15/2020

Jak si předkové před Velikonoci hráli

Posledních čtrnáct dnů zbývajících do Velikonoc bývalo v životě hodně dramatických. Naši předkové si období před nejvýznamnějším církevním svátkem dokázali užít.

Po masopustu a s ním spojeném veselí přicházelo období půstu. Blíží se jaro a zejména nejdůležitější událost v roce, smrt Ježíše Krista na Kříži a vykoupení hříchů člověka. Ze šesti postních nedělí, počínaje Popeleční, je Smrtná předposlední. Tehdy naši předkové vynášeli - byť symbolicky - ze vsi zimu a často i přinášeli léto či nářečně líto. Vynášení má podobu figuríny na tyči, která se hodí do vody, řeky či potoka. Někdy se i před tím zapálí.

Dvě smrtky v Suchovršicích

V Suchovršicích (na snímku) nedaleko Trutnova v Podkrkonoší, v kraji Karla Čapka i Boženy Němcové, se dochovává dávný zvyk vynášení Morany v neobvyklé formě. Účastní se jej i dospělí.

Suchovršice jsou dlouhá obec, leží v údolí podél říčky Úpy, přes kterou vede pět mostů. Tři z nich jsou dřevěné a kryté. Není to tedy vesnice ledasjaká. Právě tady sbor dobrovolných hasičů udržuje jeden z dávných lidových zvyků.

Jsou dvě hodiny odpoledne, smrtná neděle a na mostě u Adámků, který pochází z roku 1722, už čekají dvě figuríny na tyčích, opřené o zeď stavení. Místní je připravili v týdnu, navlékli do starých hadrů, a teď s nimi projdou celou obcí. Ona má bílé šaty, on červené sako, tmavé kalhoty, černé lakýrky. Místo vlasů snopy koudele. Figuríny mají na dvacet kilogramů, mladíci, kteří je nesou, se pěkně prohnou. Nakonec postavy skončí v plamenech a ve vodách jarní Úpy.

Neseme smrt ze vsi,

má dlouhý vousy,

nedáme ji zvoniti,

až nás bude honiti, hůůůůů.

Hezká hra pro školáky

V Postřelmově (na snímku) celou akci pořádal místní folklorní soubor Markovice. Dívky v krojích šly pod deštníky, neboť ten rok příšerně lilo. Jen ta v čele s Moranou, smrtkou na tyči, pěkně mokla, protože na deštník už neměla volné ruce. Na mostě přes Moravu smrtku utopily, když ji ještě našeptaly všechna svá přání. A pak ozdobily malý stromek a kluci jej nesli jako líto zpátky. Navečer pršet přestalo.

Dnes už Moranu vynášejí v mateřské školce. Mnohde se z obřadu skutečně stala hezká hra pro školní děti, které si v týdnu před smrtnou nedělí připraví figurínu či panenku, obléknou ji do starých šatů, ozdobí skořápkami, mušličkami a pak ji slavnostně nesou hodit do vody. Záleží ovšem na iniciativě pedagoga. Třeba tak, jak to dělali žáci základní školy sv. Voršily v Praze, kteří Moranu házeli do Vltavy z mostu na Žofín. V Táboře jsme zažili hezké vynášení smrtky v podání učitelek a žáků místní školy i jejich rodičů.

Řehtačky v akci

Přeskočíme celý týden, a ocitneme se před Velikonocemi. Dnes už nás na tento svátek čekají čtyři volné dny. Lze je využít všechny. Každý den se něco děje.

Podle tradice zvony na Zelený čtvrtek po odeznění modlitby Gloria in Excelsis Deo se vydaly do Říma. Umlkly a ve vsi nastal klid. Místní se pak snažili situaci zachránit, a to byl čas pro všechny řehtačky, klapačky, hrkačky, aby se rozezněly naplno.

Tuto tradici dodnes udržují kluci na Moravě, kde v Komni chodí s pekelnými nástroji, připomínajícími malé trakářky. Ale třeba i v okolí Prahy, ve Zdibech, Veltěži, v Přemýšlení. Třikrát denně projdou či proběhnou obcí ještě před školou i po ní a navečer. V sobotu si dojdou pro odměnu. Chodí v řadě, od největších po nejmenší. Řehtačky mají něco za sebou, jsou to masivní stroje, které po roztočení vydávají randál skutečně kvalitní.

