český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Všichni rodiče chtějí pro své děti jen to nejlepší. Přesto se však často ocitají se svými potomky ve válečném stavu. Ať už jde o domácí úlohy, výběr kamarádů, či hraní na počítači. Výsledkem bývá většinou jen zjištění, že děti proti jejich vůli k ničemu nepřinutíme. V takových případech radí autoři knihy Dítě na vlastní pohon položit si otázku: „Čí je to problém?“ Odpověď na ni přinese úlevu jak rodičům, tak jejich dětem, a připraví je na život lépe než elitní škola.

 

Děti milují volnou hru, například při sáňkování. Dovádějí, rozhodují se, co budou dělat dál, strkají se, ano, někdy se u toho i pohádají. To patří k věci. Konflikty si mezi s sebou vyřeší a pokračují dál.

Při čtení této knihy jsem často musela myslet na jednu scénu, které jsem byla svědkem letos v Krkonoších. Na kopci spolu sáňkovali čtyři sourozenci, a protože do sebe začali najíždět (což je opravdu bavilo), usoudil jejich otec, že je sáňkování nad jejich síly a začal je organizovat. Od té chvíle se směli sklouznout, až když otec udělil pokyn. Když některé z dětí okamžitě po dojezdu neopustilo dráhu, dostalo od otce vyčiněno. Ačkoli jsem byla nezúčastněným divákem, cítila jsem, jak se mým tělem šíří napětí a stres. A co teprve u dětí samotných?

 

Mnohé studie ukazují, že stres velmi úzce souvisí s pocitem kontroly. Jsme-li přesvědčeni, že můžeme situaci ovlivnit, bude nás méně stresovat. Možnost svobodně se rozhodnout je jedním z nejdůležitějších faktorů lidského štěstí. Kde však v dnešní době děti mohou svobodně rozhodovat o tom, co budou dělat? Celé dny tráví ve škole se spolužáky, které si nevybraly, a poslouchají látku z předmětů, které je často nudí. Ale ani po škole nemají možnost věnovat se tomu, co je zrovna napadne, protože musí na kroužky či na sport. Neustále jsou pod drobnohledem dospělých, kteří řídí jejich životy do nejmenších detailů. Nemají možnost dělat špatná rozhodnutí, ze kterých by se poučily. Nemají tedy možnost testovat tak svoje síly.

 

Autoři knihy by otci řídícímu sáňkování na kopci poradili, aby nechal děti dětmi a šel do restaurace na grog. Doporučili by mu také, aby dětem dal plně zodpovědnost za určité oblasti jejich života, a to dle jejich věku a kompetencí. Čtyřleté dítě může samo rozhodovat, co si oblékne, desetileté může říct, kdy a jak bude dělat domácí úkoly, šestnáctileté může rozhodnout o přestupu na jinou školu.

Jistě, tato metoda vyžaduje od rodičů jistou odvahu. Rodiče budou muset občas přetrpět odvážné módní kreace či zhoršení školních známek. Předáme-li dětem více kontroly, musíme se s částí té naší rozloučit. Rodiče by však měli mít na paměti, že jejich úkolem je podpořit dítě na cestě, kterou si samo zvolí, a ne je nutit do něčeho, co pro něj považují za nejlepší.

Důležité je pomoci dětem získat informace, aby se mohly rozhodnout kvalifikovaně. Jedna studie zabývající se rozhodovacími schopnostmi dětí zjistila, že čtrnáctiletí a jednadvacetiletí měli při rozhodování téměř totožné výsledky. Těchto výsledků dosáhla dokonce i polovina devítiletých dětí. Rozdíl byl pouze v chybějících zkušenostech a informacích.

 

Jak vypadá samostatné rozhodování v praxi? Znamená to, dítěti říkat: „Věřím, že se rozhodneš správně a nakonec to bude na tobě. Ale chci si být jistý, že si vybereš nejlepší možné řešení, a proto bych ti rád pomohl, u každé z možností zvážit pro a proti. Taky bych chtěl, aby sis promluvil s lidmi, kteří mají více zkušeností, a zjistil, co si o tom myslí oni. A nakonec si myslím, že je důležité probrat plán B, kdyby se tvé rozhodnutí nevyvíjelo, jak si představuješ.“

 

Metoda „Je to na tobě“, kterou tato kniha propaguje, neznamená poskytnout dětem neomezené možnosti. Rodiče se často domnívají, že ve výchově existují jen dvě cesty: autokratická nebo liberální. Všichni odborníci na vývoj dítěte propagují však třetí možnost a tou je autoritativní rodičovství. Tito rodiče chtějí děti podporovat a ne kontrolovat. Nastavují hranice, v rámci kterých bude pro ně přijatelné nechat dítě manévrovat, a potom nechají rozhodování na něm.

