14/2020

Od dětství rádi čtou - dnes vydávají knihy sami

Nakladatelství Altenberg svou produkcí zamýšlí obohacovat český knižní trh a těšit české čtenářky a čtenáře podobně jako kdysi mince z jihlavského stříbra obohacovaly českou královskou pokladnici a těšily každého, kdo měl alespoň jednu doma. Krásné motto pro knižní stánek. Proto jsme se Barbory a Josefa Kodetových zeptali, jak to všechno vzniklo. Jejich odpovědi jistě udělají radost i vám.

Kdy jste se rozhodli, že se stanete součástí knižního trhu?

B.: Mít vlastní nakladatelství bylo nejprve snem mého manžela. Časem tento sen začínal mít konkrétnější obrysy a definitivním spouštěčem založení bylo rozhodnutí vydat knihu Flandil ve školce. To se stalo před Vánoci roku 2016.

Byli jste dobří čtenáři? Máte oblíbené knihy?

J.: Od dětství oba rádi čteme. Obliba konkrétních autorů a knih se pochopitelně s věkem mění. Kromě beletrie má v naší domácí knihovně své místo i řada titulů z oblasti medicíny, psychologie, historie, současných politicko-společenských témat či duchovního života.

Josef Kodet (*1978 v Jihlavě), absolvent kroatistiky a slovenistiky na FF UK v Praze. Po patnáctiletých zkušenostech se státní a veřejnou správou i soukromým sektorem nyní působí v Nakladatelství Altenberg. Angažuje se rovněž v komunální politice jako jihlavský zastupitel a předseda městské organizace KDU-ČSL.

Přechod od čtenáře k nakladateli není jednoduchý. Lekli jste se něčeho v počátku nebo jste se vrhli do vydávání knih hlava nehlava?

B.: Začátky nakladatelství byly hodně spontánní. Velkým motorem byl pro nás obrovský úspěch první knihy, která se stala bestsellerem a dodnes patří k nejúspěšnějším titulům našeho nakladatelství.

Barbora Kodetová (*1983 v Jihlavě), absolventka 3. LF UK v Praze. Po studiích působila na odděleních kardiologie a interny v jihlavské nemocnici. Tři mateřské a rodičovské dovolené ji nasměrovaly k práci obvodní lékařky, psychosomatické medicíně a založení Nakladatelství Altenberg.

Jak jste si rozdělili jednotlivé činnosti, nebo děláte oba tak trochu všechno?

J.: Žena se věnuje spíše propagaci a sociálním sítím, běžné provozní záležitosti řeším většinou já. U některých titulů figuruji rovněž jako odpovědný redaktor či překladatel. O zásadních věcech, například o edičním plánu, rozhodujeme ale společně.

Vaše knížky jsou pěkně ilustrované. Je těžké vybrat dobře ilustrátora a má při výběru své slovo i autora textu?

B.: U ilustrovaných knih zohledňujeme přání autora. Zatím jsme ale měli to štěstí, že si autoři své ilustrátory přivedli sami. Jedna naše autorka - Klára Mayerová (na fotografii vpravo) - si své knihy dokonce i sama ilustruje.

Co na to říkají děti, že máte kolem sebe pořád knihy, autory, rukopisy?

J.: Myslím, že našim dětem se naše práce líbí. Z reakcí okolí a přátel určitě vnímají, že se rodiče věnují něčemu, co je baví a co přináší užitek i druhým. Občas nám pomáhají a obzvláště milují cesty do skladu a ježdění paletovým vozíkem. Někdy je ale těžší vysvětlit, že ve věku osm, šest a pět let se vším ještě úplně pomáhat nemohou.

Která kniha byla první? Čím okouzlila knižní svět? Představte nám produkci nakladatelství trochu podrobněji...

J.: Jednu část produkce tvoří domácí a překladová beletrie. Zvláštní místo pak zaujímá literatura pro děti a mládež. Dalším významnou část tvoří tituly z oblasti výživy a zdravého životního stylu od předních světových odborníků. Je důležité zmínit, že tyto knihy založené na poznatcích moderní medicíny vydáváme bez podpory farmaceutického průmyslu, zdravotních pojišťoven či jiných sponzorů. V nabídce máme i komiks pro mládež o listopadu 1989.