Ó, Jidáši nevěrný

O podobných zvycích víme i z okolí Vysokého Mýta. V sobotu nejstaršího a nejzdatnějšího chlapce přestrojí za Jidáše. Připomínají tím jeho zradu Ježíše Krista za úplatek třiceti stříbrných. To, že se dávný zvyk Vodění Jidáše, známý několik století, tady dochoval v této podobě, hodně záleželo na nadšení místních. Obchůzky jsme zažili před deseti lety nejen ve Vraclavi, ale i ve Vinarech (na snímku), Stradouni i v Jenišovicích. Ve Vraclavi, kde se kdysi pěstoval hodně len, se k převleku Jidáše používala koudel, kdežto ve Vinarech a Stradouni sláma, v Jenišovicích hrachovina.

Oblek váží dvě desítky kilogramů, je neforemný, plný prachu a vyžaduje od Jidáše hodně sebezapření a vytrvalosti. Není lehké jej nabalit na tělo hocha. Stejně jako v něm vydržet bezmála tři hodiny, které většinou pochůzka trvá. Tvář má Jidáš začerněnou sazemi, takže vypadá nejen neforemně, ale i hrůzostrašně. Saze musí být jemné, nejlépe seškrábané ze stěn komína, aby se dobře rozpustily v induloně, říká místní specialista na maskování. V ruce pak drží novodobý Jidáš trnový prut. Rozhodně to tedy není jako v Prodané nevěstě, když Esmeralda zpívá Vaškovi: Přehezká škraboška skryje tvářičky.

V koudeli i ve slámě

U kluků je patrný polovojenský dril. Na vrcholu hierarchie stojí Jidáš - navzdory negativnímu postavení v historii. K němu patří dva párovníci, ze kterých možná budou Jidášové v dalších letech. Za nimi jdou mladší chlapci s řehtačkami. Jejich zvuk jen tak nezapomenete. Etnografové zdůrazňují, že chlapec v roli Jidáše je ve věku, kdy se chce odpoutat od rodičů a najít svou cestu v životě. A tímto způsobem vlastně dokazuje schopnost porvat se s osudem. Lze to považovat - tak jako u jízd králů na Moravě - za jakýsi proces přerodu chlapce v muže.

Cesta koledníků obejde kostel Nanebevzetí Panny Marie, projde obcí kolem nových domků, a nakonec zamíří do údolí podél bývalých lázní a léčivého pramene k chrámu svatého Mikuláše. Ostatní kluci přinášejí dárky od přihlížejících lidí, vajíčka, ale i čokolády, sušenky či peníze, které si nakonec všichni rozdělí.

Někde je ovšem Jidáš vezen na trakaři. Ujít celou koledu není nic snadného. Koledující přitom zpívají nápěv známý několik století:

Ó Jidáši nevěrný,

cos to učinil,

žes svého mistra

židům prozradil.

Musíš za to

šlapat bláto,

s luciperem v pekle

tam býti musíš.

My Jidáše vodíme

a o dárek prosíme...

Na koních i pěšky

Už v pátek se například v České Lípě hrávají Pašije, což jsou zdramatizované biblické události předcházející Kristovu oběť, Ukřižování.

V neděli se vydávají jezdci do polí, aby zvěstovali, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Jízdy najdeme dodnes zejména v Srbské Lužici, jen pár kilometrů za našimi severními hranicemi. Do kláštera Marienthal, Mariino údolí na břehu Nisy, přijíždí jezdci v tmavém obleku se šerpou, na hlavě tmavý cylindr z nedalekého Ostritze a zpívají. Nazývá se to Jízda po osení. Několik dalších procesí - zvaných křižejra - míří do kláštera Marienstern, Mariiny Hwězdy.

Podobné jízdy byly typické pro slovanskogermánské pomezí. Jezdilo se i na našem území, třeba v Mikulášovicích (na snímku).

Před druhou světovou válkou se jmenovaly Nixdorf a od roku 1844 až do roku 1938 tady fungoval a jezdil Spolek velikonočních jezdců a s ním rajtoval na koni i Franz Mayer. "Byl to můj pradědeček," tvrdí místní učitel Roman Klinger a dodává: "Možná se jelo ještě v roce 1939, ale není to jisté. Válka vše zničila." Roman Klinger doma našel ještě dva postroje na koně, podsedlové deky i staré šerpy, které jezdci nosili ještě v době první republiky.

