český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

V pondělí po Květné neděli vypukl ničivý požár ve slavné katedrále Notre Dame v Paříži, který zcela zničil její historickou střechu. Díky obrovskému nasazení hasičů se podařilo velké části chrámu zachránit. V Notre Dame jsou uložena mnohá nesmírně cenná historická díla. I tak jsou škody nedozírné.

 

Byly to šokující obrázky. Zpod lešení, které přikrývalo křížení hlavní a příčné lodi, začaly šlehat plameny a během několika desítek minut zachvátil oheň celou střechu středověké památky, která si získala nesmrtelnost mimo jiné v románu Victora Huga Zvoník od Matky Boží. Celý svět se zatajeným dechem sledoval, jak se v plamenech k zemi řítí štíhlá věž sanktusníku nad křížením a mizí kus po kusu historický krov a střecha. Kamenná klenba lodi ale požáru z velké části odolala a hasičům se podařilo uchránit i obě hlavní věže. Mnoho pokladů křesťanské víry a umění bylo zachráněno.

 

Mimořádná památka

Stavba katedrály Notre Dame započala roku 1163 na přání biskupa Maurice de Sully na místě křesťanské baziliky, která v minulosti zabírala místo bývalého chrámu římského období, na největším z ostrovů Seiny. Hlavní chrámové lodi a typické průčelí byly stavebně ukončeny kolem roku 1200 biskupem Eudesem de Sully a typické hranolovité věže byly dokončeny roku 1245. Pokračovala konstrukce kaplí v chrámových lodích a kaplí v chóru, kterou byl pověřen architekt Jean de Chelles. Kostel byl dokončen roku 1345 a představuje jednu z nejvýznamnějších světových památek francouzského gotického slohu.

Katedrála se nachází v samotném jádru Paříže a vedle Eiffelovy věže patří k jejím hlavním turistickým atrakcím. Slouží samozřejmě i duchovnímu životu, je kostelem pařížského arcibiskupa a pařížští arcibiskupové jsou zde historicky také ukládáni k věčnému odpočinku.

 

Jedinečné vitráže

Jednou z nejpozoruhodnějších částí Notre Dame, bohužel požárem mimořádně ohroženou, jsou vitrážová okna. Sestávají především ze třech obrovských rozet. Západní rozeta pochází z roku 1225, severní z roku 1250 a jižní z roku 1260. Nejmenší z rozet má 9,6 metrů v průměru, zatímco ta největší má uchvacující 12,9 metrů. Kromě rozet obsahuje katedrála i bezpočet dalších historických vitráží, které rozety doplňují a mají vysokou historickou a uměleckou hodnotu.

Sklo je na žár a také na proudy vody z hasičských stříkaček velmi citlivé a lze předpokládat, že tato chlouba Notre Dame utrpěla škody. Štěstí v neštěstí je, že samotné sklo ve vitrážích není ze 13. století, ale bylo v průběhu mnoha rekonstrukcí nahrazeno, takže většinou pochází z 19. nebo 20. století, i když přesně kopíruje historické vzory a podoby dávných umělců. Protože jsou vitráže Notre Dame tak slavné a významné, jsou také velice dobře dokumentované. I pokud by došlo k jejich úplnému zničení, což se naštěstí podle všeho nestalo, bylo by možné je podle záznamů, plánů a restaurátorských zpráv a dokumentů znovu obnovit.

 

Když hoří kostel

Vyšetřování požáru je teprve v počátku, ale prvotní spekulace ukazují k probíhající rekonstrukci. Střední část lodi chrámu byla přikryta lešením a byla již delší dobu obnovována. Rekonstrukce je u každé památky vždy kritickým místem a časem, protože ať už samotné lešení, nebo pracovní postupy, které jsou užívány, mohou snadno způsobit přeskočení jiskry a nedá se vyloučit ani nedbalost některého z dělníků. Konec konců právě takovým způsobem v našich dějinách vyhořelo i nově postavené Národní divadlo.

