30/2020

Z obsahu:


Žiju gotikou a ctím své soupeře

Miroslav Hlinský je náčelník vsetínské skupiny scénického šermu ALTERNUS. Šerm pro něj už dávno není koníček, ale životní styl. Členové skupiny jsou kamarádi, kteří ho vždycky podrželi, a na kterých mu záleží.

Mirku, jak se z chlapa a z táty od rodiny stane šermíř tělem i duší?

Šermování se mi vždycky líbilo, a když byla možnost, jezdívali jsme na šermířská vystoupení. Lákalo mě zkusit si to s mečem, ale měl jsem hodně práce a málo volného času. Pak se stalo něco, co se stává snad jen ve filmech. V roce 2012 jsem zašel do hospody na pivo a u stolu seděli známí šermíři ze Vsetínské skupiny Valmont. Přizvali mě ke stolu a začali mi vyprávět, co takový koníček obnáší, a co všechno se dá při šermu zažít. Proseděl jsem s nimi celý večer, a tak se mi ta představa zalíbila, že jsem se jim upsal. Naverbovali nejen mě, ale i několik mých přátel a členů rodiny. Nikdy jsem toho nelitoval.

Šermování se vám zalíbilo natolik, že jste si po roce založil vlastní skupinu Alternus?

Za zakladatele bych se úplně nepovažoval. Většina zakládajících členů fungovala už v předešlé skupině, ale je pravda, že jsme se chtěli vydat jiným směrem, a tak jsme si na Silvestra v roce 2013 založili vlastní skupinu. A ta funguje dodnes. Z těch zakládajících členů jsme zůstali už jenom tři, ale stále přibíráme nové. Šest nás pravidelně vystupuje a dalších šest zaučujeme.

Jaké to bylo, když jste byl v "učení" vy?

V učení to bylo docela kruté a také pěkně bolestivé. Byly to hodiny poctivého tréninku a i dneska, kdy už tím mečem umím docela zacházet, mě po tréninku bolí celé tělo. No a naši noví členové si procházejí něčím podobným. On ten meč také něco váží. K šermu většinou používáme jednoruční meče, které mají 1,3 kilogramu. Může se zdát, že ta váha je docela nízká, ale pokud s ním odšermujete pár soubojů, tak netrénovaného člověka bolí svaly. Kromě mečů také umíme zacházet se sekerou, lukem, tesákem a kopím.

Gotika, kterou představujete, je hodně o kostýmech. Kdo vám je navrhuje a šije?

Kostýmy byly pro nás velkým oříškem a slabinou, protože jsme sháněli švadlenu, která by je "stvořila" tak, aby odpovídaly 13. století. Léta pak pro nás šila skvělá švadlena Iva a nyní jsme zase v procesu hledání. Na kostýmy se používá len nebo vlna a musím přiznat, že to není zrovna nejlevnější záležitost. Cena za metr látky se pohybuje kolem dvě stě padesáti korun.

Důležité jsou určitě i boty. . .

Boty jsou nejdůležitější, jde nejen o historický vzhled, ale i o bezpečnost. Při našich soubojích bychom mohli lehce uklouznout a zranit se. Z toho důvodu nemáme kožené podrážky, ale gumové, protože kožené dost kloužou. Ceny takových šermířských bot se pohybují od dvou do pěti tisíc. K vybavení patří ještě opasky, pouzdra na meč, tašvice, rukavice. A taky potřebujeme vybavení do tábora, protože na akcích spíme pod stanem.

Nesmíme zapomenout na meče, protože bez nich by to nešlo. Kde sháníte ty?

Meče jsme vyzkoušeli různé a nakonec jsme se rozhodli kupovat u Josefa Paráčka z Hradce Králové. Já používám meče i od Stanislava "Hada" Eliáše a jsem spokojený. Jejich cena začíná někde třech tisících za kus. Děláme scéniku a snažíme se opravdu bojovat, takže máme ve své výbavě i kroužkovou košili. Není sice nutná, ale určitě dobře chrání od zranění. Já ji potřeboval ke kostýmu Německého rytíře, kterého jsem hrál v našem prvním vystoupení Cesta srdce.

Máte ve skupině někoho, kdo se stará o údržbu kostýmů a zbraní?

