český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Spiritualitu vidím v tom, co jsme schopni udělat jeden pro druhého

Se Zbigniewem Czendlikem jsme si povídali v šatně ústeckého Národního domu před jeho setkáním s publikem. V sále bylo ještě prázdno, pan farář seděl u stolku před zrcadlem a s lehkostí mezi hovorem upíjel z orosené sklenky s dobře vychlazeným plzeňským. Občas mrkl na mobil, aby na internetu zkontroloval, jak hraje jeho oblíbená Viktorie Plzeň s Jabloncem. Poslouchal jsem jeho uvolněné povídání a v duchu si vybavil větu jednoho svého přítele-ateisty, který na jeho adresu před časem prohlásil: „Kdyby byli všichni faráři jako Zibi, klidně bych začal chodit do kostela…“

 

Na tuhle otázku asi odpovídáte často, ale přesto se zeptám: Kdy jste se rozhodl pro službu církvi?

Tím rozhodujícím okamžikem asi byla návštěva Karola Wojtyly – tehdy už jako papeže Jana Pavla II. – u nás v Polsku. To bylo v roce 1979 a pro Poláky šlo o významný okamžik. Moji rodiče si kvůli tomu dokonce tehdy koupili sovětskou barevnou televizi Rubín 714 D, aby mohli návštěvu papeže sledovat v barvě. Tahle návštěva byla přímo symbolická, protože znamenala určitý dějinný zlom, kdy celý národ začínal procitat a vnímat do té doby komunistickou šeď v jiných barvách i bez televize. Začali jsme vidět věci, které jsme předtím neviděli. Ve společnosti docházelo k uvolnění nejen politickému a kulturnímu, ale i náboženskému. Možná ještě i pod vlivem oné celospolečenské euforie ze zvolení Poláka nejvyšší hlavou církve jsem po gymnáziu složil zkoušky na kněžský seminář v Katovicích, což jsem ovšem rodičů řekl až potom. Vzhledem k tomu, že u nás se cenilo, když v rodině byl muž vysvěcený na kněze, prošlo to bez problémů. Kněz má v polské společnosti vždycky vysoký kredit.Když jsem pak přišel do Čech, bylo všechno trochu jinak.

 

 

Jak jste se vlastně dostal do Čech a jak vás přijala česká společnost, o níž je známo, že v ní vztah k náboženství není zdaleka tak zakořeněn jako v Polsku?

Začínal jsem v Náchodě, kam jsem byl vyslán svým biskupem v roce 1992. Já sám pocházím z Těšínska, což je území, o které jsme jako národy svého času vedli i ozbrojené spory. Historicky se zde mísily vlivy české, polské, německé a židovské. Když budu upřímný, po příchodu do Čech jsem cítil ze strany českého obyvatelstva jisté rozpaky. Nikoli ve smyslu nějaké národnostní nevraživosti, spíš jisté nedůvěry, dlužno říct, že oprávněné, vždyť já se tehdy o historii ani tradice tohoto kousku země vůbec nezajímal, nic jsem o tom nevěděl, což je vždycky u cizince vnímáno jako jistý handicap. Představa, že jako polský kněz bych měl sloužit na české půdě, mi do té doby připadala naprosto absurdní. Jenže můj biskup byl jiného názoru: „Pocházíš z Těšínska, určitě umíš i česky, tak budeš vhodný adept na službu na druhé straně hranice.“ Marně jsem se bránil, že česky umím tak nanejvýš: „pozor, vlak!“ Zkrátka nadřízený je nadřízený, to platí i v církvi. Navíc jsem byl vychován k poslušnosti, takže jsem ten Náchod nakonec přijal. Je to stále tak trochu česko-polské město, takže pro mě ten „kulturní šok“ nebyl tolik výrazný. Přišel jsem mezi věřící, kteří mě přijali velmi vřele, a počáteční rozpaky ze vztahů s českým prostředím se velmi brzy rozplynuly. Po roce mě biskup přeložil už na samostatnou farnost do Lanškrouna, kde už jsem šestadvacet let. Když se mě někdo ptá, jak dlouho už působím právě tam, odpovídám: „Už šestadvacet let tam kazím lidi a oni ne a ne se zkazit…“

 

To mne přivádí k otázce vašeho ne zcela konvenčního přístupu ke kněžské praxi. Jste vnímán o mnoho „civilněji“ než většina vašich kolegů z katolické církve. Myslíte, že k tomu přispívá i české prostředí, a že v Polsku byste možná k věřícím přistupoval jinak?

