24/2020

V létě spím ráda pod širákem

Andreu Černou proslavila postava Elišky Troškovy pohádky Princezna ze mlejna. Dneska už se nad hladinou nevznáší a žije nohama pevně na zemi. Miluje přírodu, staré filmy a knížky. Rady od maminky si navždy vzala k srdci.

Andreo, bývala jste jako holka princeznička, nebo spíš dobrodružka?

U babičky jsem nejraději pořádala výpravy Rudným potokem a snažila se dojít co nejdále po nebo proti proudu a nenabrat si přitom do holínek pichlavě ledovou vodu. Lezla jsem po stromech a doma jsem z moduritu vyráběla všelijaké knoflíky a brože. Na princezny mi moc času nezbývalo.

Pocházíte z Karlových Varů. Kde jste tam bydleli?

Na periferii, ve Staré Roli. V jedenáctém patře, třináctipatrového paneláku, který stál u pole, a tak jsem ve vytahaných teplákách pobíhala mezi kukuřicí.

Dostala jste někdy od rodičů dobrou radu?

Jistě. Maminka je skvělá. Vzácná, skromná a pracovitá žena, a kromě jiného mi prozradila, že "líná huba holé neštěstí". Taky říkala "můžeš být blbá, ale musíš si umět poradit", a naučila mě pískat na prsty.

Kdy jste nejvíc ocenila v životě heslo "líná huba, holé neštěstí"?

Tuto radu doceňuji neustále, je k nezaplacení.

Jak jste vůbec nejslavnější roli Elišky získala?

Na konkurs mě pozval Zdeněk Troška, poté, co jsme se dali do řeči na chodbě pražské konzervatoře. Následovala dvě kola a výsledek už je přes čtvrt století znám.

Na které okamžiky z natáčení se nedá zapomenout?

Čekání na slunce. V prvním díle jsou zachyceny veškeré slunné okamžiky toho léta. Všichni jsme očima posouvali mraky a poslouchali hlavního kameramana Ervína Sanderse, který nás sem tam informoval slovy: "Slunko vysvitne za tři minuty, tak na dvě a půl minuty." Během těch neplánovaných prostojů jsme měli možnost se o něco víc poznat. I přes nekompromisní tlak termínů, na mezích okolo mlejna převládal humor, laskavost a smích.

O Zdeňkovi Troškovi se traduje, že je fajn režisér i člověk. Jak jste ho tenkrát vnímala vy?

Zdeněk Troška je laskavý člověk od podstaty a podařilo se mu okolo sebe soustředit lidi obdobného smýšlení, napříč profesemi. Veškeré nesrovnalosti se lehčeji přeskakují s humorem. Nikdo neměl choutky kastovat se. Když šli okolo houbaři a zrovna byla fáze hypnotizování mraků, Zdeněk nelenil a překvapené houbaře s kompletním výkladem provedl po natáčecím place.

Andrea Černá se narodila 13. ledna 1977 v Karlových Varech. Vystudovala Pražskou konzervatoř. Za Mášu ve Třech sestrách, kterou hrála v Divadle na Fidlovačce, byla nominována na Thálii. Zahrála si ve filmech Princezna ze mlejna I a II, v seriálech Velmi křehké vztahy a Ordinace v růžové zahradě.

Na místě natáčení jste se byli před pár lety při srazu štábu podívat. Změnilo se to tam hodně?

V místě, kde stálo stavení, býval mokřad. Tenkrát se použilo mnoho dřevěných pylonů na zpevnění půdy, než se vůbec mohlo začít. Dnes si příroda bere vše zpět. Je tam půvabný hájek, přibližně devatenáctiletých stromů.

Působila na vás už tehdy krásná jihočeská příroda a stavení jako z pohádky?

Nedivím se, že je Zdeněk tak trošku jihočeský patriot, krajina posetá blýskavými oky rybníků umí okouzlit. Místa pro natáčení vybral spolu s asistentem režie Markem Kališem s nesmírným citem. Důležité je neopomenout práci architekta, výtvarníků a pánů od samotné stavby, kteří zhmotnili představu, kterou měl Zdeněk ve své fantazii. Bez jejich společného souznění s prostorem, umu a píle by Eliška nebydlela v tak krásném stoletém stavení. Troufám si říct, že ten půvab jsme cítili všichni a jen umocňoval společné nadšení.

