6/2020

Na elektrickém vozíku až na kraj světa!

Václav Uher je dlouholetý reprezentant a předseda České federace Powerchair Hockey, začínající spisovatel, bloger, moderátor a vášnivý cestovatel. Od roku 2016 je také patronem Nadačního fondu Gabrielis pro pilíř podpory rozvoje tělesně postižených. S výraznou osobností českého Powerchair Hockey a bývalý hráčem národního týmu, dlouholetým předsedou České federace Powerchair Hockey rozprávěl Vladimír Havelka.

Od kdy se tomuto sportu věnujete a co vás k němu přivedlo?
Pro čtenáře, kteří Powerchair Hockey neznají, bych jej představil. Je to jediný akční týmový sport určený pro lidi s největším pohybovým omezením, kteří ke svému životu používají elektrický vozík. Má speciální pravidla, takže se do hry může zapojit každý, kdo je schopen jakýmkoli způsobem ovládat elektrický vozík, třebaže by hýbal jen hlavou. To je unikátní. Já jsem Powerchair Hockey poznal v roce 2003 na Obchodní akademii v Janských Lázních. Dva roky poté, co jsem spadl ze stromu a zlomil si krční páteř.

V roce 2007 jste jako aktivní hráč spoluorganizoval první mezinárodní Powerchair Hockey turnaj v ČR. Co vás lákalo na tom, stát se z aktivního sportovce i organizátorem?
Nevím, asi jsem chtěl udělat z ničeho něco. Škola s bezbariérovým internátem nabízela dostatečné podmínky k tomu, abychom tam turnaj uspořádali. Bylo to pro mě něco zcela nového, což ve mně vzbuzovalo nadšení. Když jsem po půl roce příprav v hale viděl nastoupené Italy, Švýcary a Belgičany, vlajky a fanoušky, řekl jsem si, že tohle chci dělat.

Následně jste od roku 2010 začal pořádat vlastní mezinárodní turnaj Prague Powerchair open. Co vás vedlo k založení tohoto turnaje?

Po maturitě jsem se přestěhoval do Prahy a založil tým, s kterým jsme v organizaci mezinárodních turnajů pokračovali. Za devět let se našeho turnaje zúčastnily desítky týmů z celé Evropy, což představuje stovky hráčů na elektrických vozících. To se mi vlastně na Powerchair Hockey nejvíc líbí. Z lidí, kteří by mohli skončit jako ležáci v domácí péči, dělá hra sportovce, reprezentanty, cestovatele a vůbec sebevědomé, energické, schopné borce.

Jak funguje nábor nových hráčů?

Neustále vítáme nové hráče. Prezentujeme Powerchair Hockey na exhibicích, prezentacích a besedách. Týmy máme v Praze, Plzni a Českých Budějovicích. Některé pořádají víkendová soustředění s ubytováním, na které přijíždějí hráči žijící daleko. Přestože je Powerchair Hockey rychlý a akční, není třeba se bát o zdraví ani o vozík, protože pravidla hry jsou uzpůsobena tak, aby k žádným nebezpečným střetům nedocházelo. Powerchair Hockey je bezkontaktní a tedy bezpečný. Vše lze nalézt na našem webu.

Moderujete besedy v Centru Paraple v rámci projektu "Host pod Parapletem". Zpovídal jste řadu významných osobností. Proč se věnujete moderování?
Kdysi na střední jsem požádal kamaráda z nižšího ročníku, aby nám moderoval maturitní ples. Souhlasil, ale pod podmínkou, že další rok budu uvádět ples já jemu. Tak to začalo. Později si mě pozvali k moderování maturitního plesu znovu a přišly další výzvy a nabídky uvádět plesy jiných organizací, benefiční turnaje, besedy, festivaly, ale i veletrh fiktivních firem nebo aukci. Vážím si každé akce, kterou mohu moderovat. Ta práce mě těší.

Jak se na rozhovor s osobností připravujete? Máte trému?
Čtu si a poslouchám rozhovory, které daná osobnost poskytla někomu jinému. To mi dovolí hosta lépe pochopit a vstřebat jeho charakter. Pak je věcná příprava, při které se snažím vytvářet otázky tak, aby ladily s osobností. V Centru Paraple nejsem v rozhovorech konfrontační. Ke konfrontaci slouží jiné platformy. Záleží mi na tom, aby se host cítil dobře a rád odpovídal. Rozhovor už je samostatná disciplína vyžadující konkrétní schopnosti, které je obtížné se naučit, pokud je moderátor nemá přirozeně v sobě. Já se spíš snažím a s trémou samozřejmě urputně bojuji. Při každém rozhovoru si připadám jako na začátku.