Víte, byl bych pošetilý, kdybych si o sobě myslel, že můžu jakkoli ovlivňovat zdejší prostředí a lidi nějakým mentorováním a poučováním. Navíc si myslím, že to prostředí kolikrát ovlivňuje a přetváří více mě, protože je daleko silnější než já, pouhý jedinec. České prostředí mě přetvořilo do té míry, že řada mých přátel mi přes můj výrazný akcent říká: „No, ty už jsi takovej ten Pepík…“ Ale já si myslím, že na tom není nic špatného. Právě naopak. Chcete-li poznat své prostředí a lidi, musíte s nimi splynout, otevřít se jim. Představa, že s nimi cokoli zmůžete z pozice, kdy si udržujete odstup, stojíte pevně „nad nimi“ v jakési roli misionáře, je mi opravdu vzdálená, a myslím, že ani nemůže dobře fungovat. Naopak mé otevření se svému novému prostředí vedlo k tomu, že se o něm dovídám všechno, co ke své práci potřebuji. Konečně, a teď nechci, aby to znělo nafoukaně, troufám si říct, že za dobu působení v Lanškrouně vím o historii města a jeho okolí víc než devadesát procent jeho obyvatel, kteří se tam narodili a žijí v něm po celý život. Ale ono je to pochopitelné, když jste cizinec, přijdete do jiné země a chcete, aby vás ostatní „brali“, musíte být ve všem dvakrát lepší. To máte jako se ženami. Žena, která se chce vyrovnat muži, musí být dvakrát výkonnější než on. Když přijde cizinec do Čech, k tomu kněz a Polák, musí být čtyřikrát výkonnější než místní, nebo se o to aspoň snažit.

 

Myslíte tedy, že se vám podařilo oslovit Čechy právě tím, že jste řekněme nekonvenční, což je asi oslovuje víc než konzervativismus?

Abych řekl pravdu, já mám slovo konzervativní docela rád. A sám se za konzervativního do jisté míry považuji. Ale to souvisí s tím, co si kdo pod tím pojmem představuje. Určitě nejsem typickým reprezentantem zkostnatělého, rigidního kněžství. Na druhou stranu jsem milovníkem staré dobré „konzervativní“ Anglie, ctím tradiční hodnoty a tradice vůbec. A nemusí to být jen tradice církevní, oslovují mě i ty lidové či regionální. Určitě mám v úctě tradiční pojetí společnosti a rodiny. V tomto smyslu jsem konzervativní až dost. Moje nekonvenčnost nejspíš bude ve způsobu, jakým ony tradiční hodnoty přibližuji lidem. Možná mi pomáhá právě to, že mě lidé přijímají jako trochu excentrického kněze, který si nepotrpí na chladnou okázalost, ale snaží se jim přiblížit skrze jejich, a pochopitelně i svoje, lidství. Hezky to charakterizuje příhoda z nedávné doby. Když jsem slavil narozeniny, od svých přátel jsem mimo jiné dostal krásně výtvarně vyvedenou vizitku, na níž je rukou napsáno: Zbigniew Czendlik, rozkošný rebel. Jsem-li vnímán jako rozkošný rebel, nemůžu proti tomu nic mít a moc mě to těší.

 

 

Že v téhle funkci imponujete Čechům, je docela pochopitelné. Ale jak vaši pověst rozkošného rebela vnímají vaši nadřízení?

Víte, jednou se kdosi ptal pana kardinála Duky: „A co si myslíte o tom Czendlikovi? Neohrožuj tak trochu pověst Církve svaté?“ Kardinál se zamyslel a odpověděl: „Jeden Czendlik pro českou církev není problém, ale kdyby takových bylo deset, to už by problém byl.“ Ale to byla samozřejmě nadsázka. Musím říct, že se svými nadřízenými žádné problémy nemám. Ani oni nijak nezlobí mě. Proč taky? Já jsem vůči nim loajální a žádných excesů a extrémních činů se opravdu nedopouštím. Snažím se jen být přirozený a lidský. A to je základ veškeré komunikace a taky základ úspěchu práce s lidmi. Prostě jsem normální. Až mě někdy v téhle souvislosti napadá, že právě kněžská upjatost a zkostnatělost, která po celé věky utvářela představu o kněžích, je vlastně nenormální. Možná proto se řada lidí v posledních letech od církve odklonila. Já jim jen říkám: Podívejte, i kněží jsou lidé jako vy, mají své slabosti a řeší své problémy… Možná jim to pomůže najít cestu zpět k církvi.

