25/2020

Z obsahu:

Klášterní tajemství při Vltavě

Řeč není o známém českém bylinném likéru, připravovaném podle tradiční receptury, ale o jednom konkrétním klášteře v Jižních Čechách - Zlaté Koruně. Stejnojmenná obec leží při řece Vltavě severně od Českého Krumlova, a tak je klášter vítaným bodem na mapě historických památek této turisticky oblíbené a hojně navštěvované oblasti.

Místo se kdysi jmenovalo trochu jinak - podle relikvie trnu z Kristovy koruny; německy Heiligenkron, latinsky Sancta Corona, neboť původně se klášter jmenoval Svatá (trnová) Koruna. Ale ať už se s ním v minulosti dělo cokoli a říkalo se tady jakkoli, dnes je to Zlatá Koruna a název zahrnuje jak obec, tak klášter, který leží v katastru obce a lze k němu pohodlně dojet osobním vozem, dojít pěšky anebo třeba připlout na lodi po řece. Každá cesta má svoje nesporné přednosti a na jejím konci vždycky nalezneme jedno a totéž - středověký klášterní areál, který překvapí tichou soustředěností, klášterní střídmostí, ale i určitou velkorysostí, s jakou byl na tomto vcelku nenápadném místě vybudovaný. Jakmile člověk vkročí dovnitř, pohltí ho středověk a už ho nepustí. Kostel, ambit, kapitulní síň, kaple Andělů Strážných... Všechny ty působivé klášterní budovy jsou totiž ze značné části středověké, a nic na tom nezměnily ani dodatečné dobové barokní či rokokové úpravy.

Bylo, nebylo...

Psal se rok 1263 a na trůnu právě seděl český král Přemysl Otakar II. A byl to on, kdo stál u zrodu zdejšího cisterciáckého kláštera. To bylo tak... Kdysi dávno dostal výše zmíněný trn z Kristovy koruny údajně Přemysl Otakar II. od francouzského krále Ludvíka IX. Svatého, který tuto vzácnou relikvii dostal zase od konstantinopolského císaře Balduina II. Možná český král nedostal trn od francouzského krále přímo, ale nějak jej prostě získal, a tak bylo třeba relikvii vhodně využít. Již v roce 1259 Přemysl Otakar odeslal žádost na generální kapitulu cesterciáckého řádu, zda by v místech dnešní Zlaté Koruny mohl založit řádový dům, ale vlivem okolností k faktickému založení došlo až o čtyři roky později. Král chtěl tímto krokem bezesporu posílit svoje postavení a vliv v jižních Čechách, jistě bylo přihlédnuto i k posílení česko-rakouských vztahů, nemalou roli zde sehrála i existence a rozpínavost rodu Vítkovců. A tak král věnoval klášteru do vínku i Boleticko a Netolicko a nemalé zalesněné plochy k tomuto přiléhající. A protože se považoval za dědice babenberských práv k rakouským zemím, za mateřský klášter nové fundace určil klášter v Heiligenkreuzu.

V době rozkvětu

Tak tedy v dubnu roku 1263 do Zlaté Koruny dorazilo několik mnichů z kláštera Heiligenkreuz i s bývalým opatem Jindřichem a začala se psát první kapitola místa. O samých počátcích toho příliš nevíme, nejstarší dochovanou stavbou je pravděpodobně kaple Andělů Strážných z roku 1270. Pravděpodobně měla plnit podobnou funkci jako pařížská kaple Sainte Chapelle, která sloužila Ludvíkovi IX. k uchování Kristovy trnové koruny. Některé prameny naopak uvádějí, že byla obdobou Královské kaple v Plasích, existují i názory, že měla sloužit jen jako špitální kaple. Dost možná že plnila hned několik funkcí současně, ale tak jako tak se klášterní život začal rozbíhat až do roku 1276, kdy do areálu vtrhli Vítkovci a zanechali po sobě spoušť. K obnovení kláštera a duchovního života došlo až v roce 1291 za vlády dalšího panovníka, Václava II., a postarali se o to právě mniši z Plas. Konvent dostal od pánů z Bavorova a Michalovic nějaké statky, ale to byl jen začátek. Později se jeho kolonizační aktivity natolik rozvinuly, že v rámci českého cisterciáckého prostoru Zlatá Koruna v podstatě neměla konkurenci.