A příroda má půvab stále. Co pro vás znamená?

V šesti letech mi náš soused pan Štěpina půjčil dalekohled a já se nemohla nabažit pohledu a pochopení, že měsíc opravdu na ničem nevisí. Od té doby mne přírodní moudrost nepřestává udivovat. Sázím naklíčená semínka, která objevím v citronech. Na kaktusy mám lupu. Bez pokojových květin si neumím představit domov. Jednou v létě, u Štěpinů na balkoně, mezi keříkovými rajčaty zahnízdily poštolky. Když vyvedly mladé, brávali mě sousedé s sebou k dokrmování. Pozorovala jsem, jak rostou, a fandila jim, když se učily létat.

Jak jste nesla, když jednoho dne uletěly?

Když se rozlétly do světa, měla jsem pocit, že všechny poštolky, které letí okolo, jsou ty staré známé, co se ládovaly masíčkem na guláš. Nadšení z pozorování a poslouchání ptáků mi vydrželo dodnes. Všichni můžeme rozpoznat zimní písničky, a když ptáci začnou zpívat jarní melodie, každou chvíli lze očekávat přílet čápů. Příroda s námi mluví, jen jí musíme naslouchat.

Za chvíli máme léto. Kam vyrazíte?

Nepovím. Ještě se rozkřikne, že je v těch místech krásně a přestal by tam být klid. V létě si ale vždy najdu čas, abych mohla spát pod širákem.

Zažila jste někdy pořádnou letní bouřku v přírodě?

Léta páně 2002. Na pláži jsem viděla, jak se nad prostorem zatáhla šedočerná roleta, která na výšku měla několik kilometrů. Bylo patrné, že se přes sebe valí neuvěřitelně mocná energie. Nikola Tesla by se radoval! Na chvilku všechno utichlo a pak se zpustil rambajs. Burácení vichru, všemožně větvící se blesky a tolik vody, že se až v pražském Karlíně po ulicích plulo v pramicích. Spaní pod širákem má prostě i své nevýhody.

Když bude trochu pršet, vydáte se prohlédnout si nějaký pěkný hrad či zámek?

Zříceniny, hrady a zámky mám ráda kvůli architektuře i historii. Myslím, že znalost historie je důležitá. Snažím se doplňovat mezery ve vzdělání. Je dobré vědět, co se kdy, kde a jak událo, abychom měli větší možnost si všechno, co se děje dnes, lépe zasadit do širších souvislostí. A Genius loci se jinak než osobně, poznat nedá.

Pojedete také na milovanou Moravu?

Samozřejmě. Jsem zvědavá na roušky vyšívané i malované moravskými lidovými ornamenty.

Také jste je šila?

Našila jsem necelých dvě stě kusů na starém dobrém šlapacím stroji. Doufám, že jsou všem potřebným k užitku.

Máte obavy ze současné světové pandemie?

Důležité je nepropadat panice! Ale ani bludným výrokům typu nad coronavirem vedeme 1:0 a jiným konspiračním teoriím. Ostražitost je na místě vždy. Ohleduplnost a sounáležitost také. Všichni jsme v nelehké situaci a ti co složili Hypokratovu přísahu dvojnásob. Hluboce smekám a děkuji všem, jenž ctí elementární etický princip. Všichni máme obrovskou moc samostatné vůle pomáhat si, v tom je síla našeho druhu. V té pospolitosti. Ale nesmírně důležité je, aby "dobu rouškovou" přežili i drobní živnostníci. Možná je i na místě připomenout si, že strach někdy paralyzuje úsudek, a to nás mnohdy ohrožuje více než samotná příčina. Buďme bdělí, naslouchejme vědeckým elitám a nenechme se infikovat apokalyptickými hypotézami.

Věříte tomu, že coronavirus je jakési varování, abychom se všichni zamysleli a zastavili se nad svými životy?

