29/2020

Z obsahu:

Město krásných štítů

Aargau je půvabný švýcarský kanton, přibližně mezi Curychem a Basilejí, jehož hlavní město se jmenuje podobně - Aarau. Leží na řece Aaře. Je to nevelké, ale nepřehlédnutelné městečko s rozlehlým historickým jádrem, kde panuje atmosféra, za kterou by jiní platili zlatem. Už jenom proto zdejší zastávka rozhodně není zbytečně vynaložený čas.

Aarau uprostřed vysokých hor není proslavené výrobou čokolády nebo hodinek, přesto je velmi švýcarské. Švýcarsko totiž nejsou jen Alpy, čokoláda a hodinky. V kantonu Aargau narazíme na krásnou přírodu, romantické zříceniny a hrady, rozeseté po kopcích, které spojují cesty vybízející k nekonečným procházkám. Podobně jako v Čechách jsou i tady zámky, dokládající bohatou minulost kraje. Není těžké si tento kraj zamilovat - stejně jako v případě Franka Wedekinda. Stačí si přečíst jeho povídku Flirt, která vyšla v českém překladu v souborném vydání drobných Wedekindových próz v roce 1990 ve známé edici Světová četba jako 571. svazek.

Kudy kam

Protože Aarau leží v průsečíku několika dopravních proudů, zabloudit na cestě sem je téměř nemožné. Železniční nádraží je frekventované, neboť se nachází na významné čtyřkolejné trati, vlaky sem jezdí z Curychu, Bernu, Basileje i Ženevy. Aarau je rovněž výchozím bodem dvou příměstských tratí, které se podobají spíš tramvajovému provozu, vedou do okolních obcí a mohou být vítaným pomocníkem na toulkách krajem. Jezdí tu také autobusy, které míří přes pohoří Jura do Fricktalu, přes Benkerjoch či Staffelegg, což nabízí další možnosti krásných výletů, nemluvě o třech cyklistických stezkách: Nord-Süd-Route, Aare-Route a Mittelland-Route. Pro ty, kteří mají rádi pohodlí a vlastní automobil, jižně od Aarau vede nejdůležitější švýcarská dálnice A1.

Švýcarské Švýcarsko

V mnoha kantonech se tvrdí, že jsou švýcarštější než ty ostatní, ale o občanech městečka Aarau jako kdyby to platilo dvojnásob. V Curychu se jízlivě říká, že v Aarau každý nosí bílé ponožky a v mobilu má místo běžného vyzvánění uloženou melodii z předehry Rossiniho opery Vilém Tell, ale na každém šprochu pravdy trochu, stačí se zaměřit na významné osobnosti.

Z Aarau například pochází Max Oskar Bircher-Benner, lékař a průkopník celostní medicíny, který jako první nastolil téma významu výživy v životě člověka jako zásadní otázku. Jeho léčebný režim, který později zavedl ve svém curyšském sanatoriu Lebendige Kraft (Živoucí síla), vycházel ze zásady "žádné maso, hodně syrové zeleniny a ovoce, stop alkoholu a sladkostem", což je zásada, která je uznávaná dodnes. Populární byly také Bircherovy sluneční a vodní lázně, masáže a psychoterapie, kde tento lékař pravděpodobně navázal na svého učitele z Vídně Sigmunda Freuda. A především müsli, kterému se ve Švýcarsku říká Birchermüsli - pokrm z ovesných vloček a sušených ovocných plodů, který je dnes oblíbený po celém světě. Svoje by k tomu mohl říct i básník Rainer Maria Rilke, který byl jedním z Bircherových slavných pacientů.

Je libo fyziku nebo drama?

Aarau bývá spojováno také se dvěma muži, kteří ve městě po určitou dobu pobývali a záhy se stali vpravdě velikány. Jedná se o Alberta Einsteina a výše zmíněného německého dramatika a spisovatele Franka Wedekinda. I když byl Wedekind Němec, jeho rodiče emigrovali do Švýcarska v roce 1872 a nedaleko Aarau zakoupili zámek Lenzburg. Stačí si přečíst povídku Požár v Egliswylu, a každý si může představit, jak mladý Wedekind vyrůstal. Později založil v Lenzburgu školní básnickou skupinu Senatus Poeticus a v básnění pokračoval i během studií v Aarau. Občas dokonce složil na své učitele posměšné verše, za což byl často trestán; ještě dnes, v rámci Wedekindových oslav v Aarau, leckdy padne otázka, proč oslavovat člověka, který se zdejším lidem akorát posmíval.

