11/2020

Své problémy nikdy neřeším ústupem

Je energická, přímá, otevřená a moc dobře se s ní povídá. Mezzosopranistka Dagmar Pecková patří k našim nejlepším operním pěvkyním. Vystoupila na předních světových jevištích, na prknech Národního divadla ztvárnila nezapomenutelnou Carmen, za niž si v roce 1999 odnesla Cenu Thálie.

V rodné Chrudimi založila festival Zlatá Pecka, její přednes Mahlerových písní je diváky i kritikou nadšeně přijímán. V mládí vyhrála Cenu Antonína Dvořáka v Karlových Varech, ale i pěveckou soutěž Pražského jara. Nebrání se spolupráci s hudebníky jiných žánrů, a tak sklízela obrovský aplaus i jako host koncertů Spirituál kvintetu či Hradišťanu, v zaplněné O2 aréně vystoupila v projektu Adama Plachetky Bez mantinelů. "Nelituju ničeho," říká, "co bylo, už se stejně nedá vrátit, dívám se raději kupředu."

Jaké bylo vaše dětství, kdo vám předal lásku k hudbě?

Děda z máminy strany byl nadšený muzikant. Doma se hrálo, zpívalo a bylo veselo. Vzpomínám, že babička raději, než by vařila, vyrážela se mnou do polí sbírat klásky pro slepice, a děda v klidu chystal polévku, do níž použil cibule gladiol. Jistou osobitost mám v genech po nich.

Byla vaše profesní cesta přímočará?

Začínala jsem hrou na klavír, protože byl doma a hrála na něj už moje starší sestra, ale moc mě to nebavilo. Maminka by si byla přála, abych se věnovala baletu, ale správně posoudila mé možnosti a zpěv zas nebyl jejím představám tak vzdálen. Doma mě všichni vždy podporovali. Nebylo jednoduché se mnou vyjít, byla jsem od malička svéhlavá holčička a jsem vděčná mamince, že to se mnou "přežila".

Dagmar Pecková je naše přední interpretka klasické hudby. Narodila se v roce 1961 v Chrudimi, je absolventkou Pražské konzervatoře. Koncertovala na předních světových jevištích - v Londýně, Madridu, Vídni, představila se v Japonsku, Koreji, zpívala v San Francisku, v newyorské Carnegie Hall i v Bostonu. Vydala desítky úspěšných alb, v poslední době třeba Mahlerovu Píseň o zemi, Wanted - Písně Kurta Weilla, Nativitas - vánoční koledy, The Magical Gallery. Manželem Dagmar Peckové je německý hudebník Klaus Schiesser, je matkou syna Theodora a dcery Dorothey. Její životopis z pera publicisty Lukáše Kuty má název Dítě štěstěny.

Takže jste se rozhodla pro studium na konzervatoři...

Ano, a po ní měla asi následovat AMU, ale tenkrát se mi to nezdálo důležité. Už při studiu jsem vystupovala v divadle v Plzni, poté přišlo angažmá v Karlíně. Měla jsem pocit, že by mi další studia nic nového nepřinesla - mládí mívá drzé čelo a myslí si, že svět je tu pro něj a všem ještě ukáže. Teprve s věkem přichází i pocit odpovědnosti, větší schopnost sebekritiky.

Přála jste si od začátku být jiná, odlišovat se?

Nikdy jsem si na nic nehrála, vždycky jsem se snažila být svá, tak jak to cítím a za čím si stojím. Své názory neskrývám, i když se mi to občas vymstilo. Naučila jsem se netrápit se tím a žít v souladu sama se sebou. V mém věku se mi příčí dokazovat, že jsem už někde něco dokázala. Vnímám jako velkou drzost, když mě neustále kritizují a shazují lidé, kteří sami nic podobného jako já ani nezkusili. Je to směšné.

Jak vzpomínáte na své pedagogy?

V životě se mi vždy dařilo nalézt lidi, kteří mi pomohli a přivedli mě na správnou cestu. Jednou z nejdůležitějších v mém profesním životě byla paní profesorka Denygrová. "Našly" jsme se díky tomu, že mi přišla rozmluvit známost se svým synem. Lásku jsem nezískala, ale získala jsem přítelkyni, rádkyni a celoživotní průvodkyni mým profesním životem.