Zkáza rudého kohouta

A potom přišel rok 1354, kdy klášterní areál vyhořel. Následně vznikla řada sporů - s Vitějovickými o hranice klášterního panství, s vyšebrodským klášterem a vyšehradskou kapitulou o další oblasti, zejména Prachaticko, ale i když většina sporů dopadla ve prospěch cisterciáků ze Zlaté Koruny, zejména zhoršující se hospodářská situace vykonala svoje. Cokoli bylo cenné, putovalo do premonstrátského kláštera v rakouském Schläglu, část pokladu a archiv byly uloženy v Českém Krumlově. V roce 1420 se o zbytek postarala husitská vojska, která Zlatou Korunu několikrát napadla a posléze i vypálila. Majetky Zlaté Koruny jako zástava od krále Zikmunda Lucemburského putovaly do rukou Oldřicha II. z Rožmberka, který Zlatou Korunu připojil ke krumlovskému panství. Jako takovou ji v roce 1601 prodal Petr Vok císaři Rudolfu II. a o dvacet let později se dostala z rukou Ferdinanda II. k Janu Oldřichovi z Eggenberku.

Nový život

Klášterní osud se začal obracet k lepšímu už ve druhé polovině 16. století, kdy byl vybudovaný malý konvent s refektářem a došlo i na opravu opatství. V následném 17. století se však řada úprav nesla již v barokním duchu, jak je patrné dodnes. Za nebývalým znovurozkvětem stál především poslední opat Bohumír Bylanský, který dbal jak na duchovní, tak i hmotnou stránku klášterního života. Založil zde školu pro děti místních poddaných, kde se vyučovalo podle tehdy moderní názorné metody (o čemž se lze na vlastní oči přesvědčit v rámci prohlídky), nechal vyzdobit interiéry kláštera v rokokovém slohu a zvelebil klášterní zahrady. Bohužel právě tehdy, přesněji roku 1785, byl slibný rozvoj kláštera nečekaně ukončen. Vlády se totiž ujal Josef II. a klášter zrušil. Tím také na dlouhý čas ustaly veškeré další snahy o zvelebování areálu. Do kláštera se například nastěhovala slévárna a strojírna Petra Steffense. Průmyslový amok se držel ve zdejších zdech až do začátku 20. století a pochopitelně za sebou zanechal značné škody. Klášterní objekty se dočkaly prvních oprav až v roce 1909. Během druhé světové války zde působilo gestapo a poté byl klášter zkonfiskován. V roce 1995 byl zlatokorunský klášter prohlášený za národní kulturní památku.

Ve znamení filiačních změn

Je zajímavé, že filiační řada zlatokorunského kláštera se v dějinách dvakrát změnila. Posloupnost Citeaux (1098) - klášter Morimond (1115) - klášter Heiligenkreuz (1133) -klášter Zlatá Koruna (1263) po ztrátě babenberských držav vypadala následovně: klášter Citeaux (1098) - klášter Morimond (1115) - klášter Ebrach (1127) - klášter Langheim (1133) - klášter Plasy (1144) - klášter Zlatá Koruna (1263). Původní filiace se obnovila až za papeže Bonifáce IX. v roce 1400.

Legenda o zbožných pohnutkách

Ke vzniku kláštera se váže legenda, která nemá nikoho nechat na pochybách, že na počátku byla myšlenka ctnostná a nanejvýš zbožná. Přemysl Otakar II. podle ní založil klášter jenom a výhradně ze zbožných pohnutek, neboť ho čekala důležitá bitva u Kressenbrunnu (1260) proti uherskému králi Bélovi IV., a tak učinil zbožný slib, že pokud zvítězí, nechá založit klášter. Bitvu opravdu vyhrál, a tak dané slovo splnil. Legenda však zcela pomíjí politické okolnosti, o kterých bylo již výše zmíněno.