Ani s Albertem Einsteinem to nebylo v souvislosti s Aarau zcela jednoduché. Mladý Albert se přihlásil k přijímacím zkouškám na technickou školu v Curychu, ale i když v matematice a fyzice dopadl skvěle, obecnou část zkoušek nezvládl, a tak zamířil na kantonální školu v Aarau. "Druhý domov" našel v rodině místního profesora Josta Wintelera a v Aarau také v roce 1896 odmaturoval.

Od Habsburků zpět k Římanům

Prapředci údajně přišli do zdejšího kraje z Alsaska už na počátku 11. století a na kopci Wüpelsberg si postavili mohutný hrad. Ten se původně jmenoval Habichtsburg (Jestřábí hrad), odkud už je ke slovu "Habsburk" blízko. Ruiny hradu lze navštívit i dnes, hradní věž byla částečně rekonstruovaná a konají se zde svatby mnoha občanů z Aarau. Bylo by zajímavé zjistit, kolika místním koluje v těle habsburská krev.

Ovšem život tu byl dávno před jejich příchodem. V Aarau byly objeveny různé stopy neolitického osídlení, na území dnešního nádraží byly nalezeny zbytky osídlení z konce doby bronzové. Přibližně kolem roku 1000 př. n. l. Římané využívali region Aarau jako dopravní uzel a dnešní Bahnhofstrasse zhruba odpovídá římské silnici mezi táborem legie Vindonissa a městem Aventicum. V roce 1976 našli potápěči v řece Aaře části mostu, díky kterému byla silnice napojena na průsmyky Jury. Také se ví, že v roce 259 prorazili Alemani Hornoněmecký Rétský limes a Římané měli co dělat, aby znovu získali kontrolu nad oblastí, což se jim podařilo až o dvě dekády později. Zdecimovaná populace se stáhla do opevněných hradů a Římané z tohoto regionu definitivně odtáhli až na počátku 5. století.


Zrození města

Alemani se zde začali trvale usazovat na začátku 7. století a založili tu vesnici. V 10. a 11. století byl v dnešní čtvrti Telli postaven první kostel, kolem roku 1236 zde vznikl tzv. Schlössli neboli věžový hrad. Od počátku 12. století kraj ovládli Kyburgové. A konečně v letech 1240-1250 hrabě Hartmann IV. a Hartmann V. z Kyburgu založili na skále nad Aarou město Aarau. První zmínky o místním označení "Arowe" pocházejí z roku 1248. Skládá se z názvu řeky Aary (v nejstarších dokumentech je uváděna jako Arula, Arola či Araris) a slova Au (nebo také Ouwe, Ouwa, což znamená "země na vodě").

Nejstarší doložený důkaz existence městského sídliště pochází z roku 1256. O čtrnáct let později zde byl založen klášter svaté Uršuly a v poslední čtvrtině 13. století byl vybudován předchůdce dnešního městského kostela. V roce 1263 vymřel rod Kyburgů. Agnes von Kyburg, která již neměla žádné mužské příbuzné, prodala statky v roce 1273 svému kmotrovi Rudolfu I. Habsburskému, a tím se začala psát nová historie kraje.