Přišla jsem do Prahy na Státní konzervatoř jako nevybroušený diamant s třemi oktávami, odcházela s oktávou jednou. Naštěstí můj talent a vůle byly tak silné, že i přesto jsem vyhrála mezinárodní pěveckou soutěž v Karlových Varech, získala angažmá v Karlíně. Tenkrát se mě paní Denygrová ujala, postavila mi hlas, probudila ve mně víru v sebe, naučila mě vše, co je pro zpěvačku podstatné. Nikdy jí za to nepřestanu být vděčná.

Jak pečujete o svůj hlas?

O žádných zvláštnostech nevím. V určitém věku, který u ženy souvisí s přechodem, potřebuje hlas daleko víc odpočinku. Nesmím se přepínat, potřebuji nejméně den oddechu mezi jednotlivými koncerty, abych si mohla být jistá, že bude vše v pořádku. Hormony jsou pro tělo důležité a hlasivky jsou součástí našeho těla. Ženy zpěvačky, pokud chtějí zpívat i ve starším věku, musí být velmi obezřetné.

Není pro vás v operní roli herecký projev rušivý?

Naopak. Nerada na jevišti jen stojím, potřebuju postavu prožívat. Když jsem hrála Herodiadu v Salome, všichni se mi smáli, jen ať si tu postavu "netahám" domů. V současné době zkouším i hereckou práci, s Bárou Hrzánovou jsme před třemi lety s režisérem Jirákem uvedli premiéru hry Carmen Y Carmen. Bylo to v rámci festivalu Zlatá Pecka, letos se pro stejný festival učím roli ve hře Mistrovská lekce o Marii Callas. Premiéra bude 30. srpna, poté bude představení na repertoáru divadla v Mladé Boleslavi.

Šéf opery Národního divadla Zdeněk Košler vás na počátku vaší kariéry odmítl...

Zcela nekompromisně - že nemám talent a nemám v Národním co dělat. Nikdy neuznal, že se mýlil. O pár let později jsem dostala nabídku na roli v opeře Cosi fan tutte, kterou on dirigoval ve Státní opeře. V té době už jsem v Německu za stejnou roli získala Cenu berlínské kritiky, což byl velký úspěch. Jenže tady mě Košler jako dirigent neustále kritizoval, dělal mi naschvály. Deptal mě tak, že jsem mu po premiéře od srdce řekla, co si myslím a odkráčela středem. Dodneška v Čechách neustále narážím: my to děláme jinak, to musíte tak a tak... Lidé mě mají rádi, kritici naopak. Už jejich hodnocení ani nečtu, nevěřím jim, mnozí nejsou vůbec kompetentní. Jako by je bavilo urážet druhé, nechápu to.

Do Národního divadla jste se vrátila jako nezapomenutelná Carmen a získala za ni v roce 1999 Cenu Thálie...

To byla jiná situace, otevřený a přátelský pan ředitel Srstka, parta nadšených lidí, jeden velký "mejdan" devadesátých let, to už se pak nikdy nezopakovalo. Měli mě rádi, přijali mě s otevřenou náručí a myslím, že i proto se to tak povedlo. Cítila jsem se tam moc dobře.

Jaký konkrétní úspěch v Německu "rozjel" vaši světovou kariéru?

Odjela jsem tam vlastně "na zapřenou", když mě v Národním odmítli. Nikdy se nevzdávám: nechtějí mě tam, zkusím to jinde. Neuměla jsem ani slovo německy, ale po předzpívání v drážďanské opeře mě okamžitě přijali. Bylo mi dvacet šest let, když jsem zpívala hlavní roli Roziny v Lazebníku sevillském a o rok později Cherubína ve Figarově svatbě. Ale asi nejdůležitějším odrazovým můstkem mé kariéry se stal slavnostní galakoncert, který se pořádal na oslavu výročí Verdiho. Televizní přenos šel do celé západní Evropy. Na poslední chvíli jsem zastoupila nemocnou kolegyni, přes noc jsem se naučila roli v italštině. Dnes bych to riziko nepodstoupila, ale tenkrát jsem byla otevřená úplně všemu. Koncert měl velký úspěch a manažerka, který si mě poté vyhledala, mi pomohla otevřít dveře do celého světa.

