19/2020

Česká škola v Melbourne je už košatým stromem

Česká škola v Melbourne oslavila na přelomu minulého roku deset let působení a "druhým domovem" se daleko za oceánem pro mnohé skutečně stala. Tráví v ní úžasné chvíle se svými dětmi a kamarády a pravidelnými setkáními udržují rodný jazyk, české tradice a probouzí v nejmenších jejich české kořeny. Jak se škole daří vypráví a maminky zpovídá Zuzana Tascas. Děti si díky škole odnášejí spoustu nezapomenutelných zážitků a sbližují se s kulturou a zvyky svých rodičů a prarodičů, aby je jednou mohly předávat dále. Přáli bychom si, aby naše děti pochopily, že čeština není pouze nástroj komunikace, ale něco mnohem hlubšího.

Zpívání a hry

Cílem školy je vzbudit v dětech zájem, motivovat a nadchnout je i jejich rodiče k dalšímu rozvíjení českého jazyka. I přestože mnoho rodin létá na pravidelné návštěvy do České republiky, má možnost kontaktu přes skype a české filmy i pohádky může sledovat na internetu, udržet češtinu není vždy jednoduché. Jedním z důvodů je bilingvní domácnost, tzn. pouze jeden rodič mluví česky a jazykem vzájemné komunikace rodičů je angličtina. Český rodič nemusí být vždy dostatečně disciplinovaný a řídit se v komunikaci s dětmi základním pravidlem "jeden rodič, jeden jazyk". Tuto zásadu je nezbytné dodržovat za každých podmínek.

Když program "Zpívání a hry" před deseti lety začínal, děti se scházely v jedné skupině. Dnes se jich více než třicet pět učí v pěti třídách rozdělených podle věku a jazykových schopností.

Náš výukový den se koná většinou každou druhou sobotu a pro některé školáky začíná už v devět hodin ráno. Postupně se přidávají další skupinky, až se nakonec mnozí z nás sejdou odpoledne v hlavní budově Národního domu (Sokol), kde výuka probíhá především. Když už jsme obětovali škole volnou sobotu, byla by škoda nevyužít ještě dobu, než se rozjedeme zpět do svých domovů, ke společnému hraní a povídání.

Čeština zní v písničkách a říkankách

Z největší části tvoří naši školu děti od pěti do deseti let, jejichž výuka je nejnáročnější. Začínající čtenáři se nejdříve prokousávají slabikářem a získávají znalosti z prvouky i matematiky a následně pokračují v další výuce těchto předmětů podle osnov a učebnic českých škol.

Děti školkového věku se v půlhodinovém bloku věnují předškolní tematické výuce a s pomocí pracovních sešitů a jiných aktivit si společně rozšiřují slovní zásobu. Nechybí ani pravidelné domácí úkoly, kterými se žáci připravují na další hodinu nebo si opakují probrané učivo.

Začít s výukou jazyka, zejména pokud jde o výuku bilingvní, je potřeba už v raném věku, a proto je česká škola otevřena i těm nejmenším. Dokonce i těm, kteří ještě nemluví. Pro ně je připraveno podle původní osvědčené receptury pásmo lidových písniček a říkanek, které probíhá za aktivního zapojení rodičů. Sborem zpívané lidovky ožívají nejrůznějšími rekvizitami, a děti si tak slova krásně spojí s danou situací, kterou sami demonstrují. Na písničce si procvičí správnou výslovnost, naučí se nová slovní spojení, a hlavně ji díky melodii již nikdy nezapomenou.

Školní výuka je velmi interaktivní a klade důraz na rytmus a všestranný rozvoj dětí. Učitelky jednotlivých skupinek jsou převážně maminky žáčků, které mají vlastní zkušenost s bilingvností. To se ukázalo jako efektivní hlavně proto, že velmi dobře používají materiály a metody, které praktikují nebo praktikovaly se svými dětmi, když je jazyk samy učily. K dalšímu rozvoji je v době vyučování přímo ve škole otevřená knihovna s dětskými knihami pro různé věkové kategorie, dále CD a DVD, která se průběžně doplňuje novými tituly.

Po čem se stýská

Setkávání v české škole je pro nás nezbytnou součástí života v Austrálii. Význam naší školy není zdaleka jen v pokrocích a úspěších našich dětí. Vynahrazujeme si to, po čem se nám stýská. Toužíme po všem, co je české, a účastníme se tak mnoha mimoškolních projektů a akcí, které by pro nás v České republice nebyly takovou samozřejmostí - Čtení pomáhá, Noc s Andersenem, výtvarná soutěž MDVV Lidice, taneční a pěvecká vystoupení v krojích, stavění májky, vynášení Morény nebo mikulášská besídka.