Při požáru Notre Dame je třeba mimořádně vyzdvihnout profesionalitu a osobní nasazení hasičů, kterých se ke katedrále sjelo mezi 400 až 500. Z plošin se snažili bojovat s ohněm a zejména mu zabránit, aby přeskočil na části chrámu, které byly dosud uchráněny, především na velké věže a zvonice, kde by mohl napáchat ještě mnohem větší škodu.

Němým hrdinou boje s požárem byla i středověká kamenná klenba hlavní lodi chrámu. Přes nápor obrovského žáru a padajícího krovu střechy totiž z notné části vydržela a oheň se tak nedostal do samotného interiéru Notre Dame. Pokud by totiž toto nastalo, ze slavného kostela by zůstaly jenom ohořelé stěny. Takhle je veliká naděje, že se podaří slavnou památku poměrně dobře zrekonstruovat do původní podoby.

Představitelé katolické církve už oznámili, že chrámový poklad včetně mnoha vzácných ostatků, mezi které patří i část trnové koruny Ježíše Krista, byl zachráněn a je v bezpečí. Za rekonstrukci kostela už se začínají modlit křesťané po celé Francii a je organizována veřejná sbírka.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Pixabay

Severské národy se v žebříčcích kvality života tradičně ocitají na předních pozicích. Co však o nich víme? Jsou to země s rozvinutou sociální podporou a službami. Známe jejich nábytek a styl, ale jejich jazyk a způsob života je nám vesměs cizí. V posledních letech k nám však ze severu začínají doléhat mocná slova: Hygge, Lagom, Sisu.  V každém z těchto kratinkých slov je obsažena celá životní filozofie jednoho národa. Pochopíme-li jejich význam, naučíme se prý leccos o jejich způsobu života i jak být šťastnější.

 

Prvním mocným severským slovem, které proniklo z Dánska až k nám, bylo Hygge, prostě šťastný způsob života. Nedávno však vyšla také kniha Sisu, popisující finské umění odvahy a Lagom, tedy švédské umění života v rovnováze.

 

Země polotučného mléka

Lagom se dá do češtiny přeložit jako ani málo, ani moc, prostě tak akorát. Naši společnost sužuje stres. Trávíme příliš mnoho hodin před monitory, jak v práci, tak ve volném čase. Nemáme čas na své blízké, cítíme se být zahlceni škodlivinami. Planeta volá po rovnováze a život podle Lagom nám ji může poskytnout. Podle průzkumů bohatství přináší pocit štěstí jen do určité míry. Když jsme chudí, peníze náš pocit štěstí zvětší, ale pokud jsme na tom dobře, více peněz nám více štěstí nepřidá. Ideální množství je tedy tak akorát. Proč bychom měli chtít víc?

Švédsku se prý říká země polotučného mléka. Proč? Polotučné mléko je totiž Lagom, ani moc tučné, ani dietní. Lagom je, když strávíte víkend u přátel v jejich domě, ale přivezete si vlastní povlečení, protože je fér podělit se o starost s hostitelskými povinnostmi. Lagom je koupit si praktické auto, přestože není na pohled příliš atraktivní. Lagom je dát si hamburger, ale vzdát se hranolků, protože střídmost je ctnost. Tento princip je uplatnitelný ve všech oblastech života od jídla, po oblékání, sousedské vztahy a životnímu prostředí.

 

Pracovat tak akorát

Pro Švédy je klíčová rovnováha mezi pracovním a soukromým životem. Většina zaměstnanců si prý bere v létě čtyři týdny dovolené naráz. Kromě toho dostávají rodiče velkorysou rodičovskou dovolenou, mají nárok na pružnou pracovní dobu nebo zkrácené úvazky. Švédi netráví v práci více času než je bezpodmínečně nutné.

Součástí rodinného života podle Lagom je také rovnoprávnost. Jestliže si manželé v domácnosti spravedlivě rozdělí úkoly, mohou být všichni spokojenější. Ke štěstí přispívá také kreativita a pobyt v přírodě. Jakkoli je trávení času se svou rodinou pro Lagom přístup důležité, nesmíme opomínat ani chvíle o samotě, jen s vlastní múzou.