 

Rodiče by měli přistupovat k dítěti podle těchto zásad:

  1. Ty znáš sám sebe nejlépe.
  2. Máš v hlavě mozek.
  3. Chceš, aby tvůj život fungoval.

 

Rodiče se často mylně domnívají, že jejich děti budou šťastné, jen když získají vysokoškolský titul, nebo vydělají hodně peněz. Myslí si, že dobré známky ve škole předznamenávají i úspěch v životě. V praxi je však důležitější právě odolnost vůči stresu. V průzkumech z let 1960 až 2002 se ukazuje, že studenti středních a vysokých škol mají stále více pocit, že jejich život ovlivňují různé vnější síly a ne oni sami. To často vede k pocitům bezmoci, ze kterých se mohou rozvinout deprese a úzkostné poruchy. Generace dnešních mladých lidí jsou k těmto psychickým obtížím pětkrát až osmkrát náchylnější než v období velké hospodářské krize či za druhé světové války. Jestliže děti budou od dětství zažívat pocit kontroly, budou vůči stresu odolnější.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: robert colins on Unsplash

Zpracováno podle knihy Děti na vlastní pohon, William Stixrud a Ned Johnson, Jan Melvil publishing, 2019

Hokeji věnoval celý svůj život a ve své době patřil v brance k nejlepším. Mnohokrát zaplněné tribuny skandovaly jeho jméno a upínaly se k němu naděje fanoušků. A on většinou nezklamal. Devětkrát přivezl medaili z mistrovství světa, z toho tři zlaté. Má stříbrnou a bronzovou medaili z olympijských her a na svém kontě 164 reprezentačních startů. Několikrát byl vyhlášen nejlepším brankářem turnaje, patří mu 1. místo v anketě Zlatá hokejka z roku 1974, je členem Síně slávy českého hokeje.

 

Začínal na Tatře Smíchov, končil v německém Essenu. Nejdůležitějšími kluby v jeho kariéře byly ale Slávie, VSŽ Košice a Sparta. Spoluhráči mu říkali Fakír. Dnes je Jiří Holeček spokojeným důchodcem. Bedlivě sleduje sportovní výkony svých vnuků, chodí na houby. I po čtyřiceti letech od konce své hokejové kariéry ho na ulici zastavují lidé, kteří ho prosí o společnou fotografii či podpis. Proto si v autě vozí podpisové kartičky.

 

V bráně i mimo ni jste působil jako mírný, klidný, skoro nesmělý člověk. Jste opravdu takový?

V civilu jsem docela vyrovnaný člověk. Všechno mám dopředu naplánované, nemám rád nemilá překvapení, a když se s někým na něčem dohodnu, očekávám, že to tak bude. V den zápasu jsem míval své rituály. Musel jsem se soustředit, mít pohodu a klid. Rodina po obědě „opustila barák“, abych si mohl na dvě hodiny lehnout. Do zápasu jsem šel klidně, ale bojovně naladěný. Věděl jsem, že jsem ten, kdo rozhodne. Bral jsem to na sebe s tím, že je „zničím“, což se většinou povedlo.

 

Dokázal jste se na ledě rozčílit?

Občas jsem vybuchl – když mě hráč opakovaně fauloval, přetáhl jsem ho hokejkou. Vzpomínám na jednu vyhrocenou situaci, kdy rozhodčí uznali na MS Rusům gól, kopnutý nohou a my díky tomu získali „pouze“ stříbrné medaile. Vyrazil jsem z branky do obloučku rozhodčích, kam nikdo nesmí, a začal jednoho z nich škrtit.

 

Jako prostřední ze tří bratrů sportovců jste to dotáhl nedál. Měl jste největší talent, nebo nejvíc štěstí?

Nejstarší bratr byl velmi dobrý fotbalista, ale v osmnácti letech mu při zápase zlomili nohu. Dva roky nehrál, a pak už se vrátil jen do druhé ligy a později do divize. Mladší brácha neměl výdrž a vůli, které jsou u vrcholového sportu nezbytné. Vůle, štěstí a zdraví – to jsou základní předpoklady úspěchu.

 

Podporovali vás rodiče, nebo to tzv. nechali na vás?

Táta byl fotbalovým trenérem žáků na Bohemce a pomáhal mi, jak mohl, máma se o mě bála a sportování by mi nejraději zakázala. Fotbal byl původně mým hlavním sportem, přes zimu jsem „přibral“ hokej. Tenkrát to nebyly celosezonní sporty, ale v přechodném období se stávalo, že jsem odpoledne hrál fotbalový zápas a večer utíkal chytat do hokejové brány. Jednou, bylo mi sedmnáct, mi na Slávii vynadali, že jsem pustil gól. Přišel jsem domů a prohlásil, že končím, že už se tam nevrátím. Táta mi to vymluvil, přesvědčil mě, že na mě čekají.

 

Do branky při dětských hrách většinou chodíval ten nejméně šikovný. Proč jste tam zamířil vy?

Na základní škole jsem organizoval všechny sporty a domlouval zápasy s vedlejšími třídami. V hokeji i fotbale jsem hrával v útoku, nikdy v bráně, bavilo mě dávat góly. A to, že se ze mě nakonec stal brankář, „zavinil“ můj kamarád Pavel Wohl, pozdější brankář pražské Sparty a úspěšný trenér. Byl tehdy brankářem žáků na Tatře Smíchov a poprosil mě, ať tam jdu s ním. Prý nemají náhradního brankáře a v tréninku potřebují hrát na dvě brány. Když mi slíbil, že mi pomůže do brankářského „oblečení“, šel jsem s ním. Bylo mi dvanáct let.

 

Tenkrát jste se nadobro rozhodl pro hokejovou branku?

To bylo postupné. První rok jsem nehrál ani v žádném zápase, chytal jsem jen na tréninku. Pak Pavel odešel do dorostu, jim přišlo několik vlastních odchovanců a mě už nechtěli. Odešel jsem do hokejové Bohemky a hrál v útoku. Když mi bylo čtrnáct, Pavel se ozval znovu. Slávie zakládala hokejový klub žáků a potřebovala brankáře. Tam jsem konečně začal chytat v zápasech. Dařilo se nám, brzy jsem se stal oporou. Půl roku po založení jsme porazili daleko zkušenější Spartu 6 : 0, a mně se v bráně zalíbilo. Chytalo se bez masky, poprvé jsem dostal ránu pukem do obličeje, dodnes tam mám jizvu. To mě ale neodradilo. Stal jsem se definitivně hokejovým brankářem.