Za to si ručí každý sám. A musím všechny pochválit, protože údržbu berou zodpovědně a při vystoupeních vypadají přesně tak, jak mají.

Vaše "představení" působí někdy až moc realisticky. Nemají o vás diváci strach?

Mají. Docela veselé bylo, když jsme hráli na vsetínském zámku a já jsem ležel od lapků "zmlácený" na zemi. Najednou nám přestala fungovat aparatura a bylo ticho. Tak jsem čekal, až to zvukař rozjede, a dál jsem zůstal v roli na zemi. Jedné paní se ale zdálo, že už tam ležím dlouho a chtěla volat záchranku. Naopak na jiném vystoupení jsem omylem dostal zásah mečem na přední zuby, až se mi z úst začala valit krev. A jedna paní v první řadě ohromně tleskala a chválila mě, jak jsem to "rozkousnutí kapsle" s umělou krví pěkně načasoval.

Stalo se vám, že by někdo ze skupiny psychicky hru nedal?

Stalo! Při našem prvním velkém vystoupení ve Skalici na městských slavnostech. Měl jsem dát na pódiu souboj a vybral jsem si jako soupeře kolegyni Týnu. Stáli jsme tam a čekali, až budeme na řadě. Před námi plné náměstí lidí a najednou se vedle mě ozvalo tiché: "Já tam nejdu!" Tak jsem ji, holku jednu, chytil a na to pódium jsem ji doslova hodil. "Poklonila" se královskému páru, pak se na mě otočila a já pochopil, že to nebyl úplně dobrý nápad. Všichni věřili tomu, že předvádíme souboj na život a na smrt, já ale uvnitř cítil, že to je doopravdy. Tak naštvanou jsem Týnu nikdy neviděl, ale časem uznala, že kdybych ji tam nehodil, tak asi se šermem skončila. Takže jsem ji vlastně zachránil.

Kdo představení a jeho děj vymýšlí?

Většinou je to tak, že napíšu scénář a vytvořím představu, jak by mělo celé vystoupení vypadat. Členové skupiny si pak text přečtou a přicházejí s nápady, jak bychom mohli děj vylepšit. Jde nám o to, aby se diváci bavili a byli spokojení. Na našich představeních ale neuvidíte hospodské rvačky, nebo boj o truhlu plnou zlata. Hrajeme opravdové příběhy z období gotiky, ve kterých je tvrdost a zákony doby, boj, přátelství i zrada, zlo i dobro, štěstí i láska.

Máte kladné ohlasy u diváků? Rozumí tomu, co jim chcete vašim vystoupením sdělit?

Nechci, aby to vyznělo jako vychloubání, ale musím říct, že se nám to daří. Po každém vystoupení se najde aspoň pár lidí a nejsou to jenom ženy, kteří za námi přijdou a přiznají, že je náš příběh dojal až k slzám. A to je možná jeden z důvodů našeho raketového startu. I po těch letech tréninku ještě určitě nejsme žádní velcí šermíři ani herci, ale my ty příběhy prožíváme a dáváme do nich srdce.

Za sedm let působení Altertnusu jste odehráli desítky představení. Na které vzpomínáte nejraději?

Určitě Dolní Kounice, kde jsme pomáhali pořádat šermířskou akci v tajemném klášteře Rosa Coeli. Ten má neskutečné kouzlo a navíc jsme měli nádherné počasí. Večer pod hvězdným nebem s přáteli je vždycky zážitek. Rád ale vzpomínám i na Plumov a Sovinec. Vždycky nás potěší, když je navíc akce zaměřená na pomoc druhým. Proto jsme rádi přijali pozvání na hrad Roštejn, kde byl výtěžek věnován dětem s nemocí Motýlích křídel. A v Poliččce jsme nedávno svým vystoupením podpořili hendikepované děti. Zajímavá akce byla na Pražském hradě, kdy nás Barrandov přizval na otevírání hradu.

Letos opět pořádáte festival šermu na rozsáhlé moravské zřícenině Zubštejn. Není tajemství, že právě ten je vaší srdeční záležitostí...