Kromě rozhovorů s osobnostmi také moderujete různé kulturní události. Liší se příprava na takové vystoupení?Ano. Úplně něco jiného je moderovat akci benefičního charakteru, taneční zábavu, akci pro děti nebo aukci. Vždy musím pochopit očekávání organizátora, sladit se s charakterem akce, s mírou formálnosti, typem diváků a vůbec vším, co se události přímo i nepřímo týká. Při tom všem zároveň zůstat sám sebou.

Přejděme od moderování k cestování. Organizujete "čundrování" na elektrických vozících. Mohl byste nám projekt, kterému říkáte "Electric Eccentric", představit?
Vymyslel jsem si slogan, že elektrický vozík je největší vynález dvacátého století, protože dělá z ležáka jezdce. Oslovil jsem kamaráda, který měl doma elektrický vozík, a společně jsme se vydali na dobrodružnou cestu podél Vltavy z Kvildy do Prahy. Za šest dní jsme najeli téměř tři sta kilometrů. Spali jsme v kempech a vozíky nabíjeli po hospodách. Na cestě nám pomáhali kamarádi, kteří s námi jeli na kolech a koloběžkách. Tak vznikl projekt Electric Eccentric, který má za sebou už čtyři ročníky a láká nové a nové účastníky. Každý rok je nás přes dvacet. Jezdíme pořád někam jinam. Pročundrovali jsme jižní Moravu, Třeboňsko, Valašsko a v roce 2020 projedeme Jeseníky.

To jistě není pro každého. Jak vybíráte vhodné účastníky na takového vandry?

Vhodným účastníkem je člověk, kterému nevadí spát ve stanu a rád se pohybuje. Vozíčkář by měl mít vozík, který jede alespoň deset kilometrů za hodinu, abychom byli schopni jet spolu a zvládli denní trasy. Výpravu bychom nemohli uskutečnit bez pomocníků, proto vítáme každého, kdo rád jezdí na kole nebo koloběžce a nevadí mu stavět stany a pomáhat vozíčkářům do spacáků.

Potkat cestou po jižní Moravě skupinu vandrujících vozíčkářů se asi nepodaří každý den. Jak reagují místní lidé?

Lidé jsou dobří. Nesetkali jsme se s odmítavým jednáním. Naopak. Při Vltavě nás jeden náhodný truhlář v dešti odvezl dodávkou na Orlík, v náručí odnesl do chatky a uložil ke spánku. U přehrady Nové Mlýny nám zase majitel baru přes noc nabil vozíky a ráno celou naši skupinu na svůj účet pozval na snídani.

Jaký ohlas má takováto akce mezi vozíčkáři a případnými dobrovolníky, kteří vás na této akci doprovázejí?
Všichni vozíčkáři, kteří s námi doposud jeli, se chtěli zúčastnit i dalšího ročníku, pokud jim do toho něco nevlezlo. Kromě toho každý rok projeví zájem někdo další, takže se nám skupina rozrůstá. Vozíčkáři se vyjezdí, což jim dodává víc odvahy a sebevědomí v jejich dalších aktivitách. Máme pár dobrovolníků, kamarádů, kteří tvoří pevné jádro a jezdí s námi od začátku. Každý rok se k nám ale připojí někdo nový a zatím od nás nikdo z akce neutekl. Myslím, že dobrovolníci mají radost z toho, že pomáhají, také z radosti vozíčkářů a z vlastního cestování. Trasy plánujeme tak, aby byla k vidění pěkná místa.

Vy jste na elektrickém vozíku projel také Španělsko. Kde všude jste byl a jaký na vás cesta zanechala dojem?
Andalusii navštěvuji pravidelně, protože tam žije moje sestra s rodinou. Španělsko nabízí bezbariérové vlaky, takže celkem bez problémů lze na vozíku samostatně navštívit Sevillu, Córdobu, Málagu nebo Cádiz. Chodníky ve městech jsou pohodlně sjízdné a autobusy v drtivé většině nízkopodlažní. Andalusie má bohatou historii, architekturu, kterou formovali Féničané, Římané, Arabové i křesťané, můžete obdivovat v každém městě. Krásné je flamenco, výtečné jídlo, veselí lidé, pomeranče, pláže, slunce a všudypřítomný dostatek času.