 

Vrátím se ještě k vašemu vztahu k rodině. Nevnímáte jako paradox, když církev ústy svých kněží hájí její tradiční hodnoty, a jim samotným tento stav zapovídá?

Ono to vypadá, že když nemá kněz zkušenost manžela, otce, že nemá předpoklady se k rodině objektivně vyjadřovat. Jenže žádný nespadl z nebe. Každý má zkušenost minimálně s rodinou, z níž vyšel. A ty zkušenosti mohou být samozřejmě jakékoli. Já osobně obdivuji roli rodičů, a stejně tak smekám před dětmi, co všechno jsou schopny pro své rodiče udělat. Samozřejmě bývám občas v šoku i z toho, co pro ně jsou schopny neudělat. A co se týče té kněžské kompetence mluvit na téma rodina, ono někdy bývá lépe, když o jakémkoli tématu můžete mluvit takříkajíc z nadhledu. Když můžete stát trochu mimo problém či události, k nimž se vyjadřujete. Když v něčem vězíte až po uši, těžko můžete být objektivní a váš pohled je vždycky pohledem přímého účastníka, nikoli nestranného pozorovatele. Tím netvrdím, že zrovna tenhle pohled musí být ten nejlepší. Ale je zkrátka jiný. A my se musíme naučit, že život se skládá z nejrůznějších pohledů, s nimiž můžeme polemizovat, souhlasit či nesouhlasit, ale vždycky bychom se měli snažit je pochopit a respektovat.

 

Dovolím si osobní otázku, vám rodinný život nechybí?

Odpovím vám upřímně, chybí. Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že bych asi nenašel ženu, která by to se mnou vydržela a které bych nějakým způsobem neublížil. V pětapadesáti má člověk už určité návyky, a já se nemůžu zbavit pocitu, že bych se je snažil své partnerce nějak „vnutit“, měl bych tendenci podřizovat její potřeby těm svým. Takže žena, která by tohle všechno akceptovala, by musela být svatá. Jenže já si zase světici vedle sebe nedovedu představit, protože by to byla hrozná nuda. Nedivte se, že takhle mluví kněz. Takhle mluví především člověk. Ale teď zase trochu vážněji. Víte, já mám pochopení pro mé kolegy, kteří se zamilují a rozhodnou se žít rodinným životem. Je to pro ně hrozně těžké, to mi věřte. O to těžší, že do něho vstupují z církevního prostředí. Je totiž s podivem, jak v tomto ohledu funguje společnost a jak rozdílným metrem dokáže měřit. Upřímně řečeno, říkal jsem si, že zrovna česká společnost, o níž se všeobecně soudí, že je velmi liberální, téměř ateistická, což není tak docel pravda, bude v tomto směru daleko tolerantnější. Jsem překvapen, do jaké míry je schopna tolerovat třeba manželskou nevěru. Ale když se rozhodne kněz, že opustí církev, vezme si ženu a zplodí děti, je to mnohdy považováno téměř za zločin. Přitom když kněz opustí církev, tak jí možná ublíží, ale ona to samozřejmě unese, protože je to silná instituce. Kdežto opustí-li muž ženu a děti, ublíží daleko víc. Ale aby to nevypadalo, že se snažím moralizovat, i v případě rozvodů či rozchodů jsem schopen pochopit zúčastněné strany. Jen si říkám, že když už k tomu dojde, zkusme opět prokázat lidský přístup, a když už se rozcházíme, pokusme se rozejít slušně, aby to všem účastníkům ublížilo co nejméně. A pokud jde o kněží, kteří se rozhodli k onomu pro ně nelehkému kroku, jakým je založení rodiny, byl bych rád, kdybychom se naučili je více chápat, nebo jim být dokonce nápomocni. Podívejte se, vždyť když se bude rozvádět vaše dítě, když provede třeba trestný čin, budete z toho samozřejmě smutní, ale nezřeknete se ho. Pořád mu budete stát po boku, pořád budete ochotní podat mu pomocnou ruku, protože to pořád je vaše dítě.