Možná nastal čas, abychom každý o sobě samém, začali smýšlet jako o součásti druhu, jenž má tu moc zneužít či nezneužít svou moc síly a intelektu. Měli bychom brát v potaz globální důsledky našeho smýšlení a konání. Lpět na svém záhonku a nebrat na vědomí, že i on je součástí planety, která když bude strádat, začnu být v ohrožení i já, mi přijde sebedestruktivní. Viry nám připomínají, že i člověk je ohrožený druh. Bez zdravé vody, vzduchu a flóry nemáme šanci přežít. Nemusíme být jen predátoři, to už víme, že být umíme.

Prošla jste si v poslední době historickou část Prahy bez turistů? Zažila jste ten klid a to, jak město dýchá?

Karanténu jsem prožila mimo Prahu, takže denní pohled na liduprázdný Karlův most znám jen z fotky Jana Šibíka.

Zajdete si někdy místo procházky do wellness, nechat se trochu rozmazlit?

Den práce venku vydá za týden ve wellnessu. Ale chodím ráda do sauny, tam se leží.

Jaké filmy si pustíte, když zůstanete doma a máte čas jen pro sebe?

Filmy Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Skvělé jsou také filmy Václava Vorlíčka, některé jsou skutečnými perlami české filmografie, třeba Pane, vy jste vdova.

Jakou knížku máte právě na nočním stolečku?

Dočetla jsem Rodinný sjezd od Ivana Krause. Vřele doporučuji nejen kvůli krásné češtině, humornému nadhledu, ale hlavně kvůli naší paměti. Kvůli skutečným historickým okolnostem, do kterých příběhy zapadají. Teď se těším se na Fenomenologii humoru Radko Pytlíka, ještě voní tiskem.

A co vůně z kuchyně? Vaříte?

Moje maminka narozená v Raku je skvostnou kuchařkou a jejího kuchařského umění zdaleka nedosahuji, ale vaření mě baví. Zatím nikoho od mého stolu neodvezli.

Pojďme do "kuchyně" divadelní, do pražského Divadla Na Vinohradech, kde se v únoru uskutečnila premiéra představení Zmoudření Dona Quijota. Jakou roli tam máte?

Pověstnou černou Doloros, kterou důmyslný rytíř Don Quijote potká na své šlechetné výpravě. Příběh Dona Quijota je majestátní a vměstnat jej do prostoru, jenž má stěny a strop je velký oříšek. Těšívám se na Tomáše Pavelku, který se titulní role zhostil s noblesou své prvorepublikové výchovy. Absolutně naplňuje představu, kterou mi při čtení románu fantazie vytvořila.

Don Quijote ctil rytířskou lásku k neexistující ženě. Co pro vás znamená láska?

Láska je základní stavební hmotou vesmíru.

Autorka: Šárka Jansová, Foto: Kristý na Junková, Viktor Kronbauer, Ivan Mladenov a archiv 


Programu ČT2 je padesát

V neděli 10. května 1970 vstoupil československým televizním divákům do života druhý program. Od tohoto okamžiku si mohli začít vybírat, na co se budou dívat. Dnes, kdy jen Česká televize má sedm programů a dalších sto provozují komerční televize, je už těžko představitelné, že bývaly doby, kdy se diváci mohli dívat pouze na jeden televizní program.

O druhém programu se v tehdejším Československu začalo uvažovat na konci roku 1958, tedy v době, kdy televize vysílala pět let a její pořady se na obrazovkách objevovaly již denně. Šlo ale především o úvahy technického rázu. V roce 1965 schválila vláda koncepci rozvoje a o dva roky později zadala státní úkol zahájit vysílání druhého programu v květnu 1970.

V červnu 1968 proto byla v Československé televizi zřízena Redakce 2. programu a barevné televize, ale kvůli srpnové vojenské okupaci začala pracovat prakticky až v říjnu téhož roku. Malá skupina lidí podnikala první kroky na přípravě programové koncepce. Až v únoru 1969 byla redakce rozšířena a vytvořeno ředitelství pro přípravu 2. programu, v jehož čele stanul Zdeněk Noháč, bývalý první náměstek ředitele Československé televize Jiřího Pelikána. Po Pelikánově odvolání a jeho odchodu do zahraničí byla právě na Noháče přenášena politická odpovědnost za vše, co se v televizi během pražského jara 1968 a v prvním okupačním týdnu vysílalo. A protože nastupující normalizátoři požadovali jeho hlavu, uklidil ho nový ředitel televize Jiří Šmídmajer do druhého programu.

