český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Jsem hrdá na své jméno

Na rozdíl od svého slavného předka se narodila v Praze. Kutná Hora jí však natrvalo přirostla k srdci. Stojí tam dům, kde se v roce 1555 Mikuláš Daczický z Heslova narodil a strávil část dětství, zde se také odehrává děj slavného filmu Cech panen kutnohorských, ve kterém je v podání národního umělce Zdeňka Štěpánka ústřední postavou. Kateřina Daczická je příslušnicí třinácté generace šlechtického rodu Daczických, jejím předkem byl starší bratr Mikuláše, Tobiáš. V roce 2010 založila Nadační fond Mikuláše Daczického z Heslova a prostřednictvím projektů s kulturní a sociální tématikou se snaží, aby se jméno Daczický opět dostalo do povědomí veřejnosti.

 

Za co získali vaši předci šlechtický titul a kde leží onen Heslov?

Myslíte titul rytířský nebo baronský? Oba mají vlastní historii. Traduje se příběh, že náš rod pochází z Polska, kde můj prapředek při obraně jakéhosi hradu při noční hlídce na hradbách požadoval od blížícího se vojáka heslo. Protože nezaznělo, vystřelil šípem do křoví, ze kterého slyšel šramot. Údajně zastřelil jednoho z nepřátelských velitelů a tím výrazně ovlivnil výsledek následné bitvy. Byl proto povýšen do rytířského stavu a získal erb s hradební zdí, lukem a šípem a rytířskou rukavicí. Heslov na památku hesla, které nebylo vyřčeno. Baronský titul získal v roce 1814 můj předek Jan Nepomuk Daczický, který sloužil u císaře Františka a byl povýšen za své vojenské zásluhy při napoleonských válkách.

 

 

Zajímala vás historie rodu od útlého dětství, snažila jste se získávat o ní informace?

Nejdřív moc ne. Když táta vyprávěl nad starými fotografiemi, že se děda narodil na zámku, bavilo mě poslouchat, ale nijak jsem nad tím nehloubala. S přibývajícím věkem jsem rodinnou historii chtěla poznat co nejpodrobněji. Pátrání a vyhledávání je časově velmi náročné, mívám taková období, kdy se do toho pouštím, ale mám práci, dvě malé děti… Vyburcovala mě třeba kniha, v níž byl zveřejněn portrét Mikuláše Daczického, údajně jeho jediná podobizna. Vypadal úplně jinak než na portrétu, který vlastní naše rodina. Sešla jsem se s autorem knihy, dr. Sršněm, a ukázala mu ten náš s vlastnoručním Mikulášovým podpisem. Pak teprve zjistil, že v terezínském archivu je kopie, nikoliv originál, ten vlastníme my a nepřipadá v úvahu, že bychom jej prodali.

 

Jste vdaná, přesto stále Daczická…

Že si mohu ponechat své původní příjmení a že je mohou mít i naše děti, jsme se s manželem dohodli už před svatbou, a jsem mu za to velmi vděčná. Je to pro mě důležité. Mrzí mě a ještě jsem se nedopátrala, kdo a proč počeštil naše jméno na Dačický, když tvar Daczický žádný z našich předků neopustil a naše rodina jej stále používá. Nenašla jsem to ani v archivech, kronikách, historických materiálech. Snažím se vysvětlovat, opravovat, ale jde o boj s větrnými mlýny. Jsem na své předky hrdá a chci nosit jejich jméno.

 

Z filmu známe, že váš slavný předek byl bouřlivák a milovník žen, ale on byl také literát. Přečetla jste jeho Paměti nebo Prostopravdu?