 

Fakír je nejen vaše přezdívka, ale také název knihy, kterou o vás napsal Luděk Brábník…

Luděk byl nejen sportovním komentátorem, ale i trenérem, rok mě trénoval v dorostu Slávie. Dobře jsme se znali, fandil mi a sledoval mou kariéru. Vždycky jsme se sešli, povídali si a kniha byla brzy na světě. Má přezdívka vznikla v Jihlavě, při výběru na vojnu. Byl jsem ze všech nejhubenější, vážil šedesát kilo. Spoluhráči říkali, že se v bráně kroutím jako had a že mi chybí jen fakírská píšťalka. Začali na mě volat „Fakíre, běž do brány“ a já na to slyšel.

 

Kdy vás hokej nejvíc bolel?

Na těle mnohokrát, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Nejhorší bylo vykloubené rameno. Odvezli mě do nemocnice, uspali a vrátili mi ho do správné polohy. Stalo se mi to pak ještě dvakrát, ale když jsem se o ruku „správně“ opřel, skočilo mi to samo zpátky, dokonce jsem takhle jednou dohrál deset minut zápasu. Hokej mě zabolel i na duši, když jsem byl na dva roky vyřazen z reprezentace s nespravedlivým obviněním, že jsem zavinil naši prohru. Trenér Jaroslav Pitner mě při výběru na vojnu do Jihlavy nechtěl, takže mě zařadili do Košic. Jenže po roce si to rozmyslel, ale to už mě z Košic nechtěli pustit. Až na ministerstvu obrany se řešilo, že pracující z Košic si zaslouží ligu a beze mě by se v ní neudrželi… Pitner odešel s nepořízenou a „vyřídil“ si to se mnou v nároďáku. Čekal jsem to, ale stejně mě to mrzelo.

 

Jak se vám v Košicích líbilo?

Zvykl jsem si. Lidé mě měli rádi. V Košicích jsem se oženil, narodily se tam obě děti. Zůstal jsem deset let. Dohoda zněla, že pokud odejdu, tak jedině do Prahy. Pražské kluby měly zájem, jenže pro mě neměly byt. Nakonec mi ho nabídla Sparta, trenér Bukač mě do „mančaftu“ nutně potřeboval, a tak jsem šel. 1. května 1973 jsem se stal Sparťanem.

 

Bál jste se někdy v zápase?

Do každého utkání jsem šel s tím, že oni se musí bát mě, ne já jich. Rusy jsem se snažil rozhodit i připomínkami při hře. Volal jsem na ně například: Dnes nemáš svůj den, další branku zase nedáš… nebo Počkej, co ti řeknou doma v Moskvě, až zase prohrajete…

 

Převezl vás někdy soupeř tak, že vás to mrzelo?

V roce 1978 při mém posledním zápase na MS v Praze na mě šel útočník sborné Helmut Balderis. Věděl jsem, že bude střílet nahoru a byl jsem připraven. Vystřelený puk mu ale sjel z hokejky a po ledu se došoural do branky. Překvapil sebe, bohužel ale především mě. Diváci mě podrželi a volali: Nevadí!!! Většinou jsem míval nejlepší hráče soupeřů „přečtené“, věděl jsem, kdo kam střílí, kdo přihrává. Málokdy mě nějakou fintou překvapili. Byla to zkušenost, předvídavost, někdy i trocha štěstí.

 

Říká se, že mužstvo vždy táhne za jeden provaz. Je to opravdu tak?

Na ledě by to tak být mělo, ale vždy jsou tam hráči různých kvalit, takže to celá visí na těch nejlepších. V kabině bývá hecíř, většinou kapitán, který se o přestávce snaží mužstvo vybičovat k maximálnímu výkonu. To šlo ale mimo mě. Ať křičeli, co chtěli, já jsem chtěl o přestávkách svůj klid. Všichni to respektovali a nechali mě být – hráči i trenéři.

 

O Kanaďanech se vědělo, že jsou tvrdí, o Rusech, že jsou rychlí, naši hokejisté techničtí. Platí to i dnes?

Kanaďané z každé pozice stříleli, byli silní, uměli se prát, ale neuměli si přihrát. Měli velké rány a neměli „hlavu“. Když brankář vyjel z brány, neprostřelili ho. Rusové byli techničtí, rychlí, přihrávali si. Uměli takové to ťuk, ťuk, ťuk a gól do prázdné brány. Nevyjížděl jsem, naučil se reagovat. Na Rusy jsem si věřil, oni mi přinášeli slávu. Všichni jsme věděli, že když nad nimi vyhrajeme, uděláme lidem velkou radost a dávali jsme do toho vše. Dnes je to ale jinak. Do Kanady odešli hrát Evropané a díky nim se i Kanaďani naučili kombinovat. S našimi hráči je to bohužel přesně naopak, role se obrátily. Nekombinují, raději se perou.

 

S Vladimírem Dzurillou jste začali s používáním takzvaných rozkleků…

Ano, byli jsme s tím tady první, okoukali jsme tento styl chytání od kanadského brankáře Setha Martina. Chtělo to mít skvělou pohyblivost kloubů, tu jsem dostal „do vínku“. Mohl jsem také klečet jednou nohou a druhou natáhnout, nebo využít tzv. skluz – obě nohy na jednu stranu, oba chrániče na sobě, možností bylo více. Dnes se využívá jen rozklek, a to je podle mě chyba. Když je protihráč deset metrů před brankářem, je na rozklek brzy, vrchní část branky je volná, stačí zvednout puk a „neštěstí“ je tu. To si může dovolit jen dva metry vysoký brankář, který zvládne klečet a zároveň rukama a rameny hlídat vršek. Upozorňoval jsem na to, nikdo to nechce slyšet.