To je pravda. Naše první představení pod širým nebem bylo právě na hradu Zubštejn a ta atmosféra mě opravdu okouzlila. Západ nebo východ slunce nad ním je jedinečný zážitek. Postupně jsme převzali štafetu v pořádání Festivalu historického šermu, hudby a tance, který vtáhne diváky do středověku. Budou tam nejen šermíři, ale i tanečníci, ohníci, kteří mají skvělou ohňovou šou, ale také řemeslníci, muzikanti a dobré jídlo a pití. Na tohle setkání se každý rok moc těším a za pomoci naší skupiny ve spolupráci s Ondrou Fuchsem a Petrem Benešem ji letos pořádám 25 a 26. července.

Co vás vlastně na strohé gotice tolik zaujalo?

Vlastně ani sám nevím. Něco mě tam táhne. Možná dojem, že být v té době rytířem, už něco znamenalo a slovo čest mělo svůj význam. Ten, kdo zná rytířský kodex, asi ví, o čem mluvím. Je škoda, že dneska se takovými pravidly už lidé neřídí.

Co takový rytířský kodex obsahuje? Čím by se měl šermíř řídit?

Kroky rytíře by měly vést přátelství, láska, víra a čest, ne zloba a nenávist. Měl by vždycky ctít svého soupeře a naučit se ovládat myšlenky, než vezme do ruky zbraň. Přímý boj by měl být až poslední možností řešení sporu a je dobré vědět, že není ostuda prohrát, ale zákeřně vyhrát! Rytíř by měl mluvit pravdu, nebo radši mlčet. Své "slovo" by měl dávat střídmě a důsledně je dodržovat. Měl by pomáhat druhým, ale neposluhovat. A vždycky bránit svou rodinu a lidi, které miluje.

Byl to konzumní způsob života, který vám začal vadit? Proto jste se odstěhoval na samotu do lesa?

Můj přesun do přírody byl tak trošku útěk od reality. Hodně let jsem trávil v práci celé dny, včetně víkendů a neviděl vyrůstat svoje děti. Po rozvodu se všechno změnilo a já si uvědomil, že nepotřebuju skoro nic. A ano, měl jsem už dost konzumního způsobu života. Potřeboval jsem najít klid a sám sebe a to se snad podařilo. Ze začátku jsem se ale samoty hodně bál, protože mám rád společnost. A každý potřebuje vědět, že má pro koho žít. Čas ale ukázal, že ti, na kterých mi záleželo, zůstali, a já si v tichu lesa probral svoje myšlenky.

Našel jste tedy svoje vlastní bohatství?

Moje bohatství je momentálně v tom, že mi tu rostou stromy a keře, které mi připomínají důležité lidi v mém životě. To se potom procházíte a u každého se zastavíte. Jednou ráno jsem se dokonce probudil s potřebou, postavit tady kříž. Nechtějte po mně vysvětlení, to si nechám pro sebe, ale stojí tu a je asi největší v Ratiboři.

Autorka: Šárka Jansová, Foto: Petra Petřeková


Estonskem po ostrovech

Jdeme mořem po úzké kamenité kose stále vstříc nízkým mrakům. Zprava i zleva dorážejí drobné vlny a zpočátku i tři metry široká stezka se stále zužuje, až po půl kilometru skončí. Takové zážitky, okořeněné mnoha majáky, větrnými mlýny, borovicovými lesy i gotickými chrámy nabízejí estonské ostrovy. Hiiumaa, Saaremaa a Muhu jsou největší...

Doby, kdy se sem v zimě jezdilo sáněmi taženými koňmi a v létě zvláštními plachetnicemi s plochým dnem, patří historii. Ostrovy Saaremaa a Muhu spojuje od roku 1896 silnice vedoucí po umělé hrázi. Na Muhu a Hiiumaa se ale nejsnáze dostaneme trajektem.

A tak vyplouváme z přístavu Rohuküla a před námi je dvaadvacet kilometrů plavby trajektem na ostrov Hiiumaa.

Estonština je řeč složitá, neboť jde o ugrofinský jazyk baltofinské větve, který má blízko k finštině. Pamatujeme si to nejdůležitější: Tere, palun... dobrý den, tedy spíše ahoj, prosím. Lidé jsou vstřícní a není problém se anglicky, mnohde i rusky, domluvit.

