20/2020

Slušnost a zdvořilost jsou základ

Na první pohled činí dojem emancipované a sebevědomé ženy. Je dostatečně inteligentní na to, aby musela upoutávat zevnějškem. Přesto, vejde-li do místnosti, je nemožné ji přehlédnout, protože upoutá vkusem, ať už jde o oblečení, líčení či účes. Když si s ní u stolu povídáte o etiketě, nepřivádí vás do rozpaků - právě naopak, máte pocit, že pravidla bontonu jsou něco naprosto přirozeného, v čem se cítíte jako doma.

Je autorkou třinácti knih o gastronomii, pravidlech společenského chování a životním stylu. Její osobnost lze charakterizovat dvěma slovy: styl a šarm. A právě o tom, jak prožívat život se stylem a šarmem, jsme si povídali s Evou Filipovou.

Nedávno jste pokřtila svou třináctou knihu s mnohoznačným názvem "Neřeš vrásky, hýčkej lásky". Kdy vás napadlo napsat první z nich a proč?

To už je opravdu hodně let. Konkrétně v roce 2003 a byla to kuchařka. Tehdy jsem pobývala v jižní Africe a s nadšením jsem si tam prohlížela krásně provedené kuchařky s místními specialitami. Protože moc ráda poznávám gastronomii různých koutů světa a mám k ní obecně velmi kladný vztah, napadlo mě tehdy, že naše česká kuchyně je prezentována nedostatečně a trochu jednostranně. Když řeknete pojem česká kuchyně, řadě lidí ještě dnes automaticky naskočí představa dozlatova upečené kachny s knedlíkem či svíčková, tedy představa kuchyně těžké, a ne právě zdravé. Což rozhodně není. Tak jsem se rozhodla, že po návratu vytvořím a vydám kuchařku, která pomůže tenhle mýtus vyvrátit. Protože jsem předtím nic podobného nedělala, požádala jsem o spolupráci Martina Čížka, tehdy šéfkuchaře jednoho z našich špičkových mezinárodních hotelů, a vznikla myslím zdařilá Zlatá kuchařka, která je česká v moderním pojetí a taky jednoduchá na přípravu. Ráda přiznám, že byla velmi úspěšná a dnes je beznadějně rozebraná. Mně samotné zbyl jediný výtisk.

Od kvalitní kuchyně už je jen krůček ke stolování a od něho k pravidlům etikety a společenského chování. Alespoň vy tohle propojení považujete za naprosto přirozené, čemuž odpovídají témata dalších vašich knih...

Jídlo, gastronomie a etiketa jsou skutečně neoddělitelnými součástmi každé národní kultury a dodržování jejich pravidel vypovídá o její úrovni. A upřímně řečeno, právě stolování bývá stále tou nejnáročnější součástí etikety. Víte, ono už dnes zdaleka nejde jen o to, jak správně uchopit příbor, ale ke znalostem etikety také patří umění vybrat kvalitní restauraci, mít povědomí o pokrmech, jejich názvech, abychom věděli, co vlastně jíme a taky jak si to objednat. S možnostmi cestování a pronikání gastronomických směrů napříč kulturami je zase třeba osvojit si některé zvyky a pravidla, abychom se nedopouštěli společenských přešlapů. Zkrátka etiketa a gastronomie dnes tvoří jeden provázaný celek.

Řada lidí možná namítne, že něco jako etiketa patří pouze do světa takzvaných vyšších vrstev, do světa celebrit, politiky či diplomatických kruhů, a běžný smrtelník o ni ve všedním životě prakticky nezavadí. Ve svých knihách tento mýtus vyvracíte, s tím, že etiketa může a měla by se stát běžnou součástí života a může být zábavná. Proč?