To jistě musí vyvolávat mnoho zajímavých a zábavných situací. Kdybyste měl vypíchnout jeden adrenalinový zážitek, našel by se?
Bylo jich mnoho. V Cádizu mě i s vozíkem spláchla atlantická vlna. Mám z toho okamžiku pěknou fotku. Na silnici první třídy mě zastavili policajti, když jsem jel překvapit sestru do práce. Zakroutili hlavou, oblékli mě do reflexní vesty, nasměrovali mě zpět do města, poplácali po zádech a tři kilometry jeli přede mnou jako doprovod k prvnímu kruháči. Jednoho dne na Silvestra jsem se jel projet za město. Podjel jsem řetěz a vydal se do plání olivovníků, kde se mi těsně před západem slunce v hlubším štěrku přepálily pojistky. Nakonec pro mě museli přijet autem s náhonem na všechna čtyři kola. Jsem příklad dobrodruha s vlastnostmi blbce.

Mnoho zážitků jste popsal v knize Zalitý kaktus, která před časem vyšla. Co bylo motivem tyto příběhy sepsat?
Psal jsem krátké texty na svůj blog. Když jsem jich měl asi sto a blížily se Vánoce, řekl jsem si, že vytvořím dárek vlastní výroby a dám svým blízkým knížku. Kromě toho se blížilo patnáctileté výročí mého úrazu a já chtěl poděkovat těm, kteří mi jakkoli pomohli, ať už to byl vedoucí lékař dětského ARO nebo ředitel lesnického učiliště, kde se mi úraz stal. Do příběhu knížky silně promluvilo Centrum Paraple a Zdeněk Svěrák. Centrum Paraple mi nabídlo křest knížky a Zdeněk Svěrák byl tak laskavý, že křest provedl. Později knížku Zalitý kaktus s ilustracemi Davida Konopáče vydal oficiálně Nakladatelský dům Grada.

Jaký to byl pocit, když kniha poprvé vyšla a měl jste ji v ruce?
Nemám děti, ale knížka mým dítětem do jisté míry je. Knížka vás stejně jako dítě přesahuje, vkládáte do ní sám sebe, rád se na ni díváte nebo ji držíte v ruce. Je to přirozeně příjemný pocit.

Pokud vím, tak je stále k zakoupení v knihkupectvích. Jakému typu čtenářů byste ji doporučil?
Zalitý kaktus bych doporučil lidem, kteří se nebrání nahlédnout do života vozíčkáře. Knížka je humoristická, příběhy si hrají s laskavými maličkostmi všedního dne, které těší člověka.

Máte v plánu v psaní pokračovat?
Rád bych se vrátil do dětství, kde je mi dobře, do lesa a ke včelám. Tam budu hledat obsah pro další knížku.

Foto: autor a archiv Václava Uhra



O muži, který vymyslel (a vyrobil) perpetuum mobile

Nevěříte? Věřte! Sklářský umělecký mistr Petr Slavkovský z Vrbna pod Pradědem vyrobil zařízení, které je "věčně v pohybu", jak zní překlad latinského výrazu pro stroj, který vykonává určitou činnost bez vnějšího zdroje energie. Navzdory termodynamickému zákonu uvedl svůj vynález do pohybu - pivem! Nevěříte? Zajeďte si tedy do Muzea kuriozit v Belgii, kde Slavkovského skleněné perpetuum mobile patří mezi nejlákavější návštěvnické magnety.

My jsme si však raději zajeli do Mnichova, což je okrajová čtvrť shora zmíněného podhorského města v Moravskoslezském kraji. První písemná zmínka o Vrbně je z roku 1310. Především se v místním okolí těžily rudy a zlato, první sklárna tady vznikla v sedmnáctém století. Ve dvacátém století zde fungoval sklářský průmysl pod křídly národního podniku Crystalex, pobočka novoborských skláren.

V současné době zde prapor sklářské tradice drží již pouze dvě malé rodinné hutě. My jsme se vypravili do té, která nese jméno Jakub. A to nejenom proto, že se zde rodí především jedinečné historické tzv. lesní sklo, mající své kořeny ve středověku, ale i proto, že tady mají dveře otevřené výletnickým skupinám.