Tolik malebná Hiiumaa

Tady ještě mezi borovicovými háji, jalovčím i četnými vřesovišti tolik turistů nenajdeme. Žádná velká převýšení nás nečekají, takže na kole by se tu jezdilo ideálně. Povšimněte si, prosím, jak vypadají piktogramy označující cyklostezku a pěší zónu. Bývá na nich žena v rozevláté sukni s dítětem...

A kdo má duši trempa, najde v lesích u moře volné kempy s připraveným dřívím u ohniště. Domácí sem přijedou autem i s dětmi, zůstanou několik dní. V jednom takovém - Kaleste - jsme při cestě z Ristny ke Kõpu přespali mezi dorážením mořských vln a padajícími borovicovými šiškami. Byla tady zastřešená kuchyňka a připravená ohniště a vlny. Koupat se lze nezřídka i na Adama. V srpnu jsou nad mořem jasně modelované mraky, nad kterými jásá fotograf. Zaručit nelze počasí. Občas vane vítr a z modré oblohy počne drobně pršet. Déšť houstne a od lesa se řítí udýchaný mrak, jakoby chtěl dodat vyčítavě ke kapkám: Začaly dřív, než jsem to stihl...

Ostrovan, koza a vzteklý kapitán

Ostrovany na Hiiumaa legendy líčí jako osoby vysokého vzrůstu. Jsou pověstní svým nářečím hiiu i svérázným humorem. Posuďte sami. Hned v přístavu návštěvníky vítá socha muže s kozou či kozlem, stojícím na zadních nohách. Pochází z roku 2016 a deska pod ní vysvětluje: Kdysi přepravu s pevninou zajišťoval malý parník s malým kapitánem. Ten však urazil jednoho místního muže. Postižený přišel do přístavu s kozou, když právě odplouval parník. Kapitán vstřícně znovu přistál v domnění, že muž chce s ním jet. Zaslechl však jen, jak muž říká koze: "Toto je parník," a když se kapitán namíchl, že nenastupuje, muž dodal: "Toto je zuřící kapitán..."

Mořem po kamenech

Podle pověstí na Hiiumaa žil obr Leiger, už zmíněného vysokého vzrůstu, s jehož sochou se setkáme na křižovatce u Suuremõisa. Ten rád pořádal mejdany s příbuznými a obrem Suur Tõllem ze Saaremaa a jednou se pokusil oba ostrovy spojit mostem. Dílo nedokončil. Půjdeme se na zbytky podívat.

Jedeme na přilehlý ostrov Kassari (na snímku). Dnes je s hlavním ostrovem spojen převážně zarůstající nížinou, na které se pasou krávy. Vítá nás nově opravený volně přístupný větrný mlýn. Majitel na výstavce ukazuje nadšení, s jakým si poradil s původní ruinou.

Cílem je však Sääre tirp. To je místo obdivované malíři i básníky.

Silničku přehradí závory. Dál už jen pěšky nebo na kole. Estonská rodina to zvládá i s kočárkem. Pokračujeme tři kilometry stále se zužující pevninou, z obou stran se přibližuje moře. Na břehu se pasou ovce. Slunce zvýrazňuje mraky. Cesta stále vede do moře. Estonci odstavili kočárek, dítě vzali do náruče. Stezka se zúžila snad na dva tři metry, z obou stran dorážejí vlny, vlnky. Snad půl kilometru jdeme stále po kamenech a naplaveném štěrku, mezi chaluhami, občas uhneme vlnce, která chodníček zaplaví. Ještě kousek to půjde. Ne, tady je konec, dál už je jen mořská hladina.

Baltské pobřeží není skoupé na podobné kosy, tahle na Kassari byla nejdelší.

Nejstarší je Kõpu

Příběhy majáků jsou pro nás Středoevropany zahaleny rouškou tajemství. Nejzápadnější částí Hiiumaa je poloostrov Kõpu. Lodě hansovních obchodníků, které proplouvaly jeho okolím, ohrožovaly odnepaměti mělké útesy pod hladinou. Věž osm metrů široká a dvacet vysoká vznikla už v roce 1531 na kopci vysokém šedesát osm metrů, což je nejvyšší bod široko daleko, a byla vidět do vzdálenosti dvaceti kilometrů. Na maják, šířící i světlo ohně, byla přestavěna na podzim 1648.

