český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Cesta za poznáním daleké Asie (2/2)

Minule jsme vyrazili na cestu po Myanmaru. Z Yangonu jsme doputovali do Mandalay. V dnešní části pokračujeme dál za poznáním lidí a měst asijské země.

 

Průvodcem nadále byl jazykově vybavený taxikář, který nás v době oběda zavezl do sousedního města Amarapura, do kláštera Maha Gandayon Kyaung, kde se schází každý den stovky mnichů. Dostávají peníze a jídlo na den, což je doprovázeno obřadem, jenž trvá asi patnáct minut.

 

Oběd pro silné povahy

Každý muž by měl alespoň dvakrát za život dočasně vstoupit do mnišského řádu, jednou jako novic ve věku deseti až dvaceti let, později jako plně vysvěcený mnich kdykoli po dvacátém roce života. Mnichy potkáváme prakticky na každém kroku, zejména ráno při jejich obchůzce za almužnou, kdy dárce věří, že dělá dobrý skutek.

Poobědvali jsme v malé restauraci u cesty. Odvážila jsem se dát si místní Chicken Curry. Donesli mi asi šest mističek – rýži, vývar z ryby, vařené kuře rozsekané i s kostmi na kousky, salát ze zelených chaluh a sypké čili. Tenhle oběd byl opravdu pro silné povahy a já záviděla kamarádům rýži se zeleninou. To byla jistota. Zeleninu mají neskutečně chutnou, a tak jsme si vždy moc libovali.

 

Po „ostrově“ v kočáru

Další zastávka byla původní starobylá vesnice Inwa. Turisté si zde podle informací průvodců mají možnost prohlédnout původní život, ovšem nás místo příliš nezaujalo. Do vesničky se jezdí přívozem, protože je oddělena od silnice řekou. Hned se na nás doslova vrhly místní děti, které prodávaly náramky a další cetky, v podobném duchu to bylo na každé další zastávce. Na břehu čekala řada dřevěných kočárů s poníky. Vozili turisty po „ostrově“ se zastávkami u pagod. Bohužel všude číhali prodejci, a tak jsme neměli klid. Daly se sice koupit velice pěkné suvenýry a také obrazy, ovšem ceny byly neskutečně vysoké. Blížil se západ slunce, a tak jsme zamířili k jezeru Taungthaman, přes nějž vede známý most Ubein. Postavili jej před sto šedesáti lety z týkového dřeva a je dlouhý 1,2 kilometru.

 

Městem na elektroskútrech

Další ráno nás vyzvedl autobus a vyrazili jsme do města Baganmagické město tisíce pagod. Měli jsme typ na ubytování od francouzských turistů. Byla to krásná vila s bazénem, ovšem majitel nám po příjezdu oznámil, že má obsazeno. Po hodině hledání jsme zjistili, že přijíždíme ve svátek, a tak je Bagan úplně beznadějně vyprodaný. Nakonec jsme spali v luxusním hotelu s bazénem, pozlacenými postelemi a pagodou na zahradě. Večeřeli jsme venku a se skleničkou vína si užívali pohled na podsvícený objekt.

Ráno jsme si pronajali elektroskútry a vyrazili na výlet po starém Baganu. Byl to ideální způsob, jak si město prohlédnout. Pagody jsou daleko od sebe a jezdí se po polních cestách. V dávných dobách zde baganští králové nechali postavit 4400 chrámů. Ve 13. stolení nastalo ze strany Mongolů drancování a od 14. do 18. stolení byla oblast považována za prokleté nebezpečné místo plné banditů. Barmánci se začali vracet až s příchodem Britů. Barmské rodiny začaly pečovat o jednotlivé chrámy. V roce 1975 místo zasáhlo silné zemětřesení a opět se opravovalo. V roce 1990 byly barmské rodiny definitivně vystěhovány za město do polí a vznikl nový Bagan.

Ve sterém Baganu se nachází tisíce pagod. V každé jsou čtyři buddhové, někde i více. Některé chrámy mají schody do druhých pater. Takové jsme hledali před západem slunce, je z nich opravdu úžasný pohled na celé bývalé město.

Ve městě jsme poznali dívku, která nám nabídla tanaku – přírodní líčidlo. Konečně jsme se dozvěděli, cože to mají všichni na obličeji. Kmen stromu tanaka se smíchá s vodou a jeho třením vznikne blátíčko, které slouží jako ochrana před sluncem a má i řadu kosmetických účinků. Místní ženy si navíc vytvářejí různé vzory a zdobí si tím svou tvář.

 

Inle lake – předposlední zastávka

Čekala nás předposlední zastávka před odletem domů a my se vydali na cestu do hor k jezeru Inle. Autobus jel z Baganu asi šest hodin, není to daleko, ale ke konci v horách se muselo velice pomalu. Cestou jsme opět pozorovali rýžově pole v mokřinách, kde se brodili muži, někdy i s buvoly. Rýže se sušila podél silnice snad v každé vesničce. Místy se v horách už budovaly asfaltové silnice. K našemu údivu asfalt ručně pokládaly pouze mladé ženy.

Do města jsme dorazili pozdě odpoledne. Cestou do hotelu nás vyhledal nový průvodce. Drobný mladík na kole si s námi začal povídat, poradil místa, která navštívit, a doprovodil nás do hotelu. Vlastnil na jezeře loďku, a tak jsme se domluvili, že nás vezme na prohlídku. Městečko u jezera bylo malé a podobně jako celá země zdálo velice vyprahlé. Večer jsme našli místní trhy, kde jsme si dali k večeři maso a mořské plody na špejli a také oblíbené ananasové smootie a pivo Myanmar.