Exkurze do sklářské výroby jsou oblíbeným cílem tzv. poznávací turistiky. Častými hosty jsou zde tedy nejenom lázeňští hosté a klienti nedalekých lázní Karlova Studánka, ale i rodiny s dětmi či partičky a výpravy nejen školní, které se nechají zlákat romantickým výšlapem na Praděd, nejvyšší horu Jeseníků.

Vítejte v huti Jakub

Nevelkou sklárnu o dvou pecích Petra Slavkovského zdobí malá výstava jeho prací tzv. lesního, zeleného historického skla i křišťálového čirého skla a zapaspartované umělecké fotografie jeho tvorby. Na poměrně malém prostoru začíná umělecký sklář Petr Slavkovský malou přednáškou o středověkém zeleném sklu:

"Jak známo, historické sklo nepřestává lidi fascinovat, proto je výroba jeho replik stále živým řemeslem. Zelené neboli lesní sklo v naší huti vyrábíme tradičními metodami, které se nám dochovaly z území Čech ze čtrnáctého století. Nejen barva je jeho typickou vlastností, ale i přítomnost bublin..."

Pak pokračuje informacemi o tom, že se pece na výrobu lesního skla stavěly právě v lese (odtud jejich název). Pro výrobu totiž bylo potřeba velké množství dřeva a tak pece byly co nejblíže zdroji, což bylo praktické a logické. Lesní sklo bylo zásadní v tom smyslu, že bylo hutně zdobeno, a to dává tomuto sklu jedinečnou podobu.

"V té době," dodává mistr Slavkovský, "dosáhlo české sklářství proslulosti ve světě díky své kvalitě, četnosti tvarů i dekorů."

Poté začíná u pece, s výhní sálající 1200 stupňů, malé baletní vystoupení se sklářskou píšťalou. Vzhledem k tomu, že zde ručně vyrábí především solitéry, jednotlivé kusy a malé série dle zakázek, má mistr k ruce pouze jednoho "zadáka", po moravsku "odnašika" v podobě své šikovné ženy Lidušky Slavkovské, která pochází ze starého moravského sklářského rodu. Mistr nabírá sklovinu na píšťalu, fouká a přifukuje, jeho spolupracovnice je připravena s formou z bukového dřeva, společně dávají žárem do oranžova zbarvené baňce potřebný tvar. Poté přichází na řadu železný nůž, odstraňuje se přebytečná hmota, která se sykotem padá do kbelíku s vodou. Vytvarovaný kousek mění barvu, a putuje do chladící pícky. Pomalu zelená, za což mohou kovové příměsi v základním materiálu, sklářském písku.

Jak lehko se řekne, a jak pracně se dělá. Samotný tanec u pece obou kumštýřů při výrobě jednoho poháru trvá deset, dvacet minut, ne více, a z krásy nového kusu až oči přecházejí.

Turisty zajímá i sklářova životní cesta

Petr Slavkovský (nar. 1973 ve Zlíně) chtěl původně studovat stavařinu, neboť ho vždy přitahovaly výkresy a nákresy a následná tvorba. To vše našel i na legendární sklářské škole v Novém Boru pod vedením skvělých mistrů Petra Novotného a v neposlední řadě i Josefa Fleka staršího. Po absolvování školy pracoval deset let v Moravských sklárnách Vrbno. Tady poznal osobně designera Bořka Šípka, na jehož návrzích zde pracovali. I díky jemu Slavkovský přišel na chuť kumštu, s básníkem řečeno, zrodu křehké krásy. A po rozpadu národního podniku zkraje milénia, kde následujících deset let pracoval, si zkusil splnit svůj sen - mít vlastní rodinnou huť.

Nyní zde již pěknou řádku let zúročuje vše, co se u Novotného naučil, a přidává svou zručnost, nápady a exkluzivitu. V lesním skle jeho práce vychází ze čtyřiceti procent z původních, středověkých vzorů, šedesát procent jsou jeho originální nápady. Zákazníci z domova i zahraničí především vyžadují jednotlivé kusy i malé kolekce jako dárky a suvenýry, prim vedou sklenice, džbánečky a vázy nejrůznějších tvarů z lesního skla. Oblíbené jsou ale i jeho výrobky z čistého křišťálu, kde se mimo klasických tvarů nebojí experimentovat a svou nápaditostí každého ohromí.