Tajemství krásných štítů

Před více než půlstoletím přišlo město Aarau s reklamním sloganem "Město krásných štítů". Vznik malovaných stropů domovních štítů, kterým se zde říká Ründen, sahá do doby bernské nadvlády, to znamená až do 17. století. Tyto jedinečné štíty svědčily o prosperitě a hrdosti majitelů domů, a svým způsobem to platí dodnes. Aarau má v současné době kolem devadesáti vymalovaných štítů, které jsou díky výběru motivů skutečnými historickými dokumenty. Tyto štíty ale měly i ryze praktický účel. Rozšíření domu do ulice spolu s prodlouženým trámem a jednoduchou kladkou umožnilo snadnější přepravu čehokoli, takže do horních pater domů se vytahovaly nejen objemné kusy nábytku, ale také dříví na topení, které se skladovalo na prostorné půdě, a tak podobně. V 17. a 18. století začali movitější občané zdobit fasády svých domů včetně stropů štítů, kde převažovaly ornamenty, rodinné erby, znaky povolání a řemesel nebo biblické výjevy. Původní obrazy, které byly vystaveny rozmarům počasí, samozřejmě už podlehly zkáze, ale naštěstí byly do značné míry buď obnoveny ve stejném stylu, nebo nahrazeny novými díly. A tak je v Aarau stále na co se dívat. Stačí jen zaklonit hlavu.

Text a foto: Magdalena Wagnerová


Beskyde, Beskyde...

Známá moravská píseň si na otázku "kdo po tobě ide?" sice hned odpovídá, ale ve kterých Beskydech černooký bača své ovečky "zatáčá", se už nedozvíme. Pod slovem Beskydy se nám asi nejspíše vybaví malebné partie Moravskoslezských Beskyd, s "beskydským" pojmenováním se však v dlouhém pásmu karpatských pohoří setkáme ještě několikrát. Většinou pak už mimo území naší vlasti, zejména při slovenské a polské státní hranici.

V mnoha případech jde o dávno vžité místní názvy, které však často vešly i do oficiálního zeměpisného názvosloví. Na území naší vlasti k nim kromě už zmíněných Moravskoslezských Beskyd patří i část Slezských Beskyd, zasahujících z jihu Polska, za slovenskou hranicí pak na sebe navazují Kysucské a Oravské Beskydy, součástí Východních Karpat jsou pak ještě Nízké Beskydy. Také v přilehlém polském území vystupuje řada hornatin s obdobným názvem Beskid - Śląským počínaje, přes Źywiecký, Wyspowý a Sądecký, až po Beskid Niský. Už poněkud odlehlé Bieszczady pak zabíhají až na Ukrajinu.

Malebná křivka beskydských hor

Pro všechna beskydská pohoří je příznačná malebná modelace krajiny, a to především díky jejich "kamennému" (přesněji řečeno horninovému) podkladu z různě odolných pískovců a dalších usazenin tzv. flyšového pásma Karpat. Vrstvy těchto hornin jsou v důsledku horotvorných procesů různě zprohýbané nebo jinak porušené a malebnou křivku beskydských hor postupně dokreslilo dlouhodobé působení vnějších činitelů, zejména eroze dravých bystřin, sesuvné procesy a v neposlední řadě také činorodá přítomnost člověka. Doslova to platí i pro celé území Chráněné krajinné oblasti Beskydy, vyhlášené v roce 1973.

Z Pusteven na bájný Radhošť

Její podstatnou část tvoří Moravskoslezské Beskydy, náležející k našim nejvyhledávanějším pohořím. Během turistické sezony bývá "husto" zejména v horském sedle Pustevny, dobře dostupném nejen z rožnovské strany odbočkou z hlavní silnice v Prostřední Bečvě a také lanovkou z Trojanovic, ale sbíhá se tam i celá síť značených cest. Už dva roky zde patří k největším lákadlům vyhlídková Stezka mezi korunami stromů (zvaná též Valašská stezka), v letošním létě se počítá i se znovuotevřením známé chaty Libušín, zničené před několika lety požárem.

Asi jen málokoho na Pustevnách nezláká výšlap kolem poněkud mysteriózní sochy pohanského boha Radegasta na jednu z nejvýraznějších beskydských dominant - horu Radhošť s poutní kaplí a sousoším svatých Cyrila a Metoděje. Také toto památné místo je opředeno řadou pověstí, vztahujících se zejména k příchodu slovanských věrozvěstů, věž kaple slouží i jako rozhledna.

