8/2020

"V diáři mám rezervovaný čas na psaní románů"

Nebývá samozřejmostí, aby se literární debut stal zároveň bestsellerem. Plzeňačka Jana Poncarová takový napsala. Románem Podbrdské ženy vyslala tuzemským čtenářům jasný signál: i autoři, o nichž jste zatím neslyšeli, dokážou napsat knihy, které nebudete chtít dát z ruky. Autorčina cesta do hlubin čtenářovy duše nebyla umetená velkým marketingem. Vydala se na ni jen se svým talentem, pílí a pokorou.

Začnu zvědavě. Chtěla jste vždycky psát?

Vždycky. Co si pamatuju. Mám jednu fotku. Je mi asi rok a půl. V prstech svírám propisku a snažím se něco vepsat do pohádkové knihy. Vyšel z toho klikyhák. Jakou jsem tehdy měla myšlenku, už nevím. Na základní škole jsme měli skvělého pana učitele, Zdeňka Záhrobského, uměl nádherně vyprávět o historii a literatuře. Bavil se s námi i o politice - třeba o aktuální válce v Kosovu. Jednou jsme měli sloh a dostali za úkol napsat článek. Vyvolal mě, abych ho přečetla nahlas. Klepala se mi kolena i hlas. Potom se na mě díval a řekl: "A nechtěla bys být novinářka?" Bylo to, jako by mnou něco otřáslo. To je přece ono!

Co se dělo dál?

Vydala jsem si první a také poslední číslo vlastního časopisu. Byl psaný na stroji, obrázky domalované rukou. To mi bylo asi čtrnáct. Psala jsem i povídky. Příběhy. Když na tu dobu vzpomínám, tak se vidím jako holka, která sedí na lavičce venku, džíny, mikina s kapucí - to bylo a je mé oblíbené oblečení, na kolenou zápisník a píše příběh.

Vzpomněla byste si, o čem byl?

Byla to první zamilovaná novela. Neměla jsem žádné ambice. Nemyslela jsem na vydání. Bylo to dost svobodné. Nikdo ode mě neměl žádné očekávání a já se pořád bála svůj sen doopravdy pojmenovat. Moje cesta ke psaní pak nebyla přímá. Donutily mě k němu okolnosti. Po vysoké škole jsem pracovala pro analytickou firmu. Přišla krize. Propustili mě. Nemohla jsem najít práci. Tak jsem psala pro jeden on-line magazín a po pár letech přešla na volnou nohu. Píšu doteď.

Máte představu, kolik stran textu průměrně měsíčně napíšete?

Nikdy jsem to nepočítala. Budou to desítky. Živí mě komerční psaní. Textuju weby pro firmy a podniky, třeba pro strojírenství, automotive, stavební společnosti. Vedle toho ještě píšu pro tištěná i on-line média. Zaměřuju se hlavně na rozhovory, jezdím na reportáže. Romány tvořím ve volném čase, který si musím ve svém diáři vyhradit - takže je třeba pondělí odpoledne a já mám poznamenáno, že od pěti do sedmi píšu svůj román.

Jste autorkou románů Podbrdské ženy (Motto, 2018) a Eugenie (Motto, 2019). Podbrdské ženy, vaše románová prvotina, má na Databázi knih průměrné hodnocení 87 procent. Hodnotilo ji už více než 280 čtenářů. Kolem 80 procent se pohybuje i Eugenie. Jaký je to pocit?

Je to veliká radost. Jsem vděčná čtenářům za to, že když knihu dočtou, dají nám - autorům - zpětnou vazbu. Před tím, než mi první kniha vyšla, jsem o Databázi knih neměla velké ponětí. Sama se třeba nedívám, jaké má kniha hodnocení, než si ji koupím. Moc mě také těší, když mi čtenáři pošlou zprávu, e-mail. Jedna čtenářka mi dokonce volala, že knihu četly s maminkou, o niž se stará, a strávily spolu krásné chvíle. To jsou pak momenty, kdy si říkám, že to má smysl. Nakopne mě to, když pochybuju...

Kde a jak se vám píše nejlépe? Máte nějaké psací rituály?