Kdykoli slyším názor, že etiketa je výsadou horních deseti tisíc, hrozně mě to popuzuje. To přece vůbec není pravda. Etiketa je totiž o slušnosti, zdvořilosti a taktu. A to jsou hodnoty, které by měly být samozřejmostí úplně pro každého, protože jejich uplatňování v každodenním životě tvoří základ kultury každého lidského společenství. Čím více je uplatňujeme, tím kulturnějšími se stáváme. Je naprosto lhostejné, jakou máme profesi, vzdělání, a kolik "chemických značek" si píšeme před i za jméno - slušné a zdvořilé chování by mělo být vlastní každému. V tomto smyslu bychom měli mít etiketu takříkajíc pod kůží. To, zda se umíme správně obléknout na banket nebo víte-li, co nejvíce zdobí džentlmena nebo dámu, už je určitá nadstavba. Protože i když budeme mít na sobě oblek podle poslední módy a k tomu chování slona v porcelánu, rozhodně tím nikoho neoslníme. Slušnost, zdvořilost a takt jsou základ. Pokud se tímhle pravidlem budeme řídit, budou nám odpuštěny i malé prohřešky proti pravidlům etikety. Obráceně to ale nefunguje. Když budeme milí a taktní, vždycky nás lidé budou rádi vyhledávat a budou se v naší společnosti cítit dobře. A pokud budeme chtít postupovat po společenském či profesním žebříčku, bez etikety se prostě neobejdeme.

Desetiletí před Listopadem pravidlům etikety příliš nepřála, což se samozřejmě na společnosti dost neblaze podepsalo. Jak se podle vás v tomto směru česká společnost proměnila? Jsme na tom už lépe?

Jsem optimista a tvrdím, že jsme se v tomto směru opravdu hodně zlepšili. Ano, ta čtyřicetiletá pauza vlády komunistických idejí nás opravdu hodně poškodila. Vždyť například jakékoli projevy gentlemanství či galantnosti byly brány jako buržoazní přežitky. Chválabohu dnešní nastupující generace tyhle nesmyslné úlety nezažila, takže se už na svět dokáže dívat jinýma očima. Díky možnosti cestovat může kamkoli do světa, svět se zase dostává k nám, a mladí začínají chápat, že bez obecně přijímaných společenských pravidel se prostě neobejdou, pokud se chtějí jakkoli uplatnit a něco dokázat. Ovládat základní pravidla etikety se pomalu stává stejnou samozřejmostí, jako vlastnit řidičský průkaz.

Vraťme se ještě k otázce gentlemanství. Mluvili jsme o tom, že v době našich "světlých zítřků" se jako buržoazní přežitek opravdu nenosilo. Dnes se sice vrací, ale zase občas vídáme druhý extrém. Některé emancipované dámy jsou schopné muže při projevu gentlemanství nařknout ze sexuálního harašení. Není to druhý extrém?

Tenhle extrém k nám opravdu zavál z Ameriky, ale jako optimistka věřím, že u nás to zásadní problém nebude. Víte, já jsem přesvědčena, že každá inteligentní žena dokáže vycítit tu správnou míru a muži vytyčit hranici, za kterou ho už nepustí. Vždyť každá žena má řadu zbraní, jichž může na svou obranu využít, ale přitom je důležité, aby zůstala ženou. Naopak muž by měl dávat ženě najevo, že k ní chová úctu a respekt, třeba právě tím, že jí otevře dveře či pomůže do kabátu. A žena by to měla umět s grácií přijmout, protože to z její strany rozhodně není projev slabosti. Někdy totiž ženy dělají tu chybu, že mužům neumožňují, aby se chovali jako gentlemani. Jsem si jista, že většina z nás je ráda, když se muži chovají galantně, jen jim to musíme umět dovolit.

Teď se možná dotknu citlivého tématu, ale souhlasily by s vámi v tomto ohledu třeba zaryté feministky?

Rozhodně bych se nechtěla nijak dotknout feministek - naopak. I já se považuji v zásadě za jednu z nich, ale podle mého názoru je důležité, aby i feministka zůstala především ženou. Nechť usiluje o zrovnoprávnění s muži třeba v otázce platového ohodnocení, to je zcela v pořádku, ale měla by si ponechat svou ženskost a považovat ji za výhodu. Možná mě za tahle slova nebudou mít feministky příliš rády, ale já preferuji ve vztazích muže a ženy přirozenost. To však nevylučuje, aby se ženy zasazovaly o svá práva, nicméně měly by tak činit jako ženy.

Je o vás známo, že ráda cestujete, a o svých zážitcích a zkušenostech se také dělíte se čtenáři svých knih. Určitě můžete srovnávat, jak jsme na tom jako národ v porovnání s ostatním světem. Ať už jde o gastronomii, etiketu, nebo třeba o přístup k životu. Kde se cítíte dobře, a možná líp než doma?