Gygula a její čtyři rozsochy

Vyhlídkový je však především nejvyšší vrcholek celého pohoří - Lysá hora (1323 m n. m.). Zvedá se mezi táhlými údolími Ostravice a Mohelnice, a už při pohledu z podhůří zaujme její "lysá hlava" - strmý a odlesněný vrchol, často přezdívaný Gygula. Poněkud nechvalného primátu si hora "užila" v temných letech 1939-1945, kdy byla nejvyšším vrcholkem Protektorátu Čechy a Morava. Vrcholovou partii zvýrazňuje vysoká telekomunikační věž, meteorologická stanice a několik horských hotelů, z hrany svahu se rozevírá úchvatný, doslova letecký pohled do okolní moravské a slezské krajiny i daleko na Slovensko.

Na Lysé hoře se sbíhá několik táhlých hřbetů, vzájemně oddělených hlubokými údolními zářezy a zeměpisci mají pro tuto ústřední část pohoří přiléhavé pojmenování Lysohorské rozsochy. Nejvýraznější jsou čtyři hřbety, vesměs využívané značenými trasami. Severní rozsocha se nazývá Malchor a cesty po ní stoupají jednak z Frýdlantu nad Ostravicí přes Malenovice, jednak z údolí Mohelnice od osady Krásná. K Malenovicím se sklání i sousední, severozápadní rozsocha, která je sice poměrně krátká, ale v dosahu žlutě značené trasy skrývá řadu zajímavých míst. Například při osadě Satina k nim patří jeden z mála výraznějších beskydských vodopádů, spadající temnou soutěskou, pozoruhodná je i horní část hřbetu zvaná Lukšinec. Horký terén zde brázdí několik protáhlých a hlubokých příkopů, místy přecházejících do temných slují. Nejznámější zdejší jeskyně se podle zbojníka Ondráše - jakéhosi "slezského Jánošíka" - nazývají Ondrášovy ďury, jsou však jen velice těsné a zcela nepřístupné. Podobné povrchové a podzemní tvary, vzniklé sesuvnými procesy na horských svazích, jsou i jinde v Beskydech (například na Pustevnách, Kněhyni, Čertově mlýně aj.) poměrně běžné.

Hojně užívaná výstupová trasa na Lysou horu vede také po východní táhlé rozsoše Zimný, a to od osad Visalaje a Bílý Kříž, poslední, jižní rozsocha Kobylanka je sice docela krátká, ale rozčleněná do několika dílčích hřbítků, strmě klesajících k údolní přehradě Šance na říčce Ostravici.

Hřebenovkou ke Galerii v přírodě

Projíždíme-li po frekventované silnici z Rožnova pod Radhoštěm přes Dolní, Prostřední a Horní Bečvu na horské sedlo Bumbálka a dále na Slovensko, pak okolní krajinu nepochybně vnímáme jako Moravskoslezské Beskydy. Z hlediska oficiálního horopisného dělení je to však trochu složitější. Malebné svahy vlevo od silnice jsou skutečně součástí Moravskoslezských Beskyd, ovšem neméně působivé horské partie nad opačným břehem Rožnovské Bečvy už patří sousedním Vsetínským vrchům, zvaným též Vsetínské či Vsacké Beskydy. Jejich nejvyšší partii tvoří táhlý a mnohde též vyhlídkový Soláňský hřbet, pojmenovaný podle převážně rekreační horské osady Soláň, rozprostřené na temeni stejnojmenného návrší (861 m n. m.).

Ještě o poznání výše vystupuje hřbet ve své východní části, kde najdeme i nejvyšší horu Vsetínských vrchů Vysokou (1024 m n. m.), dostupnou po "soláňské hřebenovce" od už zmíněného silničního sedla Bumbálka. Při ní mineme řadu zajímavostí. Pod návrším Trojačka k nim patří pramenná studánka Vsetínské Bečvy, skrytá pod malou stříškou, vskutku atraktivním místem je pak vrch Čarták (953 m n. m.) s přístupnou rozhlednou, zvanou podle nedalekého hotelu Súkenická. Za rekreační osadou Třeštík nás nemine poměrně strmý výstup na vrcholek Vysoké, ale ještě před jeho dosažením můžeme sestoupit bukovým lesem k pramenné studánce druhé říčky s názvem Bečva, tentokrát Rožnovské. Obě zdrojnice Bečvy se pak od sebe poněkud vzdálí, proplétají se mezi beskydskými stráněmi, až se ve Valašském Meziříčí spojí do jediné řeky.