Redakce druhého programu

V únoru 1969 bylo rozhodnuto najmout tvůrce pro přípravu pořadů druhého programu. Z dosavadních televizních redakcí nastoupili zkušení programoví pracovníci: Vladimír Kovářík, Jiří Malásek, Gustav Oplustil, Zdeněk Mahler a další. Vedoucím redakce se stal Zdeněk Michalec, dřívější šéfredaktor vysílání pro děti a mládež. Od této chvíle začala systematická programová příprava pořadů pro druhý program. O měsíc později již bylo rozpracováno na padesát námětů a scénářů. Pro druhý program pracovali výborní autoři, jako byli František Pavlíček, Karel Kyncl či Jiří Kantůrek a další, kteří však už měli problémy s novou politickou mocí, a tak psali pod jinými jmény.

Scénáře byla jedna věc, ale natočit z nich za krátkou dobu televizní pořady byla věc druhá. V roce 1969 měla redakce druhého programu 19 stálých pracovníků, kteří měli zajistit výrobu 260 hodin programu. Přidělené finance a minimum času přinutilo produkční pracovníky, aby zvolili při výrobě pořadů producentský přístup, věc pro socialistické hospodaření nevídanou. Výroba probíhala z části ve vlastních televizních kapacitách a z části ve Filmovém studiu Barrandov, Krátkém filmu či Armádním filmu. V případě zakázek se snažili produkční druhého programu chovat tržně, stejný scénář byl předložen státním filmovým výrobcům, a vyráběl ten, kdo nabídl výhodnější podmínky, což bylo v rozporu s dosavadní celotelevizní tvorbou v redakcích pro první program.

Druhý program byl od samého počátku vysílání připravován jako alternativa k programu prvnímu. Byly tu zařazeny jiné programové typy, jiné žánry pro daný večer, kdy divák měl možnost volby mezi oběma programy a zbýval prostor i pro experimenty a specifické pořady. V prvních letech po zahájení se vysílalo na druhém programu nejprve tři dny v týdnu: v úterý, ve čtvrtek a v neděli. Součástí programu bylo čtené zpravodajství a Televizní noviny přebírané z 1. programu.

Zatímco na prvním programu bylo přísně sledováno, aby se v pořadech neobjevovali umělci a osobnosti spjaté s pražským jarem 1968, redakce dvojky na to nebrala ohled. A tak se v jejích pořadech objevovali i zakazovaní Iva Janžurová, Hana Hegerová, Darek Vostřel či Jaromír Vomáčka. Normalizační vedení Československé televize v čele s Janem Zelenkou to určitou dobu tolerovalo, ale nakonec zasáhlo.

Konkurence

V roce 1972 začínalo být všem jasné, že druhý program je programově lepší a začíná mít mezi diváky a tvůrci dobré jméno. Šéfredaktoři redakcí pro prvním program to nesli nelibě a redakce druhého programu jim byla trnem v oku. Začali proto tvrdit, že dva programy jsou tříštěním sil. K tomuto jejich postoji se ještě přidal fakt, že výroba pořadů pro druhý program byla efektivnější a levnější než pro první. Začal být vytvářen tlak na ukončení existence redakce druhého programu.

Šéfredaktor druhého programu Zdeněk Michalec byl odvolán a místo něho začal redakci řídit Karel Kohout, legendární první ředitel československé televize, který však v té době stál zcela na straně normalizační politiky. Kohout vypracoval zprávu o činnosti druhého programu za dobu jeho existence, včetně kádrového rozboru, z kterého vyplynulo, že ze 43 pracovníků "dvojky" bylo pouhých sedm v KSČ. Michalce kritizoval za posudky na své podřízené, ve kterých upřednostnil jejich pracovní profil před politickou angažovaností. Kohout odsoudil i údajné živelné přestupy jednotlivců a skupin pracovníků ze zrušených pracovišť Československé televize do redakce druhého programu v roce 1969 a přípravu ideově neangažovaných pořadů.