Což takhle si představit velkého skleněného pavouka pro štěstí či podzimní skleněné klukovské draky, nebo víceúčelové jezdící "prkno", které může sloužit třeba jako cena ve sportovním přeboru, nebo jako originální podnos pro skleničky na koňak? Ostatně, nejrůznějších cen pro nejrůznější soutěže a mistrovství se tady již vyrobilo. Kupříkladu pro každoroční zdejší sraz autoveteránů, koštýře na slivovičku i víno pro vítěze nejrůznějších vinařských soutěží. V neposlední řadě tady spatřila světlo světa skleněná pánev na rýžování zlata, pro republikové i světové klání mistrů tohoto zaniklého oboru. "V oblasti Vrbenska," jak nás mistr Slavkovský upozornil, "se těžilo zlato již od roku 1097."

Nápaditosti se meze nekladou

Vzhledem k tomu, že je Petr Slavkovský výborný kumštýř a designer, navrhuje rovněž nejrůznější netradiční tvary. Námětů má na tisíce. Dělá na objednávku i pro různá muzea a instituce nejrůznější repliky. Kupříkladu pro pražské Muzeum nočníků vyrobil dle originálních středověkých vzorníků čtyři předchůdce "noční nádoby", těžko se hledá název pro tento kuriózní předmět, předchůdce dnešního nemocničního bažanta.

O jeho unikátním perpetuum mobile jsme si zkraje říkali. Na rozdíl od George A. Blὃckera, který v roce 1660 přišel se svým přístrojem, poháněném vodou, přečerpávanou tzv. Archimedovým šroubem, Petr Slavkovský na to šel takříkajíc po našem a vlastenecky. Jeho trvale pohyblivý vynález vykazuje určitou činnost bez vnějšího zdroje energie.

Jakže? Vrtí hlavou nevěřící Tomáši. My jen prozrazujeme, že je vše založeno na rotaci piva v útrobách Slavkovského perpetuua mobile, kdy je věčný pohyb zajištěn klesající a vlastní váhou tekutiny se obnovující pivní pěně.

Exkurze v huti Jakub jsou turisty velmi oblíbené, protože mistr sklářský má smysl pro humor, je vtipný a jeho komentované ukázky tvorby skla jsou vlastně zábavnou show. O jeho úspěšnosti svědčí i nedávné ocenění v prestižní soutěži SPOKOJENÝ ZÁKAZNÍK, kterou každoročně vyhlašuje Moravskoslezský kraj, kde byl nominován v těžké konkurenci šedesáti firem.

Mohlo by vás také zajímat...

  • Adresa: Huť Jakub, Vrbno pod Praděděm, Mnichov 278
  • Uvidíte: výrobu skla podle způsobu zpracování ve středověku
  • V rámci exkurze vás čeká ukázka tradiční ruční výroby s možností zakoupení výrobku
  • Během pracovní doby je vstup zdarma (datum a čas dle dohody)
  • Otevírací doba: pondělí až pátek 6.00-14.00 hodin
  • Web: www.sklarnajakub.cz
  • E-mail: sklarnajakub@seznam.cz
  • Telefon: 737 148 780

Autor: Ivan Černý, Foto: Milena Městecká


Z archivu Naší rodiny: Zima letos a před lety

Letošní zima je zatím spíše mírná, nebylo tomu vždycky tak. Když se ponoříme do archivu Naší rodiny, najdeme článek z extrémně chladného roku 1985, který rekapituluje mimořádně chladné roky podle měření v pražském Klementinu. Dozvídáme se z něj, jaký byl absolutní rekord v nejnižší teplotě a také to, že relativně mírná zima ještě neznamená, že ten pořádný mráz nemůže přijít třeba na kraji jara.


První polovina letošního ledna [roku 1985] se stala u nás - především mezi 5. až 10. lednem - jedním z nejmrazivějších období celého 20. století. Prvenství zůstává nadále rekordně nejnižšími teplotami první polovině února 1929, ve dnech 10.-15. února. Druhé místo zaujímá druhá polovina ledna 1942. Všichni jsme náležitě poznali, co dovedou kruté mrazy, i když poslední nejsilnější mrazivé období podobného charakteru, ale v daleko menší míře, je od nás vzdáleno už plných 22 let (leden 1963). Naše předpoklady o nastávající tvrdé zimě (otištěné v Naší rodině č. 49/1984) došly tak splnění - bohužel až příliš ostrého.

