český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Rodina je nejdůležitější: Helena (1/3)

Ne všechny děti mají to štěstí, že mohou vyrůstat se svými rodiči. Osmadvacetiletá Helena strávila část svého dětství v ústavu a část v náhradní rodinné péči. Sebelepší vychovatelka v dětském domově se podle ní nemůže věnovat dítěti tak, jak by potřebovalo. Díky náhradní rodině prožila Helena krásné dětství. Dlouhodobých pěstounů je však v České republice stále nedostatek.

 

V termínu od 10. do 16. června 2019 proběhne v Praze první ročník Týdne pěstounství. Při této příležitosti přinese časopis Naše rodina třídílný seriál s rozhovory a informacemi o pěstounské péči.

 

Praha zve na Týden pěstounství

Hlavním cílem akce je poskytování informací o náhradní rodinné péči pro veřejnost a zájemce o pěstounství. Návštěvníky čekají semináře, diskuse s odborníky a se samotnými pěstouny, výstavy a promítání dokumentárních filmů s tematikou náhradní péče, ale i zábava pro rodiny s dětmi. Týden pěstounství je i příležitostí k poděkování všem pěstounům. Všechny části programu jsou zdarma. Akce se koná pod záštitou paní Mgr. Mileny Johnové, radní hl. m. Prahy pro oblast sociální politiky a zdravotnictví.

 

Pěstounská péče je forma náhradní rodinné péče, kdy je dítě rozhodnutím soudu svěřeno jednotlivci nebo do společné péče manželů. Děti jsou do pěstounské péče svěřovány v situacích, kdy se o ně rodiče nemohou nebo nedokážou postarat. Soud nejprve hledá možnosti umístění dítěte v jejich širší rodině, ale jsou děti, které nemají v příbuzenstvu nikoho, kdo by se o ně mohl postarat.

Na rozdíl od osvojení (adopce), kdy zanikají práva a povinnosti mezi dítětem a jeho původní rodinou, u pěstounské péče zůstává rodič dítěte zákonným zástupcem. To znamená, že pěstoun spravuje záležitosti dítěte jen v běžných záležitostech a k dítěti nemá vyživovací povinnost. Stát péči finančně podporuje formou dávek, kontroluje a současně nabízí pěstounům odbornou podporu formou poradenství a odborných služeb. Pěstounská péče může být zrušena opět jen rozhodnutím soudu a končí zletilostí dítěte.

 

Příběh Heleny

Helena svou matku viděla naposledy, když jí bylo šest: „V pěti letech mě poslala do ozdravovny a už si pro mě nikdy nepřijela. Vzpomínám, jak všechny děti odjížděly domů, a já čekala a nikdo nepřijel. Až sociálka. Odvezli mě do diagnostického ústavu, potom do dětského domova. Pamatuju si na pár návštěv mé matky. Asi rok mi od ní chodily dopisy se sliby, že si mě vezme zpátky, ale nakonec z toho nic nebylo.“

Helena dnes žije u Moravské Třebové, je vdaná a má dvě malé děti. V jejím životě zůstala také pěstounská rodina, ve které našla před více jak dvaceti lety svůj nový domov. Biologická matka Heleny se postupně vzdala svých rodičovských práv, a tak mohla Helena přijmout dokonce i příjmení své nové rodiny. „Když mě můj muž požádal o ruku, věděla jsem, že budu mít dvě příjmení. Příjmení, které jsem dostala od své pěstounské rodiny, je pro mě důležité a podstatné, věděla jsem, že ho nechci ztratit.“

 

Konečně krásné dětství

„Jsem moc ráda, že jsem měla možnost vyrůstat v rodině, i když jsem to často bojkotovala – lhaní, krádeže, později útěky. Dnes bych si nafackovala. Nedokážu si představit, co naši prožívali. Bylo pro mě velmi těžké být upřímná, byla jsem uzavřená v sobě, neuměla jsem se svěřit. Dlouho jsem o svém životě nedokázala mluvit, bála jsem se, že se mi děti ve škole budou smát. I když to se mnou nebylo jednoduché a moje dospívání bylo divoké, vše se podařilo. Dospěla jsem a spoustu věcí si uvědomila, například že rodina je opravdu to nejdůležitější. U nás to vždycky žilo, vždycky tam bylo plno lidí. Přátelili jsme se s dalšími pěstounskými rodinami. Stále jsme něco tvořili, natáčeli jsme filmy, jezdili na výlety. Postupně k nám přibyly další tři pěstounské děti. Žili jsme v krásném velkém domě. Dnes jsme všichni dospělí, ale žijeme poblíž sebe, máme velkou rodinu. Měla jsem krásné dětství.“

 

Neosobní dětský domov

Helena nemá žádné informace, zda se její matka tenkrát snažila si ji vzít zpátky. Zbylo pár fotek, později od ní četla dopisy. Téměř si ji nepamatuje, nevybaví si její obličej. Matka se na Helenu nikdy nedoptávala, nechtěla ji vidět. Pro dítě je však důležité vědět, že za to nemůže, že nic neudělalo.

„Přemýšlela jsem i o tom, kdybych zůstala v dětském domově, jaké by to potom bylo. Protože domov přece nepřipraví člověka na normální život. Když na něj vzpomínám, vybaví se mi vše jako neosobní, bez soukromí, spousta věcí je společných, žádné svěřování. Vztahy s vychovatelkami jsou podobné vztahu učitelka a žák. Možná je to dneska jinak, ale myslím, že vychovatelky v dětském domově se nemohou věnovat každému dítěti tak, jak by potřebovalo. Pamatuji si, když mě ředitelka dětského domova vyzvedávala v diagnostickém ústavu, přivezla mi krásnou panenku. Byla jen moje, nikdy dřív jsem takovou neměla, taková krásná panenka. Děti v domově mi ji ale zničily.“

Helena nyní pracuje v neziskové organizaci, zatím jako administrativní pracovník, ale doplňuje si potřebné vzdělání, aby mohla dělat sociální práci. Chce být sama nápomocná tomu, aby děti mohly žít v rodinách, a ne v ústavech, protože ona ví, jaké to bylo.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: jay mistry on Unsplash

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test