 

Vrcholoví sportovci někdy podcení přípravu na další život a po skončení kariéry najednou nevědí, co dál. Jak jste to měl vy?

Myslel jsem na to pořád. Vystudoval jsem gymnázium, a abych nějak vyplnil dva roky, které mi zbývaly do nástupu na vojnu, vyučil jsem se radiomechanikem a opravoval rádia. V Prešově jsem dálkově vystudoval hotelovou školu, a protože jsem věděl, že po skončení hokejové kariéry se kolem hokeje budu ještě pohybovat, v třiceti sedmi letech jsem nastoupil na FTVS a po pěti letech ji dokončil.

 

Pracoval jste jako trenér?

Stal jsem se ústředním trenérem brankářů hokejové reprezentace, trénoval jsem i Dominika Haška. Často se říká, že jsme měli podobný styl. Rok jsem působil v japonském Sapporu, kde jsem přípravu vedl prostřednictvím tlumočníka v ruštině, a také ještě pět let v pražské Hvězdě. Několik let jsem pracoval v reklamní agentuře a nakonec si založil agenturu vlastní. Donedávna jsem s jedním kolegou organizoval prázdninovou školu pro mladé brankáře, měli jsme tam i osmdesát kluků, což už se téměř nedalo zvládnout. Skončili jsme s tím před dvěma lety. Teď už nedělám nic…

 

Který zápas byl ve vaší kariéře nejdůležitější, na který nikdy nezapomenete?

Mým nejkrásnějším zážitkem bylo finálové utkání na MS v Praze v roce 1972. Poprvé v životě jsem získal zlatou medaili, porazili jsme ve finále Rusy 3 : 2, a to před domácím publikem. Nadšení bylo nepředstavitelné. Jásot, euforie, všichni hráči na mě skočili do brány, Jarda Holík mi dal pusu, tribuny bouřily. Byl jsem dojatý, nikdy na to nezapomenu.

 

Vaše dvě děti jsou už dospělé, máte vnoučata, která baví sport?

Nejmladší je čtyřletá vnučka, pohybově nadaná, uvidíme, kam jednou zamíří. Adamovi je jedenáct let, hraje hokej. Tak jako jeho tátovi jsem mu radil, ať nechodí do brány. Jednak nemá tak pohyblivé klouby, a pak, každý by ho porovnával se mnou, a to by ho brzy otrávilo. Je obráncem, hraje dobře, mám z něj radost a pilně se chodím dívat na tréninky i zápasy. Můj nejstarší vnuk je sedmnáctiletý Oliver. Hraje tenis za Spartu. Sám jsem tenis závodně nikdy nehrál, ale radím mu to, co platí v každém sportu: Hraj svou hru a nenech si vnutit tu soupeřovu. Prosaď si, co sám chceš, a tím ho porazíš.

 

Pane Holečku, budeme letos v Bratislavě mistry světa?

Myslím, že nebudeme, ještě nevyrostla ta „správná generace“. To se povede vždycky jednou za čas, a ten ještě nepřišel. Máme dva, tři výborné hráče, ale musí jich být dvacet. Ti nejlepší navíc v národním mužstvu nehrají, jsou v NHL nebo v Rusku. Naposledy jsme byli mistry světa v roce 2010 v Německu, byli jsme se tam s přítelkyní podívat na poslední tři dny a moc jsme si to užili. Hráli mladí kluci, z hvězd tenkrát nastoupil jedině Jágr. Neskutečně zabojovali, skvělý brankář Vokoun byl neprůstřelný. Teď si budeme muset zase nějakou dobu počkat.

 

Litoval jste někdy něčeho, co jste v hokeji udělal, nebo naopak neudělal?

Na Kanadském poháru v roce 1976 ke mně přišel tehdy nejlepší hráč NHL Bobby Hull, dodnes považovaný za jednoho z největších hokejistů světa, v doprovodu slovenského tlumočníka. Nabídl mi smlouvu na jeden milion dolarů ročně, což byla tenkrát závratná suma, pokud bych jel hrát za Chicago. Podmínkou ale bylo, že už se nevrátím domů a v zámoří zůstanu. To pro mě bylo nepřijatelné, měl jsem dvě malé děti a nikdy bych je neopustil. S těžkým srdcem jsem odmítl. Ani dnes bych se nezachoval jinak, ale byla to jedna z příležitostí, které se už nikdy nezopakují.

 

Jiří Holeček se narodil v roce 1944. S fotbalem začal v šesti letech, ve dvanácti přidal i hokej. Jako ligový brankář chytal za VSŽ Košice a později za Spartu Praha, patří k nejúspěšnějším hokejovým brankářům naší historie. K prvnímu reprezentačnímu zápasu nastoupil v roce 1966 proti Kanadě, k poslednímu v roce 1978 na MS v Praze proti SSSR. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě, po ukončení aktivní kariéry pracoval jako trenér brankářů. Je otcem dvou dětí a žije s přítelkyní v Praze.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský 

Skloubení pracovního života s péčí o děti je stále ještě pro mnohé rodiče v České republice obtížné. Podle průzkumu aliance Byznys pro společnost se to úspěšně daří jen šestačtyřiceti procentům matek. Situace se stane pro mnohé rodiny téměř neřešitelnou, jestliže k nezaopatřeným dětem přibudou také nemocní rodiče či prarodiče. Jde o problém tzv. sendvičové generace.