Když pracuju pro klienty, ráda píšu ve své plzeňské kanceláři. Mám ji pronajatou a sdílíme ji s dalšími freelancery. Pomáhá mi káva. Své příběhy pak píšu odpoledne nebo o víkendech. Ráda se před tím projdu v lese, v létě třeba vypleju záhon. Dělám cokoli venku, co mi pomůže odpočinout si od práce a naladit se na příběh. V zimě si ráda zapálím svíčku s vůní borovicového lesa. Sednu si na chalupě do křesla ke kamnům. Pouštím si hudbu - třeba dobovou, swingovou, ta mě provázela při psaní Eugenie.

Podle jakého klíče jste si svá "románová témata" vybrala?

Řekla bych, že si vybrala ona mě. O Podbrdských ženách jsem uvažovala roky. To téma ve mně bylo, jen jsem potřebovala čas, aby uzrálo. S Eugenií to bylo dost podobné. Byla jsem v Severní Karolíně na návštěvě Earla Ingrama, veterána, jenž v roce 1945 osvobozoval Plzeň. Čirou náhodou k němu přijel i George, Eugeniin syn. Vyprávěl o své mamince, o hotelu Continental, o osudovosti. Přivezla jsem si příběh zpátky do Plzně. Nepustil se mě. Když se objevovaly další souvislosti a téma dozrálo, sedla jsem si a psala.

Oba vaše romány reflektují historii a stojí za nimi spousta "mravenčí práce" - rešeršování, analýza dobových materiálů, rozhovory s pamětníky. Proč jste se rozhodla jít touto "složitější" cestou? Napsat román ze současnosti by bylo přece mnohem snazší...

Možná bylo, možná ne. Myslím, že bolavé dvacáté století a příběhy, o nichž se zatím nemluvilo, si zaslouží být vyslyšeny. Navíc se domnívám, že zpracování příběhu svědčí odstup. Když je nějaký příběh už uzavřený, můžete vidět souvislosti, zvraty, příčiny a následky. Ptát se proč se to stalo a zkusit rozluštit, co vedlo k čemu. To mě na tom baví. Baví mě pátrat a zažívat ten pocit, když věci do sebe zapadnou. Stejně tak si ale myslím, že je důležitá reflexe současnosti. Teď třeba pracuju na románu, v němž se bude střídat vyprávění současné i minulé.

Svůj první placený článek jste napsala v roce 2008 a byl o větrné elektrárně, vzpomenete si, jestli jste v té době měla nějaký literární cíl?

Neměla jsem vůbec žádný. Ten článek jsem psala proto, abych měla alespoň nějakou práci v době, kdy jsem žádnou neměla. Měla jsem krátce po škole, za sebou praxi - při škole jsem pracovala - uměla jsem dva jazyky, byla plná nadějí. A najednou mi chodily jen zamítavé odpovědi. Bylo mi pětadvacet, dost jsem kvůli tomu brečela. Teď jsem moc vděčná, že se vše seběhlo právě takto. Jinak bych možná ještě teď pracovala někde v kanceláři...

Jste také copywriterka, tvoříte obsah webů a píšete články pro internetová i tištěná média, kde berete chuť a energii při takovém zaměstnání ještě psát romány?

Psaní mě naplňuje. Je to radost. Slast. Požitek. Když si sedám k příběhu, je to nádherný moment. Jasně že to občas bolí - a to i fyzicky, unavené oči, záda... Ale když pak příběh funguje, když z něj lidé mají radost, to je potěšení.

Zvedl se zájem o vaši práci potom, co jste vydala dva bestsellery?

Ani bych neřekla. Několik mých stálých klientů si romány pořídilo, měli z nich radost. Myslím, že se na mě dívali i trochu jinýma očima. Ale jinak jsem žádnou změnu nevypozorovala.

Probíráte s někým své texty?

Ano. V týmu mám skvělou korektorku Martinu Heš Hudečkovou. Té dávám přečíst i své literární texty. Vzájemně si čteme romány a povídky. Založily jsme - ještě s Helenou Žákovou - skupinu Povídkářky. Pořádáme setkání, čteme texty nahlas, povídáme si o psaní. Je to pro mě moc důležité. Psaní je totiž jinak poměrně osamělá činnost.

Z on-line světa utíkáte na zahradu a o pěstování zeleniny píšete blog. Čtenáři se z něj třeba dozví, jak vypěstovat sladké a šťavnaté jahody nebo jak si vyrobit domácí postřik na mšice. Není to jen "jako" - vaše zahrádka má dvě stě metrů čtverečních. Jak jste k takové, mezi mladými lidmi poměrně výjimečné zálibě přišla?