Zbývá vám čas na odpočinek? Jak trávíte chvíle volna?

B.: Ráda prokládám svůj pracovní čas zkoušením nových receptů v kuchyni nebo třeba hrou na klavír, mezi manželovy koníčky patří četba a filatelie. Všichni společně rádi chodíme na procházky a jezdíme na výlety. Někdy se ale neubráníme rozhovorům o práci i ve chvílích volna. Pokud jsme však v tu chvíli i s dětmi, dost jasně nám umí dát najevo (a správně!), že člověk nežije proto, aby jen pracoval.

Čtete dětem před spaním? Nakolik se vám daří vychovat čtenáře?

J.: Ano, čteme před spaním každý den a nejstarší dcera si už občas čte sama. Na děti určitě velmi výchovně zapůsobí, když tu a tam uvidí rodiče s knihou. Proto se také sami někdy snažíme něco málo přečíst i přes den a nejen večer, kdy už děti spí a člověk má na čtení svůj klid.

Prozradíte nám loňský nejúspěšnější titul?

B.: Nejúspěšnějším vloni vydaným titulem je kniha Kláry Mayerové Kdy má králík bobky?, která unikátním spojením formy textu, ilustrace a komiksu zpracovává obtížné a přitom velmi rozšířené téma šikany. Celkově nejprodávanějšími tituly roku 2019 pak byly knihy Flandil ve školce a její volné pokračování Flandil u doktora.

Zklamalo vás něco v nakladatelské branži? Nebo naopak mile překvapilo?

J.: Nakladatelská činnost je v podstatě podnikání jako každé jiné, které se řídí principy nabídky a poptávky. V tomto ohledu nějaké zásadní zklamání asi čekat nelze. Určitým překvapením je pro nás cenotvorba některých velkých on-line prodejců, které dokáží měnit cenu konkrétního titulu i několikrát během jedné minuty.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Momentálně vychází naše první kniha z žánru fantasy ...a pak ho spolknul eskalátor od Kláry Mayerové. Následovat bude Šejdířka - prvotina jihlavské autorky Lucie Jeřábkové, která s osobitým humorem přiblíží kontrast mentality velkoměsta s přírodou spjatým způsobem života odlehlých moravských samot. Z oblasti výživy a zdraví pak chystáme průvodce správnou výživou v těhotenství od Lily Nichols či knihu popisující úskalí vegetariánské stravy od Natashy Campbell-McBride.

Autorka: Jana Semelková, Foto: archiv nakladatelství


Dijon nejen s hořčicí

Když se řekne Dijon, každému okamžitě vyskočí: dijonská hořčice!, nebo skoro každému. Ta zbývající menšina si vybaví působivé město v kouzelném francouzském regionu Burgundsko, ale i oni nedají dopustit na dijonskou hořčici.

Totiž, není hořčice jako hořčice, a francouzští patrioti z Dijonu a jeho okolí jsou schopni za toto tvrzení položit život, obrazně řečeno. A přitom jde "pouze" o drobná hnědá a černá mletá hořčičná semínka, smíchaná s octem, solí a kořením. Další přísady už jsou čistě regionální záležitostí a dodávají této pochutině především typickou žlutavou barvu; v první řadě se jedná o bílé víno, jak jinak, ve Francii to bez vína prostě nejde. Někdo přidává ještě grapefruitový mošt. Skladba jednotlivých druhů koření je pochopitelně tajná a každý zdejší výrobce má svůj zaručeně nejlepší tradiční recept, který schraňuje coby rodinné zlato. Co mají ovšem všechny dijonské hořčice společné, je ostrá, mírně pálivá až štiplavá chuť, kterou člověk ucítí už na jazyku hned, jakmile ochutná. Je přitom úplně lhostejné, jestli jde o přímou konzumaci hořčice, nebo součást nějakého pokrmu. Zejména v omáčkách, marinádách, zálivkách a v kombinaci s pečeným nebo grilovaným masem chutná dijonská hořčice nezaměnitelně.