Víte, my Češi jsme pořád takoví trošku uzavření a konzervativní, což se třeba projevuje v oblékání. Často slyším ženy, jak říkají, tohle je po mě příliš výstřední, musím se držet trochu při zdi... Zkrátka snaží se příliš nevyčnívat. Přitom nejde o žádné výstřednosti v oblékání, naopak, někdy stačí jen správně volit barvy, zvýraznit svůj oděv vhodnými doplňky, prostě se malinko odvázat. Tohle třeba skvěle umí Italové. Moc ráda proto jezdím do Říma, kde okukuji Římany i Římanky, jak si každý umí najít svůj styl, který ne vždycky musí nutně podléhat diktátu módy. Platí totiž, že ne všechno, co je módní a trendy, sluší každému. Proto je velké umění najít si právě ten svůj, pracovat na něm a stále jej vylepšovat. V tomhle jsou Italové bezkonkurenční, dokonce bych řekla, že mají náskok před Francouzi. Římské ženy například dokážou neuvěřitelně kouzlit se svými vlasy, takže i prostá úprava vypadá jako od kadeřníka. Nosí většinou sukně či šaty, a přestože ne všechny mají dokonalou postavu, dokážou podtrhnout svou ženskost tak, že ani nějaké to kilo navíc nemusí být hendikepem. Italové-muži jsou pak rozenými gentlemany, to velmi oceňuji. Navíc v Itálii vidím úctu a respekt také ke starším generacím, což například u nás dost postrádám.

Ve své zatím poslední knize Neřeš vrásky, hýčkej lásky promlouváte zejména k ženám, které již dosáhly určitého věku, ale přesto dokážou být stále svěží a vitální, a to nejen navenek. Co byste poradila ženám, a možná i mužům, kteří si i přes přibývající léta chtějí udržet tělesnou i duševní svěžest?

Podívejte, věk prostě nezastavíme. Stárnutí je naprosto přirozeným jevem, s nímž je nutno se vyrovnat. Tohle vyrovnávání je ovšem proces, který se spouští v hlavě. Ne nadarmo se říká, že člověk je tak stár, na kolik se cítí. To je hluboká pravda. Taky je pravda, že i stárnout lze s noblesou. Ano, vrásky budou přibývat, ale uděláme všechno proto, aby byly co nejméně výrazné. Budeme se udržovat v duševní pohodě, protože čím hlubší máme vrásky na duši, tím hlubší budou i ty ve tváři. Chceme-li se cítit dobře po fyzické stránce, musíme cítit harmonii i ve svém nitru. A pak v prožitcích. Zdrojem radostí ze života nemusí být zrovna cesta kolem světa či dva roky prázdnin v exotice. Vždyť stejně tak nám může udělat radost i odpolední káva v příjemné kavárně, setkání s přáteli na dobré večeři a spousta podobných maličkostí. Protože i malé věci mohou do života přinášet velké radosti.

Kromě pořadů v Českém rozhlase a nejrůznějších besed máte určitě i řadu dalších aktivit. Chystáte v nejbližší době něco nového?

Už rok každý čtvrtek po půl osmé na Dvojce Českého rozhlasu si v krátkém bloku povídám s Daliborem Gondíkem o různých tématech z etikety. Nyní jsem dostala nabídku od jednoho deníku, kde budu mít od dubna pravidelné Tipy Evy Filipové. Budu psát o trendech v gastronomii, o zdravých potravinách a o novinkách z kulinářského světa. Na to se moc těším. O etiketě samozřejmě dál přednáším na seminářích. Chystáme projekt s Evou Hruškovou a Janem Přeučilem, to mě hodně baví. Vždy, když mi vyjde kniha, se mi začne stýskat po psaní, takže už si zase v hlavě pohrávám smyšlenkou a novým tématem, o kterém bych chtěla napsat další. A určitě bych chtěla navštívit některé destinace, které mám dlouho naplánované, především kvůli gastronomii. Snad bude brzy zase možné cestovat a plnit si sny.

Autor: Pavel Mészáros, Foto: Dagmar Hájková, Jaroslav Hauer, Petr Berounský



Mníci, pstruzi, lipani... a jednou možná i perlorodky

Šumava nabízí nejen krásná přírodní zákoutí, sportovní vyžití a odpočinek, ale i zajímavosti, které každý rok přilákají stovky zvědavců. Jednou z nich je určitě rybí líheň v Borových Ladech.