Švédi navíc zbožňují i spolkovou činnost. Do spolků a klubu chodí pravidelně plavat, malovat, číst, sportovat a hlavně zpívat. Mají prý nejvyšší počet pěveckých sborů na jednoho obyvatele na světě. Hodnota kolektivu a společných zážitků také podporují filozofii Lagom.

 

Mluvit tak akorát

Švédové se na první pohled mohou jevit rezervovaní. Švédština je přímým jazykem bez zdvořilostních frází. Vyznačuje se úsporností a upřímností. Jestliže se zeptáme Švéda, jak se má, počítejme s tím, že se nad otázkou opravdu zamyslí a upřímně odpoví. Součástí dialogu podle Lagom je také umění naslouchat a pochopit slova druhého.

Švédská společnost je postavena na důvěře. Ve většině světových žebříčků spokojenosti vykazují lidé, kteří se považují za šťastné, také vysokou úroveň důvěry ve své spoluobčany. Mnoho bytových domů provozuje vlastní družstva, která se starají o všechno – od daně z nemovitosti, opravy a renovace či společné prádelny. Jestliže vlastníme byt v podobném domě, musíme se zúčastnit také velkého jarního úklidu.

 

Jíst tak akorát

Švédové jsou společenští labužníci. Rádi vaří, zavařují, chodí na houby a pěstují si vlastní zeleninu a ještě raději zvou přátele na společnou večeři. Nejedná se přitom o žádný opulentní banket, kde vše musí být perfektní, ale neformální jednoduché jídlo z čerstvých surovin, připravené společně s přáteli. Všeobecně upřednostňují setkání doma než v barech a restauracích. Ať už kvůli finanční výhodnosti či pohodlí domácího prostředí – vyhodit si z kopýtka doma se svými přáteli je Lagom.

 

Vlastnit tak akorát

Žít podle Lagom znamená zbavit se věcí, které už nepotřebujeme, a nekupovat zbytečnosti. Tento přístup je výhodný nejen pro životní prostředí, ale i pro peněženku. Kampaň nazvaná „Räkna till 10“ podporuje Švédy v používání metody počítání do deseti: Když se chystáme něco koupit či vyhodit, počítejme nejprve do deseti a zeptejme se sami sebe, jestli to doopravdy potřebujeme, nebo zda můžeme rozbitou věc ještě spravit. Díky tomuto minimalistickému přístupu a uvědomělé spotřebě získáme více volného prostoru. Klidné prostředí přispívá ke klidné mysli a navíc rychleji najdeme vše, co hledáme.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: brittani gaiser on Unsplash

Člověk je tvor soutěživý. Má tendenci být ve všem první, nejlepší, nejdokonalejší, prostě jedinečný v každém okamžiku. Jenže neustálý tlak na psychiku může přinést zásadní zlom. Z čista jasna se nechce vůbec nic. Je to tady – vyhořeli jsme!

 

Přetěžování organismu opravdu nevede k dobrým výsledkům. „Tah na branku“ rozhodně nepředstavuje být neustále na telefonu čtyřiadvacet hodin denně a vlastně nikdy neopustit pracoviště. Své o tom ví především ti, kdo pracují doma. Právě oni mají potíž odlišit dobu pracovní a dobu odpočinku, jsou vlastně v práci neustále.

 

Nátlak na psychiku

Únava, nezvladatelný stres, podrážděnost, špatné spaní, pocity frustrace, dojem katastrofálního selhávání, deprese, bolesti hlavy, to vše může přinést oslabení imunity a zvýšení tlaku. Suma sumárum každý z bodů může znamenat, že jsme totálně na dně. Naše práce nám nepřináší radost, vše jenom zatěžuje a my neuvěřitelně trpíme. Mnohdy ani nevíme, co nám doopravdy je.