Vyplynulo tak zcela přirozeně, že by to měl být on, kdo dávnou slávu jízd v městečku obnoví. Dnes chodí v čele průvodu spolu s dalšími účastníky pěšky. Pěvci Mikulášovického sboru zpívají dávné německé i české písně. Po cestě je doprovázejí jezdci na koních z okolních jízdáren, někdy přijedou i z Německa. Před válkou tady bývalo i na šedesát jezdců, to ovšem odvála doba. Na závěr kněz slouží mši a na schodech žehná účastníkům. "Běžně přijde do kostela tak třicet lidí, o jízdách je jich i přes stovku," doplňuje učitel Klinger.

Jezdci v loukách

Už přes půl století bezmála sedmdesátiletý Václav David vyjíždí s jezdci na objížďku po polích kolem Lukavce nedaleko Fulneku. Hluboce věřící Václav David je motorem, který stojí u zdejší jízdy, přestože dřívější režim takové akce viděl nerad. Jezdí s ním i jeho syn, který dnes farářuje ve Fulneku. "Vloni nás bylo třiadvacet," řekl nám do telefonu. "Jezdím od sedmnácti."

Jezdci vyjedou po poledni ke kostelu nad vsí, cválají po lukách na horní konec obce. Ve dvorech dělají slavnostní kolo. Doprovází je šest hudebníků, kteří hrají, a jezdci zpívají dávné liturgické písně. V předjarní, pučící krajině je to pěkný zážitek. Nakonec se vracejí do vsi se zprávou o Zmrtvýchvstání. David nechává políbit kříž lidem, kteří ho potkávají. Pokaždé ho i znovu utírá. Na závěr se koná mše se slavnostním obcházením chrámu.

Pro jezdce je třeba sehnat koně. Tolik ořů se sváží z širokého okolí. Mnozí z jezdců sedí na koních možná jednou za rok. Přesto se všichni na tuto akci těší. "Budu jezdit, dokud budu žít," tvrdí pan David.

Text a foto: Richard Grégr


Říkejte mi strýcu: Staré časy v Beskydech a Javorníkách (1/2)

Po setkání s nejstarším obyvatelem Velkých Karlovic a možná celých Beskyd i Javorníků, jsem si řekl, pokus se napsat alespoň zlomek z toho zajímavého vzpomínání a vyprávění Ludvíka Stoklasy (na snímku). A tak z jednoho setkání jich bylo hned několik.

Sedíme jako vždy v kuchyni, která je zároveň pokojem, částečně ložnicí a také místem pro hosty, jak to v horských chalupách bývá. "Kde spíte?" ptáme se našeho hostitele. "Babička tady v kuchyni a já vedle v místnosti," odpoví. "Tam? Vždyť tam netopíte," nechceme tomu věřit, protože tady na horách kousek od slovenských hranic, když se zima podaří, tak pořádně tuhne. Mráz zde dokáže potrápit, teplota padá v noci hluboko pod nulu. "Já jsem zvyklý," řekne, a přitom tak jemně mávne rukou, jako by zároveň zaháněl všechny chmury. A těch nasbíral za život stejně jako ostatně těch veselých, příjemných chvil skutečně hodně.

Lesní obživa

Do sta let mu chybí necelé dva roky. Když jsme se poprvé setkali, bylo mu devadesát pět let "a kousek", jak sám dodal. V té době nám dokázal ještě předvést, co nikdo už asi v horách neuvidí. Svážku hromady polen z lesa na ručních pěších saních zvaných v Karlovicích pěšačky. V době jeho mládí to uměl téměř každý chlap na horách. Mnozí z horalů se tím na Valašsku i živili. Na ručních saních sváželi z lesů metrové dříví a také těžké klády dolů k lesním cestám, odkud se už na potažních saních taženými koňmi, případně kravami, vozily do pil, místních skláren i na železnici. Před rokem 1908 než byla postavena železnice do Velkých Karlovic, se dříví tahalo až k Bečvě a odtud se na pltích po vodě plavilo do Dunaje a pak do velkých měst na jeho březích. Malá ukázka této obživy je alespoň na modelech k vidění v Muzeu regionu Valašsko, které sídlí na zámku ve Vsetíně. Něco také najdeme v Památníku Antonína Strnadela v Novém Hrozenkově nebo v Muzeu ve Velkých Karlovicích.