Josef Šperl ji pomáhal v roce 1997 budovat a až do loňského roku stál v jejím čele. Po odchodu do důchodu rybí líheň převzal Zbyněk Janči, jeho letitý spolupracovník. Moc se toho nezměnilo - oba tu tráví desítky a desítky hodin a radují se, když se "jejich" ryby vracejí do přírody. Oba, dříve lesáci, se snaží pomoci tomu, aby Šumava byla zase jako dřív. Aby to, co lidé pokazili, zase napravili. Nejlepší ryba na talíři? Vepřové - smějí se oba.

Unikátní líheň

Úkolem zdejší líhně je vrátit do šumavských revírů, které obhospodařuje Národní park Šumava, ryby, které tam historicky patří a které pomalu z místních potoků a říček mizely. Součástí líhně je sedm odchovných rybníků a také náhon bývalé pily, kde rybáři vybudovali rybí přechody s několika stupínky, které umožňují rybám proplouvat vzhůru proti proudu v době vytírání. Součástí přechodu je i elektronický rám, který zaznamenává pohyb očipovaných ryb.

Josef Šperl byl jedním z těch, kteří se na vzniku líhně podíleli. Původně pracoval jako lesák, ale protože jeho velkým koníčkem bylo rybaření, neodolal nabídce a přesídlil k rybám. Nejprve rok sbíral zkušenosti jinde, objížděl, pozoroval. Zdejší líheň je unikátní. Díky tomu, že leží v nadmořské výšce devět set metrů nad mořem, je nad ní v krajině jen jediný penzion, žádné osídlení, žádné zemědělství. Voda je tu chladná a naprosto čistá, bez jakýchkoli chemických přísad.

Třináct let s mníkem

Studenou vodu k vytírání potřebuje mník jednovousý, u nás poměrně vzácná ryba, kterou v Borových Ladech chovají. Ze všech zdejších ryb má nejmenší jikru a má jich také nejvíc - na jeden kilogram jikrnačky 600 až 800 tisíc jiker. Plůdek se z nich vylíhne v průběhu února v tzv. Zugských lahvích, což jsou inkubační nádoby, imitující pohyb vody v potoce. Plůdků se tu vylíhnou miliony.

Mník je tak trochu tajemná ryba, jediná treskovitá, která se v našich vodách vyskytuje. Je to dravec aktivní v noci, málokterý rybář se může pochlubit tím, že se mu ji podařilo ulovit. Nejžravější jsou totiž po vytření, v lednu, únoru, a to moc rybářů u vody nebývá. Mníci jsou taková "rybí policie", něco jako liška v lese. Živí se uhynulými a oslabenými rybami, když mají hlad, nepohrdnou ani pstruhem a jsou schopni pustit se i jeden do druhého. Chovat jich několik v jednom rybníčku není možné, ten nejsilnější si své teritorium dobře hlídá, a to nejen tady, ale i ve volné přírodě.

V Borových Ladech je začali chovat před třinácti lety, protože ze zákona platí pro Šumavský národní park povinnost zarybňovat mníkem toky, ale nebylo kde rybičky kupovat. Začali se věnovat jeho chovu, aby byli soběstační. V průběhu května pravidelně vypouštějí mníky ve velikosti asi tři centimetry do volné přírody, část zůstává v líhni k doplnění generačního hejna.

Choulostiví pstruzi

Pstruzi tu mají výjimečné postavení. V roce 2009 získala zdejší líheň od Ministerstva zemědělství certifikát vlastníka genetického zdroje šumavské populace pstruha potočního, akreditované laboratoře pravidelně kontrolují původnost zdejších ryb. Jikry pstruhů se při umělém výtěru promíchávají s mlíčím a zhruba po deseti tisících pokládají na kaskádovitě uspořádané líhňařské aparátky, kde voda přetéká z jednoho do druhého, točí se a tím napodobuje proud vody.

Musí se pracovat velmi opatrně, jikry jsou choulostivé a jakýkoli neopatrný pohyb, ale třeba i blesk fotoaparátu je může usmrtit. V přírodě jich uhyne asi devadesát procent, v líhni jich naopak přibližně stejné procento přežije.