 

Čtyři z deseti rodičů se domnívají, že muži i ženy mají stejné právo na kariéru a sladění pracovního a soukromého života. Každý třetí rodič je přesvědčen, že dítě je „společný projekt“ a v péči by se partneři měli střídat. Přesto má v reálném životě rodičovství negativní vliv na uplatnění na trhu práce zejména na ženy. Důvodem jsou především přetrvávající rozdíly v platech mezi muži a ženami. Vyšší příjem mužů jako důvod čerpání rodičovské dovolené ze strany žen označilo čtyřicet pět procent respondentek průzkumu.

 

Odsunutí na druhou kolej

„Česká rodinná politika odsouvá matky na druhou kariérní kolej a otce na druhou rodičovskou kolej. Nedostatečná kapacita školek, dětských skupin a jeslí, odpočitatelné položky na nepracující manželku/nepracujícího manžela, vysoké zdanění částečných úvazků, rodičovský příspěvek nenavázaný na předchozí příjem. Tento mix politik je smrtící pro kariéry matek a odrazuje otce od aktivního zapojení do výchovy dítěte. Pokud matka s dvěma dětmi zůstane na šest až osm let doma, nemá šanci to na trhu práce dohnat a otec si děti také neužije. Vysokoškolačky mají v současné době ve svých 45 letech až o 25 procent nižší hodinové výdělky než muži vysokoškoláci, zatímco bezdětné ženy mají podobné výdělky i zaměstnanost jako muži,“ uvádí Filip Pertold, Ph.D., vědecký pracovník CERGE-EI & IDEA.

 

Firemní benefity pro rodiče malých dětí

Stále více a více firem však začíná rodiče malých dětí podporovat, zejména proto, aby si je udržely i v budoucnu a zabránily odchodu schopných pracovníků. Zaměstnance-rodiče podporuje každá třetí firma, zejména nabídkou flexibilní pracovní doby, možností pracovat plně nebo částečně z domova, práce na částečné a zkrácené úvazky. Rodiče současně oceňují možnost čerpat benefity spojené s péčí o děti, například nadstandardní volno, firemní jesle, školky atd. Tyto formy podpory neocení jen rodiče malých dětí, ale i zaměstnanci starající se o své staré rodiče či jiné nemocné rodinné příslušníky. Vzhledem ke stárnutí populace a nedostatku míst se stacionární péčí budou tyto flexibilní pracovní úvazky zapotřebí čím dál tím více.

 

Sendvič Aleny Kastelic

Jestliže se oba partneři budou ve stejné míře starat o děti a pracovat, bude jejich rodina lépe připravená čelit obtížným životním situacím. Dobrým příkladem může být příběh Aleny Kastelic. Alena je matkou dvou malých dětí a pracuje na ředitelské pozici. Skloubení pracovního a rodinného života pro ni nebylo až do nedávna nic obtížného. Její manžel jí prý pravidelně uděloval titul Miss efektivity. Když mu ve čtyřiceti šesti letech lékaři diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, Alena svoje organizační dovednosti potřebovala více než kdy dřív. Začala zařizovat domácí péči pro manžela, protože nemohl být doma sám, vyřizovat invalidní důchod, příspěvek na péči a další. Celou situaci ji nijak neulehčoval fakt, že manžel pochází ze Slovinska. Potřebovala si také najít novou práci, která by finančně zajistila rodinu a zároveň by jí umožňovala flexibilitu, kterou její životní situace vyžaduje. S manželovou nemocí se musela vyrovnat samozřejmě i psychicky a mimoto poskytnout podporu i svým dětem. Přiznala, že v jednom okamžiku zcela zkolabovala. Podle Aleny bylo v první fázi nejobtížnější zorientovat se v systému služeb a dávek. Sami zaměstnanci úřadu práce si nevěděli s jejím případem rady, všechny procedury se vlekly. Podle ní by bylo nejdůležitější celý systém zpřehlednit.

 

Projekt Starám se a pracuji

O tom, že lidé, kteří pečují o své blízké, potřebují vyšší podporu a pomoc ze strany zaměstnavatelů i státu, svědčí zkušenosti z projektu Starám se a pracuji. Tento projekt Byznysu pro společnost nabízí pečujícím zaměstnancům a jejich rodinám komplexní poradenský program. S otázkami se na ně může obrátit každý, kdo neformálně pečuje o blízkou osobu starší patnácti let v domácím prostředí. Dosavadní zkušenosti z poradny potvrzují, že pečující potřebují flexibilitu v práci, ale i intenzivní psychologickou podporu, aby zvládali extrémní stres, kterému jsou každodenně vystaveni. Poměrně zásadní je také pomoc s orientací v sociálním a zdravotnickém systému a službách a finanční poradenství, protože tato situace zatěžuje celé rodiny. Projekt má za cíl být příkladem ostatním firmám po stránce zaměstnanecké podpory.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: stevencleghorn on Unsplash

Pohádkový příběh, který známe všichni. Krásná a skromná Popelka, princ, zlá macecha… Na televizní obrazovky vstoupil o vánočních svátcích 25. prosince 1969. Jedna z prvních televizních pohádek je černobílá a letos slaví padesáté narozeniny. To ale vůbec nic neubralo na jejím půvabu a poetičnosti. Bez okázalé pompéznosti a dech beroucích triků je i dnes diváky vlídně přijímána.