Od sedla pod Vysokou hřebenovka pokračuje až k horské osadě Soláň, rozprostřené v sedle při silnici z Prostřední Bečvy a Hutiska do Velkých Karlovic. Už několik let patří k místním chloubám stylová Zvonice, využívaná též jako informační centrum s galerií, zaměřenou zejména na tvorbu valašských malířů, řezbářů, sochařů, grafiků a fotografů. Vkusné dřevěné sochy zdobí i blízké okolí a provázejí též trasu zdejší vlastivědné stezky Galerie v přírodě.

Vyhlídkový Slezský Blaník

Posledním naším pohořím, které má slůvko Beskydy ve svém názvu, jsou Slezské Beskydy, jejichž podstatná i nejvyšší část však vystupuje už na polském území. Podle nedalekého města Těšína se jim říká též Těšínské Beskydy a k oblíbeným turistickým cílům tam patří zejména vrcholek hory Velká Čantoryje (995 m n. m.), vystupující přímo na státní hranici. Díky rozhledně a sedačkové lanovce z polského střediska Ustroń se tu potkáte zejména s našimi severními sousedy, kdežto z naší strany to jde nahoru jen "po svých", třeba z obce Nýdek po Rytířské naučné stezce. Její název byl inspirován dávnou rytířskou pověstí, podle které jsou v nitru kopce podzemní síně, v nichž podřimující rytíři "čekají, až zazní trubka, hlásající, že je čas zničit zlo a po celém světě šířit lásku a spravedlnost". Není proto divu, že se Velké Čantoryji často říká Slezský Blaník. Na hraničním hřbetu je posazena horská chata Čantoryje, přímo z vrcholku pak ční rozhledna, poskytující krásný kruhový výhled. Dominují mu malebná pásma sousedních Moravskoslezských Beskyd s Lysou horou, na polské straně přehlédneme nejvyšší partie Slezských Beskyd, vrcholící horou Skrzycne (1257 m n. m.), východní obzor vyplňují Oravské Beskydy s Babí horou a nezaměnitelnou siluetou malofatranských vrcholků - Velkého Rozsutce a Velkého Kriváně.

Text a foto: Jan Vítek


Barevné nejsou jen květy...

Jaro a léto jsou ročním obdobím, kdy naše truhlíky hrají všemi barvami. Většinou díky záplavě květů, které nám tradiční letničky přinášejí. Nemusíme se ale spokojit jen s kvetoucími rostlinami, mezi letničkami i jednoletě pěstovanými rostlinami najdeme spoustu krasavců, kteří mají překrásně zbarvené listy. Pojďme se na ně společně podívat.

Představovat muškáty by bylo nošením dříví do lesa. Rod Pelargonium zahrnuje okolo tří set druhů pocházejících z tropických a subtropických oblastí jižní Afriky.

Pelargonium zonale, česky pelargónie páskatá

Některé, zejména sukulentní druhy, mají velmi bizarní vzhled, například Pelargonium tetragonum, které má čtyřhranné stonky, redukované listy a velmi chudá květenství. U nás se nejčastěji pěstují muškáty vzpřímené P. zonale (na snímku), převislé P. peltatum a vonné P. graveolens nebo P. odoratissimum. Všechny tři druhy mají i pestrolisté varianty, ty vyžadují zpravidla světlá stanoviště, ale hůře se vyrovnávají se slunečním úpalem, na rozdíl od svých zelenolistých kolegyň.

Muškáty jsou ideálními sbírkovými rostlinami, pokud byste chtěli nějakou specialitku v podobě vzácnějšího kultivaru, stačí se spojit s pěstiteli sdruženými ve spolku Pelargonie Českého zahrádkářského svazu nebo navštívit některou z muškátových burz, například v Botanické zahradě hlavního města Prahy v Troji.