Typickými kandidáty pro vyhoření jsou muži středního věku na manažerských postech. Proto se o syndromu vyhoření hovoří rovněž jako o manažerské nemoci. Ovšem nemylme se. Vyhořet můžeme nejen v zaměstnání, ale i doma, pokud budeme neustále dokola přeceňovat vlastní síly a myslet si, že se popereme se sadem jako hrom, lánem záhonů a úklidem domu jako hrad. Enormní tlak na neustálý stoprocentní výkon se jednou musí odrazit na psychické i fyzické kondici, a to pro nás nepříznivě.

Neměli bychom čekat až podobný „průšvih“ nastane, ale čelit mu. V tomto případě není od věci, když se člověk rozhodne, že bude tak trošku sobcem. Neuděláme-li si totiž čas jen pro sebe, možná nebudeme ani žádný pro své koníčky mít. Naše psychika neustálý a mnohdy navyšující se tlak nevydrží a my se ocitneme v podivné zemi nikoho, kde budeme sami.

Práci nezbytně potřebujeme, vždyť činnost je cílem našeho rozvoje. Ale taky musíme dopřát tělu odpočinek, nejlépe takový, který bude pravým opakem našeho zaměstnání.

 

Základní zásady, jak nevyhořet a vyhnout se psychickým potížím

  • Osmdesát procent stačí – vytvořme si dostatek časových rezerv i pro stresovou situaci, nejeďme za každou cenu na „sto“;
  • Delegujme – ne všechno musíme udělat sami, koncentrujme se na strategické věci, dovolme ostatním nám pomáhat;
  • Potlačme míru napětí a tlaku – i důležitá práce může počkat, nemusí se uskutečnit okamžitě;
  • Zábava je na místě – zkuste se bavit, humor je nejlepší obranou proti vyhoření, s humorem se překonají i velmi zapeklité úkoly;
  • Záchranná síť – mějme kolem sebe takové přátele, kteří umí včas „hodit pomocné laso“;
  • Nezapomeňme na pohyb – vyberme si aktivitu, při níž nám bude dobře a která pro nás bude znamenat správný odpočinek.

 

Nejlépe známe sami sebe!

Pokud se pocitově dostaneme na úplné dno, je třeba navštívit odborníka. Tady není na hrátky se zdravím čas! Ale až na samotný okraj vůbec nemusíme dospět. Stačí, budeme-li o sebe patřičně pečovat. Rad a návodů jsou přehršle. Vezmeme rozum do hrsti a obezřetně si vybereme, co je pro nás nejvhodnější. Každý je jiný a naše tělo přesně napoví, co je ideální. Musíme jenom dobře naslouchat. Je pravdou, že tu a tam je třeba přeprat vlastní lenost, protože sportování u mnohých nepatří zrovna k prioritě. Ale jak se jednou začne… Abychom se dostali do pohody, potřebujeme taky dostatečnou míru spánku a vyváženou stravu.

Ještě jednu věc nelze přehlédnout: Pokud jsme se dostali do „krize“ díky tomu, že jsme chtěli být dokonalí ve všem, stejně bychom mohli pohořet i v odpočinku. Tedy zase přistupme ke všemu „s mírou“, nic se nemá přehánět! Je přece jasné, že pokud jsme našemu tělu odpírali i krátké procházky, nemůžeme hned nasadit tempo sportovního chodce a denně se hnát lesem třeba třicet kilometrů. Možná to jednou půjde, ale pro začátek stačí přiměřená procházka ve svižném tempu s dokořán otevřenýma očima.

Právě jaro je skvělým obdobím, kdy začít. Každý den je totiž jiný. Člověk může pozorovat, jak se vše probouzí, rozvíjí, pučí a spolu s přírodou se začíná nadechovat i sám.

Potřebujeme-li rovnou dovolenou, hurá na ni. Ale zase si ji nachystejme podle vlastního tempa. Rozhodně se nemusíme nutit do adrenalinových zážitků. Důležité je, abychom ve volných dnech najeli na pravidelný rytmus tří jídel za den s dostatkem tekutin, spánku a pohybu. A v mezičase můžeme i zapojit mozek, doporučuje se luštění, kvízy či skládaní puzzlů.

 

Výkon nevýkon, hlavní jsem já!