Absolutní rekord

Přesné teplotní záznamy ve středoevropské oblasti se datují už od poloviny 18. století; řada pražských pozorování na tehdejší hvězdárně v Klementinu trvá nepřetržitě od roku 1775. Zpracováním těchto dat se zabýval po mnoho let nynější nestor naší meteorologie RNDr. Václav Hlaváč, CSc. Je sice už dlouho ve výslužbě, ale dále ještě ve svých letech zůstává správcem meteorologické stanice v jižních Čechách (Jivno u Českých Budějovic). Data zpracovaná jsou neobyčejně přesná a spolehlivá. Stále ještě doplňuje pražskou řadu a propočítává naměřené hodnoty i v současnosti. Z jeho četných zajímavých studií o pražském klimatu se též dovídáme, že nejnižšího bodu teploty v Praze-Klementinu (minus 27,6°) nebylo dosaženo vlastně v zimních měsících, ale až 1. března 1785, tedy právě před 200 lety. Přitom se měsíc březen počítá v meteorologii už celý jako jarní měsíc.

Mimořádné zimy

Teplota pouze o jednu desetinu vyšší, tedy minus 27,5°, byla zaznamenána ve skutečně velmi kruté zimě 31. ledna 1830. Avšak ani mimořádně kruté mrazy v našem 20. století - v únoru 1929 - nezůstaly za těmito krajnostmi nijak pozadu. V pražském Klementinu bylo naměřeno 11. února 1929 minus 27,1°. Jedině asi dík oteplujícím účinkům rozrůstajícího se města byla tato hodnota vyšší než v minulosti. Nová observatoř na Karlově měla týž den minimum minus 29,1°. V blízkosti Českých Budějovic tehdy naměřených minus 42° je vlastně u nás vůbec nejnižší hodnotou.

Legendární zima roku 1929

Mráz na konci 20. let minulého století asi hned tak něco nepřekoná. Klimatology je tato zima označovaná také za zimu století. Po teplém prosinci uhodily na přelomu roku tuhé mrazy, celé tehdejší Československo pokryla vysoká vrstva sněhu a "sibiřská" zima trvala až do března. Mrazy vyvrcholily 11. února 1929, kdy na naprosté většině meteorologických stanic hlásili nejnižší teploty vzduchu v historii (teplota kolísala v rozpětí minus 27 až minus 42 stupňů Celsia). Absolutně nejnižší teplotu vzduchu, a tedy oficiální československý, respektive český rekord, zaznamenali v Litvínovicích u Českých Budějovic - minus 42,2 stupně Celsia. Tento rekord je dodnes nepřekonaný. Třeskuté mrazy tehdy například způsobily, že zamrzlo Baltské moře nebo kanály v italských Benátkách.

Vraťme se však k oněm mimořádným podmínkám zimy před 200 lety. Zimní roční období samo s (tj. prosinec až únor) mělo sice dosti studený, ne však krajní průběh. Hlavní abnormalita zimy spočívala v tom, že její vyvrcholení připadlo až na březen 1785. Kruté mrazy začaly koncem února a pokračovaly po celý březen. Jeho průměr měsíční teploty v Praze s hodnotou minus 5,5° byl o plných deset stupňů pod normálem tohoto jarního(!) měsíce. Zhruba odpovídá tato hodnota teplotě prosince 1969, nejstudenějšího měsíce, jaký nebyl za posledních 15 let až do letošního mrazivého ledna zaznamenán.

Kdo může za zimu?

Jak může k takovým vysoce odchylným klimatickým podmínkám u nás dojit? Je to důsledek převahy oblastí vysokého tlaku blokujících evropský kontinent - podobně jako tomu bylo v pověstně extrémním únoru 1929 či právě též v letošním lednu, které zabraňují přístupu teplejšího oceánského vzduchu na pevninu.Také z letošní zimy je třeba mít nadále obavu, že se situace stejného charakteru budou opakovat a vyvolají znovu silná a déletrvající mrazivá i období. Zima si tak podrží ostřejší formu (včetně bohatších sněhových nadílek) asi déle, než nám bude příjemné. Hlavní slovo k tomu bude mít ovšem nadále i sluneční činnost.

Autor: František Stuchlík, Foto: archiv