Na co se dnes můžeme těšit

Klášterní areál, který je přístupný veřejnosti, leží na mírném ostrohu, jež obtéká Vltava. Zahrnuje hned několik svatostánků a přilehlých objektů: kostel Nanebevzetí Panny Marie a starý konvent, dále gotickou dvoupatrovou kapli Andělů Strážných a nový konvent, a nedaleko vstupní brány ještě byvší farní kostel sv. Markéty, určený obyvatelům vesnice. V případě prvního jmenovaného se jedná o trojlodní baziliku s příčnou lodí, vybudovanou v gotickém slohu. Nejstarší je kněžiště s chórovými kaplemi a příčná loď byly postaveny okolo roku 1300. Trojlodí a západní portál pocházejí z rozmezí let 1340-1370, barokní úpravy jsou pochopitelně z pozdějších dob. Kostel není klasicky orientovaný, ale v souladu s řádovými pravidly směřuje k severovýchodu podle nedalekého vodního toku. Konvent je přibližně stejně starý jako kostel, působivá je zejména křížová chodba se zaklenutou gotickou klenbou, kterou doplňuje rokoková výzdoba. Zajímavá je rovněž kapitulní síň s osmibokými pilíři, které jsou zakončeny ozdobnými hlavicemi. Klášterní dávná minulost v těchto prostorách leží před člověkem jako na dlani, je třeba jen vstoupit.

Text a foto: Magdalena Wagnerová


Hasiči jezdí v podstatě ke všemu

Raphael Hädler (26), jazzman a trumpetista, který vystudoval v Los Angeles, koncertoval v Hollywoodu, hraje v kapele Mala Ruckus a působí i ve Fine Gospel Time Zuzany Stirské, je povoláním profesionální hasič. V době pandemie byl a je v první linii.

Váš otec je Němec. Kde jste prožíval dětství?

Narodil jsem se v Německu, kde rodiče ještě pár let žili, ale brzy jsme se přestěhovali do Prahy. Mamka v té době hodně cestovala po světě, zpívala na zaoceánských lodích, takže mě brávala s sebou, ale tenhle čas znám jen z fotek.

Máte tři sourozence, to muselo být u vás často veselo...

Je to chaos. Nejstarší Victoria (30) nadaná přes jazyky, já trumpetista a hasič (26), herec Leonard (24) a nejmladší Roxana (22), skvělá harfistka. Nemáme mezi sebou velký věkový rozdíl, takže klid v naší rodině málokdy existoval. Pořád se něco dělo a děje. Má to i své výhody, navzájem si pomáháme a vždycky je u nás legrace.

V kolika jste se vydal cestou hudby?

Jako kluk jsem chodíval s mámou do divadla Semafor. Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou znám od malička. V Semaforu jsme měli celá rodina vlastní pořad Vocaď pocaď, aneb Zuzana má doma zebru. Hrál jsem na klavír, ale v devíti mě vzala trumpeta. Studoval jsem klasickou hudbu na Hudebním gymnáziu hl. m. Prahy u pana prof. Somoše, je to skvělý učitel s obrovským smyslem pro humor, byť nevidomý, svým optimismem je příkladem pro všechny. Během studia jsem odjel na roční výměnný pobyt do Los Angeles v USA, kde jsem pokračoval na střední škole High School. Tam jsem hrál v několika bigbandech a chodil na soukromé hodiny k známému trumpetistovi Gilbertu Castellanovi, který mě zasvětil do základů jazzu a moderní hudby. V Bill Green Mentorship programu jsme zkoušeli se známými jazzmany a nakonec jsme měli koncert v Hollywoodu. Také jsem v LA zažil workshopy třeba se slavným trombonistou Wycliffem Gordonem či pianistou a skladatelem Ericem Reedem.

Máte nějaké zajímavé vzpomínky z Los Angeles?

Kromě hudby to určitě bylo surfování o vánočních svátcích v Tichém oceánu. Vzpomínám i na smečky kojotů, kterým je lepší se vyhýbat, stejně jako obrovským pavoukům. Chodit do školy v centru Los Angeles, kde poznáváte skoro každou ulici z různých filmů, je také nezapomenutelné.