Nebylo to tehdy nic jednoduchého, představme si hlídače, kteří stoupají na věž po dřevěných venkovních schodech a na vrcholu na otevřeném roštu udržují oheň. Potřebné dřevo si vytahují nahoru lanem. Během sto osmdesáti dní zde spálili na jeden tisíc sáhů, cca tisíc osm set metrů, dřeva. Od roku 1810 se používal k osvětlování konopný olej. Systém zrcadel byl v roce 1860 nahrazen Fresnelovou čočkou. Dnes po mnoha dalších modernizacích jde o třetí nejstarší maják.

Z Ristny k Tahkuně

Jako maják Měl Kõpu výraznou nevýhodu. Často se ztrácel v mlhách stoupajících z okolních bažin. Proto vznikly další dva majáky - Ristna a Tahkuna (na snímku). Jsou kovové a oba vyrobila továrna v Paříži v sedmdesátých letech 19. století a sestaveny byly až na místě. Ristna je u pobřeží na stejnojmenném mysu od roku 1874. Dnes je u paty majáku i malá restaurace a lze se podívat nahoru.

Obejdeme maják a sejdeme do vesničky u moře. Je tady jedna z nejkrásnějších pláží v Estonsku a ráj surfařů. Osvěžit se lze v kavárně, pojíst u grillu, ale jak upozorňují prospekty, moře záhy přechází do hloubky. My jsme zažili prostředí romantické, ale s vysokými vlnami.

Tahkuna je na poloostrově Tahkuna na severu ostrova nedaleko Kärdly. U silnice nás upoutá čekárna s lavičkou, možná na autobus, postavená z běžeckých lyží. VISU připomíná značky běžek z doby SSSR známých i u nás. Maják vysoký 42,6 metrů postavili v roce 1875. Projektoval jej britský inženýr Alexander Gordon. Točitým schodištěm v tubusu vyběhneme až do horní kabiny, odkud je daleký pohled na moře i na záliv pevniny.

Na pobřeží blízko majáku pomník se zvonem připomíná havárii trajektu Estonia. Odsud je téměř přesně dvacet dva mil k místu, kde se 28. září 1994 potopil. Z devíti set osmdesáti devíti cestujících zahynulo za dosud ne zcela vyjasněných okolností osm set padesát dva osob.

Míjíme několik větrných mlýnů na louce, jsou otevřené a lze se po schůdkách podívat dovnitř. Udělejte to, pokud jste ještě ve větrném mlýnu nebyli. Na Saaremaa z nich už udělali muzeum. Tady na Hiiumaa se ještě neplatí.

Na Saaremaa

Míříme do Sõru. Právě odsud jezdí trajekt do Triigi na největším ostrově Saaremaa. Po hodince plavby přistaneme a hurá napříč ostrovem ze severu na jih do největšího města na ostrově - Kuressaare. Zastavíme se u středověkého kostela na samotě asi kilometr od obce Karja. Světlá stavba ze 13. století působí jako pevnost, přesto patří k nejmenším a nejzajímavějším chrámům na ostrově. Ukrývá rytinu Ukřižování. Na sloupech vidíme bohatou figurální výzdobu. Na hřbitově u kostela jsou prastaré kamenné náhrobky z 13. století. Některé zdejší chrámy připomínají kostely na Gotlandu, kde obyvatelé zchudli, neměli na přestavbu a chrámy se tak zachovaly v románském či gotickém stylu. Není to jediný pěkný kostel na ostrově. Obdobné najdeme ve vsi Valjala či Pöide.

V Angla zase jak bájní rytíři stojí pětice větrných mlýnů. Lopatky proti ztmavlé obloze vypadají děsivě. Mlýny lze pozorovat ze silnice, chcete-li ovšem podrobnější prohlídku, můžete se zúčastnit propagovaných ukázek práce v hrnčířství i třeba pečení chleba, prohlédnout mlecí kameny i výstavku pěkně zarezlých zemědělských strojů.