Jakmile se mezi žlutými a oranžovými jikrami objeví bílá, uhynulá, okamžitě se musí odsát a odstranit. Přibližně za tři měsíce je možné ve žlutém korálku spatřit dvě černé tečky - oči budoucího plůdku. Ten po vykulení zůstává ještě tak měsíc na místě, než stráví svůj žloutkový váček a rybička začíná plavat. Tehdy je rybáři nabírají do kyblíčků a sběraček a po desítkách přesunují do potůčků, kde se rybky hned schovají do břehů a začínají se samy živit. Celkem je to každý rok kolem sto padesát tisíc plůdků.

Když se jim potůček stává malým, sjíždějí za potravou do řeky a vrací se proti vodě znovu na vytření. Tím se posiluje přirozený výtěr, který je pro obnovu rovnováhy ve vodě důležitý.

Experimentálně v sudech líhně chovají plůdky, které po vykulení učí žrát granule - tyhle rybky by mohly doplňovat postupně generační hejno.

Přísně regulovaný rybolov

Zbyněk Janči se mimo jiné věnuje i monitoringu stavu ryb. Také on vystudoval lesnickou školu, zabýval se lesními školkami. Pochází z Netolic, Šumavu má ale rád od dětství, kdy sem s rodiči pravidelně přijížděl. Když mu zrušili práci ve školce, dal se na rybářství.

Jak se monitoruje stav ryb? V několikaletých cyklech zahrazují rybáři vždy stejný úsek toku, ryby spočítají a vedou přesné tabulky s evidencí. Docházejí ke zjištění, že se v šumavských tocích péčí rybářů i díky postupnému omezování lovu ve pstruhových revírech stabilizují stavy ryb, takže do budoucna se možná úplně přestane se zarybňováním a ryby z líhně bude možné využít na zarybňování navazujících revírů. Rybolov je v Národním parku Šumava přísně regulovaný, loví se metodou "chyť a pusť" na háčky bez protihrotů a vydává se jen omezený počet povolenek.

Být správcem rybí líhně je starost napořád. Každé ráno, každý večer, v pátek i svátek je potřeba přinejmenším překontrolovat a ujistit se, že je vše v pořádku. Nejvíce starostí a práce je na jaře a na podzim, to je čas rybího množení, ale i jinak je stále co dělat. Líheň, náhon, sedm chovných rybníčků, kde chovají především pstruhy v různých fázích vývoje, to vše je nutné ve dvou zvládnout.

Oba pánové vzpomínají na období, kdy nečekaně přišly povodně. Večer tu bylo vody po kolena, za chvíli už po pás. Voda z potoka se dostala až do podzemí k aparátům, které bylo třeba v noci přenášet nahoru. Naštěstí, snad intuicí, den před tím přenášeli plůdky do rybníčků, které zůstaly neporušeny.

Záchrana lipanů i perlorodky říční

V současné době se tu ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze rozbíhá velmi zajímavý projekt, zaměřený na záchranu perlorodky říční, která je dnes u nás kriticky ohroženým druhem. Žábry pstruha potočního se nainfikují glochidiemi perlorodky, které tam od srpna do května následujícího roku parazitují. Poté se samy pustí a zahrabou do štěrku, kde po dobu pěti až šesti let probíhá jejich další vývoj. Můžeme jen doufat, že se podaří perlorodky, které historicky nikdy na Šumavě nebývaly, zachránit.

Pyšní jsou tu i na své úspěchy s lipany. Lipan podhorní, ryba, která je ve znaku rybářského svazu, dnes postupně vymírá. Největší problém je s generačními rybami, tedy rybami určenými k umělému výtěru. Protože jich bylo málo, pokusili se úspěšně vykrmit ryby granulemi. Díky tomu mají generační hejno čtyř až šesti set lipanů, a to nikdo jiný nemá. Lipani nemají rádi potoky, chtějí teplejší vodu, v přírodě se vytírají níže v řekách. Ale tady se daří. O jikru a plůdek lipana je enormní zájem, přijíždějí zájemci až z Moravskoslezského pomezí. Legrační je, že když jim potom na Moravě vyroste, prodávají je zpátky do jižních Čech...