 

 

Popelka Evy Hruškové okouzlila svou nevinností nejen prince Mojmíra v podání Jiřího Štědroně, ale i tisíce lidí u televizních obrazovek. Skvělé herecké obsazení i v dalších rolích, uznávaná režisérka Vlasta Janečková, krásné písničky, kostýmy. To vše film, který se věrně držel předlohy Boženy Němcové, povýšilo na jednu z nejhezčích a nejněžnějších českých pohádek.

 

Patřilo natočení Popelky k vašim životním počinům?

Eva: Tenkrát ani ne, kdyby mi někdo řekl, že i za padesát let bude tahle pohádka nacházet své obdivovatele, nevěřila bych mu. A právě k tomuto výročí letos vzniklo ve spolupráci s Alešem Cibulkou zájezdové představení Popelka na Cibulce, plné našich vzpomínek a vyprávění.

Jiří: Až s odstupem cítím, že to bylo nějak zásadní. Uvědomil jsem si to nedávno v Průhonicích, kde jsme pro televizi točili vzpomínky, a paní kastelánka nám vyprávěla, jak děti chodily na schody, po kterých Popelka utíkala ze zámku a ztratila střevíček, jako na posvátné místo a hledaly skvrnu od lepidla…

 

Popelka je česká televizní pohádka. Vznikla v roce 1969 na motivy Boženy Němcové. Scénář, který se věrně drží předlohy, napsaly Jarmila Turnovská a Vlasta Janečková, která se také ujala režie. Hudbu složil Angelo Michajlov, texty písní napsal Ivo Fischer. Kromě ústřední dvojice se v Popelce objevila plejáda známých českých herců – Dana Medřická, Ladislav Pešek, Svatopluk Beneš, Ilja Prachař, Jan Tříska a další. Film okouzlil diváky všech věkových kategorií, a přestože byl léta uschován v trezoru, nebyl zapomenut a dodnes se objevuje na televizních obrazovkách.

 

Jak jste byli pro své role vybráni?

Eva: Paní režisérka byla v komisi, která mě jako malé dítě vybrala do pořadu Hledáme písničky pro děti. Dobře mě znala, princeznu jsem v její režii hrála už několikrát před tím, takže mě její nabídka nijak nepřekvapila. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že se odehrálo několik pokusů ovlivnit Vlastu Janečkovou a roli svěřit někomu jinému, ale ona měla svou představu a ovlivnit se nenechala.

Jiří: Dokončil jsem právě dětský muzikál Tři strýčkové a Dominik, a při dotočné mi paní režisérka nabídla roli prince v Popelce, kterou právě připravovala. Byla to pro mě, jako pro zpěváka, který měl sice herecké vzdělání, ale do té doby velmi málo hereckých příležitostí, skvělá možnost. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a kývl. Pak jsem si rok počkal a bylo to.

 

 

Sešli jste se už předtím při nějaké práci?

Jiří: Vůbec jsme se neznali, a jestli se k sobě „hodíme“, se nijak neověřovalo. Bylo by se zjistilo, že jsem tak o tři metry vyšší než Evička. Přestože jsme byli trochu nesourodý pár, nakonec to působilo velmi roztomile.

Eva: Bylo to legrační, často mi dávali, aby to nebylo vidět, pod nohy různá stupátka. Po dokončení filmu už jsme v žádném dalším spolu nehráli. Šla jsem studovat, Jirka zpíval s kapelou. Ale pokaždé, když jsme se náhodně sešli, rádi jsme vzpomínali.

 

Kde se film natáčel?

Jiří: Exteriéry v průhonickém parku, donedávna si i moje žena myslela, že se natáčelo i v zámku. Tak to ale nebylo. Uvnitř sídlil Botanický ústav, všechny vnitřní scény vznikaly v ateliéru na Žižkově. Kromě toho byl téměř celý zámek v lešení, takže ve filmu „hrál“ zámecký park, cestičky, po kterých jsme jezdili v kočáru, schody a zahradní domek. Jaké je to uvnitř, jsme se mohli přesvědčit docela nedávno, kdy nás zámkem provedla paní kastelánka. Je nádherný, tak až někdo příště bude natáčet Popelku…

Eva: V průběhu let jsem často vodívala do parku své děti na takové rodinné výlety, je tam opravdu krásně. Teprve před několika lety, když jsme u zahradního domku natáčeli rozhlasové vzpomínání, odemkl ho pan správce a ukázal nám, co je uvnitř – hrábě a lopaty…

 

Kdo byl ten malý kluk, který v livreji lokaje řídil Popelčin kočár?

Jiří: Antonín Navrátil, který v předchozím filmu Vlasty Janečkové skvěle zahrál hlavní roli. Byl to on, kdo také nadaboval „mluvícího holoubka“. Objevil se později i v dalších filmech, několik let byl členem Divadla na Vinohradech. Nejvíce se ale proslavil dabingem, a jak později s úsměvem vyprávěl, holoubek byl jeho první dabingová role.

 

Byla paní režisérka Janečková přísná?

Eva: Byla to velmi rázná žena a věděla přesně, co chce. A já byla šestnáctiletá, trochu neohrabaná holka, takže mi pořád připomínala, abych dávala nohy k sobě, dělala menší kroky, nechodila jako selka… Vzpomínám, jak moc jsem se styděla, když jsem měla Jirku pohladit po vlasech. Paní režisérce se to pořád nějak nezdálo, nakonec si mě vzala stranou a řekla: Představ si, jako bys hladila kocoura…

Jiří: Paní Janečková „velela“ štábu, v němž byly téměř samé ženy, takže my, chlapi, jsme tak trochu trpěli. „Holky“ měly navrch a pořád si z nás utahovaly…

 

 

Jako starší z vás dvou, byl jste Evě Hruškové rádcem?