Po návratu do Čech jste se přiklonil k jazzové a moderní hudbě a studoval jste na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Co bylo dál?

Během studia na konzervatoři jsem strávil tři semestry na vysoké škole v Holandském Amsterdamu (Conservatorium van Amsterdam). Zažil jsem tam spoustu dalších stáží a workshopů se světoznámými hráči jako je trumpetista Avishai Cohen či Terell Stafford. V Amsterdamu mě vyučoval Jan Oosthof, skvělý trumpetista Holandského Metropole orkestra, který hrál také s Jamesem Lastem. Když jsem dostudoval Ježkovu konzervatoř, začal jsem hrát v několika kapelách. Zajímavá je třeba kapela Mala Ruckus, která vznikla v Číně a skoro každý člen je z jiné země. No a od dvanácti let působím ve Fine Gospel Time mé mámy.

Jací jsou lidé v tomhle různorodém souboru?

Za ty roky se tam vystřídalo obrovské množství lidí a někteří tam jsou od samého začátku. Každý z nich má svou osobnost a zvláštnost a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsou všichni normální. Jsou tam lidé různých profesí, od psycholožky, chemičky, po porodní sestru, státní zástupkyni a mě, hasiče.

Proč jste si vybral za povolání hasiče?

I když je hudba "všechno", potřeboval jsem mít záložní plán, abych se uživil. A taky jsem chtěl pomáhat lidem, pracovat venku. Manuální práce a trocha toho adrenalinu u hasičů mi vyhovuje. Když jsem si šel ke kamarádovi omrknout hasičskou stanici a poprvé si sedl do hasičské cisterny, měl jsem jasno. Tak jsem se stal před čtyřmi roky dobrovolným hasičem v Praze Kunraticích, kde jsem dodnes, a vykonávám také funkci garážmistra. Během "dobrovolnické doby" jsem chodil na odborné stáže k profesionálům na stanici do Strašnic, kde jsem získával zkušenosti a informace o tom, jak se stát "profíkem". Rok jsem pak bojoval s byrokracií, protože mám po tátovi německé občanství, ale vyhrál jsem a prohlásili mě za Čecha. Po náročných psychotestech, zdravotních a fyzických zkouškách jsem se konečně stal profesionálním hasičem a sloužím u HZS hl. m. Prahy ve Strašnicích jako hasič.

Když lidé slyší houkání hasičů, zpozorní. Ne vždy ale hoří. K jakým případům jezdíte?

Hasiči jezdí v podstatě ke všemu. Nejsou to jen autonehody a požáry, ale také otvírání bytů, třeba když babička spadne a nemůže se zvednout. Když sousedé dlouho neviděli vycházet souseda, také volají nás. Často pomáháme záchranářům vynášet obézní lidi se zdravotními problémy, zasypáváme a odstraňujeme nebezpečné kapaliny a chemické látky, likvidujeme spadlé stromy při vichřicích, zachraňujeme zvířata a lidi z vody, řešíme úniky plynu. Jsme tam, kde si lidi nevědí rady. A také se staráme o úklid stanice a techniky, provádíme školení a výcviky. Technika jde stále dopředu, musíme se přizpůsobit.

Máte nějaký zážitek, kdy šlo docela do tuhého?

Hned po mém nástupu začal v Praze hořet autoservis. S kolegou jsme šli dovnitř hasit a po chvíli se nám kousek od hlavy ozvala obrovská rána. Explodovala nějaká menší tlaková nádoba! Do té doby jsem nevěřil, že vám hlasitý zvuk vyřadí tělesnou rovnováhu. Několik vteřin jsme se motal a pak i ležel, než se tělo vtáhlo k normálu. Pár hodin mi zvonilo v uších. Tragický byl určitě nedávný požár bytu v panelovém domě na Černém Mostě. Bylo to v noci, většina lidí spala, uvnitř bylo devadesát osob a z toho čtyřicet vozíčkářů. Šlo totiž o dům s pečovatelskou službou, a protože nefungoval evakuační výtah, museli jsme všechny snášet po schodišti.

Zažil jste nějaký výjezd vyloženě kuriózní?