Jeho knihy znám. Paměti, to je obtížné čtení, plné dat, autentických zážitků, dobových událostí. Dodnes z nich mnozí historici příležitostně čerpají. Některým kamarádům jsem v nich dokonce našla zmínky o předcích, kteří byli Mikulášovými přáteli, a on zmiňuje jejich společné zážitky. Prostopravda, to jsou verše. Přemýšlím, zda by bylo možné převést je do současné češtiny, vydat je, a tak přiblížit čtenářům. Mám jednu velmi oblíbenou báseň. Říká, abychom my, Češi, neskláněli hlavy, abychom byli hrdi na „českého lva“ a nenechali sebou vláčet mocnějšími sousedy. Nadčasový text…

 

Čeho si na Mikuláši Daczickém nejvíc vážíte a myslíte, že jste po něm něco zdědila?

Mám něco z jeho povahy. Jsem společenská, nemám ráda mrzouty. Ráda se směju, setkávám se s přáteli a cítím se dobře tam, kde je veselo. Mikuláš byl velmi sečtělý a vzdělaný, tím ve společnosti vynikal, protože tenkrát, na rozdíl od dnešních dnů, nebylo vzdělání tak běžné. Nejvíc mi imponuje tím, že si nenechal nic líbit, uměl se ozvat proti nespravedlnosti, poukazoval neohroženě na nešvary vrchnosti.

 

 

Na rozdíl od vás on i další vaši předci moc nevynikali znalostmi ekonomickými…

To je pravda. Moje profese účetní a daňové poradkyně by se jim bývala docela hodila. Už Mikuláš vlastnil spoustu domů, ale díky různým soudním procesům o většinu z nich přišel. Asi nejvíc majetku rodina získala za Jana Nepomuka, prvního barona v našem rodu, ale jeho synům se nepodařilo udržet jej. Můj pradědeček získal od své bohaté tety zámek Kluky u Čáslavi, který pronajímal, díky nevýhodným smlouvám jej rodina nakonec musela prodat.

 

Proč vás napadlo založit Nadační fond Mikuláše Daczického z Heslova, jaké byly vaše původní plány na jeho činnost?

Náhodně se mi dostal do ruky článek o Mikuláši Daczickém se zmínkou, že jeho potomci možná ještě žijí. Tehdy jsem se rozhodla, že se do Kutné Hory chci vrátit, že se budu snažit dostat naše jméno do povědomí, aby se vědělo, že rod nevymřel. První akcí našeho nadačního fondu byla výstava Šlechtické poselství, která ukazuje, jak se mnoho šlechtických rodů vymezovalo proti fašismu. V letech 1938 až 1939 vznikly tři deklarace, které podepsali zástupci více než třiceti šlechtických rodů, včetně mého dědečka. Byly poslány dr. Benešovi a dr. Háchovi a odsuzovaly okupaci českého území. Součástí výstavy byly jak dokumenty, tak rodokmeny všech signatářů.

 

Jaký je váš vztah ke Kutné Hoře?

Uvědomuju si, že do toho kraje patřím, že tam mám kořeny, přestože vlivem okolností jsem se narodila a žila v Praze. Koupila jsem si v Kutné Hoře dům, který se v současné době rekonstruuje. Vysnila jsem si, že vznikne rodinný seniorský dům v komorním přívětivém prostředí. Tam chci jednou žít a zestárnout. Tohle mé dávné přání vzešlo z mé vlastní zkušenosti, kdy maminka doma pečovala o nemocnou nechodící babičku téměř až do sebezničení.

 

Dačického dům v Kutné Hoře je jednou ze zdejších oblíbených památek…

Donedávna byl v dezolátním stavu. Chtěla jsem jej koupit a vytvořit muzeum, ale opravy byly odhadovány na 70 milionů, což bylo nad mé možnosti. Mikuláš Daczický Kutnou Horu proslavil, sám tu ale neměl ani pomník – jen hospodu a název náměstí. Jeho rodný dům nakonec město s přispěním UNESCO opravilo, je krásně rekonstruovaný, ale stal se galerií, vzdělávacím a prezentačním centrem kulturního dědictví UNESCO, což s Mikulášem nesouvisí. Proto jsem, s přispěním kutnohorských občanů, nechala vytvořit alespoň jeho bustu a Dačického domu ji věnovala.