Predátor vydra

Největším nebezpečím pro ryby, chované ve zdejších rybníčkách, jsou vydry. Kdykoli se dostaly dovnitř, byla to vždycky pohroma. Ryby před nimi nemají úniku, zachránili se vždy jen potočáci, kterým instinkt velí nehýbat se nebo se schovat pod kameny. Nepomáhali strašáci ani blýskavá cédéčka. Celý areál musel být důkladně oplocen, pletivo upevněné do země, teď už se sem vydry nedostanou. Tu a tam si rybníčky vyhlédne volavka nebo kormorán, někdy se objeví i ledňáček, kterého rybky také velmi zajímají. Nebývá to naštěstí často, ale musí se s tím počítat.

Před několika lety se otevřely brány líhně i veřejnosti. Lidé byli zvědaví, co je tu k vidění, chodili sem i přes různé zákazové cedule, přelézali plot. A tak rybáři začali pořádat exkurze - hlavně v létě, pravidelně vždy v úterý a v průběhu roku pro předem domluvené skupinky zájemců vlastně kdykoli. V rámci akcí pro veřejnost jsou zahrnuty zdejší prohlídky v programu Šumavského národního parku. Pokaždé se sejde více než stovka lidí, kteří se chtějí dozvědět, jak zdejší líheň vypadá, co se tu děje. Děti se těší na krmení ryb, dospělí na technické zázemí areálu.

Dříve bývalo běžné, že se to v každém potůčku hemžilo malými rybkami, bylo možné občas zahlédnout i raky, to už je dnes spíše výjimka. Vlivem znečišťování vody, ale i narovnáváním toků a dalšími "vymoženostmi" civilizace byla rovnováha v přírodě narušena a obnova není jednoduchá. Díky tomu, že ryby v líhni mají stejné složení vody i teplotu jako ve volné přírodě, je větší šance, že se jim "venku" bude dařit. A to si zdejší rybáři přejí ze všeho nejvíc.

Autorka: Eva Procházková, Foto: autorka a archiv


Slovo roku

Ve světě i u nás jsou ve veliké oblibě různé soutěže a ankety, jejichž cílem je ocenit nejlepší v rámci vybrané kategorie. Opakovaně je vyhlašován muž roku, fotbalista roku nebo podnikatel roku. Ovšem výběr není omezen pouze na nás, zástupce rodu homo sapiens sapiens. Do soutěží tohoto ražení můžete přihlásit i své mazlíčky. Anebo také svou rodnou vísku, oblíbený strom případně knihu. Věděli jste ale, že existuje také slovo roku?

Slovem roku se může stát takový výraz, který nějakým způsobem charakterizuje předešlý rok a který je hojně frekventovaný zvláště v publicistice. Zpravidla jde o nová slova (tzv. neologismy), která se díky častému užívání dostanou do povědomí veřejnosti, alespoň v daném období. Vzhledem k náplni většiny plátků jde většinou o výrazy expresivní s negativním obsahem, které reagují na politickou situaci v zemi. Může jít ale také o aktuální slova z jiných oblastí, například z oblasti technologického vývoje (třebas v souvislosti s rozvojem sociálních sítí), s kulturními nebo náboženskými tématy apod.

Chvilkaři, Greta, motýle

V České republice pořádají anketu Slovo roku Lidové noviny a server Lidovky.cz. Čtenáři mohou vybírat z reprezentativního vzorku, který sestavuje redakce daného deníku. V minulém roce bylo nominováno deset slov: audit, brexit, demonstrace, Greta, chvilkaři, impeachment, klima, Letná, motýle, VAR (tj. video asistent rozhodčího). A jak to dopadlo? Na třetím místě se umístili chvilkaři, tj. přívrženci iniciativy Milion chvilek pro demokracii. Druhé místo obsadila švédská ekologická aktivistka, tj. Greta. A první místo vydobylo slovo motýle.

Ano, motýle, nikoli motýli. Slovo v tomto tvaru použil A. Babiš v květnu 2019 v rámci jistého projevu, který zaujme jak jazykově, tak obsahově. Posuďte sami: "My v Čechách máme rádi přírodu. My chceme. My máme obrovský program na vodu. My chceme zasadit deset milionů listnáčů. Kůrovec nám žere lesy. My chceme znovu motýle!" Je snad ono koncové -e pouhým přeřeknutím, nebo snad projevem středomoravské změny y > e (srov. mor. ryby > rebe; ovšem v tom případě by byla na místě hlásková podoba motéle)?! Ale kdeže. V tomto případě jmenovaný mluvčí jen přepnul jazykový kód z češtiny (nebo spíše zkomolené češtiny) na slovenštinu, neboť v rodném jazyce pana premiéra je koncovka -e pro tento tvar náležitá. Jak prosté.