Jiří: Kdepak, to ona vůbec nepotřebovala. Bylo to „suverénní“ dítě, kamerám zvyklé, měla větší filmové zkušenosti, než já, který jsem byl princem poprvé a vlastně i naposledy. Nejobtížnější pro mě byl tanec. Ač jsem byl absolventem JAMU, tancování nebyla moje disciplína. Naštěstí nás choreografka znala, vymyslela krásné, nijak složité kroky, které jsem nakonec zvládl.

 

Která práce přišla na řadu nejdříve?

Eva: Nejprve se natáčely písničky. Bylo dokonce dohodnuto, že kdyby naše hlasy „neladily“, byla v záloze Naďa Urbánková. Nakonec to nebylo potřeba. Texty jsme zkoušely nejprve tzv. „nasucho“, bez rekvizit a kulis, trůn představovala židle, u níž jsme přeříkávali své milostné dialogy. Měnit slova vůbec nepřipadalo v úvahu, scénář byl jasně daný a musel se přesně dodržet. Vlasta Janečková s Jarmilou Turnovskou se podílely na scénáři a držely se předlohy pohádky Boženy Němcové, tedy žádný prostor pro improvizaci.

 

Celá pohádka je pojata trochu jako muzikál. Je to žánr blízký vašemu srdci?

Jiří: Musím se přiznat, že ačkoli jsem v několika muzikálech hrál, dokonce i v Hudebním divadle v Karlíně, úplně moje parketa to není. Není to ani tak, ani tak, jako divák mám raději operu.

Eva: Já naopak muzikály miluju, a pokud mám šanci zhlédnout je v originále, ať už v Londýně nebo na Broadway v New Yorku, je to pro mě úžasný zážitek. A vlastně i naše představení v Divadle Evy Hruškové a Jana Přeučila jsou muzikály, kde hrajeme, zpíváme, vodíme loutky.

 

Písničky z Popelky, ať už Přestalo se slunce smát, Jedno zrnko popela či váš milostný duet Jako je koráb a další si lidé velmi oblíbili…

Eva: To je pravda, písničky jsou melodické, zpěvné a krásné. Hudbu složil Angelo Michajlov, slova Ivo Fischer. Text písně Jako je koráb, připoután k molu, jako je s ohněm spojen dým, budu já s tebou, budeme spolu, ty jsi má láska, já to vím se dokonce často využíval na svatební oznámení. Tenkrát mi hloubka těch slov nedocházela, dnes ji umím ocenit.

Jiří: Teď něco prozradím, doufám, že se Evička nenaštve. Před časem jsem tento duet zazpíval na svatbě jedné fanynky sám. Moc o to stála, tak jsem jí vyhověl. Nevěsta jihla, ženich nevražil. Svatebčané pobrukovali se mnou, písničku znali.

 

 

Pohádka má skvělé obsazení. Kromě vás patřili k hlavním hvězdám například Ladislav Pešek, Dana Medřická. Jak se vám s nimi spolupracovalo?

Jiří: Dívali jsme se na ně jako na ikony, ale každý jsme měli to své a muselo to „fungovat“ dohromady. Vzhlíželi jsme k nim, sledovali je s obdivem. Pokaždé, když člověk potká někoho zkušeného, byl by blázen, kdyby se nesnažil – jak říkával můj nevlastní otec – krást práci očima, poučit se, nacházet inspiraci.

Eva: Pan Pešek byl velmi kamarádský, paní Medřická hovorná a vtipná – úplně jiná než na jevišti. Vzpomínám, jak jsem v úžasu zůstala stát, když si pan Pešek vyndal k svačině v ubrousku zabalený chleba s tvarohem. Vůbec mi nešlo na mysl, jak může tak skvělý herec jíst tak obyčejné jídlo…

 

Jaké byly Popelčiny šaty? Protože film byl černobílý, neměli jsme možnost vidět jejich barvu…

Eva: Hlavně byly nádherně ušité, opravdu jako pro princeznu. První byly světle modré, s blýskavými výšivkami, druhé měly přijít na řadu stříbrné s růžovým nádechem, třetí zlaté. Nakonec se ale ukázalo, že v černobílém filmu jsou nejefektnější právě ty stříbrné, takže se paní režisérka rozhodla šaty vyměnit. Na druhý ples jsem oblékala šaty zlaté a na poslední, nejdůležitější ples, ty stříbrné. Dnes už by je asi nikdo neoblékl, vážila jsem tenkrát něco málo přes čtyřicet kilogramů…

Jiří: Pro pány tehdejší móda moc výhodná nebyla. Dostal jsem sponu do vlasů, lesklé kalhoty těsně pod kolena. Když jsem je oblékl, Vlasta si posteskla, že v nich mám hubená lýtka. Ale s tím se nic moc nedalo dělat.

 

Emigrace Jana Třísky, který hrál vypravěče, jakéhosi průvodce dějem, znamenala pro film cestu do trezoru, kde byl dvacet let uzamčen. Sešli jste se někdy?

Jiří: Osobně jsem se s ním nikdy nesešel, své vstupy natáčel zvlášť, bez nás. Po jeho odchodu se o pohádce nesmělo ani mluvit, dokonce se jednu dobu uvažovalo, zda by se z filmu jeho scény nedaly vystřihnout, ale ani k tomu „mocní“ nedali svolení.