Dá se při interpretaci klasické hudby improvizovat?

S výrazem, barvou, hlasem, ale určitě ne s notami. Neustále je mi předhazováno, že dílo se má zpívat tak a tak, protože to tak zpívala ta a ta... Ale to v notách není! Interpret by měl zpívat jak to sám cítí, proč bych měla někoho napodobovat? Já zpívám a chci zpívat jako Pecková, a tak to taky zůstane.

Máte raději přísné nebo mírné dirigenty?

Mám ráda ty, kteří milují muziku a jejichž přísnost je opodstatněná. Baví mě, když mi otevírají nový pohled, když mě ovlivňují. Potkala jsem jich v životě několik: Libora Peška, Jiřího Běhohlávka, nedávno jsem pro sebe objevila Jaroslava Krčka, ale i mladého Jana Kučeru, jehož přístup k interpretaci mám velmi ráda. To samé platí i pro režiséry. V dnešní době se mnozí snaží inscenací šokovat, získat zájem za každou cenu. Opravdu klasická představení jsou potom balzámem na duši, bohužel je jich velmi málo.

Největšího uznání vašeho mistrovství se vám dostalo nahrávkou písní Gustava Mahlera. Proč právě on?

Jiří Běhohlávek se chystal natočit Druhou Mahlerovu symfonii a oslovil mě s prosbou o spolupráci. Do té doby jsem ho nikdy nezpívala, téměř nic jsem o něm nevěděla. S pomocí paní profesorky Denygrové jsem se naučila jak ho chápat, prožívat, zpívat. Podstatou Mahlerových písní je duševno a technika, i když je důležitá, je až na druhém místě. Zavřít oči a představit si to, o čem zpívám. Je tam tolik deprese, dávala jsem do zpěvu svou duši, své prožitky.

Vaše problémy s depresemi, syndromem vyhoření, jsou veřejným tajemstvím. Co vás dostalo zpátky?

Není to tajemství, sama jsem to na sebe "práskla". Chtěla jsem být nejlepší zpěvačkou, nejlepší matkou, nejlepší manželkou... a najednou jsem nemohla vylézt z postele. Rady lékařů jsou jistě důležité, léky potřebné, jenže jednou je nutné s nimi skončit a postavit se realitě. To za mě nikdo neudělal, musela jsem v sobě najít sílu postavit se, pokračovat dál, najít smysl života i cestu. Bez vlastního nasazení to nejde, věděla jsem, že je to jen na mně. Naučila jsem se najít v sobě sílu čelit zlobě i lidem, kteří by mě rádi viděli na kolenou.

Pozornost upoutáváte nejen zpěvem, ale také extravagantním účesem, oblečením. Ptáte se na názor svého manžela?

Moje oblečení, účes - to jsem já. Jsem spontánní a pudový člověk, dělám to, co považuji za správné. Když jsem chtěla dítě, neohlížela jsem se na nic. Neposlouchala jsem ani maminku, která předvídala neblahý konec mého manželství. Přišel, bolestně se řešil, ale už je to za mnou. Se současným mužem žijeme dvacet let, je velmi tolerantní, i když to se mnou nemá úplně jednoduché. Ale vždycky se nakonec domluvíme. Už dávno pochopil, že bych se nezměnila. Nechávám druhé žít a pro sebe vyžaduji totéž.

Dosáhla jste všeho, co jste si přála?

Vzhledem ke svým možnostem jsem spokojena s tím, čeho jsem dosáhla, jak jsem se svým talentem naložila. Někdy to stálo hodně úsilí, ale vždycky to byla radost. Stála jsem na mnoha světových pódiích, natočila alba nádherné hudby, mám dvě báječné děti a spoustu plánů do budoucna. Co víc si přát.