Dvojkou v programové nabídce

V září 1972 byla redakce druhého programu zrušena a druhý vysílací okruh plnil v následujících letech už jen roli doplňkového programu k hlavnímu 1. programu a byl zcela jasnou "dvojkou" v programové nabídce, a tudíž i ve sledovanosti a oblíbenosti u diváků. Stal se odkladištěm pořadů, které se z nejrůznějších důvodů nehodily na první program, stal se reprízovým programovým okruhem, jehož vysílání začínalo v pracovní dny většinou odpoledne a končilo před půlnocí. Byl koncipován jako národní okruh. V českých zemích byl na jeho frekvencích šířen program zacílený na českého diváka a na slovenském území byl druhý program zacílen svou programovou nabídkou na slovenského diváka. Slovenský druhý program připravovala a vysílala Československá televize v Bratislavě.

Sametová revoluce vnesla do programového pojetí druhého programu změny. V průběhu roku 1991 byly zahájeny práce na novém pojetí televizních programů. Dosavadní 1. program byl přejmenován na F1, druhý program, vysílající na českém území, nesl označení ČTV a na slovenském území STV. Na ČTV vysílala nově vzniknuvší veřejnoprávní Česká televize a na STV samostatná veřejnoprávní Slovenská televize.

Program pro hloubavého diváka

Po zániku Československé televize budovala Česká televize své televizní programy jako doplňkové a odlišné. Druhý program s označením ČT2 byl koncipován jako program alternativní, zaměřený na diváka se zájmem o kvalitní, hlubší informace ze všech oblastí a o hodnotné, obsahově i formálně náročnější pořady všech žánrů, zejména uměleckých a dokumentárních. Tato koncepce zůstala programu ČT2 dodnes.

"Kdybych se vrátil do studijních let, tak ČT2 pro mě v devadesátých letech znamenala oázu zajímavých a podnětných dokumentů a skvělých zahraničních filmů," říká současný programový ředitel ČT Milan Fridrich. "Sledoval jsem tehdy dokumenty, také Jednadvacítku, předchůdkyni dnešních Událostí, komentářů nebo sport. Právě na vysílání dokumentů a slavných filmů jsme začali ČT2 stavět ve chvíli plné digitalizace a vzniku nových kanálů, když se z ní stáhla aktuální publicistika, sport nebo dětské pořady. ČT2 se mohla nadechnout a získat vlastní originální identitu. Počínaje rokem 2012 se z ní stal vzdělávací kanál zaměřený na individuální vkus diváků, touhu po poznání, po výjimečných filmových zážitcích. Dvojka se díky tomu stala kanálem s jednou z nejvyšších diváckých spokojeností a udržuje si přízeň vysoce vzdělaného publika."

Autor: Daniel Růžička, Foto: archiv ČT


Největší křesťanské tajemství

Týden po Letnicích slavíme svátek Nejsvětější Trojice. Je to jeden z mála církevních svátků, které neslaví konkrétní postavu nebo historickou událost z dějin spásy, ale vlastně teologický koncept. Učení o Trojici je v samotném jádru křesťanské nauky. Formovalo se ale postupně.


Klasická definice říká, že učení o Trojici je tajemství křesťanské víry, že je jeden Bůh ve třech soupodstatných, a přece vzájemně věcně rozdílných osobách. Tři Božské osoby se nazývají: Otec, Syn a Duch svatý. V křesťanském životě se s Trojicí setkáváme doslova na každém kroku. Křest se koná ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, ve jménu Trojice žehná kněz na konci bohoslužby, trojičním závěrem končí všechny modlitby v kostele a podobně. Není proto na škodu využít této příležitosti a podívat se na trojiční učení zblízka.