Meteoritický kráter na okraji vesničky Kaali patří mezi nejznámější turistické cíle ostrova. Z informačních tabulí se dozvíme, že obří meteorit, který do těchto obydlených míst před 3500 až 7600 lety spadl, zanechal stopy v přírodě i ve skandinávských ságách a v lidových eposech Edda i Kalevala. Vážil dvacet až osmdesát tun a ve výšce pět až deset kilometrů se rozbil na kusy, které tady mimo hlavního kráteru, na sto deset metrů široké prohlubni o hloubce dvaadvacet metrů, vytvořily i osm menších. Výbuch byl srovnatelný či dokonce silnější než v Hirošimě. V pohanských dobách tady bylo obětiště. Dnes je kolem hlavního kráteru s jezírkem na dně les.

"Hlavní město" Kuressaare

Metropolí ostrova je Kuressaare, což znamená Čapí ostrov. Jsou tady obchody, radnice s turistickým střediskem. Na náměstí v radnici je dobře vybavené informační středisko. My se odsud vydáme k stejnojmennému čtvercovému zámku ze 13. století. Musíme tedy z městečka překonat vodní úžinu na umělý ostrov, kde stojí jeden z nejzachovalejších baltských hradů. Chrání jej mocné hradby, po kterých se lze projít.

Vedle pěkných městských dřevěných staveb najdeme na okraji města i zachovalý zbytek kamenného mostu.

Na jih od města vybíhá poloostrov Sörve. Právě tady prý pobýval obr Suur Tõll. Vydáme se až k majáku v Sääre, kde vojenské muzeum i pomníky připomínají tuhé boje za druhé světové války. V Sääre jsou patrné ruiny sovětského opevnění. V návštěvnickém centru u majáku přehlédneme majáky zakreslené na podlaze na mapě ostrova. Žel, texty informují jen znalce estonštiny.

Harilaid: lesem i mořem

Na západní straně Saaremaa leží ostrovní národní park Vilsandi, pověstný ptactvem, kam se exkurze objednávají. Kolem městečka Kihelkonna s malebným bělostným kostelem a zvonicí na kopci míříme raději na naproti ležící Harilaid. Silnička je malebná, ale nezpevněná. V poslední části už musíme po svých. Je to asi desetikilometrový okruh k majáku stojícímu v moři. Cesta vede lesy, po břehu jezera, pak po břehu moře, pískem i kamením, až se úzký stožár majáku objeví za dunou. Dívka jdoucí za mnou se opodál svlékne a zcela nahá vběhne do vln. Po cestě míjíme volný kemp.

Zpět na pevninu

Trajekt odjíždí z Kuivastu na ostrově Muhu. Sem přejedeme ze Saaremaa po hrázi. Přespíme v soukromém kempu v malebné Koguvě, obci plné roubených chalup krytých došky. Na trámech visí copy cibule i česneku. Kdysi to býval jeden z hlavních přístavů na Muhu...

Text a foto: Richard Grégr


První vatikánský koncil

Před sto padesáti lety došlo v Římě k historickému okamžiku. Shromážděný koncil hlasoval o dvou nových dogmatech - o papežské neomylnosti a o univerzálním jurisdikčním primátu. I. vatikánský koncil vešel do dějin jako završení jedné epochy, přestože formálně nebyl nikdy ukončen.

Poprvé se papež Pius IX. (na obrázku) zmínil o svém úmyslu konat ekumenický koncil v prosinci roku 1864. Bylo to trochu překvapivé vyhlášení, protože poslední koncil západní církve - tridentský - se konal v 16. století. Papež požádal kardinály přítomné v Římě, aby se k jeho záměru vyjádřili. Ti se ve většině případů vyslovili kladně. V březnu roku 1865 proto papež zřídil přípravnou komisi kardinálů, která měla za úkol připravit podklady pro koncilní jednání.

Příprava koncilu

Oficiálně byl papežem koncil svolán 29. června 1868 bulou Aeterni patris. Zahájen měl být 8. prosince 1869 a jednání měla probíhat v chrámu svatých Petra a Pavla ve Vatikánu, proto také koncil nese v církevních dějinách titul "vatikánský". Konkrétní informace o tématech, která měla být na koncilu projednávána, svolávací bula neobsahovala.