Můj děda byl rolník. Prababička zahradnice. Vyrostla jsem na venkově. Asi geny? Nevím. Líbí se mi ten zázrak, když z malého semínka vyroste mrkev. Na zahradě odpočívám. Ráda se umažu od hlíny, ráda jsem na čerstvém vzduchu. Jde to dobře dohromady. Pravdou ale je, že blog teď spí. Třeba se k němu časem zase vrátím.

Vaším dalším velkým koníčkem je cestování. Kde se vám líbilo a které kouty světa vás lákají?

Zamilovala jsem si severozápad USA. Státy Oregon a Washington. Kvůli přírodě a skvělým lidem, které jsem tam poznala. Máme tam přátele, jsou blízcí téměř jako rodina. Ráda se tam toulám po lesích nebo po horách. Jsou to státy u Tichého oceánu, máme tam s mužem oblíbené místo, kde vydržíme sedět hodiny. Obecně mám ráda Severní Ameriku. Loni jsem byla v Kanadě, tam se chci vrátit. Prozkoumat ji. Věřím, že se podívám na Aljašku. Láká mě Kuba. A pak miluju Evropu. Portugalsko, Španělsko, Itálii. Cestuju ráda i po Česku. Zrovna se chystám do Beskyd.

Máte při tom všem čas sledovat současnou českou literaturu?

Ano. Čtu ráda české autory. Mám ráda Alenu Mornštajnovou, Kateřinu Tučkovou, Markétu Lukáškovou, Kateřinu Dubskou. Hodně čtu i světovou literaturu. Třeba klasiku, mezi mými top autory je třeba Remarque. Z cest si vozím anglické a americké autory.

V Plzni pořádáte kurzy tvůrčího psaní. Dá se, podle vás, psaní naučit?

Nevím, zda se dá psaní naučit. Asi je třeba talent, touha tvořit. Tohle neučíme. Ukazujeme věci, které fungují nám. Pracujeme s kurzisty na tom, aby se nebáli psát. Často mají blok - třeba proto, že někomu blízkému dali přečíst povídku a on ohrnul nos, nebo - a to je ještě horší - mlčel. Sama vím, jak kritika dokáže v počátcích zadupat tu jiskru, tu touhu psát. Tak se o tom s lidmi otevřeně bavíme. Na poslední kurz přišla mladá dívka. Říkala, že píše povídky. Žádnou ale nikdy nedokončila. Druhý den - inspirovalo ji jedno naše cvičení - přinesla povídku, kterou přes noc napsala. Na psacím stroji. Nádhera!

A kdybyste měla dát začínajícím autorům jednu radu, která by to byla?

Pište. Je mnohem lepší psát než o tom jen mluvit. A ještě jedna věc - popsanou stránku můžete vždy editovat, ale prázdnou nikoli.

Připadáte mi taková klidná, nekonfliktní, disciplinovaná.Dokáže vás vůbec někdy něco naštvat? Nebo vytočit?

To se jen zdá. Smích. Umím se naštvat. Zrovna včera mě doma rozčílil nepořádek. Tak jsem tu energii věnovala na úklid. Hodně mě trápí, až bolí, lidská lhostejnost a závist. To jsou podle mě dvě věci, které mají co do činění s tím, že dvacáté století, ke kterému mě příběhy znovu a znovu vrací, bylo tak krvavé.

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv Jany Poncarové a Nakladatelství Motto


Papež promlouvá k nemocným

Světový den nemocných každoročně připadá na 11. února, na den památky Panny Marie Lurdské. Byl vyhlášen v roce 1992 svatým Janem Pavlem II. Jeho biblickým heslem je verš z Matoušova evangelia: "Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím." Letos napsal papež František u příležitosti dne nemocných tento text, který může být posilou všem, kdo bojují s nějakou chorobou.