Důležitou součástí výuky a motivací k dalšímu rozvoji jsou již zmíněné mimoškolní akce. Na podporu dětského čtenářství napomáhá i nám český, dnes již mezinárodní, projekt Noc s Andersenem, který má společný cíl - vzbudit zájem dětí o čtenářství, dát jim osobní příklad a ukázat, že čtení je veliké dobrodružství. A právě tato každoroční víkendová, všemi oblíbená akce se koná tak trochu symbolicky na zdejší "Šumavě" - katolickém a pro mladší generace i rekreačním, kulturním a společenském centru české a slovenské komunity ležícím v zelených lesích Dandenong parku asi čtyřicet minut od Melbourne. Na rozlehlém pozemku se společenským sálem, kuchyní, garáží a kuželnou se děti setkají s různými českými pohádkovými postavami, zahrají si divadlo s třídními spolužáky, poslechnou ukázky z oblíbených knih a po večerním táboráku zažijí i stezku odvahy.

Mezi další oblíbené akce, které pro děti česká škola pořádá, jsou hostující divadélka z České republiky. Ty dětem ve svých představeních přibližují české prostředí spolu s pohádkovými postavami, které jsou občas velmi odlišné od těch západních. Po nich se pak děti za pomocí rodičů a samotných autorů představení účastní výtvarných dílniček a odnáší si své loutky a další výtvory domů.

Mikulášská nadílka má své pevné datum - vždy první neděli v prosinci, a podle českého zvyku i našim dětem naděluje malé dárky a voňavé domácí perníky čert, Mikuláš a anděl.

Kromě intenzivní výuky je naše česká škola i místem pro živé debaty, kterými inspirujeme jeden druhého, a vznikají tak přátelství rodičů i dětí. Probírají se velmi aktuální témata jako ověřená rodinná jídla, třídění odpadu, společenský život, současná česká literatura (knihy si hojně vozíme z České republiky a mezi sebou půjčujeme), filmy, móda, tipy na výlety a v neposlední řadě i návraty do rodné země.

Bez obětavosti maminek a tatínků a zapálených dětí by škola nemohla fungovat s takovým nadšením, jakým již tolik let funguje. Nejenom že svým působením podporují českou školu a komunitu v Melbourne, ale nestydí si být "jiné v cizí zemi", to znamená bilingvní a české. A za to jim patří velký dík.

Touto cestou bych ráda poděkovala i paní ředitelce české školy, kterou k výuce i ostatním aktivitám, které ve spolupráci s ostatními organizuje, váže hluboký osobní vztah. A takto se před deseti lety zrodil její plán: "Z myšlenky se zrodí plán - zasadíme semínko, výhonek opečováváme a zahrnujeme svou pozorností a láskou, postupně vyraší listy, rostou větvičky a větve, až vyroste pořádný strom. A když ten strom rozkvete, tak je to něco překrásného, úžasného a obdivuhodného zároveň. Česká škola je mým košatým stromem."

Jak odpovídaly maminky České školy v Melbourne na zvídavé otázky:

Co je pro ně po letech života v zahraničí na České republice stále fascinující?

Ačkoli se mnohé maminky po letech v zahraničí už cítí více doma v Austrálii, na svoji rodnou zemi nedají dopustit. Nezáleží na tom, jak dlouho jsou pryč. Vždy když přijedou zpět, zažívají intenzivní pocit štěstí z toho, že jsou zase doma. Srdcovou záležitostí je pro ně česká příroda a vycházky do zelených lesů. Všímají si všech maličkostí kolem sebe a nejvíce obdivují všudepřítomnou malebnou architekturu a umění. Nakonec je to i český humor, kterému se rádi zasmějí a již po několikáté zkouknou filmy, které nikdy neomrzí.

Přináší jim něco pobyt v České republice?

Rodiny se vrací hlavně kvůli svým nejbližším. Právě na ně se mohou nejvíce spolehnout, a tak plně relaxovat. Vzpomínky na dětství ožijí tím, že se na spoustu míst mohou fyzicky vrátit a s lidmi osobně popovídat.

Jak nesou děti odloučení od svého domova v Austrálii?

