35/2020

Z obsahu:

Největší soví voliéry jsou v Borových Ladech

Vidět sovy ve volné přírodě je velkou vzácností. Ne že by tam nebyly, mohou být jen malý kousek od nás a my je nespatříme. Jejich tichý let, noční způsob života i ochranné zbarvení, díky němuž splývají s okolní krajinou, to je důvod, proč o nich nevíme. Může je prozradit typické houkání, které od nepaměti lidé spojovali s neštěstím či poselstvím smrti.

V souvislosti se sovami se mluví také o "sýčkování" a o jejich spojení s čarodějnicemi, ale to bychom k nim byli nespravedliví. Moudrý jako sova - je přece pochvala.

Návštěvnické centrum Borová Lada

Národní park Šumava otevřel v posledních letech několik návštěvnických center, v nichž je možné pozorovat zvířata v jejich přirozeném prostředí. Chcete-li vidět vlky, zajeďte do Srní, jeleny a rysy potkáte na Kvildě a sovy máte "jako na dlani" v Borových Ladech. Do tamního návštěvnického centra všechny zájemce zve Kristýna Falková (na snímku), která má zdejší sovy na starosti. Vystudovala vysokou školu se zaměřením na zájmové a speciální chovy, je referentkou ekologického centra správy Národního parku Šumava a pracuje především ve stanici pro handicapovaná zvířata v Klášterci.

Voliéry se vybudovaly v roce 2011 po vzoru podobných zařízení na německé straně hranic. Původním záměrem bylo chovat tu sovy, které jsou domovem na Šumavě, ale díky tomu, že se podařilo získat párek poměrně vzácných sovic sněžných, které volně na Šumavě nežijí, od nápadu se upustilo. Naopak obyvatele zdejších lesů kulíška nejmenšího ve voliérách nenajdete. Tomuto nejmenšímu druhu soviček, který dosahuje velikosti vrabce, se tu nedařilo. Špatně snášel stres, neustálý pohyb lidí mu nedělal dobře.

Jak se pozná "soví stres"? Zvíře přestane žrát, je hodně vyděšené, snaží se skrývat. A tak přišel do voliér sýc rousný, maličko větší sovička, která se tu dobře zabydlela. V současné době mají v návštěvnickém centru celkem sedmnáct sov.

Voliéry stojí na místě původního lomu, což stavbu hodně usnadnilo. Prostor se zasíťoval, postavil se opěrný sloup, vybudoval dřevěný chodníček, po kterém mohou návštěvníci bezpečně chodit. Součástí návštěvnického centra je i dětské hřiště, dřevěné tabule informují o jednotlivých druzích zdejších obyvatel a o zajímavostech z jejich života. Vstupné tu nevybírají.

Jedinou nevýhodou je zdejší nadmořská výška. Musí se počítat se sněhovou nadílkou, která znamená značnou zátěž na ochranné sítě, které by váhu sněhu nemusely unést. Na zimu se sundávají, protože hrozí jejich protržení. To by bylo nebezpečné jak pro návštěvníky, tak pro zdejší sovy, které by mohly odletět. Protože jsou buď handicapované, nebo od malička zvyklé na péči člověka, ve volné přírodě by nedokázaly přežít. Zimu tedy tráví v méně komfortních podmínkách záchranné stanice, kde je to pro ně bezpečné, a sem se opět vracejí vlastně na letní byt. Sněhové podmínky jsou někdy příčinou toho, že sezona otevření sovích voliér musí začít později.

Mláďata zatím neodchovali

Sovy se tu zatím nerozmnožily, ale to je pro jejich chovatele spíše výhodou. Problém by byl především s tím, že by mláďata odchovali rodiče, kteří sami neumí lovit, nedokázali by je navyknout na život ve volné přírodě, takže by nemohla být vypuštěna. Znamenalo by to hledat pro ně místo, kam by se mohla převést, protože tady už je téměř "plný stav". Jedině přírůstek v rodince puštíků bělavých by potěšil, protože se jedná o poměrně vzácnou sovu, ale přestože jim tu uchystali i hnízdící budku, zatím se nic neděje. Sovy ve volné přírodě vytvářejí páry jen na období páření a následné výchovy mláďat. Poté, co se mláďata osamostatní, "rodina" zaniká.

Cílem zdejší voliéry ale není rozmnožování či záchrana soví populace, ale spíše seznamování lidí se životem těchto velmi zajímavých ptáků, pro které je typický naprosto tichý let, maskovací zbarvení, velmi dokonalý zrakový orgán.

Sova má sice na rozdíl od většiny ptáků oči umístěné vepředu, ale to kompenzuje schopností otočit hlavu až o 270 °. Má i velmi citlivý sluch, který jí pomáhá při nočním lovu. Pozorovat je není tak jednoduché jako třeba v zoo, kde je máte "jako na dlani", tady v přírodním a přirozeném prostředí je třeba soustředit se, i ve voliérách dokáží nádherně splynout s přírodou. Aby je člověk mohl zahlédnout, mnohdy musí využít dalekohled nebo si nechat poradit od paní průvodkyně, která přesně ví, která jsou oblíbená místa jejích svěřenců, z jakého koutku vykukuje jejich hlava. Nejlépe viditelné jsou sovice, které jsou bílé a na zeleném podkladu jsou krásně k rozpoznání.