Pozor při výběru

Je dobré vědět, že pravá dijonská hořčice se ze zásady neprodává v levných plastových obalech. Ať jde o keramiku či sklo, vždycky je to záležitost nanejvýš estetická. I když zdejší hořčice není ta původní. Cosi jako hořčice, tedy mleté hořčičné semínko s přísadami, bylo známé už za starých Římanů, odkud vyrazily původní receptury na svoji pouť směrem do Galie. První zmínky o francouzské hořčici pocházejí z konce 13. století, ale týkají se výhradně Paříže. Odtamtud ovšem není do Dijonu zase až tak daleko, a když se připočte zdejší půda s vápencovým podložím, kde se daří mimo jiné vínu, je nasnadě, že hořčice na tom nebude jinak. Pokud se budeme držet doložitelných písemných dokladů, hořčice se v burgundské oblasti vyráběla už v roce 1336. A vyrábí se tu dodnes - i když hořčičná semínka dnes pocházejí nejčastěji z Kanady.

Na začátku byl vejrus

U prvních receptur na dijonskou hořčici se vyskytuje poněkud zvláštní slovo "vejrus". Zní nezvykle až tajemně, a přitom jde o obyčejnou štávu z nezralých hroznů, nakyslou a vlastně ne moc dobrou, jenže bez ní by možná hořčice vůbec nevznikla. Původně byl vejrus základní surovinou pro její výrobu, dnes je - zejména v průmyslovém rozměru velkovýroby - nahrazován octem. K vejrusu se tak uchylují spíše jen drobní výrobci, kterých je bohužel čím dál méně, ale stále existují, a tak se můžeme čas od času setkat s mimořádnou řadou té které hořčice, která obsahuje opravdový a nefalšovaný vejrus, čímž se stává jakousi zvláštností. Exkluzivita je tedy poněkud paradoxně to, co bývalo běžnou záležitostí, což se v současnosti ale zdaleka netýká jen dijonské hořčice jako takové.

Poslední továrna na hořčici se v Dijonu jako světovém městě hořčice zavřela v roce 2009. Pokud chtějí zájemci spatřit výrobu na vlastní oči, chtě nechtě musejí opustit město a vydat se do okolních vesnic a menších městeček, jako je například Beaune s rodinnou firmou Edmond Fallot, která zde zřídila i muzeum. Navzdory tomu si Dijon ponechal ještě mnoho dalších lákadel, pro která stojí za to v tomto burgundském epicentru setrvat alespoň pár dní.

Ve městě hořčice

Když už je člověk ve městě hořčice, měl by navštívit butik Maille na jakési hlavní zdejší třídě a současně pěší zóně, kde se o nejznámější značce hořčice na světě může ledacos dozvědět. A navíc si může koupit repliku původní kameninové nádoby s korkovým uzávěrem, do které si zvolí, jaký druh chce. A pokud hořčici během pobytu spotřebuje, může do téhle nádoby zakoupit další hořčici, a tak pořád dokola, dokud neochutná všechny nabízené druhy. Je to docela dobrá zábava. Ale hořčice je pochutina výrazná a jako taková se brzy přejí, potom nezbývá než obrátit pozornost například ke kulturním památkám, zajít do muzea nebo se alespoň projít starým městem, které opravdu stojí za to. Zdejší uličky křižují minibusy, která jsou zdarma, a tak do nich lze kdekoli nastoupit a bez výčitek, že jsme zbytečně utratili za lístek, zase kdekoli vystoupit, pokud člověk zahlédne něco, co ho zaujme, třebas jedno z pěti zdejších muzeí. Pro celou rodinu se nabízí muzeum burgundského života se stovkami exponátů od starých dóz na hořčici až po dobový nábytek a ošacení, to všechno v bývalém ženském klášteře Monastère des Bernardines. Milovníci umění ocení muzeum Françoise Rudeho, sbírku sakrálního umění i zdejší sbírku výtvarného umění. Archeologické muzeum je už více specifické, ale neméně zajímavé. Každé tři roky se v Dijonu koná mezinárodní výstava květin zvaná Florissimo, a především pro muže je určena dráha Dijon-Prenois v severozápadní části města, kde se jezdila například Grand Prix Francie vozů Formule 1. Ale Dijon jako centrum Burgundska se nese zejména ve znamení vína, a tak se zde každoročně počátkem září odehrává monumentální vinobraní. Víno teče proudem a přijíždějí nejrůznější folklórní soubory, takže se klidně může stát, že zde zaslechneme rodnou řeč, zejména soubory z Moravy tady nejsou ničím neobvyklým.