Jelikož většina jezdí do České republiky pravidelně, děti se tam cítí jako doma a pobyt berou spíš coby prodlouženou dovolenou. Někteří z nich se vrací tak, aby ještě před koncem školního roku mohli procvičit svoje znalosti českého jazyka přímo v českých základních školách nebo navštěvují zájmové kroužky. A možná právě díky české komunitě v Melbourne jim nepřipadá zvláštní mezi Čechy na chvíli žít a odloučení od druhé části rodiny si ani neuvědomují. Tímto způsobem mohou poznávat nejen každodenní život v zemi svých rodičů, ale zároveň být i turisty a stále objevovat něco nového.

Čím nejvíce vyplňují čas v České republice?

Kromě rodných měst maminky rády organizují výlety do svých oblíbených míst po celé zemi. Snaží se využít každou chvilku a tráví čas na různých kulturních akcích, jako jsou divadla, koncerty, festivaly, jarmarky a pochutnají si i na dobrém českém jídle a pivu.

Kvůli čemu se rádi vrací zpět do Austrálie?

Zpět se rádi vracejí především kvůli rozdílnému životnímu stylu, který je tam flexibilnější a nabízí jiné životní možnosti. Důležitou roli hraje také větší názorová otevřenost, pozitivnější nálada a milý přístup lidí nebo celoročně příznivější počasí a pláže v blízkém okolí. Pro některé těch důvodů třeba ani moc není, ale mají za manžela "cizince" (ať už Australana nebo partnera jiné národnosti) a s ním by bylo v České republice mnohem obtížnější žít, zejména z hlediska práce či právě jazyka.

Co si kromě vzpomínek z České republiky rádi odváží?

Kromě bohatých vzpomínek a zážitků si rády vozí zpět do Austrálie především knihy všeho druhu. Dále klasické české hračky a hry, jídlo (hlavně to sladké), oblečení, boty, kosmetiku, keramiku, umělecké předměty a třeba i takové skvosty, jako je lívanečník, mlýnek na mák nebo formičky na pečení vánočního cukroví.

Jak vidí Českou republiku s odstupem času?

I když se jim ne všechno zdá ideální, nakonec se shodují v tom, že se poměry v ČR lepší. Velmi si chválí třeba zdravotní péči a občas se nestačí divit, kam se poděly staré obchody, restaurace nebo o kolik se za tu dobu zase zdražilo. Je vlastně hrozně fajn žít dva rozdílné životy a brát z každého to lepší pro sebe a svou rodinu.

Článek vznikl za spolupráce paní ředitelky české školy v Melbourne Zuzany Vasitch a podpory maminek, které přispěly svými výpověďmi.

Foto: archiv školy v Melbourne


Cestou necestou Prokopským údolím

I v hlavním městě jsou místa, kde si budete připadat jako v ráji. Jedním z nich je přírodní rezervace Prokopské údolí, které najdete v Praze 5. Hluboce zaříznuté skalnaté údolí Dalejského potoka zahrnuje území mezi Jinonicemi a Zlíchovem, včetně vrchu Děvína a kopců zvaných Dívčí hrady. Prokopské údolí bylo pojmenováno po svatém Prokopovi, který poustevničil v jeskyni ve skále a podle legendy měl svádět boj s ďáblem. Kus opodál, na vrcholu vápencových skal, kdysi stával barokní kostel svatého Prokopa z roku 1712.

Barokní kostel skrýval zbraně

Interiéru dominoval překrásně zdobený oltář, osazený kopií zázračného obrazu svatého Prokopa. Jednolodní barokní stavba měla i věžičku, ze které se pravidelně ozývaly dva zvony. Dnes už kostel vidět nemůžeme, k jeho pozdějšímu stržení přispělo i odtěžení skalního masivu silurských vápenců. To také zapříčinilo, že na konci 19. století zanikla díky těžbě původní rarita, sto dvacet metrů dlouhá Prokopská jeskyně ve skále, kde byly nalezeny zbytky koster mamuta, medvěda, nosorožce, zubra, soba, koně, lva i mnoha menších savců a také kosti člověka z doby starších čtvrtohor.

Během druhé světové války pak vybudovali Němci ve vytěžených prostorech lomu podzemní objekt. Zajímavostí je, že v tu dobu zde operovala jinonická ilegální protiněmecká odbojová skupina, mezi jejíž členy patřil farář Osvald Novák. V kostelíku svatého Prokopa ukrývala zbraně. Býval totiž po celý rok zavřený, jen při Svatopetrské pouti se v něm sloužila mše.