Druhý den ráno jsme na vypůjčených kolech vyrazili omrknout okolí. Viděli jsme místní chrámy, vesničky a pole. U skromných chatrčí se sušily nejrůznější plody. Potkali jsme také mateřskou školku. Asi nejvíc nás šokovaly vesnice na jezeře, malé dřevěné chatrče jedna vedle druhé, v nichž dosud žijí místní rybáři. Místo do sprchy skočí rovnou do hnědé vody, kterou mají všude kolem.

V lese jsme našli přírodní koupaliště, voda byla krásně průzračná, ale také se všude kolem válely lahvičky od šamponů, proto jsme se rozhodli, že se nebudeme koupat. Cestou zpátky jsme zajeli na místní vinici. Najednou si člověk připadal jako v Evropě. Lány vína, krásná moderní terasa a kolem spousta turistů. Vůbec jsme nechápali, kde se tady vzali, protože jsme o bělocha ve městě téměř nezavadili.

Následující den jsme strávili s naším průvodcem na jezeře. Loďka byla rychlá a velice hlučná, vešly se na ni čtyři osoby. Inle je dlouhé 22 kilometry a široké 11 kilometrů. Jeho břehy lemují vysoké Šanské hory. Vesničky a města leží kolem celého jezera a žije tady asi 100 tisíc obyvatel. Jako první jsme zastavili u rybářů. O místních rybářích jsme věděli z prvních stránek průvodců, že jejich styl rybaření na jedné noze je unikátní. Jednou rukou loví ryby a druhou se drží za veslo a balancují.

Ještě jsme navštívili několik malých manufakturen a dílen. Viděli jsme kovárnu, výrobnu stříbrných šperků a kvalitního ručního hedvábí, jež má na jezeře dlouhou tradici. Tkají tam látky z lotosových stonků, které se ve vodě pěstují. Viděli jsme tabákovou dílnu, kde se dělají místní ochucené cigarety.

Na oběd jsme se zastavili v restauraci s velkou terasou a vyhlídkou na jezero. Odpoledne jsme si ještě prohlédli místní chrám a vydali se na cestu zpět. Nakonec nás okouzlily plovoucí zahrady. Na jezeře se pěstuje velké množství ovoce, zeleniny a květin. Bylo až neskutečné, že něco podobného může vůbec fungovat.

 

Yangon dříve Rangún

V podvečer jsme zamířili autobusem do Yangonu, odkud za tři dny letělo letadlo domů. Byli jsme domluveni, že se ještě potkáme se dvěma přáteli, kteří do Myanmaru nebo Barmy (jak chceme) odjeli pracovně už před rokem. Délka poslední cesty měřila asi 250 kilometrů, přesto jsme jeli celou noc, asi 13 hodin. Na autobusovém nádraží jsme si najali taxi a další dvě hodiny setrvali v zácpě, než jsme se dostali přes město do hotelu.

Bydleli jsme ve velice rušné části starého Yangonu. Všude byly nejrůznější obchůzky a stánky s jídlem. Vypadalo to tu jako na obrovské tržnici. Ulice ucpané auty, na každém kroku to zavánělo sušenými rybami a masem. Pozorovali jsme polorozpadlé domy, všude trčící elektrické dráty, viklající se chodníky.

 

Yangon je největší město země, žije zde asi 5 milionů obyvatel a do roku 2005 bylo také městem hlavním. Na jihu je ohraničeno řekou Yangon, na severním okraji se nachází většina obchodů a hotelů, a to na ulicích Pyay Rd, Kaba Aye Pagoda Rd a Insein Rd, což jsou dlouhé průběžné komunikace, které směřují ze severu od letiště na jih do centra. Jednou z nejdůležitějších čtvrtí centra je Dagon, kde se nachází pagoda Shwedagon, People's Park.

 

Shwedagon Paya je hlavním symbolem Yangonu a spolu s Baganem i celého Myanmaru. Je to opravdu neskutečné místo, nazvala bych jej malým městem zlatých pagod. Nejvyšší se tyči do výše téměř 100 metrů a je vidět ze všech koutů Yangonu. Pro buddhisty z Myanmaru je to nejposvátnější místo, většina příchozích jsou místní. Turisté platí vstupné a nikoho sem nepustí, pokud nemá zahalená kolena a ramena. My jsme sem na doporučení kamarádů vyrazili na západ slunce. Jakmile se začalo stmívat, všude se rozsvítily svíčky a vše bylo opravdu ještě kouzelnější. Z památek jsme navštívili ještě velkého ležícího Buddhu v Chaukhtatgyi.

Nakonec jsme společně uznali, že nám kulturní zážitky už stačí a poslední dva dny jsme si jen užívali s přáteli. Díky nim jsme poznali město zase z jiné stránky. Ukázali nám vyhlášené místní restaurace a doporučili různé obchůdky, které bychom sami jen těžko hledali. V pátek večer jsme dokonce navštívili asi tři kluby na střechách hotelů. Oproti prvnímu dojmu ze starého města to byla příjemná změna a také naladění na cestu zpátky domů.

 

Autorka: Jana Pallendalová, Foto: autorka

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test