 

 

Myslíte, že se někdy přístup katolické církve v tomto ohledu změní a ona už nebude lpět na celibátu?

Církev se stále mění. Já vím, ono to skoro není vidět, protože se mění velmi pomalu, přičemž okolní svět se mění čím dál rychleji. Ale změny v církvi probíhají a já nevylučuji, že jednou může přijít něco jako „zdobrovolnění“ celibátu, za což bych se přimlouval.

 

Přejděme teď od celibátu k ostatním problémům tohoto světa. Jakou pozici má dnes křesťanství a náboženství v onom zrychleném světě?

Jsou otázky, na které nelze odpovědět stručně, protože bychom odpověď museli zjednodušit, což často bývá na škodu. Křesťanství, potažmo náboženství vůbec, má už po staletí své místo v rámci lidské civilizace, má svoji pozici, a byť by se zdálo, že poslední desetiletí jsou poznamenána spíše odklonem od náboženských hodnot, je pozice církví stále velmi silná. A náboženství mělo a stále má silný vliv na všechny oblasti života: sociální, kulturní, ekonomickou, morální. To platí jak v oblasti celospolečenské, tak i v rámci života každého člověka, který onu společnost tvoří. Aby církev mohla účinně a pozitivně působit, neměla by nikdy ztratit kontakt právě s tím jednotlivcem, i s jeho individuálními problémy a potřebami, protože celkové ovzduší v každém společenství je závislé na vnitřním nastavení všech, kteří toto společenství vytvářejí. Domnívám se, že církev, jako řekněme duchovní instituce, by měla člověku ukazovat ještě jiný rozměr života, než je ten ekonomický či politický. Podívejte se, kolik lidí dnes říká, že se bez náboženství obejde, že si vystačí, ale najednou je v životě potká situace, kdy si uvědomí nutnost sounáležitosti s jiným člověkem, který tu je, aby jim pomohl. Ta pomoc nemusí být vždycky ekonomická, ale daleko důležitější je to, že jsme spolu, že se potřebujeme. Peníze celého světa jsou vám k ničemu, když jste na ně sami…

 

Jako jeden ze zásadních problémů světa je vnímán i střet dvou náboženských systémů: křesťanství a islámu. Jak se k němu staví katolický kněz?

Musíme si uvědomit, že náš pohled na problém islámu je silně ovlivněn médii a díky tomu vnímáme islámské země prostřednictvím událostí na Blízkém Východě nebo událostí kolem izraelsko-palestinského konfliktu. Ale svět je daleko větší a pestřejší. Znovu jsem si tuhle skutečnost uvědomil například při své návštěvě ostrova Mauricius. To je takový malý „ráj na Zemi“, už jen proto, že tam nejsou žádní jedovatí hadi ani hmyz, a já vám nevím, zda to s tím nějak souvisí, ale jako by méně jedu bylo i ve zdejších obyvatelích. V neděli jsem tam jel do kostela, vzal si taxi a najednou jsem zůstal v údivu zmaten, protože taxikáři se na zpětném zrcátku houpal růženec, pod ním na palubní desce seděla soška Buddhy. Ptám se tedy řidiče, zda je křesťan nebo hinduista. On odpověděl, že hinduista. A co ten růženec? To je pro štěstí, odpověděl. Pak jsem zažil krásnou mši v kostele s francouzským knězem, úžasná atmosféra, krásné holky, všichni se zdravili. Pak jsem si vzal znovu taxi a zase růženec a soška Buddhy. Jen řidič byl tentokrát křesťan a pro štěstí měl na palubovce toho Buddhu. Asi tušíte, co tím naznačuji. Všechno je o toleranci. My si dost dobře neuvědomujeme, že jsou země, kde má soužití různých náboženství daleko delší tradici. V Malajsii například vedle sebe žijí křesťané, muslimové, hinduisté, mají své modlitebny, své kapličky. Možná jsme si dosud neměli odvahu říci, že se to prostě budeme muset naučit. A když říkám „my“, tak tím nemyslím nás, kteří se hlásíme ke křesťanským tradicím, ať už si pod tímhle pojmem představujeme cokoli. Tím „my“ myslím skutečně „my všichni“.

 

Autor: Pavel Mészáros, Foto: AOS publishing

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test