Svatopetrská pouť a kříž na skále

Svatoprokopská pouť byla první pražskou letní poutí, ale s postupující těžbou vápence bylo okolí kostelíku zpustošeno, kácely se zde stromy a byly zničeny cesty. Tradice Svatoprokopských poutí postupně slábla a definitivně skončila po událostech roku 1948. Objekt lomu stejně jako tajné podzemí začala využívat pro vojenské účely československá armáda a kostelík se stal součástí nepřístupného vojenského střeženého prostoru. Nakonec byl kvůli špatně statice v šedesátých letech 20. století stržen.

Zaniklý kostel dnes připomíná jen kříž umístěný na jedné ze skal, který byl postaven při příležitosti 950. výročí úmrtí svatého Prokopa. Společnost pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí se ale ve spolupráci s farním společenstvím při kostele svatého Filipa a Jakuba na nedalekém Zlíchově podílí na obnovení zpřetrhané tradice svatoprokopských poutí.

Joachim Barrand

Zajímavou minulost mají i skalnaté svahy v Prokopském údolí. Horniny, které je tvoří, vznikaly na dně prvohorního moře, kdy se na souši objevovaly jen primitivní rostliny a veškerý živočišný život probíhal pouze pod vodní hladinou. Asi před 415 miliony let začala na území mezi dnešními Butovicemi a Řeporyjemi vulkanická činnost, která vedla ke vzniku podmořské sopky a k celkovému změlčení moře. Dnešní kaňon, který dosahuje místy až sedmdesát metrů hloubky, vznikl během posledního milionu let erozní činností a je ukázkou geologického vývoje hornin od svrchního ordoviku do středního devonu.

Vápencové skály, opuštěné lomy a temné jeskyně tam dodnes skrývají pozůstatky života prehistorických zvířat a lidí. Právě to zaujalo slavného francouzského paleontologa Joachima Barrande, který se pětačtyřicet let věnoval studiu českých silurských skal a zkamenělin, zejména trilobitů v okolí Prahy. Ve svém díle popsal přes 3600 nových druhů vyhynulých živočichů a byl podle něj pojmenována i nedaleká Pražská čtvrť Barrandov.

I dnes najdeme ve velké části Prokopského údolí rostlinstvo blízké původní vegetaci. Skály a skalní stepi na vápenci a diabasu, dubohabrový les, ale také jediný suťový les v Praze. Teplomilnou doubravu a křoviny, suché louky a pastviny, na kterých se pasou ovce. V rezervaci bylo nalezeno více než čtyři sta druhů rostlin, z toho šestadvacet chráněných. Tato jedinečná lokalita, která byla v roce 1978 vyhlášena přírodní rezervací a je od roku 1993 součástí Přírodního parku Prokopské a Dalejské údolí, si i přes otevření vápencových lomů, stavbu silnic a železnice Pražský semering dodnes zachovala svůj půvab, jedinečnost a zvláštní tajemství. Když pasáci ovcí nahání k večeru svá stáda, působí jako zjevení.

Naučná stezka

Prokopské údolí je vyhledávaným místem pro turistiku, relaxaci i odpočinek a vede tudy i cyklostezka. Údolím prochází Naučná stezka, která seznamuje návštěvníky s jeho historií, faunou i flórou. Stezka začíná v městské části Praha-Butovice, odkud vystoupá na návrší Butovického hradiště s nádherným výhledem Hemrovy skály, které jsou pozůstatkem podmořské sopky a pak sestupuje do Prokopského údolí, kde se napojí na naučnou stezku Řeporyje - Hlubočepy. Na stezce je šestnáct zastávek s informacemi na tabulích. Patří sem třeba Prokopský lom, pod nímž se nacházel původní Dalejský mlýn, později hostinec, který ale byl v sedmdesátých letech 20. století stržen. Vápencový lom Mušlovka byl zase významný z geologického hlediska, a právě zde prováděl Barrande své geologické a paleontologické výzkumy.