Autorka: Eva Procházková, Foto: Pavel Petruška, Daniel Jäger


Ráno rozhodně neříkám manželce, že jdu do poslání

Denně nahlížejí do nitra problémů. Profesor Vladimír Beneš odhaluje pravdu v hlubinách mozků svých pacientů, zatímco novinář Martin Moravec se dostává na dřeň při své reportérské práci. Tito dva v loňském roce spojili své síly a napsali knižní rozhovor o práci i soukromí prof. Beneše, jenž je napínavou sondou do života muže, který zachránil a jistě ještě zachrání mnoho pacientů. Jak a kde se jejich dráhy střetly, zda je práce lékaře posláním, ale i kolik pravdy je v seriálech z lékařského prostředí, prozradili pánové v rozhovoru.

Pánové, kdy a jak vznikl impuls k napsání knihy?

Moravec: Mám začít?

Beneš: No, tak byl to váš nápad.

Moravec: Dobře, byl. A docela dlouho jsem jej nosil v hlavě. Jenže jsem měl trochu strach se pana profesora zeptat. Určitě má takových nabídek desítky a ani nebude mít čas, říkal jsem si.

Beneš: A jak jste se pletl.

Moravec: Tak jsem jednoho dne sepsal asi nejdelší e-mail svého života. Všechno jsem tam vysvětlil, popsal, jak by knížka vypadala a jak bych ji rozdělil do kapitol. Odpověď mi přišla asi za dvě minuty. Dvě slova: ANO, RÁD.

Beneš: Při praxi v Americe jsem se naučil, jak nezbytnou součástí medicíny je právě marketing. A proto neodmítnu žádnou šanci svůj obor propagovat.

Moravec: Tady jste ale trochu riskoval, ne? Vždyť jsme se vůbec neznali.

Beneš: Ale já se na vás ptal, nemyslete si. Odpověděli mi, že jsem se svěřil do dobrých rukou. Což jsem vám ani neříkal, abyste náhodou nezpychl. Taky jsem si přečetl vaši knížku s Gábinou Koukalovou. Výborná. Ona i ta kniha.

Proč jste se vlastně po sportovních biografiích rozhodl pro rozhovor právě s lékařem?

Moravec (na snímku vpravo): Myslel jsem na to už roky. Jednak abych jako spisovatel nezapadl do nějaké škatulky, a jednak doktoři jsou jedno z mála povolání, které naše společnost ještě uznává. I když... vlastně jsem netoužil ani tak po lékaři, jako po osobnosti, která umí mluvit chytře, zábavně a zároveň trochu provokativně. A asi jsem vybral dobře. Ohlasy na knihu i prodeje jsou skvělé.

Pane profesore, zdává se vám někdy o práci, ať už v dobrém nebo v podobě nočních můr?

Beneš: To byste se mohla zeptat mé ženy, kterou občas ve spaní bouchnu rukou, protože od ní ve snu beru nástroj. Jednou jsem ji prý i kopl - to bylo zase po nějakém fotbalovém zápase. Takže ano, zdá. Ne o konkrétním zákroku, který jsem ten den dělal, ale jinak jsou ty sny docela reálné. Odhaluju při nich aneuryzmata i odsávám nádory.

Prof. Vladimír Beneš (1953) je český lékař, přední neurochirurg, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha a 1. LF UK. Působí ve funkci předsedy České neurochirurgické společnosti a byl prezidentem Evropské asociace neurochirurgických společností. Také vede subkatedru neurochirurgie na Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ). Jeho otec i syn jsou rovněž neurochirurgové. Jeho zálibou je entomologie.

Kolik operací jste za život udělal?

Beneš: Před pár lety jsem je přestal počítat, ale podle toho, kolik jich bylo do té doby a jakým tempem operuji dnes, bude jich už osm tisíc. Ale samozřejmě nejsou všechny stejné. Některé trvaly pár minut, ta nejdelší naopak dvacet čtyři hodiny.

Berete svou práci jako poslání?