Žijeme v čase, v němž výsledek je prý nejdůležitější. Všude se to tvrdí, až jsme si na to zvykli. V kalupu běháme od místa k místu a nikde nejsme včas. Málokdo dokáže rozlišit podstatné od nepodstatného, což ho přesmíru zatěžuje. A pak se objeví potíže. Zprvu nesměle, posléze v plné síle. Dostat se do stresové situace je jen otázkou chvilky. Přitom stačí jediné: nezaměřovat se na výkon, neporovnávat se s ostatními, uvědomit si, že mnohem víc dokážeme správnou organizací své práce. Důkladná analýza je mnohem důležitější než výkon sám! Kdo tohle objeví, tomu se syndrom vyhoření vyhne, nebo alespoň o značný kus se oddálí.

 

Pomocníci proti vyhoření

Dostatek zeleniny a ovoce na talíři * kvalitní maso ve správné míře (nepřejídáme se) * oříšky * kvalitní hořká čokoláda nejen jako pamlsek * vitaminy C, D, skupina B, zejména B6 a B12 * minerály – na prvním místě hořčík se zinkem * bylinky

 

Autorka: (jas), Foto: Pixabay

Není pochyb, že se zpěvačce Věře Martinové, která patří k absolutní špičce ve svém oboru, podařilo během více než třicetileté kariéry pomyslně vystoupat „až vrcholky hor“. Když v jednom ze svých nejoblíbenějších songů mimo jiné zpívá: „Tak našla jsem sílu a odvahu vzhůru jít,“ jako by mluvila sama o sobě. Právě o cestě vzhůru, ale také pádu na dno i plánech do budoucna je tento rozhovor.   

 

Připomeňte na úvod důležité okamžiky vaší kariéry.

Myslím, že jich bylo poměrně dost. Nejdřív mezníky typu vystoupení na školní besídce, později třeba v „kulturáku“ v Dobrušce nebo trampská placka na potlachu. To byly v té chvíli zásadní situace.

 

A pak?

Nejzásadnější rozhodnutí přišlo, když jsem se dostala na konzervatoř. Věděla jsem už, že mám život nasměrovaný a že se chci živit muzikou. Potom samozřejmě následovaly okamžiky jako festival Mladá píseň Jihlava, nabídka od Gustava Broma a následně od Schovanek. Později i rozhodnutí osamostatnit se.

 

 

Kdo z branže vás nejvíc ovlivnil během cesty na výsluní?

Každý měl nezastupitelnou úlohu, ale určitě vzpomínám na Gustava Broma, velkou autoritu. Spoustu mě toho naučil. Pro mě, člověka nepolíbeného showbyznysem, bylo zlomem jako hrom dostat se do takto věhlasného orchestru. Klíčovou se stala nabídka od Schovanek, protože znamenala moji vstupenkou do Prahy, kterou každý považuje za Mekku. Tam jsem zjistila, že nejsem tzv. stádový typ. Cítila jsem, že v sobě mám touhu vyniknout a sama si rozhodovat o tom, co chci dělat.     

 

Kdy vzniklo umělecké jméno Martinová?

Točil se pořad Sejdeme se na výsluní, který představoval nové tváře a v němž se poprvé objevila písnička Malý dům nad skálou. U natáčení byl Karel Vágner a říkal, že se jménem Šolínová budu mít problém. Navrhoval vzít si umělecký pseudonym. Po zkušenostech z Moravy jsem ani neprotestovala, i když jsem měla strach, co řeknou rodiče. Věc spěchala kvůli titulkům k pořadu, a tak jsme vzali kalendář a šli podle křestních jmen. Líbilo se nám Martin-Martinová, které se tak nějak hodilo i žánrově.

 

Písnička Malý dům nad skálou se v roce 1986 stala ze dne na den hitem. Tušila jste, že by mohla prorazit?   

To se nedá. Dokonce se přiznám, že jsem z téhle písničky nebyla nijak nadšená, zdála se mi moc komerční. Chtěla jsem jít mnohem modernějším způsobem dopředu, ale vzhledem k autoritám, které jsem kolem sebe měla, jsem si to tehdy nedovolila říct.