Jednou ze zajímavých zastávek je Červený lom, a když se zaměříte na jeho stěnu, spatříte ojedinělý úkaz. Patrný je zde totiž přechod mezi dvěma geologickými obdobími, silurem a devonem. Právě Červený lom patřil mezi oblíbená místa spisovatele Jaroslava Foglara, autora Rychlých šípů. Další nepřehlédnutelnou zastávkou je Trunečkův mlýn, z původních sedmi mlýnů, které stávaly kolem Dalejského potoka, totiž můžete spatřit pouze tři. Mlýn rodina Trunečkova vlastnila od počátku 19. století až do konce druhé světové války. Kdysi byl poháněn plynovým spalovacím motorem, který byl po válce nahrazen elektrickým. V roce 1951 byl mlýn uzavřen a JZD jej začalo využívat ke šrotování a skladování obilí. Žádné další rekonstrukce se už Turečkův mlýn nedočkal a dodnes je v místech, kde stával, vidět jen jeho torzo.

Klukovické koupaliště

Skvělým místem k relaxaci pro děti i dospělé je okolí bývalého Klukovického koupaliště. Až do šedesátých let minulého století se tady opravdu nacházelo koupaliště, prý docela podobné tomu z Vančurova Rozmarného léta. Ve "skalním divadle" je dnes u protékajícího potoka, na rozlehlém travnatém palouku, několik laviček, stolů, široký výběr atrakcí pro děti i ohniště k opečení buřtů či grilování. Když se odtud vydáte pod železničním mostkem směrem nahoru, asi po dvou stech metrech dojdete do staročeské restaurace U černého kohouta, která je součástí malebného areálu bývalého zemanského dvora vystavěného v Klukovicích. Najdete tam nejen chutné jídlo a pití, ale i nádherný stylový interiér, venkovní posezení, hřiště pro děti a terasy s nádherným výhledem na skály do Prokopského údolí. Pokud budete od bývalého Klukovického koupaliště pokračovat dál údolím podle Dalejského potoka dojdete k nejromantičtějšímu místu přírodní rezervace a tím je bezesporu skalní Prokopské jezírko.

Prokopské jezírko

Vzniklo někdy kolem roku 1905 nebo 1912 zatopením vápencového lomu, protože při těžbě došlo k naražení napjaté zvodnělé polohy. Voda vystoupala v krátkém čase. Dělníci prý museli vzít nohy na ramena a sotva se jim podařilo utéct, veškeré zařízení museli nechat v lomu. Turisty vyhledávané jezírko ohraničují strmé skály, má celkovou rozlohu 25 arů, je 106 metrů dlouhé, 26 metrů široké a 10 metrů hluboké. Je přístupné pouze ze západní kratší strany v podobě malé pláže s lavičkami. Na informační tabuli se také dočtete, že se ve zdejších stěnách nacházejí zkameněliny velkých mlžů, a že je toto magické místo oblíbeným místem filmařů. Točilo se zde mnoho pohádek, třeba Zvon Lukáš nebo scéna z oblíbených Pelíšků "muž s koženou brašnou".

Pražský semmering

Další a vlastně poslední zastávka je poblíž viaduktu, kde se můžete občerstvit v originálním dřevěném stánku. Prokopským údolím vede železniční trať označovaná Pražský semmering. Nad údolím se tak klene několik železničních mostů této náročné trati, přesahující převýšení 150 metrů. Viadukty jsou jedinečnou technickou mostní památkou, kterou nelze přehlédnout. Osmikilometrový úsek byl vystavěn v letech 1868-1872 jako součást železniční trati, která spojovala Smíchovské nádraží a Hostivice.

Název Pražský semmering byl odvozen od rakouské trati, která prochází horským sedlem Semmering. Pokud vás láká prohlídka celé trasy, vydejte se na vyhlídkovou jízdu Českých drah. Kromě Dalejského údolí budete moci z okýnka motoráčku pozorovat jednotlivé zastávky a krásy krajiny, kterou lokálka projíždí. Když projedete zastávkou Praha - Žvahov, rozprostře se před vámi nádherný pohled na celou Prahu, a opravdu stojí za to. Prokopské údolí má svůj půvab za každého ročního období, ale snad nejkrásnější je na přelomu jara a léta a na podzim.

Dostanete se k němu z Nádraží Hlubočepy, ze sídliště Barrandov, kam jede tramvaj, nebo z Nových Butovic či Řeporyjí. A malá rada. Více klidu si tam užijete ve všední den.

Text a foto: Šárka Jansová


Signály z družic dnes pomáhají i plánovat výlety

Ten kluk se v životě neztratí, leda by cestou zakopl o bludný kořen, nebo by na něj číhaly bludičky. Jak vidno, fenomén ztráty orientace je v naší společnosti zakořeněn tak, že už dávno přešel do hloubky českých pořekadel a nadpřirozených bytostí. Ono ztratit se vážně není nic příjemného. Vždycky je lepší, když člověk ví, kam míří a kudy se tam dostane. To platí na výletě i v životě.