Moravec: Teď si poslechnete přednášku! (směje se)

Beneš: Ne, neberu! Nemám rád zbožšťování naší práce. Ano, mám při ní obrovskou zodpovědnost, ale je to pořád práce. Ráno neříkám manželce, že jdu do poslání.

Martine, vy svou práci považujete za určitý druh poslání?

Moravec: Já tedy manželku nemám, ale taky bych jí o žádném poslání ráno neříkal. I když to zní hezky, vznešeně. Na druhou stranu neznám moc hezčích pocitů, než když jedu metrem a někdo si čte mou knihu nebo článek. Tedy pokud jej nepřelistuje. Bude to asi stejné, jako když za panem profesorem přijde spokojený pacient po zákroku. I když psaní je proti tomu samozřejmě prkotina.

Martin Moravec (1981) je novinář, vedoucí Magazínu Dnes, autor sportovních reportáží a spisovatel. Svou kariéru začal v redakci Orlických novin. Začínal jako sportovní elév, postupně se soustředil především na tenis. V roce 2003 přešel do čtvrtečního Magazínu DNES, který od roku 2006 (s krátkou přestávkou) řídí. Od té doby píše každý týden sloupky, a kromě práce v novinách učí budoucí žurnalisty, natočil několik dílů dokumentu 13. komnata, moderuje různé akce a komentoval tenis na Eurosportu. Na kontě už má pět knih.

Pane profesore, jsou všechny mozky stejné? Lze rozeznat mozek muže a ženy?

Beneš: Tady už byste uměl odpovědět za mě, ne?

Moravec: Jistě, to už jsem se naučil. Mozek ženy má o tři sta gramů míň.

Beneš: Je to tak. Nechci se tím dotknout žen, je to čistý biologický fakt. Ale kdybych nevěděl, koho zrovna operuji - což samozřejmě vím - mozek muže a ženy bych od sebe nerozeznal. Stejně jako bych nepoznal mozek vysokoškolského profesora s pěti tituly od někoho, komu mnoho rozumu naděleno nebylo. Čili k vaší otázce: ano, všechny mozky jsou stejné.

Jaký je váš názor na diagnózy přes internet?

Beneš: Já naštěstí dělám obor, ve kterém za mnou lidi nechodí a nechtějí operovat podle obrázků z internetu nebo podle toho, co viděli v seriálech. Ale samozřejmě - internet je největší revolucí lidstva a proměnil i medicínu. Zkušenost mám ovšem jednoduchou. Kdo za mnou přijde, že má podle internetu příznaky nádoru v hlavě, nikdy mu nic není.

Dáváte si během dlouhých operací pauzy?

Beneš: Jestli myslíte třeba na záchod, tak to ne. Při operacích se tak soustředím, že si na nic takového ani nevzpomenu. Ale když občas něco nejde, mí kolegové vycítí, že jsem nervózní, a sami navrhnou, abychom šli na kafe.

Moravec: A pacient vám tam mezitím leží?

Beneš: Jdeme samozřejmě jen na pár minut, k sestrám do kamrlíku, který je hned vedle sálu. A druhou pauzu jsem se naučil dělat už před mnoha lety. Když je operace hotová, ale ještě před závěrečným šitím, jdeme na zhruba čtvrt hodiny nebo dvacet minut pryč ze sálu. V našem oboru je totiž rozhodující zastavit veškeré zdroje krvácení. Když se po těch dvaceti minutách vrátím a žádná krev neteče, už ani nepoteče a může se šít.

Díváte se rádi na seriály a filmy z lékařského prostředí?

Moravec: Já docela ano. I když bych spíš měl použít minulý čas. Mým oblíbeným seriálem byla Pohotovost, než mi ji tady pan profesor pohanil.

Beneš: To je ta blbost, kde někoho operovali ve výtahu? Já bych o seriálech radši moc nemluvil, protože bych se rozčílil. S realitou nemají společného vůbec nic. Snad jen Nemocnice na kraji města měla nějakou úroveň. Tedy až na primáře Sovu, to byl takový světec, že bych s ním vydržel pracovat asi tři minuty. Pak bych ho buď zabil, nebo dal výpověď a utekl jinam.

Čím se rádi bavíte ve volném čase?