Na veřejnosti se brzy objevila informace, že by nový koncil měl zavést učení o papežské neomylnosti, kterou podporovali zejména francouzští jezuité. Například Joseph de Maistre viděl v papežství jedinou záruku mravnosti. Ještě dál šel redaktor časopisu Univers Louis Veulliot, který papežskou neomylnost rozšiřoval na všechny oblasti papežova jednání a na oblast úředních i soukromých projevů. Proti papežské neomylnosti však existovala silná opozice. Do této skupiny patřili například orleánský biskup Felix Dupanloup nebo biskup z Rottenburgu Carl Joseph Hefele, profesor církevních dějin v Tübingen.

Počáteční kritika

Především v Německu existovala skupina intelektuálů, kteří vyzývali k odporu proti vyhlášení neomylnosti. V čele této skupiny stál významný církevní historik Ignaz von Dölinger. Ten byl až do roku 1860 obráncem německého katolicismu proti útokům protestantů, stále častěji ale kritizoval poměry v Římě a v tehdy ještě existujícím papežském církevním státě v Itálii. Pravděpodobně proto také nebyl přizván k předběžným pracím na koncilu. 1. září 1869 vydali němečtí katoličtí biskupové pastýřský list, ve kterém ujišťovali veřejnost, že obavy z vyhlášení nových učení na koncilu jsou zbytečné a současně poslali papeži list, ve kterém ho žádali, aby od vyhlášení neomylnosti upustil.

Jelikož napětí mezi zastánci a odpůrci neomylnosti bylo velké v Anglii, Francii, i dalších evropských státech, papež skutečně otázku neomylnosti z koncilu stáhl, ihned po zahájení koncilu však byla stoupenci neomylnosti opět prosazena.

Průběh koncilu

Podle jednacího řádu koncilu měl právo předložit určitý návrh ke schválení pouze papež, který byl také jeho hlavou. Postup při hlasování byl následující: po skončení diskuse na nějakém textu se konalo předběžné závěrečné hlasování, kdy bylo možno hlasovat "placet" - ano, "non placet" - ne a "placet iuxta modum" - ano s výhradami. Při hlasování "placet iuxta modum" bylo třeba odevzdat doslovný písemný návrh na změnu textu. Deputace se o návrhu poradila, a pokud jej doporučila, předložila text plénu ke schválení, poté byl text revidován a schválen na slavnostním závěrečném hlasování. Při tomto hlasování se dalo hlasovat již jen "placet" nebo "non placet".

Slavnostně byl I. vatikánský koncil zahájen v bazilice svatého Petra v Římě (na snímku) 8. prosince 1869. Z 1044 zúčastněných bylo 747 biskupů oprávněno hlasovat. Z přibližně tisíce tehdejších biskupů se zúčastnily asi dvě třetiny, během koncilu počet účastníků oprávněných hlasovat kolísal mezi šesti a sedmi sty, nejvíce bylo přítomno 774 biskupů. I. vatikánský koncil je považován za první skutečně celosvětový koncil, jelikož zde nebyla zastoupena pouze Evropa a Blízký východ, ale i severní a jižní Amerika a misijní oblasti. Mezi zastoupením jednotlivých regionů však panoval obrovský nepoměr. Nejsilnější stranou na koncilu byli biskupové (často malých) italských diecézí, kteří tvořili asi třicet pět procent celého koncilu.

Papežská neomylnost

První dogmatickou konstitucí, která byla na I. vatikánském koncilu schválena, je konstituce o víře Dei filius. Byla schválena 24. dubna 1870 většinou hlasů. Tato konstituce se zabývá pravověrností a vztahem víry a rozumu. V říjnu 1869 předložila přípravná komise dokument De ecclesia Christi pojednávající o církvi a vztahu církve a státu a schéma De Romano Pontifice, obsahující dvě kapitoly pojednávající o papeži. Později byly oba návrhy sloučeny do jednoho a předloženy koncilním otcům. Kvůli otázce neomylnosti byli účastníci koncilu od počátku rozděleni na dva tábory: v menšině byli odpůrci neomylnosti, k nimž patřila většina biskupů největších evropských diecézí, z našeho území pak pražský arcibiskup Schwarzenberg, budějovický biskup Jirsík i litoměřický biskup Wahala.