VIP kočka

"Do lesa na dříví už nechodím," říká Ludvík Stoklasa. "Proč?" ptáme se a je asi poznat po hlase naši obavu o zdraví našeho milého hostitele. "Koleno sice bolelo, ale už je to dobré," poznáváme, že zde problém není. "Spadla stodola, nevydržela sníh loňské zimy," vysvětluje. "Dříví máme proto plno, na kolik zim," dodává a rukama naznačuje ohromnou hromadu. Jakoby na důkaz otevírá dvířka kamen a přikládá několik polínek. Plamen se rychle rozhoří a v místnosti je opět příjemné až uspávající teplo. I na kočku, která před chvíli vklouzla do kuchyně, to působí. Ještě více se hned vedle kamen, kde má své místo, točí do klubíčka. Mhouří slastně oči, občas zacuká tlapkou nebo švihne špičkou ocásku. "To je máma všech těch koček, co jsou venku. Jedině ona smí dovnitř," vysvětluje pán domu. Kočka přitom zastřihala ušima, asi se jí tato slova dobře poslouchají. "Bez koček by nám tady myši všechno sežraly," dodává její pán. Chalupy s hospodářskými objekty horalů bývaly zásobárnami na zimu pro lidi i dobytek, když nějaký vlastnili. A když také měli, co uskladnit na zimu. Brambory z horských, kamenitých políček, zelí, zde zvané kapustou, trochu obilí, a především seno pro krávy nebo kozu.

S hnojními saněmi do kopců

U trvalých horských luk byla tráva malá, pole se hnojila, tam byla vzrostlá. "To jsme v zimě vyváželi hnůj v ty kopce. Vždy dvoje saně. Naložil se ten hnůj, byly cesty udělané a vezl se v hore. To bylo daleko a těžké, to jelo pomalu," ukazuje stařík, jak jely krávy pomalu. "Když krávu naučíte, tahá výborně," dodává. Narodil se v ráztoce Lopušánky, maminka tam sloužila. Žil u pěstounů, bratra své maminky. Vzali si ho za vlastního. "Já sem byl doma sám, moja maminka mě měla za svobodna, ona byla velice chudobná," říká. Dlouho potom, když jsme už seděli na premiéře filmu Říkejte mi strýcu, který jsme se synem Alešem o něm a životě na horách natočili, se ke mně naklonil a dodal: "Měla krásné, dlouhé, zlaté vlasy." Přiznám se, že v tu chvíli mě až zatrnulo. Nemusel už více říkat. Stále jako dítě ji viděl i ve svém vysokém věku. Otevřel příběh opuštěné ženy, která raději předala své milované dítě do rodiny bratra, jen aby nestrádalo společně s ní. Poměrně mladá zemřela na tuberkulózu. Dodnes, pokud je to jen možné, jezdí každou neděli dopoledne na její hrob. Poklonit se, poděkovat. Stejně jako svým pěstounům. (Dokument "Říkejte mi strýcu" vysílala TV Noe v roce 2018 na výročí vzniku Československa, naposledy v repríze o vánočních svátcích 2019).

Ráztoka o níž hovoříme v článku, představuje nářeční pojmenování pro horské strmé údolí. Bylo také užíváno ve významu pro místo, kde se rozdělují cesty, potoky.

V létě do školy bos, v zimě v papučích

Jak se lidé ve valašských horách a údolích živili? Podobně jako oni, žil i soused a ostatní. Zpravidla měli kousek pole, les, do zaměstnání nechodili, museli se uživit doma na chalupě, všechno se dělalo ručně. Práce bylo moc, louky se sekaly kosou, sušilo se, stavěly panáky. Do školy chodil hodinu a půl pěšky, v létě bosky, v zimě měl papuče ze sukna. Zapínaly se na boku. "Bylo sněha, jako děti jsme dělaly chodník, jak sněh roztál, chodily jsme bosy až do zámrzu. Nebylo ani na ty trepky, stály pět korun. Měly jsme chodidla jako podrážky, potlučené. Nejen já. Všechny děti z horního i dolního konca." Přišla krize, strýcové neměli práci. Kousek byla hospoda. "Tady se nepilo pivo, ale něco z lihu, to se ředilo jedna ku třem. Říkalo se tomu šám, sám nevím, co to znamená. V létě se to pilo zředěné, v zimě vařené."