 

K jakým písním se ráda vracíte?

Z původních písniček mě nikdy neomrzí Až na vrcholky hor. Je to zároveň báseň, má krásnou melodii. Pak třeba Toulavý džíny, která se víc blíží americkému modernímu country.

 

K mnoha jste složila i hudbu. Přišlo to samovolně?

Když po letech vyšlo album Zvláštní způsoby, bylo, co se muziky týče, převážně složené z mých autorských věcí. Objevila se na něm spousta písniček, které jsem napsala už na konzervatoři.

 

Vaším neodmyslitelným společníkem na pódiu je kytara. Vystřídala jste jich hodně během kariéry? 

To bych už těžko spočítala. Teď jich mám doma asi šest, pár mě jich samozřejmě opustilo cestou. Úplně první kytaru s černoušky a palmami mi půjčili kamarádi mých rodičů. Měla vysoko struny a hraní představovalo strašnou dřinu. Osmiletýma ručičkama jsem je ale umačkala a nenechala se odradit. Láska k nástroji byla natolik silná, že překonala i krvavé prsty. Tu jsem vrátila, ale mám schovanou koncertní kytaru z konzervatoře. 

 

Pro fanoušky jste první dámou české country. Vy sama nemáte ráda škatulkování. Kterými žánry tedy prolínáte?

Každého člověka poznamená to, co poslouchá a co se mu líbí. U nás se k tomu přidává slovanskost, což máme samozřejmě zakódováno v genech. Slovanské cítění je úplně jiné než třeba americké a člověk se ho těžko zbaví. Vždycky jsem měla ráda blues nebo šanson, ale i rockovou muziku, na kterou bohužel nemám hlas. Ve výsledku je důležité, aby bylo poznat, že jsem za písničkou právě já. Nejde vyloženě o žánr, ale musím zpívat to, co mi lidé uvěří a čemu také věřím sama.

 

Výběrové album k třem desítkám let na hudební scéně jste nazvala Jako dřív. Ráda se ohlížíte do minulosti?

Naopak. Už několik let se učím příliš se nezaobírat minulostí. Snažím se vzít si pouze to hezké a neříkat si: Kdybych bývala byla... Lepší je žít přítomným okamžikem, i když ohlédnutí může být také příjemné. Název Jako dřív vystihuje ohlédnutí za dosavadní kariérou, navíc se tak jmenuje krásná písnička od kytaristy Petra Bindera s textem Pavlíny Jíšové. 

 

 

Před několika lety jste začala zpívat s novou kapelou složenou z mladých muzikantů, z nichž přímo čiší energie. Vybírala jste dlouho?

S výběrem mi pomáhal producent Petr Tolar, který působí jako scout a má přehled. Zpočátku jsem se trochu bála, jak to půjde, protože všichni byli tzv. na startu a v té době studovali konzervatoř. Chvíli trvalo, než jsme se sehráli, ale dnes jsem už ráda. Najednou jsou z nich skvělí a sebevědomí lidé s chutí do práce. Jsem na ně hrozně pyšná a je mi s nimi dobře, protože vedle nich pomaleji stárnu. Od určitého věku už v sobě nemá člověk potřebnou dravost, touhu něco někomu stále dokazovat, hledat nové věci. Oni mě táhnou vpřed.   

 

Přijde s novou kapelou nová deska?

Je už vlastně načatá několik let, ale chyběl důvod. Teď mám nůž na krku, protože k jubileu, které budu mít příští rok, ji musím dodělat. Udělat novou dlouhohrající desku, což znamená pětačtyřicet minut muziky, musí mít důvod a mě nebaví dělat věci tzv. do šuplíku. Stačily dvě nové písničky na výběrové album. Prosadit nové písničky třeba do rádií, je dnes těžké. Navíc lidé na koncertech chtějí staré písničky, jen skalní fandové ocení nové věci...Teď už mě to ale nemine a začínám se docela těšit.  

 

Vedle písniček sklízí uznání i vaše obrazy. Stále s chutí berete do ruky štětec?