Slova, která Ježíš vyslovuje: "Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím," odhalují tajemnou cestu milosti, jež se ukazuje prostým lidem a nabízí posilu unaveným a vyčerpaným. Tato slova vyjadřují solidaritu Syna člověka, Ježíše Krista, se zarmouceným a trpícím lidstvem. Kolik lidí trpí na těle i na duchu! Slovy "pojďte ke mně" volá všechny, aby přišli k němu, a slibuje jim úlevu a osvěžení. Když je Ježíš vyslovuje, má před očima lidi, s nimiž se každý den setkává na ulicích Galileje; mnozí jsou lidé prostí, chudí, nemocní a postavení na okraj vinou tíhy zákona a nespravedlivého sociálního systému... Tito lidé stále chodili za ním, aby naslouchali jeho slovu - slovu dávajícímu naději.

Pozor na nedostatek lidskosti

Při 28. světovém dni nemocných se Ježíš obrací se svým pozváním na nemocné a utlačované i na chudé, kteří vědí, že jsou úplně závislí na Bohu. Byli zraněni těžkou zkouškou a potřebují uzdravení. Tomu, kdo prožívá úzkost ze své vlastní zranitelnosti, bolesti a slabosti, Ježíš Kristus nenakládá zákony, ale nabízí mu milosrdenství, to znamená svou osobní útěchu. Ježíš hledí na zraněné lidstvo. Má oči, které vidí, které si všímají, protože hledí do hloubky a nejsou lhostejné, ale zastavují se a pohlížejí na celého člověka, na každého člověka v jeho zdravotní situaci, aniž by někoho vyřazovaly, ale každého zvou, aby vstoupil do jeho života a zakoušel něhu.

Proč Ježíš chová tyto city? Protože on sám se stal slabým, zakoušel lidské utrpení a pak dostával posilu od Otce. Vskutku pouze ten, kdo osobně prožil tuto zkušenost, dokáže být pro druhé útěchou. Utrpení má různé těžké podoby: nevyléčitelné a chronické nemoci, psychické choroby, onemocnění, která potřebují rehabilitaci nebo paliativní léčbu, různá postižení, dětské a stařecké nemoci... V těchto situacích mnohdy konstatujeme nedostatek lidskosti, a proto se pro celkové uzdravení člověka ukazuje jako potřebný personalizovaný přístup k nemocnému, kdy léčba se spojuje se starostlivostí. Při nemoci cítí člověk, že je ohrožená nejen jeho fyzická integrita, ale také jeho vztahová, rozumová, citová a duchovní stránka. Proto vedle léčby očekává i podporu, povzbuzení a pozornost... zkrátka lásku. Kromě toho je u nemocného jeho rodina, která trpí a také vyžaduje povzbuzení a blízkost.

Zakusit milosrdenství

Drazí nemocní bratři a sestry, nemoc vás zvláštním způsobem staví mezi ty, kdo "se lopotí a jsou obtíženi", a tak přitahují pohled Ježíšova srdce. Z něho přichází světlo pro vaše temné chvilky a naděje ve vaší sklíčenosti. On vás zve, abyste šli k němu: "Pojďte." V něm totiž najdete sílu překonat nepokoj a otázky, jež ve vás vyvstávají při této "noci" těla a ducha. Kristus nám sice nedal žádné recepty, ale svým utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním nás osvobozuje od útlaku zla.

V takovéto situaci zajisté potřebujete místo, kde byste se mohli posílit. Církev chce stále více a stále lépe být "hostincem" milosrdného Samaritána, jímž je Kristus, to znamená domem, kde můžete nacházet jeho milost, jež se vyjadřuje srdečností, přijetím a úlevou. V tomto domě se budete moci setkávat s lidmi, které Boží milosrdenství uzdravilo z jejich zranitelnosti a kteří vám dokážou pomoci nést kříž tím, že otevřou svá zranění, skrze něž můžete spatřovat horizont přesahující nemoc a získávat pro svůj život světlo a vzduch.

Nezapomínat na zdravotníky

K tomuto útěšnému dílu ve prospěch nemocných bratří patří i služba zdravotnických pracovníků, lékařů, ošetřovatelů, zdravotního a administrativního personálu, pomocníků a dobrovolníků, kteří svou zdatnou prací dávají pocítit přítomnost Krista, jenž poskytuje útěchu, přijímá nemocného a uzdravuje jeho rány. Ale i tito muži a ženy jsou zranitelní a trpí svými nemocemi. Zvláště pro ně platí, že "když jsme obdrželi Kristovu posilu a útěchu, jsme povoláni k tomu, abychom se sami stávali posilou a útěchou pro bratry a s mírným a pokorným postojem napodobovali svého Mistra."