Petice za projednání

Zorganizovala se podpisová akce, ve které čtyři sta biskupů žádalo papeže, aby otázka neomylnosti (viz obrázek) byla do projednávání dodatečně zařazena. Protože opozice shromáždila jen sto třicet šest podpisů, papež souhlasil. V březnu roku 1870 byla do dokumentu Supremi Pastoris vložena kapitola o papežské neomylnosti a v dubnu byla část týkající se papeže vyňata a projednávána samostatně. Tím se text rozdělil na dvě části. Část zabývající se církví se kvůli předčasnému ukončení koncilu vůbec neprojednávala.

V květnu tedy dostali koncilní otcové k projednání dokument Pastor Aeternus. Schéma obsahovalo čtyři kapitoly: ustanovení papežského primátu, jeho pokračování, povaha a neomylnost. Debaty o schématu začaly 9. května 1870. Kardinál Schwarzenberg zdůrazňoval kolegiátní povahu biskupského úřadu.

Přerušený koncil

Předběžné hlasování se konalo 13. července. Čtyři sta padesát jedna účastníků koncilu hlasovalo "placet", osmdesát osm "non placet" a dvaašedesát "placet iuxta modum". Tím, že odpůrci neomylnosti hlasovali "non placet" a ne "placet iuxta modum", se připravili o možnost do znění textu zasáhnout.

K slavnostnímu závěrečnému hlasování došlo 18. července. V předvečer tohoto hlasování na návrh biskupa Doupanlupa opustilo koncil padesát pět biskupů, kteří nechtěli veřejně hlasovat proti konstituci. Na závěrečném hlasování tedy pět set třicet tři přítomných hlasovalo "placet" a pouze dva "non placet". Ihned po tomto definování musel být koncil ukončen. 21. července totiž vypukla německo-francouzská válka, papež z bezpečnostních důvodů koncil přerušil a účastníci koncilu z Říma odcestovali. K projednání dokumentu o církvi, který měl papežskou moc zasadit do širšího kontextu tak vůbec nedošlo. Touto otázkou se téměř o sto let později zabýval až II. vatikánský koncil.

Nová učení I. vatikánského koncilu

První vatikánský koncil přijal dva dokumenty - Dei Fillius a Pastor aeternus - které definovaly nové věroučné teze a obsahy. Papežská neomylnost na sebe sice přitahovala po celou dobu největší pozornost, ale zajímavé jsou i ostatní koncilní teze. Podívejme se přímo na znění koncilních závěrů.

1) Poznatelnost Boha rozumem

Jestliže někdo říká, že jeden a pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán, nemůže být s jistotou poznán přirozeným světlem lidského rozumu skrze to, co bylo učiněno: budiž vyobcován.

2) Boží zjevení zůstává tajemstvím

Jestliže někdo řekne, že v božském zjevení nejsou obsažena žádná pravá tajemství ve vlastním smyslu, nýbrž že veškerá dogmata víry mohou být pochopena a dokázána z přirozených principů prostřednictvím řádně poučeného rozumu: budiž vyobcován.

3) Papežův primát nad celou církví

Jestliže tedy někdo říká, že římský velekněz má povinnost pouze dohlížet a řídit, ale nemá plnou a nejvyšší jurisdikční moc v celé církvi, nejen v záležitostech, které se týkají víry a mravů, ale i v těch, které se týkají disciplíny a správy církve rozšířené po celém světě; nebo že má pouze větší podíl, nikoli však naprostou plnost této nejvyšší moci; nebo že jeho moc není řádná a bezprostřední, ať už ve všech nebo v jednotlivých církvích nebo u všech i jednotlivých pastýřů a věřících: budiž vyobcován.

4) Papežská neomylnost

Když římský velekněz mluví "ex cathedra" (tj. když svou nejvyšší apoštolskou autoritou z úřadu pastýře a učitele všech křesťanů definuje nauku víry nebo mravů, která má být zachovávána celou církví), pak disponuje - díky pomoci, která mu byla přislíbena ve svatém Petru - onou neomylností, již chtěl božský Vykupitel vybavit svou církev při definování nauky víry nebo mravů. Proto jsou takovéto definice římského velekněze samy ze sebe - a nikoliv na základě souhlasu církve - nezměnitelné. Jestliže se někdo - Bůh nedopusť - opováží odporovat této Naší definici: budiž vyobcován.

Autoři: Petr Jan Vinš a Marta Lébová, Foto: archiv