Moravec: Už jsme spolu dvakrát byli hrát tenis, to je pro nás oba ze sportů asi číslo jedno. Ale nevím, jestli tohle téma úplně načínat...

Beneš: No jen to řekněte. Minule jsme hráli čtyřhru a prohráli ze stavu 6:1, 4:0. Dodnes mě to štve.

Tak zpátky k práci. Jak vypadá váš pracovní den?

Beneš: Já vstávám v půl sedmé a už v půl osmé se s kolegy scházíme na hlášení.

Moravec: To je v redakci ještě tma a ani noha. Já jsem tou dobou buď v posilovně, nebo na kurtu.

Beneš: V osm se každý rozeběhneme za svou prací a přede mnou jsou operace. Čekám, až mě zavolají na sál, a když je dlouhý den, jsem tam až do pozdního odpoledne.

Moravec: My máme poradu v časopise až v jedenáct. Ale zase pak píšeme po nocích.

Bojíte se lékařů?

Beneš: Já? Ne že se jich bojím, já se jich děsím! Víte, co všechno se v nemocnici může stát? Vždyť to je nejnebezpečnější místo na světě.

Moravec: Se mnou je to bohužel stejné. Bojím - a dokonce mám pocit, že čím dál víc. Bojím se i zubařů. I když jak říká pan profesor, který se zubařů bál dřív taky...

Beneš: ... v 21. století už by u zubaře nemělo nic bolet.

Máte nějaký zlozvyk?

Moravec: Tak to je jednoduché. Z našich schůzek jsem vždycky odcházel, jako bych vylezl z udírny.

Beneš: Kouřím dlouho a už asi nepřestanu. Ve svém věku mám snad na nějakou neřest právo.

Moravec: Tohle jste mi vlastně nikdy nevysvětlil. Dodnes nechápu, proč doktoři kouří, přejídají se, pijí, když sami nejlíp vědí, co to s tělem dělá.

Beneš: Já začal v pubertě a je to víceméně jediný můj zlozvyk. Tvrdý alkohol ani víno nepiji. A na to, abyste pochopil, že kouření není zdravé, nemusíte být doktor.

Martine, jaký největší pracovní sen či vizi do budoucna máte?

Moravec: Chtěl bych napsat román. V hlavě už ho mám. Ale na to budu potřebovat roční volno, a to teď nepřipadá v úvahu. Třeba za pár let.

A nechystáte pro nás ani žádnou další knížku?

Moravec: Teď se chystám na měsíc do Španělska učit se jazyk. Jeden kamarád mě nedávno trochu zaskočil otázkou: A jaký? Tak radši rovnou říkám, že španělštinu. A možná se tam večer nad vínem rozhodnu pro jeden z několika nápadů, které mám...

Autorka: Helena Herynková, Foto: archiv knihkupectví Luxor


Františka si vymyslel lázeňský fotograf

Ve Františkových Lázních se s ním setkáte na každém rohu. Je na řadě výkladních skříní, na pohlednicích, na sloupcích s rozcestníky i na oplatkách. Socha nahého chlapce sedícího na kouli a držícího v rukách rybu je symbolem lázní. Ale až novodobou. Přesto se historikové neshodují, od kdy se malý František v městečku na severozápadě Čech objevil poprvé.

Dnes je soška malého chlapce s rybou opravdovým kultem Františkových Lázní, kterého si zamiluje snad každý návštěvník. Se vznikem lázní v roce 1793 nemá nic společného a ani s jejich zakladatelem, rakouským císařem Františkem I. Ten v roce 1793 svým výnosem pojmenoval letovisko Kaiser Franzes Dorf - Ves císaře Františka. Po císaři byl pojmenován i nejstarší pramen v oblasti.

Jedna z nejmilejších českých legend

Socha malého Františka je v lázeňském parku hned vedle nejstaršího pramene. Poprvé se tam objevila po roce 1945, několikrát byla zničena a od konce šedesátých let byla k vidění jen občas. Posledních třicet let stojí stále na svém místě vedle Františkova pramene v samém centru lázní.