Vývoj zeměpisného pohledu na lokalizaci sebe sama známe z dějepisu. To, jak se pozorovaly hvězdy, Slunce, nebo používal sextant, si ze školy pamatujeme všichni. Nejmladší generace možná spěje k tomu, že podobně historicky na ni jednou bude působit i klasická mapa. Kartografie je totiž věda složitá a my si naopak stále více zvykáme na ulehčování. Když pak národ Emila Holuba plánuje výlety, často nesáhne po velkém a mnohokrát složeném listu papíru plném všelijak barevných čar, polí a písmen. Jeho úlohu stále častěji přebírají turistické navigace nebo mapové aplikace přímo v chytrých telefonech.

Mapy celého světa v kapse

Rozhodně lze argumentovat nevýhodami v podobě větší váhy, menší zobrazované plochy, potřeby nabitých baterií a kdoví čeho všeho ještě. Na druhou stranu v jedné malé krabičce s sebou turista nosí často mapu celého světa, ve které si může hrát s měřítkem (tedy přiblížením). Když k tomu přidáte ještě navíc možnost prostřednictvím mapové aplikace svoje zážitky ukládat nebo ještě lépe sdílet přímo na některé sociální síti, mají moderní technologie u spousty lidí vyhráno.

Jejich hlavní výhoda ale spočívá taky trochu jinde. Ještě před tím, než i turisté začali ve velké míře používat aplikaci Mapy.cz nebo Google Maps, radil řidičům třeba hlas Pavla Lišky, kde správně odbočit, aby se co nejrychleji, nejkratší cestou nebo nejlevněji dostali do míst, kam často nejezdí. Navigace si podmanily nejprve motoristický svět a zachránily tak spoustu rodinných večerů potenciálně pokažených uražením řidičovy ješitnosti ptaním se kolemjdoucích na správnou cestu. Ačkoli jako turisté často nemíváme takový problém přiznat, že jsme možná měli před chvílí odbočit jinam, i při pohybu v neznámé přírodě je příjemné, když nad námi bdí elektronika, která umí cestu poradit. Nebo alespoň jednoznačně řekne, kde právě stojíme. Jak na to ale přijde?

Způsob, jakým počítač, mobil nebo navigace zjistí správnou trasu z místa A do místa B, si asi všichni dovedeme představit. Zjednodušeně to lze chápat tak, že procesor přechroupe všechny přijatelné cesty a porovná jejich délku či odhadovanou časovou náročnost. Uživateli pak ukáže jen tu, kterou vybral jako nejlepší. Jak ale zjistí, kde právě stojíme, odkud má tedy hledat cestu domů, k autu nebo jinam, kam jsme mu zadali?

Krabička přijímající data z oběžné dráhy

Za vším hledejme Ministerstvo obrany USA. Právě tato instituce provozuje to, co se skrývá pod známou zkratkou GPS. Anglicky se to nazývá Global Positioning System, česky světový polohový systém nebo světový družicový polohový systém. A už začíná být jasné, odkud vítr vane. Mobil nebo navigace svou polohu určí podle komunikace s družicemi, které naši planetu obíhají ve výšce 20 350 kilometrů na šesti kruhových drahách. Oběžnice vysílají elektromagnetické signály. Ty naopak navigační zařízení na Zemi přijímají. Zabudovaný počítač v navigaci nebo mobilu je schopen vypočítat vzdálenost přijímače od vysílače nad našimi hlavami. Pokud přijímá signál z alespoň tří družic zároveň, je vyhráno, tedy lokalizováno.

Mobilní telefony dokáží vše urychlit ještě tím, že si stáhnou data o dráze jednotlivých družic a jejich palubním čase. Tomu se říká A-GPS.

Dlužno dodat, že GPS není jediným takovým zařízením, které člověk vymyslel. Pokud někdy narazíte na zkratky a slova jako Galilelo, GLONASS nebo BeiDou, vězte, že se jedná o konkurenční systémy. GPS je však ze všech nejpoužívanější. Ať už se ale při plánování výletu spolehnete na tento výdobytek amerického ministerstva obrany, nebo vám stále více vyhovuje klasická mapa, nejdůležitější při plánování výletu je, s kým na něj hodláte vyrazit. A s tím vám ani mobilní aplikace neporadí.

Autor: Pavel Žižka, Foto: Pixabay