Teď jsem už neměla potřebu, doma mám vyzdobeno a pro známé jsem už taky vše namalovala. Výtvarně jsem se ale realizovala s panenkami pro UNICEF, takže jsem se věnovala výrobě loutek, s čímž se stráví hodně času. Jsem totiž typ, který si musí všechno udělat sám. Začínám u holých špalíčků a loutku kompletně vytvořím, nepoužívám dokupované komponenty. To mi dává pocit vyžití, navíc výsledek pomůže spoustě dětí. Loutka se vydražila za čtyřicet pět tisíc a to je už suma, která má smysl.

 

Jak jste se k projektu dostala?

Na začátku byla akce Fronta na záchod na oslavu Světového dne vody. Zazpívala jsem na Staroměstském náměstí a pak se skamarádila s ředitelkou Pavlou Gombou, která mě oslovila, zda bych se nechtěla stát členkou UNICEFu a udělat pro ně panenku. Účastním se už druhý rok a doufám, že dokud to půjde, budu pokračovat.  

 

Lidé narození druhý den v měsíci jako vy bývají prý umělecky nadaní, nejčastěji se u nich objevuje hudební talent. Věříte na řeč čísel a podobná znamení?

Nejsem fatalista, abych se něčemu takto oddala, ale věřím na výměnu energií, věřím i na to, že blízkost planet může dát určitý impuls a ovlivnit základní povahové rysy nebo talent člověka. Je pravda, že hodně kumštýřů se narodilo ve znamení Vodnáře, říká se, že je to znamení umělecké.

 

Poté, co jste zdolala rakovinu, se říká, že jste chodící prevencí. Slyší ženy na vaše výzvy?

Určitě a byl to také jediný důvod, proč jsem nemoc zveřejnila. Nerada se tímto způsobem zviditelňuji. Nikdo nic nevěděl, dokud jsem nemoc nezvládla. Pak jsem to ale brala jako svoji povinnost. Jestliže můžu někomu pomoci dobrým příkladem a dá se říct, mu tím zachránit život, tak je to povinnost. Všechno dobře dopadlo a já jsem si uvědomovala důležitost včasné léčby. Proto jsem se snažila svoji zkušenost předat dál. Dělat, že nemoc nevidím, je totéž, jako přecházet rušnou silnici a ignorovat jedoucí auta. Měla jsem několik ohlasů od žen, které díky mně šly na prevenci, a včasný zásah jim pak zachránil život. Takže to má velký smysl.   

 

Změnily vás těžké okamžiky v životě, kterých nebylo málo?

Naučila jsem se brát to jako něco, co k životu patří a co mě upozornilo, že něco nedělám dobře. Po zdolání nemoci jsem brzy pookřála a hned najela na způsob stresového života, tzn. že nic nesmím odmítnout, musím makat... Vykoledovala jsem si zápal plic a selhání organismu, kdy mi vypověděl imunitní systém. To mě zastavilo na čtyři až pět měsíců. Rakovina je hnusná, ale toto vás ochromí a nemůžete vůbec nic. Srazí vás to na dno. Tehdy jsem si řekla: Tak už to dál nepůjde. Naučila jsem se říkat ne a také mít ráda sama sebe, poslouchat se, reagovat na únavu, odpočívat... A od té doby jsem nebyla nemocná.          

 

 

Ráda cestujete. Které země jste si oblíbila a proč?

Mám ráda země s úplně jiným stylem života, místa, kde je klid a kde můžu načerpat přírodní energii i filozofii, že život se má opravdu žít. Miluju Korfu, kam jezdím pravidelně. Krásné městečko Liapades ve svahu nad mořem s malinkatým náměstíčkem, nad nímž se rozpíná starý platan, pod ním sedí domorodci a povídají si o životě. Krásná atmosféra klidu, kterou se člověk nechá prostoupit. Už od dětství miluju přehradu Rozkoš, krásné jsou Orlické hory, protože jsou vlídné. Mám ráda krajinu kolem Berounky, kde bydlím.    

 

Autorka: Dana Ehlová, archiv Věry Martinové

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test