Chlapi žili v horách a tesali

Líto je nám stodoly. Byla roubená z trámů, šindelem krytá, pamatovala časy, které nepamatuje ani náš vypravěč. Zub času proto zapracoval, už když jsme do ní poprvé vkročili, bylo zřejmé, že dlouho nevydrží. V koutu stodoly se vyjímal domácí mlýnec. Ručně se na něm mlelo obilí. To nám náš průvodce po životě místních horalů také ukázal. Sice bez obilí, ale na ukázku to docela stačilo. Za války byl mlýnec zapečetěn. Nesmělo se na něm mlít, ale stejně to místní dělali, podobně jako i jinde po horských staveních. Živit se nějak museli a na příděl, na lístky toho moc nebylo. Podobný mlýnec mají i v Karlovickém muzeu, které se nachází ve středu obce, vedle Informačního centra. Zajeli jsme se tam podívat s Ludvíkem Stoklasou i jeho vnučkou Jitkou Petřekovou, ale to až později.

Stavbu stodoly náš průvodce nezažil, ale stavbu obytné budovy, v niž se svou manželkou stále žije, ano. Všechny trámy na její stavbu se sekaly ručně na místě, kde se stavělo. Chlapi to uměli. "Tady si to udělal každý sám, kdo měl nějaký les, uměl také tesat. Když neuměl, tak si najal," vzpomíná. "Ti, co měli jen chalupu, kozu, tak šli na Slovensko tesat, manželka s děckem byli doma a on šel na Slovensko tesat dřevo. Byl tam třeba celé léto. To se tesaly pražce z tvrdého dřeva, habr, buk. Daleko v lese si postavili takovou búdu z kúry a hranolků, když je míza, tak se to dobře olúpe. Z toho je dobrá přikrývka, když to uschne tak ne," popisuje primitivní příbytek dřevařů. "Tam měli ohniště, na tom vařili polévku, brambory, nějaké koláčky (nejedná se o skutečné koláče, ale patrně halušky, jak toto jídlo nazývali starší Karlovjané). Do dědiny bylo třeba dvě hodiny pěšky, chodili v neděli nakupovat. Na Podkarpatskou Rus chodili také tesat, tady moji strýci. Celé léto tam byli," vrací se do svého dětství a před námi se vykresluje jeden z obrazů života zdejších lidí. Popisuje, jak se tesalo, má doma ještě pantok a širočinu, tu nám prý ukáže. Klády se daly na kozy. Nejdříve se pantokem tesalo "...podle šňory, širočinú pak načisto."

Uvědomujeme si, že když se stavěla chalupa u Stoklasů, tak přibližně ve stejné době vznikal skanzen, dnes Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. V roce 1925 jej tam založili bratři Alois a Bohumír Jaroňkové. Rožnov je odtud přes kopec, jede se tam silnicí přes Soláň. I tu pomáhal stavět v třicátých letech Ludvík Stoklasa. Hledal tehdy práci, potřebovali doma každou korunu. Za války se měla například stavět přes Javorníky, které tvoří hranici se Slovenskem, autostráda ze Zlína do Žiliny. Tu také vyměřoval. Do skanzenu se dostaly i některé objekty z Velkých Karlovic. Především je to kopie fojtství z údolí Bzové, které je krásnou ukázkou stavitelského umu zdejších lidí, valašské lidové architektury. V tzv. Mlýnské dolině stojí pila, která se nacházela v sousedství chalupy Stoklasů. "Moc toho neuřezal," vzpomíná na souseda, který měl pilu postavenou na místním potoce. Řezalo se zde pár dní v roce, jen když bylo v korytě dost vody. Zpravidla tedy na jaře.

Fojtství

Rychtář neboli fojt byl ve středověku představeným obce, podobně jako dnes starosta. Později se obsah jeho funkce změnil, když reprezentoval jen zájmy vrchnosti. Karlovské fojtství pochází z 18. století. Nachází se v údolí Bzové, severně od obce Velké Karlovice. Prohlídka fojtství je možná pouze zvenku. Kopie fojtství je umístěna také ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

Mizí chalupy, vzpomínky i vyprávění

Díky za skanzen, protože staré dřevěné objekty z krajiny mizí. Ano, staví se zde i nové, ale často podivných tvarů a divné hodnoty. Mizí i vzpomínky a vyprávění o životě, který si dnes v době plné techniky a přebytku nedokážeme snad ani představit. Jestli budete chtít, můžeme se zase někdy vypravit s naším průvodcem do těch starých časů, například na zaniklou salaš, podívat se jak se na kůlech sušilo seno, nahlédnout do domácké výroby šindelů nebo navštívit školní třídu na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století.I ta stará kamna u Stoklasů a způsob vytápění stojí za pozornost.

Autor: Vít Smrčka, Foto: Aleš Smrčka