Jed na myši je sovám nebezpečný

Po dobu, kdy jsou sovy na sovinci v Borových Ladech, je má na starosti paní Janka Smatanová. Ta odpovídá na otázky návštěvníků, ale také dává pozor, aby sovám nic nechybělo, měly dostatek potravy, aby se měly kde vykoupat a hlavně aby jim nebylo ubližováno například i nevhodným chováním hlučných návštěvníků. Těch ale naštěstí není mnoho.

Jaké jsou nejčastější "soví úrazy"? Nejsou tak běžné, pacienty v záchranné stanici jsou především poštolky a káňata, ale občas pracovníky kontaktují i lidé, kteří najdou poraněnou sovu. Příčinou bývají hlavně srážky s autem, někdy s elektrickými dráty. Často jsou příčinou úhynu otrávené myši, které sežrala návnadu u některé z chat. Pokud otrávenou myš sova uloví, jed začne působit i na ni. Na záchranu pak často bývá pozdě.

I když najdete malou sovičku sedět na zemi, neznamená to vždycky, že je poraněná, většinou se teprve učí létat. Stačí ji kousíček přenést ze silnice do trávy, nebo kontaktovat záchranáře, kteří poradí.

Nedávno se podařilo zachránit otráveného kulíška nejmenšího ve Stožci. Pán ho našel pod hromadou dřeva, přivolal záchranáře. Ti přijeli, podařilo se jim ptáka uzdravit. Protože to byla velká vzácnost, na jeho vypuštění zpět do volné přírody byli přizváni i reportéři, kteří byli upozorněni, že ptáček velmi rychle uletí do lesa, ať jsou s fotoaparáty připraveni. Jenže ptáček odletěl na nejbližší větev, ihned k němu přiletěl druhý, pravděpodobně samička, velmi hlasitě mu "vyhuboval" a zase odletěl. Kulíšek zůstal velmi dlouho sedět, naštěstí potom odletěl - snad se má dobře.

Popularizaci sov pomohl i Harry Potter

Jsou sovy moudré? Asi jako všechna zvířata, která žijí ve volné přírodě. Musí se o sebe umět postarat, skrýt se, zajistit si potravu, přežít. Kdyby zdejší sovy žily ve volné přírodě od narození, dokázaly by to také. Tady je neochočují, nedávají jim jména, nechtějí po nich, aby jim přiletěly na ruku. Zvířata se chovají přirozeně, jsou to divocí tvorové a před člověkem se většinou skrývají. Díky tomu, že jsou zvyklí dostávat potravu, jsou vidět. Na sovách je krásné, že jsou to naprosto klidná zvířata, která si rychle navyknou na rituály, které tu probíhají - poznají, kdy se krmí, kdy odchází poslední návštěvník. Dokáží se přizpůsobit, "zařídit se". Vědí, že v pondělí je "volný den" - bez lidí, v ten čas se začnou více pohybovat po voliéře.

V Borových Ladech mají maličkého sýce rousného, ale také obrovského výra velkého, sovici sněžnou, puštíky, kalouse, sovu pálenou. Menší druhy sov se v zajetí dožívají kolem patnácti let, středně velké sovy až třiceti let a ty největší dokonce i šedesáti let. Péči zvěrolékaře tu zatím nepotřebovali, dokonce ani neznají věk většiny místních obyvatel. Dalo by se to zjistit náročnými testy, není to však potřeba.

Zvířatům se kromě jednoho postního dne v týdnu dávají myši či jednodenní kuřátka, větší sovy dostávají i potkany nebo křepelky. Ty největší by ale klidně spořádali své menší "kolegy" jako kořist, kdyby s nimi byli pohromadě.

Mezi dětmi jsou tu nejpopulárnější sovice sněžné, které jsou asi navždy spojené s příběhem Harryho Pottera. Mnozí by je chtěli i domů jako domácího mazlíčka. To ale není možné, naše zákony nic takového neumožňují. Sovy lze chovat pouze s příslušným povolením, je to dravec, který by při nedodržení vhodných podmínek velmi trpěl. Je to divoké zvíře, žádný mazlíček. Má ostrý zobák a dlouhé pařáty, které by mohly způsobit nepříjemná zranění.

Místní lidé vzali sovy za své

Voliéry v Borových Ladech jsou uzpůsobené i zájemcům o fotografování. Mezi návštěvníky a sovami nejsou mříže ani sítě, pouze tam, kde by mohly být sovy lidem nebezpečné, jsou místo mříží speciální drátky, kterými se dá fotoaparát lehce prostrčit. Například výr velký, kdyby měl pocit ohrožení, nebo kdyby chtěl bránit své území, mohl by zaútočit. Ve volné přírodě by uletěl, tady má možnosti ztížené.

Nejlépe je navštívit voliéry v době, kdy není příliš velké horko, aby nebyla zvířata schovaná. Je dobré vzít si s sebou dalekohled a hlavně chovat se tiše. Běhání, dupání, křik - tím se spolehlivě docílí toho, že nakonec nikdo nic nezahlédne a prohlídka je pokažená.

Patří soví houkání ke koloritu Borových Lad? Určitě patří. Dokonce mnozí místní už se na ně těší. Sovy se ozývají především v noci, a protože jsou soví voliéry na okraji obce, nikoho neruší. Naopak - obyvatelé si na ně zvykli, dokonce si je namalovali i na své informační tabule. Sovy přinesly obci příliv návštěvníků, kteří se chtějí občerstvit, nakoupit... Spokojení jsou zdejší obyvatelé, ale se svým domovem v Borových Ladech jsou určitě spokojené i sovy, které, jak ošetřovatelé pevně věří, se tu cítí dobře.

Autorka: Eva Procházková, Foto: Michal Bártík a Štěpán Rosenkranz