v roce 1990 jsme dokonce získaly cenu Zlatá kytara, udělovanou nejúspěšnější dámské kapele v Evropě, kterou vyhlašuje mezinárodní sdružení evropských country klubů.

 

V čem jste byly lepší než ostatní?

Možná v tom, že už jsme měly díky svým zahraničním vystoupením více sebevědomí. Diváci často tvrdí, že z nás vyzařuje pozitivní energie, že úplně cítí naši radost ze hry. Jdeme do hraní naplno, s nasazením, elánem, baví nás to.

 

Vzpomínáte na některé zajímavé zájezdy do ciziny?

Projely jsme téměř celou Evropu, ale velmi pěkné to bylo v Havaně, kde nás tak dobře krmili, že jsme se téměř nevešly do kostýmů. Nádhernou sérii koncertů jsme zažily v Turecku, v hotelech Hilton. Turecko a country k sobě vůbec „nepasují“, přesto nádherné sály hotelů proměnili na country vesnice, navozili seno, přivedli zvířata, Turci si oblékli kostkované košile a kovbojské klobouky a zpívali s námi. Hodně nás to překvapilo.

 

Všechny Schovanky mají hudební vzdělání. Mají i své hudební aktivity mimo kapelu?

Některé ano. Jedna ze zpěvaček vystupuje ještě s druhou kapelou, jiná má svůj komorní velmi úspěšný pořad pro dětičky z mateřských škol. Moje sestra učí na základní umělecké škole, já mám také několik žáčků hry na kytaru. A také jsem si u nás na vsi, kde zavřeli potraviny, otevřela obchůdek U Schovanky. Všichni se tu známe, ráda si u pultu s každým popovídám. Schovanky jsou pro nás pro všechny ale na prvním místě.

 

Co je největší nevýhodou a výhodou dámské kapely?

Nevýhodou je, že chlapi neustále poukazují na to, že ženy nemohou nikdy hrát tak dobře jako oni a podceňují nás. Hrajeme možná trochu jinak, možná trochu víc srdcem, ale to neznamená, že jsme horší. Snažíme se být milé, příjemné, usmívat se na diváky. Lidé říkávají, že je na nás hezčí pohled…

 

Jaký máte vy osobně nejkrásnější zážitek spojený se Schovankami?

Na oslavu dvacátého výročí založení kapely jsme uspořádaly na Strahově Truck festival. Sjela se téměř stovka trucků z celé Evropy, zazpívaly desítky kapel od nás i ze zahraničí, náš galakoncert tenkrát sledovalo přes šedesát tisíc diváků na místě a další v televizi. To byl nezapomenutelný zážitek. A mám ještě jeden – na společném pódiu si s námi zazpíval legendární Johny Cash. Dal mi pusu a na ten polibek nikdy nezapomenu…

 

Míla Plochová se narodila v roce 1959 v Pelhřimově. Žije v Bratřínově, malé vesničce u Davle poblíž říčky Kocáby. Vystudovala na konzervatoři hru na klasickou kytaru u profesora Milana Zelenky. Po úspěšném konkurzu se stala členkou country kapely Schovanky a o několik let později i její kapelnicí. Hraje na akustickou a elektrickou kytaru, na banjo a zpívá.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: František Jelínek

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test