Viróza a Rambohafík

Na politickou scénu má vazbu většina dalších slov, která obhájila první místo v dané anketě. Jmenujme namátkou třebas spojení sorry jako (spojené opět s A. Babišem), nejvíce nominací však proměnily výrazy, které se vážou přímo k nejvyšším místům, totiž k prezidentu M. Zemanovi: pražská kavárna, pussy, viróza. Jiné ročníky reagují na celosvětové problémy, např. roku 2015, kdy se vyhrotila migrační krize, se slovem roku stal uprchlík. Z pestré škály zajímavých slov vyčnívají dvě, a to Blob (název pro zamýšlenou budovu Národní knihovny na Letné) a Rambohafík (jméno pudla Karly Šlechtové, někdejší ministryně obrany, která vyvolala poprask pořízením snímku svého čtyřnohého mazlíčka u hrobu neznámého vojína a vystavením této fotografie na Instagramu).

Nutno podotknout, že nověji je zveřejňováno také Slovo roku zvolené přímo redakcí, pokud se její výběr neshoduje s výsledkem čtenářské ankety. Loni toto prvenství vybojovalo slovo klima, a to v souvislosti s environmentálními tématy, která zahltila (nejen) české zpravodajství.

Koronavirus versus koruna

Přestože rok 2020 ještě není u konce, dovolím si být prorokem. Je totiž nad slunce jasné, že letošní anketu ovládnou slova spojená s pandemií koronaviru. Není se čemu divit, vždyť (dez)informace o této nové hrozbě se na nás valí ze všech stran, slovo koronavirus je skloňováno dnes a denně. A stejně tak se hromadí i novotvary, které jsou z něj utvořeny, např. koronákaza, koronakrize, koronapanika.

Odkud se vlastně slovo koronavirus vzalo? Jde o kompozitum složené z latinských slov corona a virus. Oba výrazy měly v klasické latině jiný význam, než bychom očekávali. Slovo corona bylo původně označením pro věnec. Ten se stal postupem času symbolem moci, a tak se význam rozšířil i na ozdobu hlavy původně bájných bohů a heroů, později panovníků. V tomto významu bylo slovo v podobě koruna převzato do češtiny. Zde se navíc přeneslo i na platidlo, a to díky starým rakouským mincím, na nichž byla vyobrazena panovnická koruna, jak se lze dočíst v Českém etymologickém slovníku. Latinské slovo corona mělo též význam 'kruh', odtud vzešly odborné významy používané v přírodních vědách, např. v astronomii se jím rozumí 'nejvrchnější a nejřidší vrstva sluneční atmosféry pozorovatelná při úplném zatmění Slunce v podobě stříbrného věnce kolem temného Slunce' (definice je převzata z Akademického slovníku cizích slov). A ejhle, zde je již ona hledaná spojitost s koronavirem - daný vir, zvětšený pod elektronovým mikroskopem, vědcům připomínal svým kulovitým tvarem tuto sluneční korónu, a tak byl podle ní pojmenován.

A co ona druhá složka kompozita, totiž virus? Původně by se k tomuto slovu hodil český ekvivalent 'jed, otravná šťáva', v 19. století začalo být v evropském medicínském prostředí užíváno též pro 'nejjednodušší mikroorganismus vyvolávající choroby'. Posléze bylo slovo v daném významu rozšířeno do celého světa. V češtině lze slovo užívat ve tvaru vir i virus (spisovně je tedy koronavir i koronavirus), ovšem podoby s koncovým -us jsou frekventovanější. Pro zajímavost lze podotknout, že v latině existovalo ještě slovo vir, které však s názvem pro dané mikroorganismy nesouvisí - jde o označení 'muže', popř. 'chotě, manžela'.

Ať už se slovem roku 2020 stane koronavirus, pandemie, promoření nebo jiný výraz, doufejme v jediné - že brzy upadnou v zapomnění a s nimi i reálie, které označují. To je mé velké přání.

Autorka: Marta Šimečková (Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.), Foto: Pixabay