Biblické náznaky

Ačkoli v Bibli není výraz Trojice nikde použitý v tom smyslu, jak jej chápou křesťané, máme zde na více místech zmínky a náznaky o jednotlivých božských osobách. Buď jsou to místa, kde jsou tyto tři osoby zmíněny společně, tak je tomu například při rozeslání apoštolů nebo při Ježíšově křtu v Jordánu, nebo je poukázáno jen na dvě osoby a na jejich vzájemný vztah či odlišnosti. Bible tak kupříkladu hovoří o posílání božských osob: Otec posílá Syna, Otec posílá Ducha Svatého, Syn posílá Ducha Svatého - to všechno najdeme zmíněné převážně v evangeliích. Ze Starého zákona se učení o Nejsvětější Trojici nedá přímo dokázat. I zde jsou ovšem jisté náznaky tohoto učení, které však vidíme až z pohledu novozákonního učení. Křesťané samozřejmě čtou Starý zákon křesťanskýma očima a tak v různých pasážích od zprávy o stvoření až třeba po setkání Abrahama s trojicí andělů vidí náznaky trojičního učení.

Syn zrozený z Otce

Vztah mezi třemi Božskými osobami je tedy podle křesťanského učení tento: Otec nemá původ, je od věčnosti sám od sebe. Proto se na začátku Božího stvoření setkáváme už s Bohem, který nijak nevzniká. To je velký rozdíl oproti mytologickým systémům starého Řecka například, které měly komplikované legendy o narození bohů. Syn vychází od věčnosti od Otce duchovním zrozením. Zároveň je Syn totožný se Slovem - tak to píše evangelista Jan ve svém slavném prologu: "Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh." V křesťanském chápání když Bůh tvoří svět, tvoří ho slovem - protože říká "Budiž..." a tedy jej zároveň tvoří i Slovem, tedy Synem, tedy Kristem. Proto se v křesťanském vyznání víry říká o Synovi: "skrze něho bylo vše stvořeno."

Spor o Ducha

Duch svatý vychází od věčnosti od Otce. Vycházení Ducha v hebrejské i v řecké představě mělo svůj téměř fyzický aspekt, protože slovo pro "ducha" je v obou jazycích stejné, jako slovo pro "dech" - konečně i v češtině zde cítíme etymologickou příbuznost. Protože ale Bible hovoří o tom, že Ježíš zasliboval učedníkům, že jim Ducha svatého sešle on, spekulovali teologové na východě i na západě, zda Duch vychází jen z Otce, nebo i ze Syna. Z toho na konci prvního tisíciletí vznikla veliká kontroverze, která se točila kolem jednoho slůvka "filioque", které na západě bylo doplněno do Kréda. Filioque znamená "a Syna" a západ tímto slůvkem doplnil známé vyznání víry, přijaté koncily v Niceji a Cařihradu, takže v katolické církvi se dodnes věřící o Duchu svatém ve vyznání modlí "z Otce a Syna vychází". Křesťanský východ, tedy církve pravoslavné, se dodnes domnívají, že to je nemístné narušení původního textu vyznání. Přitom jde spíš o formalitu než o skutečný teologický spor - obě strany uznávají, že duch vychází od Otce skrze Syna - ona západní formulace je tedy určitým (možná ne zcela šťastným) zjednodušením, na druhé straně východní absolutní odmítnutí je zase možná trochu teologicky přecitlivělé.

Setkání s tajemstvím

"Tajemství Nejsvětější Trojice je ústřední tajemství víry a křesťanského života. Jen Bůh sám je může dát poznat tím, že se zjevuje jako Otec, Syn a Duch svatý," říká Katechismus katolické církve a vlastně tak dobře shrnuje ústřední bod celé Trojiční nauky - je dobře, že je složitá a obtížně pochopitelná. Připomíná totiž člověku, že Bůh se nenechá zavřít do jeho učených kategorií a slovíček, že bude vždycky větší, než všechny teologické spisy a konstrukce. Právě tak, když se Bůh zjevil svatému Augustinovi, který zrovna přemýšlel o trojiční teologii, zjevil se mu v podobě malého chlapce, který v dlaních přenášel vodu z moře. Když se veliký světec a teolog podivil, proč něco tak marného dělá, odpověděl mu chlapec: "Já dřív takto celé moře přenesu, než ty v úplnosti pochopíš tajemství Trojice."

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv