28/2020

Z obsahu:

Českému divadlu chybí více pokory

Dříve než vystudoval JAMU, stihl získat titul PhDr. na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru historie, přesto se celý život věnoval herectví a divadelní prkna jsou jeho láskou dodnes. Účinkuje v inscenacích v Plzni, Kladně, Příbrami i Praze. Vyzkoušel řadu jiných profesí, všechny však s divadlem nějak souvisely.

Byl pedagogem, dramatizoval a upravoval texty, jako divadelní historik, recenzent a publicista napsal mnoho odborných statí do novin a časopisů, aktivně pracoval v Herecké asociaci. Mnozí pamětníci si ho dodnes pamatují jako práče Janka ve slavných filmech Proti všem či Jan Žižka. Jaroslav Someš oslaví v příštím roce osmdesátku.

Co vás táhlo k divadlu?

V naší rodině neměl nikdy nikdo s kumštem nic společného, ale žili jsme velmi kulturně - četli jsme, pravidelně chodili do divadel, na výstavy. Vzpomínám, že už jako malý jsem si rád hrával "na něco". Třeba na cizího chlapečka z Brna, to mě v předškolním věku dlouho bavilo. Přestože jsme v Brně nikoho neznali, tohle město bylo později v mém životě docela zásadní - byl jsem tam na vojně, vystudoval JAMU a byl rok v angažmá. Ve škole jsem jako každý občas vystupoval na nějakých besídkách, ale až v dramatickém kroužku na gymnáziu v Hellichovce jsem získal první herecké ostruhy.

V jaké to bylo roli?

Ještě dříve, než jsem začal studovat, potřebovali do pásma o Boženě Němcové několik menších kluků a obrátili se na mou paní učitelku na základní škole, která mě "vyslala". Účinkoval jsem jako jeden z vnuků v Babičce a také v dramatizaci povídky V zámku a podzámčí. Jedním z mých spoluhráčů byl i Jan Tříska. Jako dítě jsem dokonce účinkoval ve vůbec prvním pravidelném televizním vysílání pro děti a mládež v únoru 1954.

Proč tedy filozofie?

Vystudovali ji oba mí rodiče a cítil jsem, že je to jejich velké přání, taková rodinná tradice. Nebylo mi to proti mysli, studium mě bavilo a dokonce jsem se velmi sblížil s profesory na nově založené katedře divadelní vědy a oni mi nabídli další spolupráci. Jenže já jsem toužil po divadle. Měli jsme se sestrami krásné dětství a milující rodiče, kteří když viděli, jaké je mé přání, nic proti JAMU nenamítali. Díky předchozímu studiu jsem měl trochu zpoždění, jako herec jsem začínal až ve svých dvaceti sedmi letech.

V průběhu života jste hrál v několika divadlech, které ve vás zanechalo nejkrásnější vzpomínky?

Když tak vzpomínám, bylo jich několik, vlastně všechna... Pardubice, to bylo mé první angažmá, a to je něco jako první láska. Pak přišla Jihlava, oblastní divadlo se vším, co k tomu patří. Časté zájezdy, pan direktor jako za starých časů. Trocha nepohodlí, ale mladické nadšení, elán, spousta zajímavých rolí. Mou další divadelní zastávkou byla brněnská Husa na provázku, kde jsem vystupoval už za dob studií a zase se tam na čas vrátil. V krásném kamenném divadle v Plzni jsem strávil deset let a až do svých jednačtyřiceti hrál mladé kluky, milovníky. Skoro jsem měl strach, že z nich pak rovnou přejdu na stařečky. Ale na své další zastávce, v Divadle J. Wolkera, jsem si to vynahradil v rolích různých "středněvěkých" lumpů, to jsem si moc užíval. No a dnes, jako penzista, hrávám v Kladně, Příbrami, znovu v Plzni a Praze v Komorní činohře a v 3D Company.

Zdá se, že se vám líbilo všude...

Všude jsem byl šťastný. Je to i otázka vůle - člověk se musí naučit být šťastný, a k tomu jsem vždy vedl i své studenty. Aby se práce dařila, musí vás bavit, musíte v ní najít nějaký smysl, uspokojení.

Máte několikaleté pedagogické zkušenosti. Jaká je úroveň jazyka dnešních mladých v porovnání s vaší generací?

Jejich přístup k češtině je stejně mizerný, jako přístup celé naší společnosti. Náš jazyk je v úpadku, je to až k pláči, a obávám se, že bude hůř. Věřím, že alespoň zčásti se mí studenti naučili mluvit na jevišti tak, jak mají, ale aby kultivovaně mluvili i v civilu, aby alespoň SMS zprávy psali bez chyby, to se mi nejspíš nepovedlo. Nedávno se mi dostala do ruky jedna diplomová práce, abych ji opravil z věcného hlediska. Naštěstí se po mně nechtělo, abych opravil pravopis. Ten byl takový, že by za mých mladých let neobstál ani ve třetí obecné...

Jaroslav Someš se narodil v Praze v roce 1941. Je celoživotním Malostraňákem. Vystudoval FF UK a JAMU v Brně. Hrál v mnoha divadlech po celé republice, věnoval se i další práci pro divadlo. Hrál ve filmech i televizních pořadech. V současné době vystupuje v několika inscenacích v divadlech v Praze, Příbrami, Kladně. Věnuje se i práci v Českém rozhlase a namlouvání knih.

Jako mladý chlapec jste hrál v padesátých letech ve filmech režiséra Vávry práče Janka. Líbily se vám tenkrát bojové scény, užil jste si je?

Ani moc ne. Já jsem velmi mírumilovný člověk. Ale užil jsem si jiné věci - samostatný pobyt v hotelu v mých čtrnácti letech, to bylo něco. A samozřejmě také přítomnost největších hereckých velikánů té doby. Když pršelo a nehrálo se, bavili se se mnou různými slovními hrami, bylo to moc fajn. Jediný, kdo s námi tehdy nehrál, byla Jana Rybářová, krásná herečka, kterou jsem tajně "miloval". To mě mrzelo. Ve stejné době jsem velmi krásnou roli získal i ve Weisově okupačním dramatu Hra o život. Mými rodiči byli pan Höger a paní Chramostová a film nás reprezentoval na filmovém festivalu v Benátkách.

Věnujete se i dalším profesím...

Teď už skoro ne, ale je pravda, že jsem dělal ledacos. Vždycky to bylo užitečné pro divadlo. Jsem jednou provždy herec, který občas dělá i něco jiného, když je to potřeba. Když jsem hrál v Plzni, překládal jsem, upravoval, dramatizoval, psal texty k divadelním písničkám, protože jsem o to byl požádán. V Praze mě zase režisér Tomšovský "od Wolkrů", protože učil na konzervatoři, požádal o výběr textů pro studenty, po roce 1989 jsem tam začal i učit. Po listopadu, protože divadla hrála méně, jsem si začal přivydělávat novinařinou.

V roce 1990 vznikla Herecká asociace, i tady jste "přiložil ruku k dílu"...

Zakládal ji můj kolega Ivan Vyskočil, kamarád Václav Postránecký a Tomáš Töpfer. Když za mnou přišli s tím, že by chtěli udílet Ceny Thálie za dobré herecké výkony a také za celoživotní mistrovství pro ty, kteří v minulém režimu oceněni být nemohli, byl jsem pro a rád jsem se přidal. Byli mezi nimi takoví umělci jako pan Haken, Kemr, Lukavský, paní Adamová a další. V prvním ročníku, který se připravoval velmi narychlo a "nebyli lidi", jsem se stal členem kolegia, předsedou činoherní komise a navíc ještě členem operní komise, což už naštěstí v dalších ročnících nebylo potřeba. Před několika lety jsem se vzdal funkcí, zůstávám jen řadovým členem.

Proč?

Člověk má ve starším věku jiný pohled na věc, jinou perspektivu. Proto jsem to rád přenechal mladším. Totéž se týkalo i mého vyučování na konzervatoři. Nemůžu vychovávat mladou generaci, která má svou cestu, své představy.

Vaše láska k rozhlasu je tak trochu rodovou záležitostí. Je to tak?

Ano. Tatínek tam léta pracoval jako archivář. Občas jsem jako malý za ním chodil, nejvíc mě ale zajímal páternoster, kterým jsem jezdil nahoru dolů. Po ukončení filozofie jsem v rozhlase strávil rok jako redaktor v zahraničním vysílání, měl jsem na starosti články o české kultuře, které se pak překládaly do dalších jazyků. Musím se pochlubit, že v té době jsem dosáhl rekordu za nejpřekládanější příspěvek. Tenkrát se totiž Jiří Trnka a Jan Werich stali národními umělci a já o tom napsal. Nebylo to tak úplně mou zásluhou, spíše osobnostmi obou pánů. Později jsem v rozhlase účinkoval mnohokrát jako herec. A rozhlas mi zůstal dodnes - pracuji v něm stále a rád, v různých inscenacích nebo při četbě povídek či celých knih na pokračování.

Na jakou další práci rád vzpomínáte?

V hektické době po listopadu 1989 jsem při prvních svobodných volbách uváděl v televizi naučný pořad o tom, jak volit, a považoval jsem to za velkou čest. Mnozí lidé poprvé drželi v ruce více než jeden volební lístek s kandidáty, poprvé museli za plentou škrtat, upravovat, všichni jsme se to učili. Velmi úsměvná práce byla pro mě v naučném pořadu Computerworld o počítačích, který jsem několik let uváděl. Já, technický antitalent, jsem seznamoval diváky s taji výpočetní techniky, které dodnes nerozumím. Byla to vyloženě herecká práce, učil jsem se slovo od slova zpaměti. Moc se mi ale líbilo nasazení nadšenců malého realizačního týmu, kteří neváhali třeba vzít auto a zajet do Frankfurtu na letiště, když přestupoval z letadla na letadlo Bill Gates, a natočit s ním krátký příspěvek.

Co vás čeká v následující sezoně, na co se těšíte?

Teď proběhlo několik derniér v Plzni, kde jsem ztvárnil různé dědečky v činohře, muzikálu a dokonce i v opeře. Před pár lety jsem si tam s chutí zahrál třeba v Našich furiantech v režii Ladislava Smočka. V Městském divadle v Kladně mě čeká odložená premiéra Tartuffa, na kterou se těším, v Příbrami hraji v Baladě pro banditu, Dámě na kolejích a v inscenaci Obsluhoval jsem anglického krále, kde mě moc baví role pana vrchního Skřivánka. V Komorní činohře vystupuji v komponovaném večeru z díla Jiřího Ortena a v Žižkovském divadle Járy Cimrmana v rámci 3D Company hrajeme hru Ptáci. Někdy se obávám, že je toho až moc a že bych měl hraní omezit, stejně ale vždycky, když přijde hezká nabídka, neodolám a kývnu.

Pane Someši, co vám dělá radost a naopak, co vás na současném divadle mrzí?

Mám radost z toho, že české divadlo existuje a že český divák do něj chodí. Ne vždycky si udržuje český charakter, občas trochu ztrácíme národní specifiku, a to je škoda. Podle mě není správné věnovat se nápodobám a být "světoví" za každou cenu. Mrzí mě úpadek herecké techniky a také to, že se herci bohužel někdy stávají jen součástí režisérovy představy a opouštějí své dominantní místo na jevišti, ztrácejí svou osobitost. Já sám jsem měl velké štěstí na režiséry, ale to se každému nepovede. V českém divadle mi chybí více pokory. Ta ale schází podle mého názoru nejen divadlu, ale celé české společnosti.

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský a archiv Divadla J. K. Tyla v Plzni


Jan Hus a mýty opředená nabodeníčka

Tento týden jsme si připomenuli upálení Jana Husa, významného středověkého náboženského myslitele, reformátora a kazatele. Z jeho rozsáhlého literárního odkazu se zachovala řada traktátů i obsáhlejších děl, která byla psána jednak latinsky, jednak česky. Tento bilingvismus byl dán okruhem čtenářů, jimž byla Husova díla určena - latina byla tehdejším jazykem vědy, texty sepsané pro potřeby vědecké obce byly tudíž latinské. Naopak mateřský jazyk volil Hus tehdy, pokud chtěl oslovit širší vrstvy, které by latině nerozuměly.

Z toho důvodu se jeho česky psané texty vyznačují přiblížením k běžně mluvenému jazyku, též modernizací zejména v rovině tvarosloví a větné stavby.

Modernizace českého jazyka

Hus např. upustil od starých slovesných jednoduchých tvarů minulého času (tzv. imperfekta a aoristu, srov. staročeské tvary dělách 'dělal jsem', řěch 'řekl jsem'), psal pravidelně koncové -m ve slovesných tvarech 1. osoby jednotného čísla přítomného času (umiem 'umím', dříve se užíval tvar uměji) a jmenné tvary adjektiv nahrazoval tvary složenými (např. černý namísto čern). Oproti latinským spisům, které jsou charakteristické dlouhými souvětími, umně vykonstruovanými, s řetězci slov vzbuzujícími ve čtenářích řadu emocí, jsou české texty o něco jednodušší.

Hus byl mistrným tvůrcem nových českých slov (tzv. neologismů), z nichž mnohá přijdou dnešními čtenáři úsměvná, např. složeniny hnojikyd, kydochlév, hodoválek fungující jakožto nadávky. Vymyslel též množtví termínů z církevní oblasti, např. křivověrec, modlochluba, smilnomluvec, svatokrádec, svatokupectvie. Hus do svých textů vkládal výrazy a obraty z lidového jazyka, např. ustálené spojení nenie lepšie silnice než z kuchyně do pivnice. Díky nim dokázal upoutat posluchačovu pozornost, též vytvářet kontrastní situace využíváním nižších i vyšších jazykových prostředků současně.

Hus purista a zastánce tradice

V Husově jazykovém odkazu lze shledat nejen modernizační snahy, ale také - v případě hláskosloví - tendenci archaizační. Byl zastáncem některých jevů, jež byly v jazyce mluvčích ze středních Čech patrně již na ústupu. Požadoval nejen v písmě, ale i ve výslovnosti rozlišovat dvojí i/y a dvojí l (tzv. l měkké a tvrdé; obě l později splynula v dnešní tzv. střední l).

Byl rovněž odpůrcem germanismů, které se snažil nahradit domácími slovy, srov. tento úryvek z Výkladu Viery, Desatera a Páteře: "Nynie hodni by byli mrskánie Pražené i jiní Čechové, jenž mluvie od poly česky a od poly německy, řiekajíc (...) hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík za šišku, renlík za trérožku, pancieř za krunéř, hunškop za konský náhlavek, marštale za konnici, ..." Purismus se projevil na umělém tvoření nových slov, jež měla být užívána namísto přejímek nejen z němčiny, ale i z latiny, např. hlavizna (tj. kapitola), bludné hvězdy (tj. planety), čtena (tj. litera), samohlas (tj. vokál). Většina z nich spočinula v propadlišti dějin, ovšem např. ze čteny byl odvozen dnešní čtenář a ze samohlasu samohláska.

Pár slov o dějinách českého pravopisu

Husovo jméno bývá spojováno s latinským traktátem Orthographia Bohemica (známém též pod názvem De orthographia Bohemica, tj. O českém pravopisu). Je to spis opředený otazníky - dodnes panují spory ohledně jeho datace (vznik bývá kladen do roku 1410, 1411, 1412, jindy do 30. až 40. let 15. století) a autorství (spis je anonymní; na základě nejnovějších poznání lze jen říci, že Husovo autorství zůstává neprokázáno, ale zároveň nevyvráceno).

V Husově době byl užíván tzv. spřežkový pravopis, jenž řešil rozpor mezi malým repertoárem latinských písmen a vyšším počtem českých hlásek zavedením spřežek, tedy digrafů. Pro zápis jedné hlásky byla tedy zavedena kombinace dvou písmen, např. cz zastupovalo souhlásku [c], chz [č], rs [ř]. V češtině dodnes užíváme spřežku ch, digrafy jsou nám dobře známy třeba z polštiny.

Ovšem ve spisu Orthographia Bohemica je vůbec poprvé popsán tzv. diakritický princip, kdy je onen nesoulad mezi latinkou a českým systémem hlásek vyřešen novátorsky pomocí diakritických znamének. Těmito diakritiky byla jednak tečka (tzv. punctus rotundus), jíž se značila měkkost nad souhláskami a tvrdost u l. Jednak čárka (gracilis virgula), která vyjadřovala délku u samohlásek.

Omyl s nabodeníčky

Pro jmenovaná znaménka se vžil název nabodeníčko krátké a nabodeníčko dlúhé. Ovšem tyto české názvy se v onom latinském spisu vůbec nevyskytují! Nelze je dohledat ani v jiném Husově spisu, dokonce ani v příručkách o češtině z 16. až 18. století, v nichž se pro tyto znaky užívalo převážně názvů jako puňkt, puňktíček, nikoli nabodeníčko. Na tento omyl, jenž je dodnes tradován, poprvé upozornila J. Pleskalová. Zjistila, že důvodem, proč jsou nabodeníčka spojována s traktátem Orthograhia Bohemica, bylo jeho souborné vydání s doslovem k tzv. Šafhauzské bibli v edici Mistra Jana Husi Ortografie česká (1857). V daném doslovu je slovo nabodeníčko skutečně užito, avšak ani u něj není jisté, že je jeho tvůrcem Jan Hus.

Co však jisté je, že v prvním návrhu diakritického pravopisu se o nabodeníčkách nepíše. Pokud jste se tedy ve škole učili, že Jan Hus zavedl diakritický pravopis s nabodeníčky, pak vězte, že tomu tak není. Ono to bylo trochu jinak - jak s nabodeníčky, tak možná i s autorstvím onoho spisu, jenž přinesl významnou reformu českého pravopisu.

Nutno dodat, že diakritický pravopis nebyl prosazen ihned. Ještě na začátku 16. století byl namnoze užíván spřežkový pravopis (tzv. mladší, jenž byl oproti staršímu jednodušší). Rozšíření diakritik napomohla Jednota bratrská, která zavedla tzv. bratrský pravopis, založený na diakritickém principu. Tehdy tečku nahradil dnešní háček, v souladu se starší tradicí se zachovala již zmíněná spřežka ch. Dalšími úpravami, které pravopisný systém doznal v průběhu 19. století, vznikl novočeský pravopis, jež užíváme dodnes. Jeho zásady jsou nám vštěpovány ve školních lavicích, tu více, tu méně úspěšně. Poohlédneme-li se za dlouhým vývojem, jímž náš pravopis prošel, lze ten současný označit za jednoznačný, systematický a jednoduchý. Nebo ne? O tom si řekneme zase něco příště...

Na závěr bych ráda dodala, že se spis Orthographia Bohemica nedávno dočkal kritické edice, o kterou se zasloužila K. Voleková. Kniha je unikátní díky skloubení kvalitního fotoreprintu rukopisného pramene, přepisu, kritické edice, též překladu do češtiny (překladu se ujal O. Koupil) a do angličtiny (M. Koupilová - D. Livingstone). Je to jeden z dalších krůčků, jak představit nejen vědecké obci, ale i široké veřejnosti doma i v zahraničí významná díla, jež měla vliv na formování dnešního českého pravopisu a češtiny vůbec.

Autorka: Marta Šimečková, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Foto: archiv


Měsíc autorského čtení čili MAČ

Literární festival, dnes označovaný sportovní zkratkou MAČ, se letos rozjíždí po jednadvacáté. V Brně, Ostravě a Lvově mohu všichni, kteří mají rádi literaturu, každý červencový den navštěvovat program představující pestrou skrumáž spisovatelů z různých koutů světa.

Pro všechny ostatní, kteří se v Brně, Ostravě, či Lvově právě nezdržují, nabízejí organizátoři možnost sledovat festival živě na síti sítí www.autorskecteni.cz. Pro ty z nás, kdo neovládáme maďarštinu, polštinu, nebo ukrajinštinu, jsou i tady k dispozici titulky (čtení) a simultánní tlumočení (beseda).

Zahraniční linie tentokrát nabízí unikátní příležitost koncentrovaného pohledu na současnou literární tvorbu našich jižních skoro-sousedů. Čestným hostem Měsíce autorského čtení 2020 je totiž Maďarsko napříč generacemi i žánry. "Nahlížena z literární perspektivy je země, jejíž název slýcháme stále častěji skloňovat v médiích ve spojitosti s tamějším předsedou vlády, náhle mnohem uchopitelnější a bližší," říká programový ředitel MAČe Petr Minařík a doplňuje: "Hrajeme extraligu, a přesto jsme pro čestnou linii získali autory, kteří ještě i tady vyčnívají: György Spiró, Pál Závada, nebo Gábor Neméth."

"I takzvaná domácí programová linie je nabitá k prasknutí, hned v úvodu například vystoupí Jan Novák se svou třaskavou novinkou, devítisetstránkovým románem lakonicky nazvaným Kundera. Proběhnou i komponované večery, jejichž hesla hovoří za své: Na křídlech těšínské Orlice, Milá Mácho či Ňadro, jazyk, rypadlo & idiot. A celé to uzavře undergroundová legenda, žijící klasik Jiří H. Krchovský," přibližuje domácí programovou linii další člen organizačního týmu z nakladatelství Větrné mlýny Renata Obadálková.

Petr Hruška, básník, Ostrava:

MAČ. Tedy zápas, jak tvrdí slovník cizích slov. Jestli v případě MAČe, který pořádají Větrné mlýny, jde o nějaký zápas, pak o zápas spisovatele, aby jeho dílo nezůstalo jen slovníkem cizích slov. Aby oslovilo posluchače a stalo se důvěrnou rozmluvou s obsahem, směřovaným od někoho k někomu - neboť na to někdy zejména básně zapomínají. Že jsou přes všechno to niterné a intimní především odhodláním člověka mluvit k jinému člověku, doručit mu vzkaz. Veřejné čtení je k tomuto základnímu rozměru vrací, upozorňuje na něj především autora samotného. A za to mám veřejná čtení rád. Čtu-li svou báseň někomu jinému, mohu někdy dobře zaslechnout, zda ten můj text "umí mluvit". Zda je v něm přítomen směr ke druhému nebo jen zůstává samomluvou. O tom nerozhoduje ani tak ohlas publika, spíš to, jak mi náhle má vlastní slova lezou do huby... Není v tom žádná mystika, je to prosté a každý si to může vyzkoušet: napište něco pro vás opravdu důležitého, pak to přečtěte sobě a pak to přečtěte někomu jinému. Budete-li dostatečně pozorní, jistě pocítíte, jak text pokaždé vyzní jinak, jak se jeho významy nepatrně pohnou, znejistí nebo naopak stvrdí. Prostá přítomnost jiného člověka dělá se slovy divy.

MAČ. Možnost během jediného měsíce vidět, slyšet a uvědomovat si, jak nesmírné jsou rozdíly nejen mezi jednotlivými autorskými poetikami nebo kvalitami děl, ale jak nesmírné jsou rozdíly mezi jednotlivými autory. Když je člověk v roli moderátora (což bývá i můj případ), který vystupující uvádí, klade jim otázky a jinak je opečovává, má nedocenitelnou možnost - vidět ty lidi zblízka nejenom při čtení, ale i před ním a po něm. Každý se před čtením nějak jinak "drží futer", neboť si právě znovu uvědomuje, že to, co má přijít, nebude žádná maličkost. Každý je po čtení nějak jinak křehký, protože právě skončil jeho pokus být druhým blízko a výsledek je vždycky nejistý. Hodně se mluví i mlčí, někdy pije, někdy hádá nebo seznamuje, někdy směje, ale viděl jsem i slzy. MAČ je dobrý zápas.

Louise Dupré, spisovatelka, Montreal:

Psaní vyžaduje jistý odstup, což je pro autora velmi obtížné. Psaní, jak známo, předpokládá jisté zaslepení. Text se tká trpělivě, v osamění, v mlčení, než je "dán" jiným osobám: přátelům, kterým člověk důvěřuje, pak nakladateli, pak literárním kritikům, ale také a především neznámým čtenářům, kteří, rovněž mlčky, knihu přijmou. A právě s těmito osobami se může spisovatel potkat díky autorskému čtení...

Předčítat své texty na veřejnosti je skutečný dar, neboť cítíte okamžitý dopad textu na čtenáře, kteří sedí v sále - usmívají se, smějí, dojímají, diví a občas vypadají netečně. Spisovatel si už nemůže nic nalhávat, čelí realitě...

Autor: (red), Foto: MAČ

Thank you very MAČ

Měsíc autorského čtení se za dvacet let existence stal referenčním bodem pro čtenáře i literární provoz, což ilustruje celá řada ohlasů, tak alespoň dva ze dvou konců světa za všechny.