Coleus blumei, česky africká kopřiva, pochvatec

Podobně jako muškát není typickou letničkou, ale trvalkou, která se v našich klimatických podmínkách pěstuje coby sezónní rostlina, ačkoli je běžně uváděna v publikacích o pokojových rostlinách jako vytrvalá interiérová rostlina. Jejímu "jednorázovému" použití přispělo obtížné přezimování, kdy rostliny při vyšších teplotách a nedostatku světla živoří, vysilují se, vytvářejí neduživé výhony a zpravidla na konci zimního období umírají, pokud ne, ztrácejí svou intenzitu vybarvení. Škála barev je nepřeberná, od vínové, žluté, bílé, po růžovou a kombinace těchto barev. Květy připomínají květenství hluchavek, ale jsou nežádoucí, jakmile se začnou zakládat, je dobré je vyštípnout, protože nejsou nijak dekorativní a rostlinu vysilují. Zaštípnutím podpoříme rozvětvení rostliny, která je potom kompaktnější. Nejintenzivnějšího vybarvení docílíme na jižní straně, rostlinám vyhovuje pobyt na čerstvém vzduchu. Velkou výhodou je minimální náchylnost k chorobám a škůdcům. Coleus blumei je na tomto snímku:

Plectranthus coleoides, českyplektrantus, molice

Převislým parťákem do truhlíků bude vděčná molice. České pojmenování nezískala díky náchylnosti k napadení těmito škůdci, právě naopak, její specifické aroma odpuzuje nejen živočišné škůdce, ale i běžný hmyz, který nám v létě ztrpčuje život. Je tedy ideální formou biologické ochrany, navíc ve svém kultivaru P. coleoides ´Variegatus´ (na snímku) je sama o sobě dominantní a nepřehlédnutelnou rostlinou. Zelenolisté kultivary se hodí do kombinace s kvetoucími rostlinami, musíme ale dát pozor na jeho živelný růst, hodí se do kombinací se středně vysokými či vysokými rostlinami než s drobotinou jako jsou lobelky, vitálky nebo begónie ledovky.

Calocephalus brownii (Leucophyta brownii), česky drátovec, cushion bush (polštářový keř)

Jste-li milovníky klenotů a nenechá vás chladnou zlatá či stříbrná, bude pro vás drátovec jasnou volbou. Keř pocházející z Austrálie a Tasmánie vytváří zpravidla 20-40 cm vysoké keříky stříbřitých výhonů (v domovině dorůstá až do metrové výšky a přináší žlutá kulovitá květenství). Má rád slunná stanoviště, ale sluneční úpal mu dlouhodobě nevyhovuje. Za určitých podmínek (dostatek světla a teplota 10-15 °C) dokáže přezimovat a pěstovat lze několik sezon.

Chlorophytum comosum, česky zelenec

I dnes běžně pěstované pokojové rostliny se v historii používaly do venkovních (zejména zámeckých) záhonů a nádob. Je tomu tak i v případě nenáročného zelence, kterého si v interiéru ceníme pro jeho schopnost pohlcovat nebezpečné látky uvolňující se z podlahových krytin či nábytku a který díky schopnosti vytvářet dceřiné rostliny na dlouhých šlahounech můžeme použít i jako převislou rostlinu. Ne nadarmo se mu v anglické literatuře říká pavoučí rostlina - spider plant. Nejčastěji pěstovaným kultivarem je Ch. comosum ´Variegatum´ s bílými středy listů, které jsou zeleně lemované, méně známější jsou kultivary s inverzní kresbou, např. Ch. comosum ´Ocean´.

Echeveria elegans, česky pupovice ozdobná

Na první pohled připomíná netřesk, ale její měkce dužnaté listy prozrazují příslušnost ke skupině sukulentních rostlin. Vytváří drobné růžice modrozelených lístků a díky svému kompaktnímu růžicovitému růstu se v minulosti používala do ornamentálních výsadeb v zámeckých zahradách, kde se z ní daly vytvářet přesné obrazce. Květy jsou růžové, zvonečkovité na dlouhém stvolu, ale její hlavní okrasná hodnota spočívá v listech. Stejně jako předchozí rody se jedná o trvalku, která se dříve používala na jednu sezonu a na zimu se přemnožovala z odejmutých lístků, které se nechávaly zakořenit. Je ideálním společníkem pro zapomnětlivé pěstitele, které mají své rostlinky vysazené na slunném místě a sem tam zapomenou na zálivku. Echeveria vám to jistě odpustí.

Text a foto: Zuzana Švábenská