Drazí zdravotničtí pracovníci, každý diagnostický, preventivní a léčebný úkon i každá výzkumná činnost, léčba a rehabilitace jsou určeny nemocnému člověku; podstatné jméno "člověk" má vždy přednost před přídavným jménem "nemocný". Ať je proto vaše konání vždy zaměřeno na důstojnost a na život člověka, bez jakýchkoli ústupků aktům, jež mají povahu eutanazie, asistované sebevraždy nebo likvidace života, a to ani tehdy, kdy je stav nemoci nezvratný.

Život je posvátný

Ve vztahu k hraniční zkušenosti a možného selhání i lékařské vědy při stále problematičtějších klinických případech a neblahých diagnózách jste povoláni k tomu, abyste se otevřeli transcendentní dimenzi, která vám může ukázat smysl vaší profese. Připomínáme, že život je posvátný a patří Bohu, a proto je nedotknutelný a nelze jím disponovat. Život je třeba přijímat, chránit, respektovat a sloužit mu od jeho narození až do smrti; to vyžaduje zároveň rozum i víra v Boha, původce života. Výhrada svědomí je pro vás v určitých případech potřebnou volbou, abyste zůstávali v souladu s oním "ano" vysloveným životu a člověku. V každém případě vaše profesionalita oživovaná křesťanskou láskou má být tou nejlepší službou skutečnému lidskému právu, jímž je právo na život. I když nebudete moci uzdravit, vždy budete moci poskytovat péči gesty a postupy, které nemocnému přinášejí posilu a úlevu.

Bohužel někdy v prostředí válek a násilných konfliktů se cílem útoku stává zdravotní personál a struktury pečující o přijetí a léčbu nemocných. V některých oblastech se i politická moc domáhá toho, aby mohla manipulovat lékařskou péčí ve vlastní prospěch, a omezuje oprávněnou autonomii zdravotnické profese. Dotýkat se těch, kdo se věnují službě trpícím členům těla společnosti, ve skutečnosti neprospívá nikomu.

Aby rostla solidarita

Při 28. světovém dni nemocných myslím na množství bratří a sester na celém světě, kteří nemají přístup k léčbě, protože žijí v chudobě. Obracím se proto na zdravotnické instituce a vlády všech zemí světa, aby kvůli zdůrazňování ekonomického aspektu nepřehlížely sociální spravedlnost. Přeji si, aby při spojení principů solidarity a subsidiarity se spolupracovalo na tom, aby všichni měli přístup ke vhodné léčbě pro zachování a znovunabytí svého zdraví. Ze srdce děkuji dobrovolníkům, kteří se dávají do služby nemocným a často nahrazují nedostatečné struktury a svými skutky něžnosti a blízkosti ukazují obraz Krista milosrdného Samaritána. Panně Marii, Uzdravení nemocných, svěřuji všechny lidi, kteří snášejí tíži nemoci, spolu s jejich rodinnými příslušníky a také všechny zdravotnické pracovníky. Všechny s láskou ujišťuji o své blízkosti v modlitbě a posílám jim své apoštolské požehnání.

Autor: papež František, Foto: archiv


Kostelík v Kunčicích koupil mecenáš Eduard Šebela

Nemáme v Česku moc kostelů, které dnes stojí stovky kilometrů od míst, kde je původně postavili. Jedním takovým je římskokatolický kostel svatého Prokopa a Barbory v Kunčicích pod Ondřejníkem, sotva dva kilometry od vyhlášených lázní Čeladná v Beskydech. Na nové místo se dostal před devadesáti lety díky řediteli Báňské a hutní společnosti v Ostravě Eduardu Šebelovi.

Dřevěný roubený kostelík byl postaven na přelomu 17. a 18. století v Hliňanci u Mukačeva na Podkarpatské Rusi původně jako pravoslavný. V období první republiky přestal obyvatelům obce prostorově vyhovovat a začal rychle chátrat, hlavně po stavbě nového zděného kostela. Hrozilo, že stavba, podobně jako mnoho jiných v tomto kraji, zanikne. O jejích osudech na původním podkarpatském stanovišti nejsou téměř žádné dochované zprávy.