Ale ani poválečná léta nejsou dobou vzniku původní parkové plastiky. Historikové se s rokem jejího prvního umístění v zahradě u lázeňského domu Esplan rozcházejí - jedni uvádějí rok 1922, jiní 1924 a někteří dokonce 1934. Možná to není až tak důležité.

Zajímavější je legenda o malém Františkovi. Stojí za ní lázeňský fotograf Otta Škarda, který chtěl něco typického, u čeho by mohl fotit hlavně pacientky. A tak vymyslel jednu z nejmilejších legend v Čechách. Podle ní každá žena, která si na sošku sáhne a přeje si miminko, skutečně brzy otěhotní. Domluvil se s františkolázeňským (někdo říká chebským) sochařem Adolfem Mayerlem a ten plastiku vytvořil. Tím byly legenda i místo na fotografování na světě.

Je to už několikátý František

František má představovat nejmocnější ze zdejších léčebných zdrojů, který pomáhá mimo jiné v léčbě ženské sterility a dalších gynekologických potíží. Fotograf Škarda tvrdil, že pacientky mají sáhnout na palec levé nohy malého Frantíka a v duchu vyslovit své přání otěhotnět. Už není jasné, kdo později přišel s myšlenkou, že aby to bylo na sto procent, je potřeba sáhnout na - jak to decentně napsat - no, prostě na pindíka. Jisté je, že pacientky sahají pro jistotu na obojí. A obojí je tedy na bronzové sošce patřičně ohmatané a vyleštěné. A to v žádném případě nejde ani o původní a ani o první napodobeninu sošky s rybou, kterou František pevně drží ve svých ručkách a která symbolizuje plodnost.

Originál sochy Františka byl bohužel několikrát poškozen. V roce 1960 byla proto nahrazena kopií sochaře Vítězslava Eibla z Mariánských Lázní. Ani ta však na místě dlouho nevydržela a na přelomu let 1961 a 1962 byla nenávratně zničena. Lázeňská komise ji tehdy doporučovala už neobnovovat a na její místo měla být umístěna socha Matka s dítětem od Jindřicha Wielguse (dnes je vystavena před Dvoranou Glauberových pramenů). Touha některých obyvatel města mít Františka byla však tak veliká, že lázeňští fotografové nechali nakonec původní Mayerlovu sochu opravit a za vhodného počasí ji ukazovali na nejrůznějších místech města. Původní socha Františka poté na dlouhou dobu zmizela neznámo kam a objevena byla až po revoluci v ateliéru fotografky Jany Havlové, která ji věnovala muzeu, kde je dodnes návštěvníkům volně přístupná.

Socha, kterou můžete obdivovat dnes u Františkova pramene, je několikátou kopií. Autory té současné z roku 1967 jsou Oskar Kozák a Jiří Lendr z Prahy. Podobně jako původní Mayerlova socha sedí i tato na kouli a v ruce drží rybu, čímž je zachována alespoň částečná souvislost mezi oběma díly. Baculatost a celkové vyznění původní sochy se však sochařům napodobit nepodařilo.

I v zimě se o něj hezky starají

Léčivé účinky františkolázeňských pramenů jsou známy od 15. století. Vodu z nich používali nejen místní, ale byla prodávána i po celém Německu. V roce 1700 prodej františkolázeňské vody v Německu převýšil objem vody pocházející ze všech tamních lázní.

Dnes se ve Františkových Lázních léčí nemoci srdce a cév, onkologické a gynekologické nemoci a onemocnění pohybového aparátu.Tradiční léčebné procedury s výlučným užitím františkolázeňských léčivých zdrojů využívají klienti z poloviny od nás, z druhé půle ze zahraničí, zejména z Německa. Ostatně léčí i pohyb ve zdejších parcích, které se rozkládají na úctyhodné ploše 220 hektarů.

Bez sošky malého Frnatiška by lázně nebyly tím, čím jsou. A že si ho tam váží, dokazují i zimní doplňky - tedy čepice a šála. A aby to ladilo i s parkem, dostal i ten podobné "oblečení".

Text a foto: Alois Žižka