Zasahovali jsme u úniku plynu v domě a jeden z obyvatel si stoupl kousek od nás, v ruce hrnek kávy a chystal se zapálit si cigaretu. . . Veselejší jsou případy zachraňování zvířátek, klasické kočičky na stromě, chytání papoušků, uvízlé labutě či nedávné vyprošťování rorýse. Je to takové příjemné zpestření naší práce.

Je vaše povolání o tom, že musíte spolehnout jeden na druhého?

Určitě. Představte si, že jste v místech, kde jste nikdy nebyli, je vám horko, kvůli kouři nevidíte ani ruku před obličejem. Víte, že jste v nebezpečném prostředí, a ještě tam máte udělat nějakou práci. Všude chodíme minimálně ve dvou, takže si musíme věřit a spoléhat se jeden na druhého. Sloužíme spolu každý třetí den dvacet čtyři hodiny, vídáme se i mimo službu na různých akcích a známe se.

Strašnická stanice je předurčená na chemické a dekontaminační zásahy. Co to znamená?

Likvidujeme různé chemické havárie a úniky nebezpečných látek na území Prahy a v době nouzového stavu zajišťujeme dekontaminaci záchranářů ze Zdravotnické záchranné služby, kteří převážejí nakažené osoby.

Můžete popsat jak a kde taková dekontaminace probíhá? Co musíte mít na sobě?

Máme postavenou dekontaminační sprchu, stanoviště, kdy záchranáři po případu přijedou, vstoupí jednou stranou dovnitř sprch, kde se na ně nanese dekontaminační přípravek, poté je opláchneme, a druhou stranou vyjdou ze sprch ven. My zajišťujeme dekontaminaci a asistujeme jim při oblékání a svlékání z jejich obleků. Po celou dobu dekontaminace na sobě máme celoobličejové masky s filtrem a chemické obleky.

Jak se v takovém obleku cítíte? Jak jste si na něj zvykal?

Krátkodobě to jde a člověk si rychle zvykne. Při nějaké delší činnosti nebo fyzické námaze je v něm ale vedro a přes masku se špatně dýchá.

Nemáte i přesto obavy z nákazy?

Strach z nákazy nemám, dekontaminant, který používáme, je spolehlivý. Stačí ucítit odér, který má, a je vám jasné, že zlikviduje jakýkoli virus. Obavy z nákazy mívám spíš mimo práci, protože kdybych ji zavlekl na stanici, musela by celá stanice do karantény.

Nosili jste při běžných výjezdech roušky?

Zásahy probíhaly klasicky, pokud možno jen v rouškách, a trochu jiný režim byl i na samotných stanicích, kdy jsme se museli také pohybovat v rouškách. Častěji se dezinfikovala stanice i auta. Pro nás bylo velké plus, že jsme nemuseli chodit nakupovat a vařit, protože těch darů a jídla od různých firem či lidí byla opravdu spousta. Šetřilo nám to čas i práci a snižovalo riziko nakažení, třeba právě při nákupu. Vařil nám i pan Pohlreich se svými lidmi a my za to opravdu všem moc děkujeme!

Máte pocit, že si lidé budou po pandemii víc vážit života?

Bylo by to skvělé a já budu doufat, že nějaké ponaučení si z toho každý vezme. Je ale také možné, že se všechno bude pomalu vrátí zpátky do starých kolejí. Budou nové problémy a nová témata a lidé na letošní problémy zapomenou. Tedy kromě těch, kteří přišli kvůli coronaviru o někoho blízkého. Ale možná se pletu a lidi budou držet víc při sobě a méně se vzájemně napadat kvůli rozdílným názorům. Už teď se ukázalo, že většina lidí chápe závažnost situace, drží pospolu a pomáhá si.

Jak si užíváte volna?

Sportuju, běhám, plavu, jezdím na výlety nebo na chatu, ale hlavně se věnuju hudbě. Na víc už mi moc času nezbývá, vlastně ano, na všechny ty naše rodinné svátky a narozeniny si čas vždycky udělám.

Autorka: Šárka Jansová, Foto: archiv