V roce 1928 stál dvacet čtyři tisíce korun

Typická karpatská dřevěná sakrální stavba, tzv. cerekev, se do Kunčic pod Ondřejníkem v Beskydech dostala v roce 1931. Na Podkarpatské Rusi ji koupil ředitel Báňské a hutní společnosti v Ostravě Eduard Šebela. Některé zdroje uvádějí, že byl generálním ředitelem Vítkovických kamenouhelných dolů a že jeho jméno správně znělo Edward, ale to ve skutečnosti historii a osud kostelíka nijak nemění. Šebela měl jako řada jiných ostravských podnikatelů ve Velkých Kunčicích, jak se tehdy Kunčice pod Ondřejníkem jmenovaly, výstavní letní sídlo, dnes penzion Karolína naproti kostelu. Byl dlouholetým členem a později i předsedou a mecenášem tamního Okrašlovacího spolku, a tak si mohl dovolit kostelík postavit hned u své vily.

Eduard Šebela koupil kostelík v Hliňanci už v roce 1928 údajně za čtyřiadvacet tisíc. Tehdy už byl opuštěný a vyřazený a farníci z chudé obce jeho nabídku uvítali. Ostravský podnikatel objekt nechal rozebrat, naložit na několik vagonů a převézt do Beskyd.

Nový je zasvěcen svatým Prokopu a Barboře

V Kunčicích byl opět složen a drobně opraven, části střechy se musely vystavět nově. Své místo našel na návrší zvaném Na Humenci. Nově byl zasvěcen patronům horníků svatému Prokopu a svaté Barboře v neděli 23. srpna 1931 biskupem Msgre. Janem Stavělem, jenž také odsloužil první mši. Předán byl do majetku Římskokatolické farnosti v Kunčicích pod Ondřejníkem.

Prvním v něm slouženým obřadem byla svatba Šebelovy dcery s hrabětem Larischem-Monnichem. Sňatek člena hraběcí rodiny Larischů byla pochopitelně významnou událostí přesahující region. A v některých historických pramenech stojí, že právě kvůli svatbě Eduard Šebela kostel koupil a nechal opravit. Ale ať už byl důvod koupě kostela jakýkoli, můžeme být vděčni, že se taková památka podařila zachránit.

Stejný dík patří i farníkům při kostele svaté Maří Magdalény v Kunčicích, kteří se o stavbu starali. Každý sedmý rok už od roku 1931 ji nechali napustit Karbolineem, aby prodloužili její životnost, ale přesto se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století ocitla v havarijním stavu. Oprava v roce 1983 byla tím náročnější, že kostel není postaven z obvyklých trámů z jehličnatého dřeva, ale z trámů dubových.

Oprava započala za P. Josefa Trlíka, ovšem bez státního souhlasu, a tak byl P. Trlík snad z trestu přeložen do Kyjovic v okrese Opava. Nový farář P. Vincenc Svák s velkými obtížemi pokračoval v opravách, avšak za pomocí místních řemeslníků byl kostel za obdivuhodně nízké náklady zachráněn.

Podobných kostelíků je v Česku několik

Kostelíku dominují tři stupňovité věže - největší nad vstupem a nejmenší nad presbyteriem, které představují tři jeho oddělené části, jak určovaly liturgické předpisy. V Řecko-katolické církvi kněz sloužil mši ve svatyni, odděleně za dřevěnou ozdobnou, zvanou ikonostas. Závěsy se daly stranou, dvířka se otevřela, aby na kněze bylo vidět, a mše mohla začít. V prostřední části kostelíka byl prostor pro ty, kteří již byli pokřtěni, v poslední části, hned za dveřmi, byl prostor pro ty, kteří ještě pokřtěni nebyli.

Nyní kněz slouží mši za oltářem, čelem k lidu. Ale lepší než vyprávění či popis, je určitě samotná návštěva a prohlídka. Pro veřejnost je otevřeno každou sobotu a neděli od 13 do 17 hodin. GPS 49.5353447N, 18.3027903E.

Nemáme v Česku moc takových kostelíků. Ten v Kunčicích pod Ondřejníkem ale není jediný. Podobné byly dovezeny také do Kinského sadů v Praze, Nové Paky, Blanska, Hradce Králové a do Dobříkova u Chocně.

Text a foto: Alois Žižka