Eva: V roce 1996 jsme písničky pod vedením Angelo Michajlova znovu nazpívali a Jan Tříska kvůli tomu přijel z Ameriky. Do té doby celý film nikdy neviděl, a když jsme ho vezli autem z letiště, chtěl vědět, kdo vlastně hrál Popelku…

 

Došlo při natáčení k nějaké kuriózní situaci?

Eva: Jako v mnoha jiných filmech, náročné byly scény se zvířaty, tady s holuby. Přítomen byl jejich chovatel, který byl v pohodě, zato ostatní moc ne. Dostala jsem za úkol, abych napřed pana chovatele navštívila, na holuby si zvykla a nebála se jich. Když mi pak jeden sedal na ruku, muselo být naprosté ticho, nikdo se nesměl ani pohnout. V jedné scéně měla paní Medřická udělat kšááá a holoubka odehnat z okna. Zhostila se úkolu tak svědomitě a razantně, že holub uletěl až do Prahy.

 

Nemrzelo vás, že jen o několik let později byla natočena pohádka Tři oříšky pro Popelku, která tu vaši zastínila?

Eva: Ani nevím, byl to úplně jiný film, jiná pohádka. Nedalo se to srovnávat.

 

Čím je film o Popelce z roku 1969 výjimečný?

Jiří: Je to poctivá pohádka, která věrně vypráví příběh, jak se princ zamiluje do obyčejné nevinné dívenky. A Evička tím, jak vypadala, jak hrála, byla pravdivá a uvěřitelná, neprotřelá, nezkušená – a na filmu je to vidět. S odstupem času je to pro mě stále zřetelnější. A i dnes, po letech, když odcházím z nějaké společnosti, se ozve: A pozdravujte Popelku!

 

 

Paní Hrušková, v průběhu natáčení vám bylo šestnáct, sedmnáct let. Měla jste s sebou nějaké „garde“?

Eva: Byla se mnou babička a nespustila mě z očí. Ona totiž ve filmu také hrála, byla dvorní dámou na plese. S paní režisérkou se znala z doby, kdy mě jako dítě doprovázela na natáčení. Jednou, jen tak pro zábavu, jsem v hloučku mladých tanečnic předváděla, jako bych omdlela. Vůbec mě nenapadlo, jak babičku vylekám. Spolu s režisérkou ke mně utíkaly, moc mě to pak mrzelo.

 

Jak na premiéru reagovali vaši fanoušci, přišly nějaké dopisy?

Jiří: Když se pohádka vysílala, byla u nás doma na návštěvě Hana Maciuchová, velká kamarádka mé první ženy. Byla to už tenkrát známá herečka Divadla na Vinohradech a já měl obrovský strach, co tomu bude říkat. Bál jsem se i reakcí diváků, druhý den jsem se styděl vyjít na ulici. Ale protože reakce byly pozitivní, brzy mě to přešlo.

Eva: Přicházely stovky dopisů, posílali nám je z televize v krabicích. Po několika letech, když jsem se stěhovala z bytu a začala tam bydlet má sestra, při „generálním úklidu“ hodila krabici s dopisy do sběru. Když jsem se to dozvěděla, tekly mi slzy jak hrachy, měla jsem pocit, jako by mi „ukradli“ kus sebe samé…

 

Díváte se, když Popelku dávají v televizi?

Jiří: Přiznám se, že ani ne. Kdybych chtěl, mohl bych si pohádku pustit na videu, ale nedělám to. Zato moje vnučka se chlubí kamarádkám, že děda byl princ…

Eva: Se svými třemi syny jsem postupně, jak dorůstali, Popelku sledovala. Ani jeden nevydržel déle než deset minut, nemohli snést, jak macecha jejich mamince ubližuje. Vloni jsem se na film dívala se svým mužem, který ho do té doby nikdy neviděl. Sedli jsme si do křesel, dali si kávu a já s napětím čekala, co tomu řekne. – Jó, no…hezké – ozvalo se.

Jiří: Musíme ale přiznat, že Honza Přeučil je jeden z největších dobráků, které znám, ten by ani nedokázal říct něco negativního, takže to není úplně objektivní. Ale dojemné reakce diváků, kteří mají dodnes naši Popelku v srdci, a i po padesáti letech se k ní rádi vracejí, jsou jistotou, že na té pohádce musí něco být.

 

Eva Hrušková se narodila v roce 1952 v České Skalici. Jako dítě byla vybrána do pořadu Hledáme písničky pro děti. Vystudovala loutkoherectví a dramaturgii na DAMU, Popelka byla její největší filmovou rolí. V roce 2000 se provdala za herce Jana Přeučila. Společně založili Divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila, se kterým jezdí za dětmi po celé republice s pohádkami a muzikály, v nichž hrají, zpívají a vodí loutky, jedno z nejúspěšnějších představení přibližuje malým divákům naše pověsti. Je maminkou tří dospělých synů a také už babičkou.

 

Jiří Štědroň se narodil v roce 1942 ve Vyškově. Vystudoval herectví na JAMU, největší popularitu u posluchačů mu ale přinesly písničky. Je interpretem hitů – například písní Belinda, Barbara, Sedmikráska… V současné době je členem Divadla Semafor, kde hraje v několika inscenacích. Je také autorem knižních příběhů ze života, jeho zatím poslední, osmá kniha, má název Místo ale říkej a právě vychází.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský a AOS Publishing

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test