Při pohledu zpátky

Dijon je město starobylé a historické. Leží na řece Ouche a nedaleko pramení Seina. Toto místo bylo osídlené pravděpodobně už v době halštatské, svůj tábor tu rozvili Římané a na počátku 3. století zde skonal známý misionář Benignus z Dijonu, kterému je věnován jeden z mnoha zdejších svatostánků. Dnes je Dijon hlavním městem departementu Côte-d´Or a regionu Burgundsko-Franche-Comté. Asi tak v roce 1000, anebo přibližně v té době, začali kraji vládnout burgundští vévodové a nesmazatelně se zapsali do zdejší historie. Když v roce 1361 zemřel Filip Burgundský, získal město syn francouzského krále Filip Smělý, po jeho smrti Dijon a s ním celé Burgundsko připadlo Ludvíku XI. Ten zde zřídil burgundský parlament a město zažilo obrovský rozmach. Byla založena univerzita, Akademie věd a umění, botanická zahrada, bylo obnoveno biskupství. V roce 1844 byl Dijon připojen k železnici. Historie města obsahuje i zmínku o byvším Československu, i když v poněkud specifickém kontextu: v době Karibské krize měla v případě vypuknutí války mezi Západem a Východem (myšleno v evropském měřítku) postupovat československá armáda přes Západní Německo právě do Dijonu, kde měla být zničena a nahrazena Sovětskou záložní armádou. K tomu naštěstí nedošlo.

Ve jménu nejen Božím

Co se týče významných staveb a kulturních památek, v Dijonu první místo zaujímají dva typy objektů. Tím prvním jsou budovy tak či onak spjaté s burgundskými vévody, zejména Palais de Ducs, který se velkoryse rozpíná, jako by měl skutečná křídla a chtěl co nevidět vzlétnout,od středového základu nalevo i napravo. Jeho prohlídka patří k výchozím bodům návštěvy města, zejména renomovaná sbírka umění v Musée des Beaux Arts - a potom ještě něco. V prvním patře v obrovském sále, který se nazývá Salle des Gardes, je obrovské mauzoleum burgundských vévodů. Náhrobky s monumentální a tíživě realistickou výzdobou působí trochu stísňujícím dojmem, ale jejich prohlídku z přilehlého balkonu by si nikdo neměl nechat ujít.

Vévodský palác není bůhvíjak vysoká stavba, zato je rozlehlá stejně jako prostranství před ní, které tvoří pomyslný střed města. Place de la Libération. Přímo ze země zde vyvěrá řada gejzírů, které dohromady vytvářejí působivou vodní kulisu v moderním hávu, přesto ani v nejmenším nenarušují historickou tvář paláce v pozadí. Shromažďují se zde lidé, posedávají v kavárnách, děti si hrají, voda tryská a život plyne. Jakmile se však člověk ponoří do změti starých ulic místy se středověkými hrázděnými domy, Vévodský palác zmizí a co chvíli se objeví nějaký kostel. V Dijonu je jich mnoho a žádný není nudný. Dotvářejí celkový ráz starého města a dodávají mu na vážnosti. Především gotický kostel Notre-Dame z 13. století a jeho průčelí s mnoha chrliči donutí člověka zdržet se tady a zdvihnout hlavu. Katedrála sv. Benigna Dijonského pochází z přelomu 13. a 14. století. Stojí na místě staršího pětilodního chrámu, ke kterému patřil i klášter. V bývalých klášterních budovách je dnes umístěno již zmíněné archeologické muzeum. A pak je tu ještě kostel sv. Archanděla Michaela, sv. Štěpána, sv. Jana a sv. Filiberta.

I když střed města není až tak rozlehlý, přesto ve změti uliček může člověk zabloudit a ztratit správný směr. Pro návštěvníky, kteří chtějí jít na jistotu, nabízí informační a turistické centrum tzv. cestu sovy s vytipovanými nejzajímavějšími místy, 21 objekty a 5 lokalitami, aby náhodou nedošlo k tomu, že něco podstatného člověk mine. Stačí si zdarma vyzvednout plánek a jít po šipkách, které ho dovedou přesně tam, kam ho dovést mají.

Text a foto: Magdalena Wagnerová