 

Jak Kutnohoráci na bustu přispívali?

Jednak Vinné sklepy Kutná Hora věnovaly část výtěžku z prodeje limitované edice vína se jménem Mikuláše Daczického. Lahve byly číslované, bylo jich přesně 1555. Na vinětě je portrét a také část básně z Prostopravdy. Náš nadační fond zorganizoval letní koncerty vážné hudby, částka vybraná na vstupném a dobrovolné příspěvky do kasičky pomohly částku shromáždit. Bustu vytvořil podle podobizny našeho předka akademický malíř Jakub Ďoubal. Slavnostní odhalení proběhlo v prosinci roku 2017.

 

Jakými akcemi se Nadační fond Mikuláše Daczického může ještě pochlubit?

Jsou to koncerty, zábavná odpoledne pro děti, výstavy, vloni k roku „osmiček“ to byla třeba expozice autentických fotografií z roku 1968 významného fotografa pana Váchy na zbraslavském zámku, letos plánujeme velký projekt k roku „devítek“ v Kutné Hoře. Chceme připomenout události roku 1939, upálení pěti živých pochodní z roku 1969 i rok 1989. Uspořádáme i studentský festival, protože studenti byli důležitou součástí těchto událostí. Pyšná jsem hlavně na náš již probíhající projekt podpory školních obědů u sociálně slabších děti na Kutnohorsku, který se nám podařilo rozšířit i na podporu zatím 12 dětí, které nemají na úhradu zájmové činnosti a kterým platíme školné v ZUŠ.

 

 

Měl některý z vašich předků i významnou státní funkci či politickou moc?

Jan Nepomuk Daczický byl v úzké gardě císaře, pradědeček byl členem Říšského sněmu. Dědeček byl letcem v Anglii, poté šéfem továrny a po únoru 1948 rozvážel mléko. Já sama díky tomu, že se aktivně účastním společenského života v Kutné Hoře, jsem se zapojila do místní politiky. Byla jsem zvolena do městského zastupitelstva, pracuji v kulturní a sociální komisi.

 

Jaký životní postoj byste chtěla předat svým dětem?

Ráda bych jim vštípila úctu, hrdost na vlastní jméno, spravedlnost, čest. Vím, že se to v dnešní době moc „nenosí“, ale připadá mi to velmi důležité. Přála bych si, aby se za své činy nikdy nemusely stydět a aby svým předkům nedělaly ostudu.

 

Cítíte vy sama nějaký závazek ke svému jménu?

Nás Daczických je v Čechách jen dvanáct. Kromě autentického portrétu Mikuláše Daczického se v naší rodině dědí z generace na generaci i dekret Marie Terezie z roku 1773, kterým potvrzuje znovu naši rytířskou hodnost, a to mužským i ženským členům rodiny. Rod Daczických o hodně věcí přišel a nic moc po našich předcích nezbylo. Proto cítím zodpovědnost, aby naše jméno úplně nezmizelo, abychom byli spojováni s naší zemí, se snahou něco společnosti přinést. Někdy je toho na mě trochu moc, rodina, zaměstnání, nadační fond, práce v politice, přesto se snažím dělat vše na „plný plyn“, mám potřebu něco za sebou zanechat. Jménem Mikuláše Daczického z Heslova říkám svým odpůrcům v politice: Kritizoval jsem vaše nešvary, máte mě tu zpět, ale v ženských sukních…

 

Kateřina Daczická se narodila v roce 1975 v Praze. Mezi její nejslavnější předky patří Mikuláš Daczický z Heslova. Jeho jméno nese i nadační fond, který vznikl v roce 2010. Vystudovala Bankovní institut, má účetní a daňovou kancelář. Kateřina Daczická je vdaná, s manželem Pavlem mají dvě malé dcery, Veroniku a Terezu.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: René Svoboda

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test